Přiznám se, že je to jeden z katolických svátků, se kterým se nedokážu vnitřně tak úplně smířit a srovnat. V Rakousku je to samozřejmě dobrá věc, protože je to den pracovního volna pro katolíky (protestanti si jej vybírají o den dříve na Den Reformace 31. října, 1 listopadu mají ale volno taky, i když svaté nemají, tak trochu příznak pozitivní diskriminace menšin.)
Jenže co mi na tom svátku vadí, že je to svátek VŠECH svatých. Pokusím se tento můj postoj vysvětlit.
Samozřejmě je vyhlašování svatých tradicí, která má nejblíže k pohanství. Nabídnout každé zemi, každému národu, případně i každému městu jeho svatého jako náhradu za pohanského bůžka byla samozřejmě skvělá taktika, která přivedla do lůna církve zástupy nových věřících. Na druhé straně není divu, že právě kult svatých byla věc, kterou Luther ve své snaze o obrodě církve zrušil jako první.
Ale pomiňme tento aspekt, svatořečení má v katolické víře pevné místo, i když inflace, zavedená Janem Pavlem II., který stihl za svého (přiznejme dlouhého) pontifikátu vyhlásit za svaté více osob než všichni jeho předchůdci dohromady, tuto společnost svatých sice masivně rozšířila, ale i zrelativizovala.
Jak jsem řekl, na tom svátku mi vadí slovo VŠECH. Mezi svatými se totiž nachází vedle lidí, kteří si své svatořečení svým způsobem života skutečně nepochybně zasloužili i celá řada lidí pochybného charakteru i působení, někteří pak téměř kriminálního typu. Ti ovšem mají 1. listopadu svátek taky. A to mě irituje.
V podstatě se dají světci rozdělit do čtyř kategorií.
- Jsou to osoby z evangelií. Jejich existence je doložena svatým písmem, stejně jako autoři těchto evangelií, tedy čtyři svatí evangelisti. Patří sem Ježíšova matka Marie (překvapivě nevzpomenutá v evangeliu Markově, čili Petrově jakožto skutečně autentickému svědectví o Kristově činnosti), apoštolové, Jan Křtitel atd. atd. K evangeliím přibývají i apokryfy, tedy evangelia neuznaná. Jak už jsem psal o článku o vánocích, mají tyto velký význam v křesťanské tradici (volek a oslíček u jesliček patří k němu) a až do pátého století byly uznávány za autentické. V té době byl už kult svatých rozvinut, takže se některými postavami se setkáváme jen v apokryfech – jako například svatá Petronilla, manželka Pilátova, která jej měla přemlouvat k tomu, aby dal Kristovi milost.
- Svatí z legend – většinou se jedná o legendy z doby pronásledování křesťanů za dob císařů Nerona, Domiciána či Diokleciána. Jsou to mučedníci či mučednice, kteří zemřeli pro víru. Zda skutečně existovali, je pochybné, dochovali se jen v ústní tradici a některé zázraky kterými bylo jejich svatořečení zdůvodňováno (zázraky jsou podmínkou svatořečení i dnes) jsou dosti neobvyklé a řekněme zrovna nepravděpodobné. Ale zázraky ve své podstatě nepravděpodobné jsou. Takže například svatá Agáta mohla obrůst srstí, když byla vržena do bordelu, aby byla dostatečně neatraktivní a její nahotu nikdo neviděl. Sem zřejmě patří i svatý Mikuláš, i když jeho existence v tureckém Kemeru je doložena, jeho činnost je ovšem málo dokumentována a je zvláštní, že vlastně oficiálně za svatého nikdy vyhlášen nebyl. Dnes by už bylo opravdu trapné jeho svatořečení napravovat, je svatý prostě tradicí a jeho chrám v Bari je neskutečná obrovská a nádherná budova, kde už k ostatkům světce vykonal pouť i Vladimír Putin, jak o tom svědčí bronzová deska za sochou světce před kostelem. Legendy mohou být ale i novějšího původu. K svatořečení Jana Nepomuckého si Jezuité vymysleli legendu o ochraně zpovědního tajemství, i když se skutečným procesem s Janem Nepomuckým nemá fakt, že byl zpovědníkem královny Žofie, nic společného. Ale na základě této smyšlené historie byl mučedník Jan (o jeho nezákonném zabití králem Václavem nikdo nepochybuje – zabýval jsem se tím ve své knize Zločiny českých králů) vyhlášen svatým, aby se lépe dařila rekatolizace vzpouzejících se protestantských Čech.
- Svatí, jako historické osoby, které si své svatořečení svým způsobem života opravdu zasloužili. Ti odpovídají mé představě, která bohužel odporuje církevní doktríně o predestinaci, která je ještě stále platná. Podle ní se člověk svatým nestává, ale rodí. Čili podle představy katolické církve bylo o svatosti dané osoby rozhodnuto už při jeho narození a tím pádem se samozřejmě nikdy nemohl dopustit ničeho špatného. Má představa je, že si tito lidé zasloužili svou svatost až svými činy. Ať už jsou to svatá Anežka česká, svatý Vojtěch, svatí Cyril a Metod, či svatý František a Antonín.
- Poslední skupinou jsou lidé, kteří byli svatými prohlášeni z politických důvodů. Ať už bylo třeba upevnit nějakou doktrínu nebo jen někoho namíchnout, případně pohnout k politické podpoře. Proto byla třeba svatá Brigita švédská vyhlášena svatou dokonce třikrát – nemohu posoudit její zásluhy, ale že ji dvakrát vyhlásili za svatou nepraví papežové, jen aby posílili svou politickou pozici a získali si skandinávské království na svou stranu, už samo o sobě zavání skandálem. Ale to by bylo ještě to nejmenší.
Klasickým příkladem polického svatořečení je vyhlášení Thomase Becketa, arcibiskupa z Cantenbury za svatého. Thomas Becket, někdejší přítel a společník krále Jindřicha II. Plantageneta byl z královy iniciativy povýšen na hlavu anglické církve. Vzal ale nový úřad z králova hlediska příliš vážně a začal králi odporovat a hájit zájmy Říma. Přesně to král od svého někdejšího společníka neočekával a nakonec jen nechal v roce 1170 zavraždit. Už v roce 1173 jej dal papež Alexandr III. vyhlásit za svatého – s jediným cílem – popudit Angličany proti jejich králi. Za svatého byl vyhlášen římský císař Jindřich II., ačkoliv přepadl pohřební průvod zemřelého císaře Otty III. a zmocnil se jeho pokladu (z části nechal pak postavit kazatelnu v chrámu v Aachenu.) Jako císař skutečně nic svatého nevykonal, právě v české politice hrál velmi nepříjemnou roli, kdy se míchal do sporů o český trůn v době zápasů mezi třemi syny Boleslava II. (Boleslav III., Jaromír a Oldřich) a je div, že český rod Přemyslovců tehdy i díky jemu nevymřel. Nicméně mu byla přičtena k dobru jeho bezdětnost, mnohem později byla vytvořena legenda, podle které jeho žena Kunigunda (rovněž vyhlášena za svatou) složila slib čistoty a proto spolu císař a císařovna žili jako (bratr se sestrou). Kdo nevěří, ať tam běží.
Jinou Kunigundu, manželku vévody Boleslava Malopolského zvaného „Stydlivý“ vyhlásil v roce 1999 jako svatou Kingu (Poláci měli očividně se jménem Kunigunda své problémy) – kdo jiný než Jan Pavel II. I ona neměla se svým manželem údajně po celých čtyřicet let společného života pohlavní styk, což vedlo k vymření malopolské větve Piastovců a zabrání jejich země českým králem Václavem II. Možná skutečně Boleslav umrtvoval své tělo v celoživotní snaze dosáhnout svatosti. Někdy ovšem stačila k zásluhám o svatořečení i banalita, kterou medicínsky zveme fimóza. Obřízka sice tuto indispozici snadno odstraní, v časném středověku byla ale zřejmě pro pravého křesťana nepřípustná – obřezávali se přece Židé a Muslimové. Zajímavé je, že právě papežové, kteří se sami slibu čistoty velmi často nedrželi a plodili děti jako na běžícím pásu, považovali sexuální zdrženlivost (ať už skutečnou nebo proklamovanou – dobrovolnou nebo zdravotně vynucenou) za důvod k svatořečení.
Ale je i mnohem hůř. Papež Řehoř VII. zahájil politický „boj o investituru“. Přinutil císaře Jindřicha IV. k jeho slavné cestě do Canossy, kde se před papežem musel pokořit. Poté se rozpoutala válka, která stála mnoho lidských životů. Papež sám byl od císaře poražen a vyhnán, musel povolat na pomoc Normany z Neapole a vydat jim Řím. Následovalo masové vraždění římského obyvatelstva a obrovský požár, který zničil dvě třetiny města. Řehoř VII. se musel před nenávistí římského obyvatelstva uchýlit do Salerna pod ochranu normanského krále Roberta Guiscarda, tam i zemřel a je pochován. Už za svého života byl tento papež svými současníky označován za „svatého satana“ nebo přezdívkou „Höllebrand“ tedy pekelný oheň – původním jménem se totiž jmenoval Hildebrand. Za své zásluhy v boji o moc Říma a papežství byl vyznamenán „in memoriam“ vyhlášením za svatého v roce 1606, tedy v čase eskalace náboženských konfliktů mezi katolíky a protestanty. Za svatého ho vyhlásil papež Pavel V. známý svým fanatismem – nechal odsoudit Koperníkovu heliocentrickou teorii a po bitvě na Bílé Hoře dal slavit v Římě Te deum v kostele Santa Maria dell´Anima.
Přímo výsměchem je pak svatořečení známého inkvizitora Jana Capestrana. V roce 1453 se osobně podílel na protižidovském pogromu – byl inkvizitorem, který měl vyšetřovat údajné znesvěcení svaté hostie ve slezské Vratislavi – v podstatě šlo jen o obvyklou záminku k vyhnání Židů a zbavení je majetku. Na 300 lidí bylo zatčeno a vyslýcháno – Capestran osobně dohlížel na mučení zajatých židů a vynucování přiznání – celkem 58 lidí bylo zaživa upáleno. V roce 1690 byl i tento člověk prohlášen za svatého, údajně hlavně proto, že v bitvě u Bělehradu v roce 1456 třímal vlajku křesťanského vojska a po slavném vítězství se stejně jako vojevůdce Jánoš Hunyadi nakazil morem a zemřel. Musím se přiznat, že se mi při pomyšlení na tohoto světce obrací žaludek.
Svatý papež Pius V. (papežem 1566 – 1572) za sebou zanechal ještě krvavější stopu. Ve své snaze zničit všechny „kacíře“ poslal své oddíly na pomoc francouzským katolíkům a jejich veliteli udělil rozkaz „nezatýkat žádné hugenoty a toho, kdo se vám dostane do rukou, okamžitě zabít.“ Později si stěžoval, že hrabě ze Santa Flory nedodržel tento rozkaz. Vévodovi z Alby za masakry v Cahors, Tours, Amiensu a Toulouse poslal požehnaný klobouk a meč. Exkomunikoval anglickou královnu Alžbětu I. což vedlo v Anglii ke krvavým nepokojům. Svatořečen byl v roce 1712 papežem Klementem XI.
Ale i jiná svatořečení byla motivována politicky, zejména svatořečení obětí náboženských válek v sedmnáctém století, vyznamenával se v tom především Jan Pavel II. vyhlášením Jana Sarkandera či tří košických mučedníků za svaté. Jan Pavel sice navenek hlásal smíření mezi konfesemi, těmito svatořečeními ale přiléval vědomě olej do ohně a animozity mezi křesťany katolického a evangelického vyznání jen zvětšoval. Ostatně i on se dočkal svatořečení, které není možné označit za jiné, než politické. (a které už za svého života sám cílevědomě připravoval) Že papež František jeho svatořečení spojil se svatořečením Jana XXIII., tedy člověka naprosto odlišného chápání úlohy církve a postavení papeže, tuto skutečnost dokázalo jen poněkud oslabit.
Bohužel se zřejmě nikdy nepodaří společnost světců pročistit. Kdo už jednou byl papežem vyhlášen za svatého, svatým i zůstane, papež je přece ve věcech náboženských neomylný. Přesto se s kultem VŠECH svatých prostě nemůžu smířit.
Jak se asi cítí svatý František z Assisi ve stejné společnosti s Janem Kapistránským? Změnit to ale nemůže ani on.
Mám tedy své dilema. Uctívám svaté, kteří si své svatořečení opravdu zasloužili. V žádném případě ale ne VŠECHNY. Řeším mé dilema podobně, jako jsem řešil mou neúčast na manifestacích prvního máje za komunistického režimu. Beru si dobrovolně službu.