Putinův tah za světovládou

Tento článek jsem psal v úterý 23.února. Nedokončil jsem ho, nebo přesněji nedokázal jsem ho už zkorigovat do publikovatelné formy, protože mě zlomila únava po úterní noční službě. Dnes je už všechno jinak. Mohl bych ten článek jednoduše smazat, mohl bych ho přepsat nebo ho doplnit současnými komentáři. Rozhodl jsem se pro třetí variantu, takže mi čtenář snad některé anachronismy odpustí. Smysl článku se tím nemění. Jen jsem doufal, že Vladimír Putin počká se svou invazí, o které jsem nepochyboval, o jeden den déle. Ale byl příliš netrpělivý.

               Ta konference, která ho měla zadržet, se konala přímo symbolicky v Mnichově. Těžko říct, zda to byl úmysl a zda mělo místo konání připomenout zúčastněným onu hanebnou smlouvu z 30. září 1938, kterou bylo do rukou nacistického Německa a jeho šíleného vůdce vydáno Československo. Mělo-li to být memento, které mělo zabránit podobné smlouvě, pak mělo toto shromáždění hned několik odlišností.

               Za prvé se mohli dostavit představitelé Ukrajiny, tedy ohrožené země – a taky se dostavili, včetně prezidenta Zelenského, kterého před touto cestou dokonce varovali se zdůvodněním,  že by Rusko mohlo využít jeho nepřítomnosti k vpádu do země. Českoslovenští představitelé tehdy nebyli k jednání vůbec přizváni.

               Za druhé se nedostavili zástupci agresora, tedy Ruské federace, zatímco Hitler byl v Mnichově dokonce organizátorem konference.

               Za třetí nic se nepodepsalo, protože ani nebylo s kým. Na rozdíl od Mnichova vyslovili účastníci konference plnou solidaritu a podporu Ukrajině – a tím dali najevo, že to je tak zhruba všechno, co pro ni mohou udělat. Zbytkovému Československu tehdy všechny čtyři mocnosti Německo, Itálie, Francie a Velká Británie slíbily samostatnost a neporušitelnost nových hranic. Hitler to vyřešil tím, že přinutil slovenský sněm 14.března 1939 vyhlásit samostatnost Slovenska – tím Československo přestalo existovat a cesta k okupaci zbytku země byla otevřená. Jak Francie, tak Velká Británie se s tímto argumentem spokojily. Hrozné je, že ve filmu „Mnichov“, který se objevil na Netflixu letos, je Chamberleinův appeasement na konci filmu dokonce oslavován jako moudré rozhodnutí, které umožnilo Francouzům a Britům se na válku lépe připravit a tím ji nakonec i vyhrát. Při tomhle nesmyslu mi vstaly vlasy na hlavě. Jako by nebylo pádu Paříže v roce 1940, jako by nebyl Dunkirk. S historií se zachází velmi volně, to se jaksi stalo díky romanopiscům hledajícím místo pravdy senzaci pravidlem.

               Ale zpět k Ukrajině a k Rusku. Kdysi před několika lety jsem poprvé nazval Putinovu politiku fašistickou. Tehdy to ještě nikdo neříkal, dnes už maluje kdekdo na mapu Ruska hákové kříže a podoba Putinových projevů s Hitlerovými je do očí bijící, že to vidí i ti, kdo chtěli být slepí. Ano, ruský expanzivní nacionalismus je fašismus. Jeho ideologickým otcem je spisovatel Alexandr Isajevič Solženicyn – ve své knize „Rusko v troskách“, kde oplakal rozpad Sovětského svazu a osud Rusů, kteří zůstali za hranicemi nové Ruské federace. Ta kniha je přímo inspirací pro rekonqistu, tedy znovudobytí někdejších svazových republik – a středoevropských satelitů – prostý Rus mezi těmito dvěma kategoriemi nikdy nerozlišoval. Československo byla pro něho stejná gubernie jako Tadžikistán. Toto znovudobytí ztracených území se stalo pro Vladimíra Putina obsedantní neurózou.

               Proč?

               To je jednoduché. Chce se udržet u moci, protože jak v někdejší Byzanci, tak i v Rusku nemají pensionovaní vládci dlouhou životnost. Za metody, jak upevňoval svou moc, by mohl skončit na šibenici jako Saddam Hussajn nebo minimálně v gulagu. Udržení prezidentského úřadu je pro něho tedy absolutní nutností. Současné země ale expandují následujícími způsoby: rozvojem ekonomiky, technologií a vývozem know how a kapitálu. Ve všech těchto čtyřech „moderních“ oblastech nemá Rusko šanci. Proto se upřelo na velmocenskou politiku devatenáctého století, která spočívala v dobývání nových území. Každý diktátor potřebuje válku a čím víc mu teče do bot, tím víc. V putinovském Rusku po 22 letech vlády cara Vladimíra Vladimiroviče nedošlo k žádnému zlepšení životní úrovně. Přes 40 procent vesnic nemá dodnes asfaltovanou příjezdovou cestu, polovina domácností nemá splachovací záchod. Ekonomika chřadne (i díky na Rusko uvaleným sankcím) lidé chudnou. Rusko je nejrychleji se vylidňující země na světě, ročně se jeho populace scvrkává o půl milionu osob. Je to dílem minimální porodnosti, nízkého průměrného věku obyvatelstva (včetně nezvládnuté koronavirové pandemie) a masového vystěhovalectví. Jak tedy Rusům předvést, že je politika velkého vládce úspěšná, jak je o tom přesvědčit?

               Jedině agresí, která ale musí být úspěšná. Putin se na svůj útok připravoval dlouho. Jeho dezinformační weby bombardují už dlouho evropské země svými vylhanými zprávami a konspiračními teoriemi. Putin financuje všechny extrémně pravicové strany v zemích Evropské Unie (mezi ně patří i SPD), protože tyto strany žádají prakticky bez výjimky vystoupení z Evropské Unie, tedy její rozbití. Za ruské peníze byli zvoleni určití politici, jak například český prezident Zeman, který věrně sloužil svému chlebodárci. (Až dnes dostal strach z obžalování z velezrady a náhle otočil o 180 stupňů) Podařilo se získat diktátora v rámci EU Orbána, který je neskrývaným spojencem Putina a pátou kolonou v rámci EU. A EU nemá mechanismy, jak se ho zbavit.  Gasprom, tedy ruská firma oficiálně privátní ale poslouchající na slovo kremelského vládce v jeho politických rozhodnutích, si minulého roku pronajal evropské zásobníky na plyn a pak je „zapomněl“ naplnit. Náhoda? Sotva.

               Doba nemůže být pro válečné dobrodružství ani příhodnější. Evropa se ještě nevzpamatovala z koronaviru a je rozhádaná, USA jsou slabé jako nikdy jindy, ať už je u moci fašista Trump – tedy možný spojenec, nebo chaotický slabý Biden. USA svou slabost ukázaly chaotickým stažením z Afghánistánu, není náhodou, že ruská agresivita začala růst hned poté.

Putin se připravil i doma. Budováním Stalinova kultu – kultu vítěze a dobyvatele světa, kterému se chce nový vládce vyrovnat, pokud ho ne i překonat a potlačením jakéhokoliv politického odporu či jakékoliv známky svobodného myšlení. Od roku 2012 se mu v posledních deseti letech podařilo zavést diktaturu, která si s Hitlerovou kontrolou společnosti nezadá. A k tomu je tu i kult „vůdce“. Prostý Rus si už život a budoucnost země bez velkého Vladimíra ani nedovede představit. Jako když zemřel Stalin a lidé, kteří přežili jeho krvavý režim skutečně upřímně plakali v obavách „Co teď s námi bude?“

               Ještě bylo třeba si pokrýt záda setkáním s čínským diktátorem a ujasnit problémy kolem Kazachstanu, k tomu posloužila olympiáda v Pekingu. Pro Putina to byla hořká pilulka. Si Ťin Pching mu nedal žádné prominentní místo, ale nechal ho sedět mezi ostatními diktátory, kteří poctili jeho olympijský paskvil svou návštěvou a zřejmě ho upozornil, že ruští vojáci musí z Kazachstánu ale okamžitě pryč – Kazachstán je Asie a že patřil kdysi Rusům čínského vládce nezajímá. Pokus rozšířit ruskou říši tímto směrem, který dostal díky nepokojům v této středoasijské zemi nečekanou šanci na úspěch, tedy narazil, zůstal pouze směr na západ. Ostatně Čína se dnes vyjádřila, že Rusko jako svrchovaná země má právo přijímat vlastní rozhodnutí. Čili invazi na Ukrajinu schválila. A posílá válečné lodě k Tchai-wanu.

               Co se týká Ukrajiny, je zajímavé sledovat vývoj Putinova myšlení – nebo spíš jeho projevů. V roce 2004, když slavnostně vyhlásil konec studené války, ještě nezpochybňoval ani právo na existenci nezávislé Ukrajiny, ani její hranice. To ho ještě svět uznával, jezdil na návštěvy k anglické královně a kamarádil se s Tonym Blairem. V roce 2014 po anexi Krymu na tiskové konferenci řekl, že Ukrajina má samozřejmě právo na nezávislou existenci, otázka je, na jakém území. Tehdy poprvé označil za ruské oblasti nejen Krym a východní Ukrajinu ale i oblast takzvaného „Nového Ruska“, rozprostírajícího se na pobřeží Černého moře přes Mariopol, Cherson a Oděsu až k Moldavským hranicím (kde se nachází nikým neuznaná podněsterská republika vyhlášená ruskými separatisty už roku 1990. V roce 2022 začal hovořit o jednotném ruském lidu v Rusku a na Ukrajině a při příkazu na vpád ruských vojsk do Luganska a Doněcka 22.února 2022 (Jára Cimrman by měl z toho data určitě radost) už právo Ukrajiny na samostatnou existenci jednoznačně zpochybnil.

               Jedinou otázkou zůstává, jak silné je ukrajinské odhodlání bránit svou samostatnost. Že jejich armáda nemá šanci v přímém boji obstát, v tom se shodují všichni odborníci. Zejména převaha ve vzduchu je zdrcující, proto 45 ukrajinským moderním stihačkám mohou Ruskové postavit něco přes tisíc. A kdo ovládá vzduch, ovládne i bojiště. Je tedy několik variant vývoje.

1. Že se Putin spokojí se současným územím „lidových republik“, nechá v nich proběhnout referendum o připojení k Rusku a dá pokoj. Tato varianta byla od začátkuk velmi nepravděpodobná, bylo jasné že se Putin se určitě s „vrabcem v hrsti“ neuspokojí. – dnes se to potvrdilo.
2. Obě „lidové republiky“ se kdysi vyhlásily na území celých správních oblastí Doněcké a Luhanské, ovládají ale jen jejich menší část s oběma hlavními městy. Putin tedy mohl požadovat, aby Ukrajina odstoupila celé území oněch oblastí. Pro Ukrajinu je to samozřejmě nepřijatelné, dojde k válce o tyto oblasti a Rusko je obsadí a zvětší tak oblasti, která se pak ve „svobodném lidovém hlasování“ rozhodne připojit se k Rusku. – ani na tuto šanci na zdůvodnění agrese psychopat v Moskvě nečekal.
3. Rusko mohlo využít ukrajinský odpor v obsazování těchto oblastí k velké válce, rozbití a obsazení celé Ukrajiny. Zda se pak uskuteční referendum o spojení s matičkou Rusí, nedokážu odhadnout, ale pro „Anšlus“ hlasovalo na patřičné kontroly Hitlerových úderek v Rakousku 1938 99,7 procent voličů. Otázka je, jakému odporu bude muset Rusko v případě obsazení Ukrajiny čelit. Nenávist Ukrajinců je po zkušenosti se Stalinovými represemi a hladomory velká a současnou Putinovou politikou dále roste. I tento model Putin nevyužil.
4. Je možný afgánský model, totiž že ukrajinská armáda nenajde odvahu k nerovnému boji a složí zbraně bez odporu. To by byl pro Putina obrovský triumf, nebylo by nic snadnějšího než pak dosadit v Kyjevě sobě věrné loutky a nahnat obyvatelstvo do ulic, aby vítalo „osvoboditele“ od Banderovských band.
5. Ukrajina může klást odpor, který ale bude zlomen a Rusko za cenu určitých ztrát zemi svého slovanského bratra obsadí a pokoří. Ukrajina se poddá, stejně jako v roce 1920 a smíří se se svým osudem.
6. Ukrajina sice válku prohraje, zůstane ale v odporu jako afgánští mudžahedínové a bude způsobovat Rusům další a další bolestivé lidské ztráty až tito budou nakonec nuceni zemi buď opustit nebo jí aspoň poskytnou určitou samosprávu. Ovládat dnes cizí zemi a přimět ji k tomu, aby přijala cizí chomout není zas až tak snadné.

Je ale nepochybné, že Putin od své agresivní politiky neupustí – nemá totiž tuto možnost. A ví, že proti němu stojí slabý soupeř. Sankce EU jsou směšné a Rusku neublíží a pokud, tak jen málo. Vycházejí z předpokladu, že když bohatí Rusové oligarchové přijdou díky Putinově politice o peníze a navíc budou přinuceni žít v Rusku, že Putina svrhnou. Evropští politici zase jednou posuzují Rusko podle sebe a nechápou, že tam jsou poměry zcela jiné. Především tam nerozhodují peníze o politice jako v EU, ale politika o penězích. Oligarchové budou držet hubu a krok, i kdyby přišli o všechno. Pokud nechtějí skončit v Gulagu nebo být otráveni novičokem, budou se tak muset chovat. Nemají prostředky, aby Putinovu diktaturu svrhli. Mimochodem se dají tyto sankce rychle obejít. Stačí si v Kyperském Limasolu koupit imobilii a dostat prostřednictvím toho kyperské a tím i EU občanství. Na občany EU se samozřejmě sankce vztahovat nemohou.

Na sankce, které by Rusku skutečně ublížily jako odpojení od platebního systému SWIFT „nemají Evropani koule“. (i když o tom dnes jak van der Leyen a dokonce i prezident Zeman mluvili.)  Protože by to ublížilo některým jejich bankám, u kterých Rusové splácení svůj státní dluh. Sankce musí být, ale nesmí bolet nás. Proto zůstanou jen na symbolické úrovni. Putin to ví, a proto na ně může kašlat. Bude nás bolet víc, až na nás budou padat bomby a po našich ulicích jezdit ruské tanky? A o velkohubě ohlášených sankcích přímo proti Putinovi se teď taktně mlčí. Vladimír by se mohl naštvat! To je jediné, co by ho opravdu rozzuřilo. Zda jeho Rusové dále zchudnou, zda Rubl ztratí jakoukoliv hodnotu, to jsou všechno věcí v Rusku nepodstatné. Tam se jásá na povel. Ostatně Rusové jsou už na případné strádání ideologicky připraveni. Dělají to rádi v rámci spásy zkaženého světa, kterému jen oni mohou přinést zpět nezkaženou výhradně heterosexuální kulturu. O této své úloze jsou přesvědčeni ve svém nitru, stejně jako o nespravedlivém nepřátelství celého světa. A na chudobu jsou zvyklí, nikdy nic jiného nepoznali a tluče se jim do hlavy, že jsou chudí jen díky tomu, že je vykořisťuje nepřátelský kapitalistický západ. Ale až ho dobudou…

Přiznám se, že sám nevidím východisko. Odpojit se od ruského plynu a ropy a najít alternativní zdroje, i kdyby měly být dražší by měl být první krok. Rusko sice může dodávat své suroviny do Číny, stane se tak ale čínským satelitem. Na východě vydírat nemůže. Britové už údajně snížili závislost na ruském plynu na tři procenta své spotřeby. Ekologický Green deal, jedno jak chybně naplánovaný, je očividně potřebnou cestou za energetickou nezávislostí. Dokud visíme na pupeční šňůře ruského plynu a ropy, můžeme sice křičet, vyvěšovat ukrajinské vlajky a uvalovat sankce na ruské oligarchy, ale to je asi tak všechno. A přihlížet, jak se na obzoru blíží velká válka.

Mimochodem, nedá se hodnotit současné jednání Tomia Okamury či organizátorů hnutí „Chcípl pes“ jako velezrada? Tolerování veřejného podporování nepřátelské země (která se svým nepřátelstvím netají, Česká republika je vedle USA na seznamu Rusku nepřátelských zemí) je něco, co nechápu. Proč už není nebo se aspoň nepřipravuje zákon na ochranu republiky? Nebo na to taky nemáme koule?

Co tedy chce Putin dosáhnout? Řekl to dost jasně. Demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny. Čili dosazení vlády loajální Moskvě, poslušné jako Lukašenko v Bělorusku. Bělorusko Putina očividně inspirovalo. Instalovat vládce, kterého jeho vlastní obyvatelstvo nenávidí a nejraději by ho vidělo viset a který se tedy drží u moci jen z milosti velkého Vladimíra. A který vládne ve své gubernii jako krvavý diktátor, stejný jako jeho pán v Moskvě. Kdo se stane vládcem na Ukrajině ještě nevíme, Janukovič to nebude, toho Putin už odepsal. V Rakousku by to byl Herbert Kickl (členové a sympatizanti FPÖ odmítají ruskou agresi odsoudit), v Maďarsku má Viktor Orbán dobré šance (i když dnes zradil a podpořil protiruské sankce – za zradu bývá k mání Novičok) v Česku Tomio Okamura, na Slovensku si bude Vladimír moci vybrat mezi Kotlebou, Harabínem či Ficem. Putinovým nepřítelem nejsou jednotlivé země, ale demokracie jako taková. Protože ta je to jediné, co ho osobně ohrožuje. A v boji proti ní nepoleví.

Ukrajinou to všechno zdaleka nekončí. Je to teprve začátek. – Tuhle větu jsem napsal už včera.