Když se mě přátelé překvapeně ptají, jak to, že se v Rakousku neslaví 8. května konec světové války, odpovídám: „My neslavíme, my jsme prohráli.“
Je v tom trošku sarkasmu, ovšem vztah Rakouska k událostem druhé světové války je hodně nekonzistentní, a vlastně nebyl nikdy úplně objektivně zpracován, což má za následek politické boje ještě dnes. A to, i když se státní televize poctivě snaží hrůzy toho válečného běsnění a vraždění objektivně vylíčit, věnuje tomu na programu ORF III den co den celovečerní programy a konsekventně nazývá obsazení Rakouska spojenci „Befreiung“, čili osvobozením. (Rozumějme od nacistického režimu).
Rakousko nemělo po první světové válce v žádném případě ambice být samostatným státem – samo se považovalo za neschopné samostatné existence. Vyhlášení „Deutschösterreich“ 21. října 1918 – tedy několik dní před vyhlášením Československa – na Němci obydlených územích někdejší monarchie, včetně pohraničních českých území, dostává smysl, až když si uvědomíme, že druhý odstavec tohoto provolání žádal připojení celého tohoto území k Německu. Dopadlo to nakonec jinak. Vítězné velmoci nebyly ochotny připustit jakékoliv posílení poraženého Německa a tak připojení Rakouska zakázaly. Tím se stal projekt pohraničních provincií v Česku neuskutečnitelným, Rakousko se muselo vzdát nároků na tato území a dodatečně pak ještě přišlo o části Vitorazska a oblast Valtic. Jako náplast na bolístku mu byla přiznána většina Burgerlandu a Vorarlberg, který lidovým hlasováním žádal o připojení k Švýcarsku, musel zůstat rakouský.
Od samého začátku bojovalo Rakousko s obrovskými ekonomickými problémy, které skončily nakonec státním bankrotem, nikdy se nedokázalo zcela postavit na vlastní nohy. Vysoká nezaměstnanost, zejména u mladých, vedla k nespokojenosti a nakonec k občanské válce a v roce 1933 k zrušení parlamentní demokracie a vyhlášení takzvaného „Stavovského státu“ diktátorem Dolfußem 5. března 1933. V Rakousku existoval vždy takzvaný „třetí tábor“ – strana německých nacionalistů, žádajících připojení Rakouska k Německu. Tato strana byla sice Dolfußem zakázána, při pokusu o puč v červenci 1934 byl ale diktátor Dolfuß německými nacionalisty zavražděn.
To už byl totiž u moci v Německu Hitler a v německých nacionalistických kruzích v Rakousku požíval velké popularity. Jeho heslo: „Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce“ nacházelo velkou odezvu zejména v rakouských městech. Vysoká nezaměstnanost u rakouské mládeže nutila mladé muže vycestovat za prací do Německa. Tam dostali práci za dobrý plat a tyto peníze přinášeli domů, což popularitu německého režimu, zejména u mladých lidí, nesmírně zvyšovalo. Barvou německých nacionalistů byla (a pořád ještě je) modrá, barva chrpy, oblíbené květiny kancléře Bismarcka – ne nadarmo ji používají i dnes tzv. „Svobodní“ (Freiheitliche)“, kteří se cítí být pokračovateli této nacionalistické tradice. Koneckonců byl Adolf Hitler Rakušák z Braunau, který získal německé občanství až když se měl stát kancléřem. Proto taky nikdy nebyl poslancem německého reichstagu – neměl v Německu volební právo, přestože byl předsedou vítězné politické strany.
V noci z 11. na 12. března 1938 se Hitlerovi podařilo uskutečnit obsazení Rakouska – takzvaný Anschluss. Tato okupace měla zabránit referendu – tedy lidovému hlasování o připojení Rakouska k Německu, které vyhlásil kancléř Schuschnigg na 13. března (i když ho v poslední chvíli pod tlakem Němců odvolal). Hitler se správně obával, že by se mohla většina Rakušanů vyjádřit proti připojení. Když člověk vidí dobové fotografie jásajících Vídeňáků při vjezdu Hitlera do města, nechce se tomu věřit, jenže v demokratických poměrech (takovým je lidové hlasování i v diktátorských režimech, pokud je jim ponechán skutečně svobodný průběh) nerozhodují o směřování země hlavní města, ale venkov. (O tom jsme se ostatně přesvědčili i při posledních dvou prezidentských volbách v České republice). Hlavní města rozhodují v dobách revolučních. Odpor Rakušanů z venkova proti nacistickému režimu nebyl dán ani tak odporem k Němcům jako takovým, ale silným náboženským cítěním rakouského venkovského obyvatelstva. Ve městech byla situace mnohem sekularizovanější, proto například města jako Graz a Klagenfurt mohly vyvěsit nacistické vlajky z radnic ještě před příchodem Němců už 11. března. Venkov ale trval na svých katolických hodnotách, proti kterým nacisté stejně jako komunisté bojovali. Láska k bližnímu? Co to je? Proto se i rakouský odpor proti novému nacistickému režimu formoval především v katolických kruzích, komunistický odboj hrál v Rakousku jen podružnou úlohu. (Jednou z obětí nacistické represe byla například i blahoslavená sestra Maria Restituta, vlastním jménem Helena Kafková z Husovic u Brna, popravená ve Vídni 30 března 1943).
Hlasování o připojení Rakouska proběhlo nakonec po několikatýdenní vydatné propagandistické masáži, která vyvrcholila 9. dubna „Dnem Velkoněmecké říše“ a za kontrolovaných podmínek (odevzdávání hlasů nebylo tajné, ale veřejné) za přítomnosti gestapa a německých vojáků 10. dubna 1938. Pro odevzdání hlasu pro připojení k Německu se vyslovil nejen rakouský arcibiskup Theodor Innitzer, který dlouho se spoluprací s novým režimem koketoval, ale i někdejší „otec zakladatel“ rakouského státu, sociální demokrat narozený v Dolních Věstonicích Karl Renner a podporu Anschlussu vyslovili i zástupci české a slovenské menšiny. Ostatně, novým rakouským kancléřem pod nacistickou kuratelou se stal Arthur Seyß-Inquart, narozený v moravském Stonařově.
Tento zahájil ihned brutální pronásledování rakouských Židů, hned 12. března byli ve Vídni vystaveni nelidskému sadistickému násilí. To popularitu režimu ještě dále zvýšilo, v Rakousku totiž panoval silný antisemitismus, živený už od dob vídeňského starosty Karla Luegera, který si z antisemitismu udělal politický program.
Antisemitismus měl své kořeny v tom, že Židé představovali ke konci monarchie velmi výraznou část intelektuální elity. Byli zastoupeni vzhledem na svůj podíl v populaci výrazně nadměrně mezi lékaři, univerzitními profesory, právníky, obchodníky ale i mezi novináři. To jim přinášelo obviňování z manipulace veřejného mínění a ze sionistického spiknutí. Ostatně Theodor Herzl, zakladatel sionistického hnutí, se sice narodil v Budapešti, žil ale ve Vídni, i když první sionistický kongres svolal v roce 1897 do Basileje. Toto privilegované postavení židovské menšiny ve společnosti bylo důsledkem dvou dekretů Františka Josefa – v roce 1848 byla Židům konečně umožněna svoboda pohybu – mohli se tedy začít stěhovat do měst a opustit ghetta a ústavou z roku 1867 jim byla přiznána plná občanská práva. Protože Židé po celá staletí nesměli vlastnit půdu a nemohli se tedy zabývat zemědělstvím, byli nuceni věnovat se jiným povoláním jako obchodu, půjčování peněz nebo gastronomii, což je logicky táhlo do měst a navíc tato povolání vyžadovala vyšší stupeň vzdělání. Vzděláním se bylo možno už tehdy domoci vyššího společenského postavení a Židé byli ochotni do něho obětovat dostatečné prostředky. Proto je mezi nositeli Nobelových cen tolik vědců židovského původu. Méně vzdělané (a nevzdělané) davy chtěly ovšem v této skutečnosti vidět židovské spiknutí a diskriminaci nežidovského obyvatelstva, což mělo za následek (při patřičné ideologické masáži) nezkrotnou nenávist ke všemu židovskému. Ne nadarmo nazývá Hitler Luegera v knize „Mein kampf“ svým duchovním otcem, který mu otevřel oči.
Paradoxně tato nenávist zachránila dvě třetiny rakouských Židů. Zatímco v Německu byla voda přihřívána pomalu a Židé, chráněni loajalitou tolerantních sousedů, stále očekávali změnu režimu a zlepšení svého postavení, až skončili v koncentračních táborech, brutalita režimu Seyße Inquarta nenechala nikoho na pochybách, co Židy v Rakousku čeká a způsobila jejich masovou emigraci.
Po lidovém hlasování 10. dubna bylo Rakousko zrušeno a změněno ve „Východní marku“ německé říše a rozděleno na sedm správních oblasti, takzvaných „Gau“.
Rakušáci obdrželi automaticky německé občanství, což mimo jiné znamenalo povinnou vojenskou službu. Právě tady se projevila rozpolcenost rakouské společnosti ve vztahu k nacismu nejmarkantněji. Rakušáci byli buď ti nejlepší, nebo ti nejhorší vojáci. V SS-jednotkách tvořili až 50 procent! Ale na druhé straně tvořili i ty nejméně motivované jednotky wehrmachtu, ochotné kdykoliv kapitulovat. Zatímco městská omladina z velké části hořela pro nacistické ideje a hlásila se dobrovolně i k těm nejhorším excesům, rakouští mladí sedláci měli jediný zájem – aby byla válka co nejrychleji u konce a oni se mohli vrátit na své statky – což se mnohým nepoštěstilo. Masivní ztráty mladých mužů nacistický režim stále více kompromitovaly a působily změnu v myšlení obyvatelstva – od trpné loajality k stále silnějšímu odporu. Na frontách padlo přes 200 000 mladých rakouských mužů, dalších 250 000 skončilo v zajetí, z něhož se mnozí nevrátili.
V roce 1945 pak vstoupily hrůzy války na rakouské území.
16. března 1945 zahájila Rudá armáda ofenzívu ve směru na Vídeň. 29. března překročila u Klostermarienbergu rakouskou hranici. Proti sobě stálo 639 000 ruských vojáků třetího ukrajinského frontu a 410 000 německých vojáků skupiny „Jih“. Zejména technická převaha Rusů byla drtivá, německý odpor ale tak houževnatý, že počty padlých na obou stranách byly vyrovnané – okolo 38 000 mrtvých na každé straně. 6. dubna 1945 dorazily jednotky Rudé armády k Vídni. Rakouští důstojníci pod vedením majora Carla Szokolla se pokusili o vyhlášení Vídně za „otevřené město“ tedy o kapitulaci. Spiknutí bylo ale odhaleno a jeho účastníci oběšení na sloupech pouličního osvětlení. Vídeňský Gauleiter Baldur von Schirach vyhlásil 6. dubna „Boj do posledního muže“ a ve stejný den z Vídně utekl.
Výsledkem byl boj dům od domu a úplné zničení města. 11 – 12. dubna shořel i symbol Vídně Chrám svatého Štěpána – ne ale v důsledku bombardování nebo ostřelování, ale požár přeskočil na kostel z okolních domů, kde došlo k rabování. Vídeň padla 15. dubna, i když boje na severním břehu Dunaje trvaly ještě o tři dny déle.
Rusové postupovali nejen Dolním Rakouskem ale i z Maďarska do Štýrska. Obsadili Graz a postoupili až k Judenburgu. Od západu postupovali Američané a od Jihu Britové. Samozřejmě, že Rakušané doufali, že budou obsazeni západními spojenci, protože postup Rusů provázelo rabování, vraždy a znásilňování – koneckonců bylo Rakousko nedílnou součástí Německa a Rakušané bojovali (jedno zda dobře nebo špatně) v jednotkách Wehrmachtu a SS.
Slavná je historka o mostu v Scheiflingu v okrese Murau. Když se místní sedláci dozvěděli, že Rusové dorazili do Judenburgu, zašli za několika britskými zajatci, kteří byli přiděleni na statky na nucené práce – zastupovali nepřítomné mladé muže, kteří umírali na frontě – údajně nejen při polních pracích. Místní přesvědčili tyto Brity, aby vytáhli své uniformy a půjčili jim své lovecké pušky. Tito vojáci pak odešli k mostu v Scheiflingu a když se objevili postupující Rusové, přivítali je se všemi vojenskými poctami. Pro Rusy to bylo znamení, že dorazili na demarkační čáru a zastavili svůj postup. Oni britští vojáci pak další dva dny předváděli střídání hlídek, než skutečně od Klagenfurtu dorazily pravidelné britské jednotky.
Spojenci měli eminentní zájem na rychlém vytvoření rakouské civilní správy. Rusové v tom byli šikovnější. Jednali rychle, měli na to v podstatě dost času, západní spojenci překročili rakouské hranice v Tyrolsku až 28. dubna. Sověti vyhrabali „otce zakladatele“ Karla Rennera.
Už 4. dubna objevily ruské zpravodajské služby tohoto sociálního demokrata v jeho domě v Gloggnitzu, kde žil v době nacismu v domácím vězení a brzy nato byl pověřen vytvořením provizorní vlády. Překvapující je, že se tak stalo přes odpor rakouské komunistické strany, která s Rusy logicky spolupracovala. Stalin tu ukázal státnické myšlení, když vybral osobu, která měla patřičnou autoritu a byla víceméně (i přes jeho úlet s podporou Anschlussu) pro všechny akceptovatelná. Úmysl vyšel. Jestliže zpočátku působila nová provizorní vláda jen na území obsazeném Rudou armádou, nakonec byla její autorita uznána i ostatními spojenci. Zřejmě i proto, že byli touto ruskou akcí zaskočeni a nebyli schopni nabídnout použitelnou alternativu. Rennerovi se podařilo získat pro spolupráci i někdejší lidovce ÖVP, se kterými socialisté v roce 1934 prohráli občanskou válku a komunisty, čili vytvořil jakousi vládu národní jednoty. Samozřejmě, že tato vláda stála pod ruskou kuratelou. Hlavnímu nebezpečí, které po konci války hrozilo, totiž rozdělení Rakouska, se snažila tato vláda předejít vyhlášením z 27. dubna 1945 (tedy den předtím, než první Američan vkročil na rakouské území) o obnovení Rakouska v hranicích před vstupem německých vojsk 11. března 1938.
Tím se Rakousko logicky vzdávalo nároků na všechna později (1938) připojená území jižní Moravy a Čech i (1941) částí Slovinska, tzv. Oberkärnten a Südsteiermark, což byl vítaný vstřícný krok. Přesto bylo Rakousko rozděleno, stejně jako Německo, do čtyř okupačních zón.
Přičemž došlo k strategickým posunům v porovnání s demarkační linií, na které se vojska spojenců setkala. V podstatě byly zachovány hranice někdejších spolkových zemí, ovšem s výjimkami. Rusové už tehdy měli jednoznačně strategický zájem o ovládnutí střední Evropy, proto trvali na tom, že do jejich zóny připadne část horního Rakouska severně od Dunaje, obsazená Američany. (Pro obyvatele Freistadtu to byl největší šok v dějinách města- americkou čokoládu nahradilo rabování a znásilňování). Tím Rusové dosáhli toho, že byl jimi kontrolována celá rakousko-česká hranice, což hodně stěžovalo emigraci našich občanů po roce 1948. Rusové tak nějak tušili, že lidé z Československa budou chtít utíkat. Za to byli ochotni vyklidit pro ně strategicky bezcenné Štýrsko a předat ho Britům. Stalin přinutil jugoslávské Titovy partyzány, aby opustili Klagenfurt a jižní Štýrsko, které Tito plánoval připojit k Jugoslávii. Rusové ustoupili i v otázce Vídně, která byla stejně jako Berlín rozdělena na čtyři zóny.
Na rozdíl od Berlína ale podrželi Sověti okrajové okresy jak na severu, tak na jihu města (včetně co se týká obyvatelstva nejpočetnějšího okresu Favoriten), takže vytvoření ucelené „Západní Vídně“ jako se to stalo v Berlíně, nebylo možné. Za tyto ústupky museli Britové odzbrojit a vydat kozáky, bojující na německé straně proti Stalinovu režimu, kteří hledali v britském zajetí záchranu. Nedočkali se jí, prakticky pro všechny znamenalo vydání do ruského zajetí jistou smrt.
25. listopadu 1945 následovaly první poválečné volby. Byly to první volby od roku 1933, volební právo ovšem neměli bývalí členové NSDAP (což bylo zhruba 800 000 lidí).
Výsledky byly rozčarováním především pro Sověty. Volby vyhrála Volkspartei, čili lidovci, se 49,8 procenty hlasů, sociální demokracie získala 44,6 procent a od Sovětů mocně podporovaní komunisté pouhých 5,4 procenta hlasů, čímž se dostali se čtyřmi poslanci jen těsně do rakouského parlamentu. Novou vládu vedl lidovec Leopold Figl, jeho zástupcem se stal mikulovský rodák a pozdější rakouský prezident Adolf Schärf a protože spojenci trvali na vládě národní jednoty, dostali jedno ministerské křeslo i komunisté. Karl Altmann se stal ministrem pro elektrifikaci a energii. Tím byla představa komunistického Rakouska pod Stalinovou taktovkou definitivně pohřbena (Když to porovnáme s volbami 1946 v Československu, kde KSČ v Čechách získala 43,25%, na Moravě 34,46%, a na Slovensku 30,48%, víme o čem je řeč. I v Maďarsku dosáhli komunisté na 17 procent, což sice bylo výrazně méně než v Československu, ale přece jen jim to zajistilo dostatečnou politickou pozici, aby se později chopili převratem moci).
Rakousko začalo pilně pracovat na mýtu „první oběti nacismu“, tedy první země, která byla fašistickým Německem obsazena. Což byla „z větší části“ pravda. Karl Renner slíbil při svém jmenování, že se Rakousko zavazuje věci socialismu, koncem roku 1945 už ale o tomto svém dopise nechtěl nic vědět.(Ostatně už nebyl premiérem). Lidové soudy s nacisty byly přísné jen na samém začátku, s postupujícím časem se i vraždy a jiné zločiny staly spíše kavalírskými delikty – není třeba zapomenout, že soudnictví bylo členy NSDAP samozřejmě prosáknuto (podobně jako československé soudnictví po roce 1989 komunisty). Program takzvaného „Entnazifizierung“ čili jakéhosi „odnacifikování“, kdy byli přesvědčení nacisté a důstojníci SS „převychováváni“v nápravných táborech, byl vděčným zdrojem lidového humoru. K navrácení arizovaného židovského majetku museli západní spojenci Rakušáky doslova přinutit (dali to už v roce 1946 jako podmínku obnovy rakouského státu) Sovětům byla tato tématika srdečně ukradená, antisemitismus byl v komunistické ideologii zakotven skoro stejně pevně jako v nacistické. Šikovná rakouská politika vedla nakonec k tomu, že v roce 1955 odešla vojska spojenců z Rakouska, 15. května 1955 byla podepsána státní smlouva, která zajistila jednotné a neutrální Rakousko. Ta tolik velebená a nesprávně interpretovaná neutralita znamenala pouze tolik, že Rakousku bylo zapovězeno vstoupit do některého z nově se formujících vojenských bloků – tedy Varšavské smlouvy a NATO. Leopold Figl mohl tuto smlouvu ukázat jásajícímu národu z balkónu zámku Belvedere se slovy „Österreich ist frei“.
Jak s nemalou dávkou sarkasmu řekl holywoodský režisér a vídeňský rodák Billy Wilder: Rakušáci jsou brilantní národ. Přiměli svět uvěřit, že Hitler byl Němec a Beethoven Rakušák.”
Skutečnost, že se Rakousko nemuselo vypořádat s nacistickou částí své historie, zatěžuje politickou scénu této země dodnes.
Konec druhé světové války tady státním svátkem určitě nebude.