Začalo to vlastně už v Ženevě. Na město s francouzštinou jako hlavním jazykem byla místní kuchyně překvapivě chudá. Přikládal jsem to ovšem skutečnosti, že v tomto městě v nejzápadnějším cípu Švýcarska nikdo nemluvil německy či anglicky a já zase neumím francouzsky. Tedy jsem neměl dost informací a dobré lokály jsem prostě nenašel. To jsem si opravdu myslel. Zato jsme si v katedrále mohli prohlédnout židli, na nííž sedával Kalvín osobně. Běžný kus nábytku, ovšem s historií. Dokonce jsem si tu židli vyfotil. To jsem jej ještě považoval za reformátora jako každého jiného a neměl jsem mu to za zlé.
Pak jsem se ale rozhodl dát si speciality místní kuchyně v Amsterodamu. Mám hloupou vlastnost, jež se jmenuje zvědavost a jím místní speciality všude, kam jezdíme. Hrachová polévka se špekem se ještě jíst dala, ale smažené koule s naprosto neidentifikovatelým mazlavým obsahem, to už byla jiná káva. Káva ostatně byla v Amsterodamu taky mizerná. Jen tak mimochodem jsem se dozvěděl, že město přestoupilo v šestnáctém století ke kalvínství, souvislosti jsem ale ještě nechápal.
Letos jsme zajeli do Brém. V Rathauskeller, tedy jedné z nejvíc nóbl restaurací v centru města jsem si zažádal místní specialitu a dostal jsem Seemanlabkaus. Moje první myšlenka byla, že se Brémané dočista zbláznili. To jídlo vypadalo, jako by u jeho zrodu stála následující historka: „Brémští námořníci vyrazili na moře a na oběd měli brambory s uzeným masem. Odpoledne pak přišla silná bouřka, takže si to jídlo mohli dát k večeři ještě jednou.“ K této mixované směsi uzeného masa a bramborové kaše bez jakéhokoliv koření dávali herinka s červenou řepou. Vyjednával jsem s číšníkem, že zaplatím jen polovinu ceny, tu druhou polovinu má platit ten, kdo měl to jídlo v žaludku už přede mnou. Nepochodil jsem, pan vrchní neměl smysl pro humor a myslel si, že mluvím špatně německy. Fakt, že v Brémách vládli kalvíni, mi začal být nápadný. Poprvé jsem začal větřit stopu…
A pak se mi otevřely oči. To v okamžiku, kdy jsem se v Německém historickém muzeu v Berlíně dozvěděl, že celá porýnská Falc, tedy území okolo Heidelbergu a Mannheimu, přestoupila v roce 1566 ke kalvínskému učení. Dávné vzpomínky okamžitě ožily. To bylo před několika lety, když jsem jel do Heidelbergu pro manželku, protože místní pracovní klima a zejména bílou, červenou a hnědou omáčku servírovanou v nemocniční kantýně ke každému jídlu (no každému, stejně bylo jen mleté maso) už nemohla snést. Tehdy zjišťovala, kam se dá jít v Heidelbergu a okolí dobře najíst. Řekli jí, že ve Wieslochu, městečku na jih od Heidelbergu. Tam je prý velmi slavný a skvělý lokál na způsob rakouských buschenschanků (ve Vídni se jmenují „Heurigen“) a tam se dá skvěle najíst. Jeli jsme tam. Aut stálo před lokálem desítky. Koupili jsme si vstupenku za 13,50 euro, jež nás opravňovala k tomu, abychom jedli, kolik budeme chtít. Už po polovině první porce kachny jsme nechtěli. Jídlo bylo nekořeněné a zřejmě ohřívané, nemít s sebou flašku rakouské meruňkovice, tak jsem tu polovici porce, již jsem z hladu už pozřel, snad ani nepřežil. To mne šokovalo. Oblast Falce má totiž úžasné klima, roste tam všechno včetně vína, jsou tam, co se týká vegetace, o dva týdny před Grazem, přestože se nacházejí mnohem víc na sever – a falčtí z toho nedokážou nic poživatelného vytvořit? A tehdy jsem pochopil – byl za tím Kalvín!
Dočetl jsem se, že v Kavínově učení byl každý tělesný požitek hříchem, tedy dobré jídlo stejně jako manželský sex (pokud byl dobrý) a věřící se snažil vyhýbat hříchu, aby byl spasen a dostal se do nebe. Takže očividně, kam vyznavači jeho učení příšli, jako první zničili místní kuchyni. (Jak to udělali se sexem jsem neměl příležitost zjistit, i když v Amsterodamu je příležitostí víc než dost.) Ovšem právě ta amsterodamská červená čtvrť mne nutí k zamyšlení. Nevznikla právě proto, že to doma stálo za houby? Ostatně, největší kostel v Amsterodamu Oude Kerk, se nachází přímo uprostřed té červené čtvrti. Takže si to po vykonaném hříchu mohl člověk jít s Bohem hned do kostela vyříkat.Z domu z manželské postele by to bylo jednak dál a jednak by mohla mít žena řeči. Po návštěvě červené čtvrti nikdo neremcal a kostel byl hned po ruce. Protestanti k tomu nepotřebují kněze, protože ústní zpověď neuznávají. Je samozřejmě intelektuálně náročnější ospravedlnit si své hříchy bez ptostředníka přímo před Stvořitelem, protože absoluce se nedává. Ovšem pokud příští den obchody zase běží, je to zřejmým důkazem, že Bůh svou přízeň kajícímu se hříšníkovi neodepřel.
Můj obraz se pomalu dotvořil a dovoluji si tedy dát malý tip pro ty, kdo – stejně jako já- rádi ochutnávají místní speciality. Zjistěte si vždy dopředu, zda v onom městě, kam jedete, nevládli – třeba i jen na krátký čas – kalvínovi vyznavači. Pak to s těmi místními specialitami raději nezkoušejte.
Ferdinand I, jenž dohodl v roce 1555 náboženský mír mezi luterány a katolíky, výslovně v tomto dekretu zakázal kalvínské učení. Ten starý malý bručoun, jenž hrál jednu z hlavních rolí v mém posledním románu, se mi stal náhle ještě sympatičtějším. Zřejmě rád dobře jedl a to svědčí o v podstatě dobré povaze. I když musel tu a tam popravovat, asi to nedělal tak úplně rád.
Já bych Kalvína po onom zážitku se Seemanlabkausem upálil ještě dnes.
Asi vás bude zajímat, jak se mohlo takové učení, zakazující prakticky všechno příjemné, vůbec prosadit a získat zejména v městech živících se obchodem takovou silnou pozici. Kalvín kázal – stejně jako Hus či svatý Augustín učení predestinace. To znamená, že člověk se už narodí určen pro peklo nebo pro nebe a vlastně na tom nemůže nic změnit. Jeho chování, jeho hříchy, to je vše řízení boží a lidská vůle zde nehraje žádnou podstatnou úlohu. Jenže podle Kalvína se přízeň boží a tedy předurčení pro život věčný dá poznat i tady na zemi. Když obchody dobře
jdou, když to sype a na kontě peněz přibývá, je to jasné znamení, že člověk stojí v boží přízni. A někoho, koho má Bůh rád, si samozřejmě vezme k sobě do nebe, to dá rozum. Proto byli úspěšní obchodníci v Amsterodamau, Brémách či Mannheimu ochotni vzdát se dobrého jídla i dobrého sexu. Holt – vyhlídka na nebe byla příliš lákavá. Navíc koření bylo drahé a vyhazovat za ně peníze znamenalo snižovat své vyhlídky na spasení. Takže když žvýkali nepoživatelný oběd, těšili se už na nebe, kde se konečně toho pepře na pečeni dočkají!
Příště pojedu raději do Belgie. Tam jim vévoda z Alby podobné myšlenky vytloukl z hlavy (doslovně, ne v přeneseném smyslu). A kuchyně země, jež v blízkosti Francie a pod rakouskou správnou zůstala katolická, je prostě kuchyní snů. Přestože to byli Belgičané, kdo vymysleli pomme frites, čili hranolky. Aspoň v tom tedy Kalvín prsty neměl.
A ještě poznámku na závěr. Friedrich Falcký, jenž se stal v roce 1619 českým králem aby po jednom roce z Čech zase s ostudou utíkal, byl Kalvín! V této souvislosti mi porážka na Bílé hoře nepřipadá zas až tak tragická. Dovedete si představit, co by se stalo, kdyby české stavovské vojsko vyhrálo, Friedrich se na českém trůně usadil a začal zavádět falcké pořádky? Jak by to dnes vypadalo s českou kuchyní, o tom druhém ani nehovoříc…?
Ne, Ferdinand II. mi nikdy nebyl sympatický. Ale zřejmě i tehdy volili Češi, stejně jako dnes, mezi menším a horším zlem. Nakonec možná zvolili přece jen to menší. I když to tak zpočátku nevypadalo. Násilná rekatolizace, třicetiletá válka, statisíce exulantů atd. Ale na druhé straně vepřo knedlo zelo nám zůstalo!!!