Zřejmě to není paradox ale logický důsledek, že největším českým přínosem do světové literatury není dílo nějakého myslitele nebo filosofa, ale satirika a humoristy. Není to tedy ani Karel Čapek, Václav Havel, či nositel Nobelovy ceny Jaroslav Seifert, už vůbec ne Alois Jirásek (který byl Haškovým třídním učitelem v první třídě gymnázia a kterého Hašek upřímně z duše nenáviděl) či Palacký, ale anarchista a opilec Jaroslav Hašek. Uznávám, že opilec svým způsobem geniální.
Možná svým přístupem k literatuře a životu skutečně nejlépe zosobňuje české chápání světa. postrádající respekt před čímkoliv, které si dokáže dělat legraci i z těch nejvážnějších věcí a odmítá přebrat zodpovědnost za své chování i za účast na událostech světových. A kdo může lépe zosobňovat toto české chápání politické zodpovědnosti než zlý a mstivý stařec na pražském hradě, který jako prezident českého státu udává normy společenského chování. Švejkem to ovšem nezačalo a Zemanem to nekončí. Tato podivná vlastnost se táhne českými dějinami zřejmě už od tragédie na Bílé Hoře, těžko říct, zda byla geneticky zakódována už předtím.
Hašek svou knihou „Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“ prolomil do té doby neslýchané tabu, a sice dělat si legraci z něčeho tak fatálního jako je válka, dokonce válka tak ničící jako byla první světová. Patrick Ryan, který se proslavil svým nesmrtelným románem „How I won the war“, čili „Jak jsem vyhrál válku“ (Český překlad naprosto výjimečně převzal originální titul), se na Haška jako inspiraci přímo odvolává. Jeho „antihrdina“ Ernest Goodbody má se Švejkem až příliš mnoho podobných vlastností, i když je samozřejmě anglický humor od českého odlišný. Ale Hašek byl v odvaze, použít satiru pro událost masového vraždění, první. Moje babička by řekla “Nic mu nebylo svaté.” Jenže válka svatá NENÍ. A to, i4.cz když k ní vyzývá patriarcha.
Zřejmě to ani nikdo jiný být nemohl. Hašek totiž humor nepsal, on ho žil. Vysmíval se životu nejen ve svých textech, ale každodenně svým chováním. Celý jeho život probíhal jako jakási satira na žití, extrémně intenzivní úlet, který si logicky vybral svou daň. Hašek zemřel v 39 letech na selhání jater jako důsledek jeho těžkého alkoholismu. Třetího ledna 2023 od jeho smrti uplynula právě sto let. Ale bez onoho permanentního alkoholového oparu by zřejmě jeho dílo nevzniklo.
Celý jeho život je jakoby nereálný. Už jeho otec pomocný učitel Josef Hašek zemřel na nemírné požívání alkoholu, Jaroslavovi bylo tehdy třináct let. Z gymnázia ho vyloučili, údajně pro účast na demonstracích, kdy házel kamení na nuselské policejní stanici či rozbíjel okna ve Stavovské divadle. Sice se nakonec vyučil drogistou, a dokonce odmaturoval na Československé obchodní akademii v Praze, ale pravidelná práce nebyla nic pro něho. Hašek v onom pověstném kole pro křečky, ve kterém se v životě povětšině točíme, běhat neuměl a nechtěl. První místo dostal v bance Slávia, odkud byl ale poměrně rychle vyhozen pro opakovanou neomluvenou absenci.
Zda se v roce 1903 zúčastnil na makedonském protitureckém povstání není dokázáno, zato už v roce 1907 byl členem českého anarchistického hnutí a dostal se dokonce do jeho vedení. Politické ambice pochoval, když se zamiloval do Jarmily Mayerové, které se stala v roce 1908 jeho ženou a v roce 1912 i matkou jeho jediného syna Richarda.
Zřejmě žádný český a možná ani světový autor nepsal tak lehce a s tak minimálním pocitem zodpovědnosti za to, co píše, jako Hašek. Existuje od něho více než 1500 textů (někteří jeho životopisci udávají i číslo 2000) , ovšem ten seznam zřejmě zdaleka není úplný, protože ve své práci používal až 150 různých pseudonymů. Jednou vzplál v Praze drsný spor dvou redaktorů. Jeden působil v sociálně demokratických novinách, druhý v národně orientovaném. Spor poutal pozornost veřejnosti, protože byl veden tak nevybíravě a urážlivě, že všichni očekávali, že skončí před soudem pro urážky na cti. Nakonec vyšlo najevo, že za jmény obou těchto redaktorů stál Jaroslav Hašek.
Samozřejmě, že Hašek zápasil stále s nedostatkem peněz. Jeho vydavatelem se stal Karel Ločák (časopisy Veselá Praha, Letem světem, kalendářů a časopisů pro ženy) protože jeho nakladatelství bylo přímo proti kavárně Tůmovka. Když neměl Hašek na útratu, napsal rychle fejeton, odnesl ho k Ločákovi a z honoráře zaplatil útratu. Při svém pracovním tempu neměl čas své články po sobě číst a nedělal to ani jeho vydavatel. Natolik Haškovi důvěřoval nebo spíš mu to bylo jedno.
O Haškově působení v redakci „Světa zvířat“ je známo hodně. Toto místo mu působilo jako ekonomická základna, když se chtěl oženit. Dokázal si ale vymýšlet neuvěřitelná zvířata a prezentoval je čtenářům jako například papoušky, kteří se dokáží opít do bezvědomí, vlkodlaky nebo „prablechu.“ Když ho z redakce konečně vyhodili, byla pověst časopisu už nenapravitelně poškozena.
Hašek se dokonce jistou dobu živil – stejně jako jeho hrdina Švejk – falšování psích rodokmenů a prodejem pouličních psů které vydával za čistokrevné.
Vrcholu své „žité satiry“ dokázal Hašek založením „Strany mírného pokroku v mezích zákona“ v roce 1911 – jak jinak než v hospodě, ve Zvěřinově restauraci na Vihoradech. Strana kandidovala dokonce ve volbách – kde získala 16 hlasů.
Ve svým předvolebních projevech propagoval Hašek například obnovu otroctví či znárodnění domovníků. Dobře se při tom bavil a alkohol tekl proudem. Při svých přednáškách byly první tři otázky z publika zadarmo, každá další stála půl litru piva. Typická pro Haška a jeho způsob života byla „Apoštolská cesta tří členů strany“. Jeden z nových členů strany František Wágner se dopustil neodpustitelného prohřešku, když se při přednášce Haškově v hospodě „U zlatého litru“ dloubal v nose. Kárný výbor strany ho pak odsoudil k domu, aby objel celé Rakousko Uherské mocnářství ve čtyřech měsících. Na cestu mu stran poskytla příspěvek 40 korun. Nic netušící Wágner to zřejmě vzal jako recesi a šel domů spát, aby se ráno probudil do zlého snu. V jeho bytě stáli Hašek a Jaroslav Kubín jakožto trestné komando, sbalili mu věci na cestu, odvlekli ho k vlaku a absolvovali první část cesty do Jihlavy. Oni tři pánové se tedy skutečně pohybovali českými zeměmi, Uherskem a Rakouskem přičemž vyhledávali především přenocování v pivovarech, kde byl skoro vždycky český sládek ochotný poskytnout jim přístřeší, stravu a pivo. Neváhali ale ani navštěvovat české politiky jako například tehdy vedoucí osobnost české politiky ve Vídni básníka Josefa Svatopluka Machara, kterého „pumpli“ o pět korun. Onu cestu dokončil nakonec Hašek sám. Wágner se někde přidal k potulné divadelní společnosti a poté někde v Chorvatsku opustil Haška i Kubín. Hašek skončil jako tulák ve vězení, a nakonec se vrátil z Terstu pěšky do Prahy.
O činnosti své „strany“ spisoval Hašek zápisky, spíš skicy na dvě až tři strany, které nabídl hned v roce 1912 svému vydavateli Ločákovi, který mu dokonce vyplatil zálohu. Když ale Ločák zjistil, že se jedná o nešetrnou satiru na četné politické osobnosti té doby, dostal strach a texty neotiskl. Daroval je Haškovu dobrému příteli Aloisu Hatinovi, u něhož je objevil Haškův životopisec Václav Menger. Tak se některé z článků objevily v roce 1936 z iniciativy Julia Fučíka v Rudém právu. Tím, že se Hatina nechal přesvědčit, aby rukopis ponechal u Mengera, spis šťastně přečkal válku. Hatina byl totiž nacisty zatčen a jeho knihovna zničena. Jako kniha byly „Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona“ vydány až v roce 1963.
Shodou náhod podobný osud jako na Hatinu čekal i na první překladatelku Haškova Švejka do němčiny Grete Reiner. Haškův vydavatel Adolf Synek měl totiž velké problémy najít někoho, kdo by byl ochoten knihu přeložit. Právě německým překladem a následným úspěchem knihy v Rakousku začala světová sláva dobrého vojáka Švejka. Nacisté do Gretě Reiner neodpustili. Někdy mezi lety 1943 a 1944 ji zavraždili v Osviečimi.
Neuvěřitelné až surrealistické Haškovy osudy pokračovaly i za první světové války. Narukoval v roce 1915 – údajně dobrovolně a protože to nikomu neřekl, bylo po něm dokonce vyhlášeno pátrání – k 91.pluku v Českých Budějovicích a s ním odjel na haličskou frontu, kde se nechal při první příležitosti v září 1915 zajmout od Rusů. V ruských zajateckých táborech panovaly údajně pekelné poměry, zejména příšerné byly epidemie skvrnitého tyfu na který velká část zajatců zemřela. Zatímco český spisovatel Jan Weiss popisuje pobyt v zajateckém táboře Tockoje jako skutečné peklo, Hašek prošel zajateckým táborem psychicky nepoznamenán (tělesně ale na něm pobyt v zajateckém táboře údajně stopy zanechal, je možné, že právě tam se nakazil tuberkulózou) a vstoupil do československý legií. Je typické pro Haška, že disciplína a národní nadšení, které ovládalo legie, nebyla nic pro něho. Najednou se objevil na opačné straně fronty v Rudé armádě a tam se stal dokonce politickým komisařem.
Stal se ředitelem armádní tiskárny v Ufě a komisařem pro práci s cizinci. S touto kapitolou jeho života jako by si jeho životopisci nevěděli rady. I antikomunisté jsou ochotni Haškovi toto jeho období odpustit jako opilecký úlet zmateného intelektuála anarchisty. Ačkoliv očividně dezertoval a následně bojoval právě proti československým legiím, jejichž hlavní pozice byly na Sibiři a Ufa byla opěrný bolševický bod právě při dobývání Sibiře. Jenže Hašek v Rusku vůbec nepil. Nejen, že mu chyběli kamarádi, ale možná se skutečně v té ideologické práci pro bolševický režim, v němž hrál důležitou úlohu, našel. Možná pil hlavně tehdy, když pro sebe takové životní naplnění neměl. Hašek nepoznal zločinnost systému kterému oddaně sloužil, zřejmě věřil, že se skutečně tvoří něco nového, odlišného od světa, ve kterém žil až doposud, který mu nesmírně lezl na nervy a kterému se nelítostně vysmíval. Nicméně i o genocidní občanské válce v Rusku dokázal psát s humorem a dokázal si z ní dělat legraci. Existují eseje z jeho působení v Rudé armádě a hrdinské eposy to nejsou. Ostrý jazyk mu zůstal i ve střízlivém stavu. Opravdu neexistovalo nic, před čím by se jeho sžíravý humor zastavil. Hašek se tedy v době svého komunistického angažmá překvapivě zcela vzdal alkoholu. Abstinovat v Rusku určitě nebylo ani snadné ani populární. Po návratu do Čech v roce 1920 začal zase pít jako kdysi před válkou.
Jestliže si dokážu vysvětlit důvody, proč se zapálil pro komunistickou věc, o to záhadnější pro mě je, že se náhle uprostřed zuřící občanské války v Rusku (trvala až do roku 19822), objevil zase doma. I když mu za dezerci od legií mohl hrozit trest. Prozřel a poznal, že sloužil zločincům? Nebo se stal paranoidním ruským bolševikům jako cizinec podezřelý a hrozilo mu obvinění ze špionáže, což by se rovnalo jistému rozsudku smrti? Nebo mu jen chybělo psaní a kamarádi, a hlavně cílový objekt, z kterého si mohl svými články dělat legraci – to úžasné české maloměšťáctví, které bylo přímým pokračováním maloměšťáctví rakouského?
Hašek tedy své ruské dobrodružství přežil a v roce 1920 se zase objevil v Praze. Nebyl sám, z Ruska si přivezl svou druhou ženu Alexandru Grigorjevnu Lvovou, nazývanou Šura, ačkoliv se svou první manželkou Jarmilou nebyl rozveden. Šuru poznal v tiskárně v Ufě, ona měla dvacet jedna let on třicet šest. Když Hašek onemocněl skvrnitým tyfem, starala se o něho. Vzali se v Jekatěrinburgu, Hašek jí tak nějak zapomněl prozradit, že už ženatý je. Hašek ji v Čechách vydával za ruskou kněžnu, kterou zachránil před bolševiky, ve skutečnosti byla ale Šura – na rozdíl od Haškovy intelektuální ženy Jarmily – velmi prostou dívkou, která sotva uměla číst – česky se nikdy nenaučila.
Když se Hašek odstěhoval do Lipnice a pracoval na svém nej větším díle, na Švejkovi, doprovázela ho Šura do hospody, aby ho odvedla domů a když už kvůli oteklým nohám nemohl chodit, nosila mu pivo domů ve vědru. Hašek jednou v opilosti slíbil, že koupí v Lipnici nad Sázavou dům (číslo 185) a zrekonstruuje ho, dostal se tak do velkých finančních potíží. Nezbylo mu, než publikovat, a tak začal Švejk vycházet na pokračování v levných sešitech v týdenních intervalech s ilustracemi Haškova přítele Josefa Lady (se kterým se seznámil ještě v době svého anarchistického období v roce 1907). Sešity se prodávaly v kioscích a po hospodách a šly na dračku.
Úspěch u čtenářů byl obrovský a pomohl autorovi z finančních obtíží, honoráře nebyly špatné. Literární kritiky byly ovšem zničující. Recenzenti se hrozili cynismu protiválečné satiry i vulgárního jazyka, označili Haška za nepořádného, permanentně opilého, nevypočitatelného anarchistu. Češi zase jednou nepoznali svého génia, stejně jako kdysi Dvořáka či Janáčka. Teprve po úspěchu v zahraničí jsou ochotni uznat, že v české kotlině vzniklo zase něco velkého.
Jak je známo, Hašek svého Švejka nedokončil. Zemřel 3.ledna 1923. V roce 1925 byla „Dobrodružství dobrého vojáka Švejka za světové války“ zakázána v československé armádě jako snižující vojenskou morálku a byla odstraněna ze všech armádních knihoven.
Dnes jezdí turisté do Prahy i kvůli Švejkovi. Hospoda „U Kalicha“, kde se Švejk měl potkat s kamarády „v šest po válce“, žije z organizovaných výprav, když jsem sem přišel s mým rakouským přítelem, cítili jsme se spíše jako nezvaní hosti, kteří zabírají místo. V hospodě „U Brejšků“, kde Hašek v podzemí rád tvořil a chodil za pivo lámat led z Vltavy, který hospodští používali v dobách, kdy ještě nebyly chladničky na chlazení piva a kterou turisté neznají, to bylo o mnoho lepší. Švejkových hospod je v Praze spousty, žádná z nich ale se Švejkem nic společného nemá. I když – při Haškově pivní aktivitě, není vyloučeno skoro ani u jedné, že by se tam Švejkův autor někdy nezastavil na pivo. Jen musí mít ta hospoda křestní list starší než 1920.
Švejk je symbolem české povahy. Hrát si na idiota, být přitom přesvědčen o své chytrosti (které se jinak říká vychcanost) a snažit se obelstít systém. Úřady, sociální pojišťovnu, a hlavně finanční úřad. To Čechům zůstalo dodnes. Odvaha vzít zodpovědnost do vlastních rukou a stát se státotvornou silou velké části národa stále ještě chybí.
Snad se aspoň po nadcházející prezidentské volbě začne blýskat na lepší časy. Ta křižovatka, na které Haškův a Švejkův národ stojí, je zase jednou osudová.
