Chce se nás Evropská Unie zbavit?
Provokativní otázka? Asi ano. Ale možná ne tak zcela mimo mísu.
EU má se státy Višegrádské čtyřky nemalé problémy už řadu let. Začalo to Maďarskem, pokračovalo Polskem, teď se přidává Česko, jen Slovensko se od pádu vlády Roberta Fica jaksi uklidnilo, velkou zásluhu na tom má skutečnost, že si Slováci už podruhé dokázali zvolit prezidentem slušného člověka, který dokáže být určitým protipólem mafiánských vládnoucích struktur. Pokud chce někdo proti tomuto mému názoru protestovat, ať si porovná fotografii Zuzany Čaputové s fotkou Miloše Zemana.
V podstatě se dají problémy se státy Višegrádu shrnout do tří bodů:
- Potlačování svobody slova. Čili ovládnutí mediálního prostoru. V současné době může diktátor v zemích, kde se chodí k volbám, jedno jak svobodným, vládnout jen, pokud ovládne veřejné sdělovací prostředky a potlačí jakýkoliv jiný, zejména pak kritický názor. Nejsofistikovaněji v tom postupuje už řadu let Viktor Orbán v Maďarsku. Po ovládnutí státní televize a rozhlasu postupně zlikvidoval prakticky všechny nezávislé sdělovací prostředky. Přičemž odebírání licencí na základě organizačních záminek je jen vrcholek ledovce. Mnohem účinnější bylo podvázání zadávání reklam do opozičního tisku, a to nejen ze strany vlády. Pokud se podnikatel dozví, že když bude inzerovat v určitých novinách, nedostane už nikdy v budoucnosti státní zakázku a ztratí přístup k evropským dotacím, tak si to hodně dobře rozmyslí. A ony noviny časem umřou „hladem“. Rafinované na tom je že Orbán postupuje v mezích zákona, je hodně těžké na něho najít nějaký kyj, chybu, která by se dala právně použít. Řadu zákonů, které odporovaly evropskému právu, Orbán po rozhodnutí evropského soudu odvolal. Ovšem protože takový proces trvá roky, svou zamýšlenou škodu už napáchaly. Preferování vládám věrných médií se provádí i v demokratických zemích. V Rakousku například formou takzvaných dobře dotovaných „vládních inzerátů“, na které mají nárok pouze média, která vládu nekritizují, ale rozdíl je mezi podporou loajálních a likvidací nepohodlných. Právě tento zdánlivě marginální rozdíl je esenciální. V Polsku vláda rovněž ovládla státní televizi – poslední prezidentská volba, kdy se o protikandidátovi Andrzeje Dudy Trzaskowskeho neobjevilo ani jedno pozitivní slovo, toho byla jasným důkazem. Státní televize už je jen propagandou, o kterou ale Poláci nemají zájem. Proto teď Kaczynského strana PIS prosadila zákon, který má zlikvidovat soukromou televizi TVN, kritickou k vládě a hodně sledovanou. Napřed se vláda pokusila zlikvidovat opoziční televizi finančně. Zatímco státní televize je velkoryse subvencována ze státního rozpočtu, soukromým se snažila vláda podvázat financování zdaněním reklam. Když to nepomohlo, přikročila k přímému zákazu. A to bez ohledu na to, že tím podráždí svého největšího tradičního spojence – USA. TVN byla jednou z největších amerických investic v Polsku. V Česku je situace paradoxně opačná. Soukromé sdělovací prostředky jsou v moci oligarchů, ať už Babiše nebo jeho kamarádů, poslední odpor klade televize veřejně právní, ale tento odpor je stále slabší. Tlak z rady české televize a rady českého rozhlasu, do nichž byly vyjmenovány sice nekompetentní ale zato loajální loutky vládnoucích stran, je očividně příliš velký. Rady si vynucují poslušnost ředitelů těchto sdělovacích prostředků pod hrozbou odvolání. To přináší výsledky. O dopisu EU „Varování“ adresovaného třem ministerstvům vlády ČR, jsem se v hlavních zprávách nedoslechl. Po definitivním ovládnutí veřejně právní televize, které se dá očekávat po volbách, bude mít vláda na sdělovací prostředky prakticky monopol – zůstanou jen opoziční noviny s nízkou čteností jako „Forum24“ a internetové platformy. A jednou se najde i cesta, jak „Forum24“ zakázat. Ostatně reklamu na jeho první vydání tiskem český rozhlas odmítl vysílat. Zaujalo mě, že pro naprostou většinu obyvatelstva probíhá tento boj o českou televizi mimo jejich zájem. Můj kamarád – vzdělaný člověk – nevěděl ještě předevčírem, kdo je to Hana Lipovská. Čili totalitním tendencím pomáhá i malý zájem obyvatelstva problémy skutečně vnímat a chápat.
- Potlačování práva. V tom vyniká Polsko. Samozřejmě, ve všech postkomunistických zemích panovala mezi lidmi po roce 1989 nespokojenost s justičním systémem. V úřadech zůstali sedět soudci z komunistických časů (odkud brát jiné?) a rozmohla ye korupce, protože ideologii komunistické strany nahradila ideologie peněz. Kaczynsky to vtipně využil k zavedení „kontroly“ nad soudy čili omezením jejich nezávislosti. Ti, kteří mu tleskali, si neuvědomovali, že tím otevřeli dveře politickému ovlivňování rozsudků, a nakonec i politickým procesům. V současnosti má nejvyšší polský soud rozhodnout o tom, zda jsou polské zákony nadřazeny zákonům evropským. Pokud polský soud takto rozhodne, vyřadí se Polsko právně z evropského systému. A to veřejně. Maďarsko a Česko jsou v tom opatrnější, i když ministři jako Marie Benešová jsou zárukou, že justice nebude postupovat proti vládnoucím oligarchům a že tedy zákony neplatí pro všechny stejně a pro některé vůbec. Tanec okolo Čapího hnízda je toho víc než jasným důkazem.
- Čerpání evropských dotací. Korupce je pro všechny postkomunistické země největším problémem ekonomického růstu a politické stability. Paradoxně pomohly dotace EU tento problém zhoršit. Orbán udělal díky těmto penězům už ze všech členů své rodiny a kamarádů milionáře, Babiš pak pracuje z pozice předsedy vlády pro svůj koncern Agrofert. Samozřejmě, že tato skutečnost, kterou Orbán či Babiš ani nijak nezakrývají, způsobuje na západě Evropy velkou nevůli. Tento systém byl vtipně nazván, že „chudí lidé z bohaté části Evropy platí bohatým z chudé části Evropy.“ To je skutečnost, která zvyšuje na západě nejvíc nevraživost vůči novým členům EU a způsobuje volání po zastavení plateb. Porušování práva nebo svobody slova občany v Německu či v Holandsku nedokáže nějak proti Višegrádu mobilizovat, ale ruka oligarchů v jejich vlastní peněžence je dokáže rozčílit dostatečně.
Jenže v tom je právě ten problém. Lisabonská smlouva, psaná v době, kdy se všichni milovali a všichni věřili, že není možné, aby někdo opustil demokratické principy fungování společnosti, pokud jednou už takový systém okusil, nedává vůbec možnost se nezdárných členů zbavit, ba dokonce znemožňuje je i potrestat. (Kryjí se vzájemně právem veta, EU trestuhodně propáslo dobu, kdy byl Orbán sám) Teď může maximálně kárat přísnými slovy, kterým se oligarchové typu Orbána nebo Babiše jen smějí. Vyloučit člena EU je právně prakticky nemožné, na právní zajištění takové možnosti autoři Lisabonské smlouvy prostě nemysleli. Takže co s tím? V podstatě jediná možnost je přimět tyto nezdárné státy, aby z EU vystoupily samy. Ony na to ale ani nepomyslí, dokud budou čerpat evropské dotace. Sice se právním normám a morálním zásadám EU otevřeně vysmívají, peníze ale chtějí a nehodlají se jich vzdát – mají na ně právní nárok. V okamžiku, kdyby se podařilo platby zastavit, bylo by to o něčem jiném.
Dopis komise EU s výše vzpomenutým „Varováním“ právě v době předvolební kampaně v ČR je otevřenou provokací. Autoři mají sice pravdu, že ministři Havlíček, Schillerová a Dostálová a jejich ministerstva skutečně nekontrolují používání dotačních peněz, protože jim to zakázal jejich šéf. Jenže samozřejmě něco takového žene vodu na mlýn Babišovi, který se už stylizoval do nacionalistického vůdce a ochránce před „zlým Bruselem.“ EU si musí být vědoma, že takovým dopisem zvyšuje Babišův voličský potenciál. Hrozí zastavením dotací pro všechny podnikatelské subjekty v ČR. Jenže Babišovi voliči nejsou podnikatelé (mezi podnikateli má ANO slabých pět procent hlasů) a proto je jim něco takového jedno. Káravý list Bruselu uráží jejich emocionální národní hrdost a utvrdí je v tom, že je třeba volit ochránce, Mesiáše Babiše.
A mně se vnucuje otázka, zda to EU nedělá úmyslně. Kdyby skutečně vznikla povolební koalice Babiš-Okamura-Filip – Šlachta, (a všechno tomu nasvědčuje) dá se s jistotou počítat s referendem o vystoupení ČR z EU. Veřejnými sdělovacími prostředky, nacházejícími se v rukách miliardáře Babiše zmanipulovaní lidé budou z velké části hlasovat podle pokynů „vůdce“. Vystoupení z EU, tedy „czexit“, by byl velmi pravděpodobný. Otázka je, zda by někdo v Bruselu uronil slzu, zda by se spíš neotvíralo šampaňské. EU by měla o jeden problém míň. Pokud by Češi očekávali stejně dlouhá a úporná vyjednávání jako s Británií, tak je může čekat rychlé vystřízlivění. Česko se svým hospodářským a geopolitickým významem nemůže Británii rovnat. Jedině globální zájmy Německa by mohly pomoci, pokud se bude snažit omezit ruský vliv ve střední Evropě, jehož růst bude logickým následkem „czexitu“. V Polsku má Německo zájmy ještě větší (polský trh je v porovnání s českým víc než čtyřnásobný), ovšem tady jim bude hrát zase do ruky, že bude Polsko v běhu do Putinovy náruče mnohem méně povolné než Češi či Maďaři – historická nenávist je tu příliš silná. Čili Německo bude mít mnohem víc prostoru a vystoupené země musí počítat s jednáním z pozice slabšího partnera. Stopnout dotace Polsku by mohlo být po rozhodnutí polského nejvyššího soudu snadnější, na poslední chvíli se podařilo prosadit do principu vyplácení dotací přes odpor Polska a Maďarska) principy právního státu. S Maďarskem to ale můžou mít páni a dámy z Bruselu mnohem těžší. Vyzrát na Viktora vyžaduje mnohem chytřejší mozky, než jakými vedení Evropské Unie v současnosti disponuje. Kromě Slovenska nemá žádná s těchto zemí Euro, což případné vystoupení usnadňuje. I když ani Euro není nepřekonatelnou překážkou opuštění EU, v Černé Hoře se platí Eurem taky.
Otázka je, zda vystoupením z EU nedosáhnout určité síly v Česku reprezentované Václavem Klausem a Milošem Zemanem svého cíle a zda na tom nepracovaly už od roku 1989. Pokud bylo cílem Václava Klause od samého počátku zpochybnit a destruovat demokratizační proces po roce 1989, pak zvolil geniální taktiku. Nic nedokáže tak podkopat důvěru lidí v změny jako růst korupce a ta byla touto politickou reprezentací přímo hýčkána. Od divoké privatizace, přes opoziční smlouvu z roku 1998 až po amnestii Václava Klause na konci jeho prezidentského období v lednu 2013. To vše naplnilo lidi hořkostí a nedůvěrou a přivedlo k moci Andreje Babiše. Trvalo to poněkud déle než v Rusku, kde chaos Jelcinovy demokracie pomohl nastolit novou diktaturu už od roku 1999 (i když i zde postupoval Vladimír Putin v utužování nové diktatury pomalu a krok za krokem a o skutečné krvavé diktatuře se dá hovořit až od roku 2012), v Česku se to tedy podařilo až o patnáct let později. To vítězství sice ještě není definitivní, ale pokud člověk vidí předvolební průzkumy pro říjnové volby, mohl by tomuto ruskému/proruskému vývoji zabránit už jen zázrak.
Přijímání nových členů do EU v roce 2004 byla emocionální euforická reakce, nepodložená chladnou politickou kalkulací. Západ, oslněný osobami Václava Havla či Lecha Walesy nechtěl vidět, že obyvatelstvo, vyrostlé v komunistické diktatuře, není z velké části zralé pro život v demokracii, či že nechápe její hodnoty a principy. A že je snadno manipulovatelné – ponechme stranou otázku, zda Klaus a Zeman jednali od samého začátku z vlastní iniciativy či na pokyn z Moskvy. Vystřízlivění už sice nastalo, nikdo ale neví, cos tím dělat. Přimět místní populisty a nacionalisty, aby vystoupili z evropského společenství sami, je jedinou právně čistou cestou. Abych nebyl obviněn ze šíření konspiračních teorií, nedovolím si na závěr tohoto článku odhadnout, zda EU tuto cestu už zvolila.