Pavia je navenek nenápadné malé italské město (okolo 70 000 obyvatel), které se krčí v blízkosti svého obrovského souseda – Milána, zaslouží si ale díky své historii, ale i své malebnosti více zájmu.
Pavia existovala už v římských časech jako Ticinium, tehdy byl přes řeku Ticino vybudován i první kamenný most. Ale její sláva začala až s pádem římské říše, kdy se stala napřed jedním z hlavních měst říše Ostrogótů (vedle Verony) a pak hlavním městem Langobardů, kteří ji dobyli roku 572 našeho letopočtu.
Když jsem se průvodce Marca v chrámu San Michele zeptal, proč si vůdce Langobardů Alboin, který se měl stát jejich prvním králem, vybral za své hlavní město právě Pavii a ne třeba nedaleký Milán, který byl dokonce jednu dobu i hlavním městem Římské říše, odpověděl: „To je přece úplně jasné.“ Když pak uviděl můj poněkud překvapený pohled dodal smířlivě „Samozřejmě z pohledu Pavijčana.“ Marco byl prostě „ Il patriota locale.“
Jeho argumentace ale měla hlavu a patu. Zaprvé sami Langobardi dobývali město tři roky. To je musel logicky přivést na myšlenku, že se toto město dá dobře bránit (což se sice ukázalo jako pravdivé, ale v roce 774 přece jen devítiměsíčnímu obléhání Karlem Velikým podlehlo). Dále má dostatek vody – řeka Ticino vytéká z Laggo Maggiore a nikdy nevysychá a navíc má skutečně stále čistou vodu, protože jezero působí jako obrovský filtr a i v době tání nebo silných lijáků nepustí do řeky bahno. Navíc se nachází blízko ústí Ticina do Pádu. Město tak bylo dobře dosažitelné loděmi až z Benátek a sloužilo tedy jako důležité překladiště zboží – především právě pro nedaleký Milán.
I víra mohla hrát určitou roli. Langobardi byli jako většina germánských kmenů (s výjimkou Franků) Ariáni a ve velkém Miláně, stojícím pod vlivem svého někdejšího biskupa a světce svatého Ambrože by zřejmě měli větší potíže s prosazením své víry než v menší Pavii. Ostatně oni sami byli naprosto tolerantní. Ve městě byl kostel ariánský i katolický jako ve všech městech jejich říše, víru svých poddaných nepotlačovali. Ariánství jim bylo ovšem dobrou záminkou, aby mohli pravidelně napadat a plundrovat Řím jako sídlo „falešného“ učení. Když Řím v polovině sedmého století poprvé jejich útoku odolal, přestoupili na katolickou víru. Další lpění na Ariánově učení o svaté trojici tím totiž ztratilo svůj význam.
A dalším – velmi důležitým – argumentem pro volbu Pavie za hlavní město jejich říše bylo, že Pavia byla už v římských časech městem vzdělanosti. Vychovávali se zde úředníci pro říšskou správu a tuto funkci si město ponechalo i v době vlády Germánů.
Ti ono vzdělání podporovali. Langobardi sami tvořili ve společnosti jen úzkou horní vrstvu, museli se tedy spolehnout na práci místního římského obyvatelstva (jen šlechtickou vrstvu této společnosti nemilosrdně vyvraždili). Z jejich jazyka ostatně v italštině mnoho nezůstalo, snad jen slovo Birra pro pivo – i to je ovšem něco, protože to slovo je používané samozřejmě velmi hojně. Administrativa jejich říše se opírala o latinu a v tomto jazyce se v Pavii vyučovalo. Universita je zde dodnes. Při 70 000 obyvatelích města zde studuje 25 000 studentů, což dává městu osvěžující obraz mládí, v noci se zde slaví velmi intenzivně. Universita se nachází v obrovském komplexu uprostřed historického města, zabírá v podstatě celou jednu čtvrť. Jejími nejslavnějšími absolventy byli Alessandro Volta, vynálezce elektrického článku, jehož socha stojí v atriu university a údajně i Kryštof Kolumbus, ovšem jeho sochu jsem nikde neobjevil.
Marco tvrdil, že padovská universita je třetí nejstarší universitou v Itálii po Bologni a Padově. Když jsem ho upozornil na universitu v Neapoli, smetl můj argument mávnutím ruky. Byl prostě „Il patriota locale,“ zapálený pro věc svého rodného města. Argument, že zakládací listina university pochází až z roku 1361, odmítl s tím, že se jedná jen o trik milánského vládce Giana Galeazza Viscontiho, který chtěl na sebe strhnout slávu zakladatele, když v roce 1360 Pavii dobyl a připojil ke svému vévodství. Vysoké učení tu bylo už předtím, ostatně na vchodu do university je za prvního zakladatele označen císař Lothar, který žil v letech 795 – 855). Kdo chce, ať tomu věří.
Ale zpět k Langobardům, na jejichž období je Pavia právem hrdá – na hradě Castello Visconteo byla letos nádherná výstava, představující jejich svět, v němž právě učenost hrála nečekaně velkou roli. Tedy žádní barbaři ze severu (přišli z oblasti Panonie a pobývali nějaký čas i na území Moravy) a pokud, tak jen na začátku. Aby význam vzdělání a význam jejich učení v Pavii zdůraznili, koupil král Liutprand (vládnoucí v letech 712 – 744) od Saracénů kosti svatého Augustina, jednoho z nejvýznamnějších svatých, které se tehdy nacházely v Cagliari na Sardínii a přenesl je do Pavie, kde se dodnes nacházejí v kostele San Pietro Ciel d´Oro, samozřejmě je tento kostel součást kláštera řádu Augustiánů. Svatý Augustin, který vypracoval první ucelený filosoficko-teologický systém křesťanského učení, opírající se o Novoplatonismus (Augustin byl před svým obrácením na křesťanství universitním profesorem v městě Hippo v dnešním Tunisu a v tomto městě v roce 430 během obléhání Vandaly i zemřel.), platí za „Učitele církve“ a proto tedy jeho symbolický význam pro vzdělání a vzdělanost jako takovou. Aby tento symbol Liutprand ještě zvýraznil, dal z Říma převést i ostatky Boethia, posledního velkého římského filosofa popraveného v době vlády ostrogótského krále Theodoricha velkého, ty jsou uloženy v dolní kapli stejného kostela svatého Petra. Sám král se nechal pochovat pod jedním ze sloupů kostela, zřejmě aby zůstal v blízkosti slavných učenců a filosofů.
Ale láska k vzdělání podlehla síle. Roku 774 dobyl Pavii po tentokrát jen devítiměsíčním obléhání Karel Veliký,a nechal se v chrámu San Michele korunovat italským králem. Takzvanou želenou korunou, která samozřejmě nebyla ze železa. Langobardi měli totiž velmi plochou strukturu vlády. Jednotliví vévodové (dux) byli víceméně samostatnými vládci a krále jakožto spíše symbolickou figuru si volili, proto neměli Langobardi nikdy žádnou dynastii. Ostatně po onom prvním králi Alboinovi to zkoušeli deset let zcela bez panovníka, než přišli na to, že je přece jen v některých aspektech užitečný. Když pak bylo třeba spojit se proti útočícím Frankům, mínili vévodové jižních oblastí Beneventa či Spoleta, že se jich to v podstatě netýká a nepřišli na pomoc, což byl fatální omyl. Chrám Sant Michele hraje v Pavii centrální úlohu. Je důležitější než Duomo, stavěné v letech 1488 – 1936. Původní San Michele, kde přijal korunu Karel Veliký, už neexistuje. V roce 924 dobyli Pavii Maďaři (tentokrát to šlo rychle, obranné zdi města, jež tak dlouho odolávaly Alboinovi či Karlu Velikému, naprosto selhaly) a srovnali ji se zemí, přitom zničili i onen posvátný chrám. Volontér Marco se mi snažil namluvit, že na vině bylo velké zemětřesení, ovšem historické prameny hovoří o něčem jiném. Možná nechtěl dráždit Viktora Orbána a jak už jsem psal, z nějakého neznámého důvodu mě všude považují za Maďara. Na místě starého kostela ale byl postaven v jedenáctém století kostel nový. Protože je fasáda z pískovce, je vidět, jak je starý, déšť a vítr už hodně setřely kamenné reliéfy.
Uvnitř kostela jsou pak úžasné mozaiky na podlaze apsidy i místo, kde králové čekávali na svou korunu. San Michele věnovaný archandělovi Michaleovi hrál v symbolice Langobardů, ale i ostatních germánských národů centrální roli. Byla to kultura válečníků a archanděl Michael je vůdcem nebeského vojska, který svrhl povstalé anděly do pekla. Jeho kult tedy prostupuje celou západní Evropu. Od St. Michele v Bretani až po Monte San Angelo v Apulii – ostatně tato svatyně v jeskyni v pohoří Gargano byla i poutním místem Langobardů a pohřebištěm jejich králů. V apsidě kostela San Michele v Pavii byly odhaleny ony mozaiky z jedenáctého století, zobrazující znaky Zodiaku jakož i jednotlivé měsíce roku s aktivitami s nimi spojenými.
Pavia byla formálně hlavním městem Italského království, které existovalo stále více méně už jen formálně, do roku 1024. Tehdy udělali Pavijčané velkou chybu. Když zemřel císař Jindřich II. později vyhlášený za svatého, protože se svou ženou Kunigundou (rovněž svatou) údajně neměl pohlavní styk (kdo nevěří, ať tam běží) zbourali Pavijčané v náhlé euforii starou falc, kterou v Pavii dal vystavět ještě Theodorich Veliký. Nový císař Konrád jim to nehodlal odpustit a nechal se korunovat italským králem v Miláně. Pavijská komuna přesto ještě dokázala, podobně jako ostatní městské státy, přinutit své šlechtice, aby se ze svých venkovských sídel přestěhovali do města. Obdařili město desítkami věží zdobících jako falické symboly jejich paláce (jsou vidět na nástěnné fresce v chrámu San Theodoro). Dnes stojí poslední tři z nich za budovou university na náměstí Leonardo da Vinci a přes zpevňování kovovými svorníky se některé z nich povážlivě naklánějí – i když zdaleka ne tak nápadně jako jejich protějšky v Bologni. Pokud chcete získat skutečnou představu o tom, jak město takových věží vypadalo, musíte do San Gimminagna v Toskánsku, kde jich řada stojí dodnes.
V pavijském San Michele se sice ještě nechal v roce 1154 korunovat italským králem Friedrich I. Barbarossa (protože byl s Milánem ve válečném konfliktu a původní plány, nechat se provokativně korunovat v Monze na dohled od Milána se neuskutečnily), ale sestup významu Pavie to už nemohlo zadržet. Konečně v roce 1360 vstoupily do města jednotky milánského diktátora (pozdějšího vévody) Giana Galleazza Viscontiho a samostatnost pavijské městské komuny tím definitivně skončila. Náš Karel IV. se 6. ledna 1355 nechal korunovat za italského krále už v milánském dómu, jinou možnost ani neměl, pokud chtěl, aby jej všemocný Visconti nechal cestovat dál na jih do Říma. Jeho syn Zikmund učinil totéž 25. listopadu 1431 – důkaz, že se mocenské centrum i formálně přesunulo do Milána.
V Pavii ale přesto zůstalo mnohé, co stojí za vidění. Piazza dela Vittoria s radnicí a katedrálou. Krytý most přes řeku Ticino (ponte coperto), který pochází už z římských časů a byl mnohokrát zničen a opraven, naposledy v roce 1951. Je moc krásný. Na druhé straně řeky se nachází kouzelná řada domků Borgo ticino,památník na bombardování města v druhé světové válce a socha pradleny, od níž je nádherný výhled na Pavii přes řeku Ticino.
Na kraji starého města dal Gian Galeazzo Visconti vybudovat čtyřhrannou pevnost jako symbol své moci. Dnes se zde nachází „Muzeo civico“ tedy městské muzeum s pinakotékou a úžasnou výstavou k dějinám Langobardů.
Ještě jednou se Pavia dostala do středu světové pozornosti v roce 1525. Právě u tohoto města došlo k rozhodujícímu měření sil svou nejmocnějších mužů své doby císaře Karla V. a francouzského krále Františka I. Císařská vojska překvapivě zvítězila, král František upadl do zajetí a oblast Lombardie tak přešla na dalších dvě stě let do španělského vlastnictví. Od onoho osudného dne chybí Castello Visconteo severní křídlo, které bylo během francouzského obléhání města, které bitvě předcházelo, dělostřelbou zničeno a už nebylo obnoveno. Bitva je znázorněna na nástěnné fresce v kostele San Theodoro – pro mě dost překvapivý fakt, že obraz vraždění našel sovu cestu do křesťanského chrámu.
Osm kilometrů od Pavie se uprostřed rýžových polí nachází Certosa di Pavia, klášter Kartuziánů. Jde o monumentální stavbu, kterou dal postavit Gian Galeazzo Visconti jako pohřebiště pro sebe a svou rodinu. Kromě jeho náhrobku je zde i nádherný náhrobek Ludovica Sforzy a jeho manželky Beatrice, která zemřela ve věku dvaceti dvou let, přesto stačila milánskému vládci porodit dva syny. Mniši kartuziáni jsou zde dodnes, bydlí každý v jednom z dvaceti dvou malých domečků seřazených v kruhu okolo velké zahrady. Jeden z nich je možno navštívit, aby si člověk mohl udělat představu o životě členů řádu.
Pavia jako jedno z mála italských měst překvapivě není napojena na dálniční síť. Studenti zřejmě jezdí spíš vlakem I tento fakt dodává městu jakousi klidnou provinční krásu. Pokud máte ale velké auto nebo karavan, můžete mít při cestě na jih přes řeku Ticino problémy. Zde je totiž cesta rezervována jen pro osobní automobily a větším vozem mezi nastavěnými bariérami prostě neprojedete. Jde to právě ještě těsně s malou nákladní Avií, ale větší vozidla si musí zařídit možnost projet středním pruhem – jak se dostanou ke klíči od bariéry, nevím.
Pavia určitě stojí za návštěvu, zejména pro lidi milující historii a klid. „Pobyt zde je naprostý balzám na duši.
