Turecké volby a jejich význam pro Evropu a svět

Má nás vůbec něco tak vzdáleného jako jsou volby v Turecku zajímat? Čím vůbec můžou být pro řadového Čecha zajímavé? Co se děje na Bosporu a v drtivé většině dokonce daleko na východ za ním, jsou věci, kterými si snad hlavu lámat nemusíme.
Pokusím se čtenáře přesvědčit, že bychom měli.
Za prvé je Turecko dovolenková destinace a i českého dovolenkáře by mělo zajímat, zda cestuje do země stabilní a klidné anebo ohrožené nebo dokonce zmítané občanskou válkou.
Za druhé je Turecko kolos se sedmdesáti miliony obyvatel před branami Evropy a už po celá desetiletí usiluje o mimořádné vztahy s Evropskou Unií, eventuálně o členství v ní. Nezapomeňme na historicky mimořádně dobré vztahy Turecka s Německem už v čase před první světovou válkou ale i po druhé světové válce a o nemalé turecké menšině v Německu ale i v jiných evropských státech.
Ze třetí stojí Turecko už skoro sto let – odkdy se prezident Atatürk pokusil Turecko poevropštit – na křižovatce, kdy se musí rozhodnout, zda se chce připojit k Evropě a vzdát se tedy svého islámského dědictví, anebo se pokusí stát se vedoucí silou v islámském světě a půjde s Evropou do konfrontace – v níž ostatně bylo po celá staletí od čtrnáctého až do začátku dvacátého století. Jen fakt, že Turci nejsou Arabi, je v tomto směru handicapuje a neumožňuje jim převzít v tomto světě na předním východě vedení. Arabi jsou ještě stále citliví na období několika set let turecké nadvlády.
A konečně jde o samotný princip politiky. Prezident Erdogan je velký obdivovatel Vladimíra Putina a k smrti rád by v Turecku zavedl prezidentský systém podobný ruskému – aby mohl sám uchopit absolutní moc nad státem – po níž nezřízeně touží a ani se tím netají. Jde tedy i o boj parlamentní demokracie s absolutistickými tendencemi prezidentského systému. Boj, který momentálně probíhá na mnoha frontách na celém světě.
I když mi to mnozí nebudou zřejmě věřit, Turecko je zemí s čtvrtou nejdelší nepřerušenou demokracií v Evropě (po Velké Británii, Holandsku a Francii) – od roku 1922 zde existuje demokratický parlamentní systém, který se nikomu nepodařilo zlomit (Turecko tedy nemělo ani Hitlera ani Gottwalda). To je dílo Mustafy Kemala Paši Atatürka, který si tím postavil navěky svůj pomník. V Izmiru jsem například viděl sochu „Dvanáctiletý Mustafa Kemal Paša s matkou“. Ještě že nikde nevystavují kostičky jedenáctiletého Kemala Paši jako svaté relikvie – ty ale islámské státy na rozdíl od křesťanských stejně nevedou. Tato parlamentní demokracie byla zajišťována mocí armády. Možná trošku neobvyklý model, ale díky americkým penězům (Turecko je od roku 1952 členem NATO) byla armáda zarputilým ochráncem parlamentní demokracie a Atatürkových reform. Není si třeba Kemala idealizovat. Své reformy prosadil brutálním násilím, opíraje se o svůj kult osobnosti. Nicméně otázka je, zda by se podobné změny (zrušení kalifátu, oddělení církve od státu, zavedení latinky místo arabského písma, zavedení gregoriánského kalendáře, zákaz zahalování žen a zákaz mnohoženství a nakonec i volební právo pro ženy) daly prosadit jinou cestou. Zkušenosti z arabského jara bezmála o sto let později ukázaly, jak může demokracie v nepřipravené společnosti žalostně selhat. Atatürk zavedl parlamentní demokracii násilím, což je paradox, ale Turecko a jeho společnost z jeho brutality profitovala. Záludností jeho jednání je ovšem to, že v podstatě legalizovalo prosazování “správných myšlenek” násilím. Pokud je tedy někdo přesvědčen, že zná recept na “pozitivní” změny pro Turecko jako takové, může se cítit být jeho příkladem oprávněn pro diktátorský způsob prosazování své politiky.
Všechno běželo jakž takž dobře až do roku 2002. Byl jsem v roce 2002 v Turecku a bavil jsem se několikrát s naším průvodcem, mladým vzdělaným Turkem, který vyrostl v Německu. Stěžoval si tehdy na nebetyčnou korupci a aroganci politických stran – stěžoval si, že nemá koho volit. Jak vidíte, i Turkům se může dařit stejně jako nám. Listopad 2002 pak způsobil na turecké politické scéně naprosté zemětřesení. Nová strana „umírněných“ islamistů AKP (Strana pro spravedlivost a rozvoj) založená jen v roce 2001, dosáhla 34 procent hlasů a dostala v parlamentu 64 procent poslaneckých mandátů. To bylo možné proto, že tehdejší parlamentní strany zdvihly hranici pro vstup do parlamentu na 10 procent (nejvyšší na světě) aby AKP zabránily ve vstupu do parlamentu a pak tuto hranici s výjimkou republikánské strany hlásící se k odkazu Atatürka nedokázaly překonat. Turecko vykročilo novým směrem – směrem pryč od Evropy.
Je pravda, že Erdoganova strana zastabilizovala rozvrácenou politickou scénu a podařilo se jí zastavit trýznivou inflaci, což přivedlo investory a ti začali investovat čím dál víc na východ – byla tam levnější pracovní síla – a Erdogan se staral o rychlé stavění rychlostních cest, aby poskytl investicím infrastrukturu (síť železnic, kterou tolik s německou pomocí budoval Atatürk, je příliš řídká a nehraje pro transport podstatnou roli). Ale současně začal Erdogan zasahovat do všech oblastí života.
Například nehorázné zdražení alkoholu vysokou daní byla první věc, která mi byla při návštěvě Turecka v roce 2013 nápadná.
Předseda strany AKP Recip Erdogan se hlásí k umírněnému islámu, dal si ale náboženství a jeho hodnoty do programu. On sám je abstinent, praktizující muslim, jeho žena se nikdy neobjeví na veřejnosti bez povinného šátku – všechno (kromě abstinence) věci, které Atatürk (mimochodem zemřel na cirhózu jater) zakázal.
Jenže Erdogan dostal chuť na víc. Stalo se mu to, co se stává politikům všude na světě, po znovuzvolení, (AKP vyhrála volby znova v roce 2007 a 2011) – dostane pocit, že má patent na rozum a že je on dokáže vést zemi k novým světlým zítřkům – prostě se považuje za nepostradatelného. Erdoganovi se to stalo. Začal potlačovat opozici, zahájil boj proti svobodě tisku, násilně potlačoval demonstrace, které protestovaly proti jeho absolutistickému způsobu vládnutí, jakož i proti potlačování základních občanských svobod. Erdogan už nedokázal změnit kurs – rozhodl se zůstat na konfrontaci s inteligencí a městským obyvatelstvem – opíral se vždy především o voliče z venkova, a turecký venkov – to je tedy venkov. Už několik kilometrů od naprosto evropského Izmiru se nestačíte divit. Program vyrovnávání města s vesnicí, který kdysi vyhlásil Lenin (měl v Rusku zřejmě hodně podobné problémy) Turecko nikdy nezažilo. Rostoucí arogance tureckého vládce se projevila i v jeho předvolebních výstupech v Německu a v Rakousku, kde agitoval pro své zvolení prezidentem v roce 2014. Když byl pak za to pokárán rakouským ministrem zahraničních věcí Kurzem, skoro se s toho pominul – že si vůbec někdo dovolil jej kritizovat a ještě k tomu takový mladý kluk!
Prezidentské volby Erdogan v roce 2014 vyhrál, ovšem ne tak jak si to představoval. Získal 51,65% hlasů, což sice stačilo pro zvolení v prvním kole, ale žádná národní aklamace, jak si to představoval, to nebyla. Otázka samozřejmě byla, proč se ministerský předseda Erdogan, vládnoucí praktickou mocí, ucházel o funkci prezidenta, který má roli spíše reprezentativní. Plán byl jasný. Do funkce ministerského prezidenta nasadil svou loutku Ahmeta Davutoglu (opět něco odkoukal od svého velkého vzoru Vladimíra Putina) a vsadil na to, že v příštích volbách získá jeho strana ústavní většinu (ke které ji v roce 2002 chyběly jen čtyři mandáty) a změní ústavu ve smyslu odstranění parlamentní demokracie a zavedení prezidentského systému, který by ho učinil absolutním vládcem. V úsilí dosáhnout tohoto cíle porušoval sám ústavu, když jako prezident, jemuž je zakázáno agitovat pro jakoukoliv politickou stranu, vedl otevřenou volební kampaň pro AKP a při ní útočil nevybíravě na všechny ostatní strany a nedal jim prostor v státem ovládaných sdělovacích prostředcích (je třeba si uvědomit, že většina Turků žijících ve východní části země má přístup pouze ke státní televizi – podobně jako většina Rusů na Sibiři). Erdogan dostal ve státní televizi v rámci předvolební kampaně víc než 100 (slovy sto!!!)hodin a na adresu opozičního novináře Cana Dündara si dovolil volat – „hej ty žiješ ve strachu, my ne!“ Má opravdu žurnalista v demokratické zemi žít ve strachu? Nové zákony to dovolují. Policisté mohou na demonstranty střílet ostrou municí, domovní prohlídky a zatčení jsou možné bez soudního rozhodnutí. (Mimochodem po odhlasování těchto zákonů hlasy strany AKP byly dveře parlamentu zamčeny a opoziční poslanci v parlamentu, kteří proti zákonu protestovali, zmláceni). Jestliže ústavní soud rozhodl, že začerňování aktů při vyšetřování korupce je protiústavní, bylo jeho rozhodnutí prostě ignorováno. Erdogan současnou Atatürkovou ústavou prostě opovrhuje, a proto ji neváhá porušovat při jakékoliv příležitosti. Prostě ji ignoruje. Procesy proti redaktorům opozičních novin, censura internetu, žaloby proti všem, kteří poukazují na bezbřehou korupci v AKP – podařilo se odposlechnout telefonní rozhovory Erdogana s jeho synem, kdy mu radí, jak má uklidit nakradené peníze – vyhrožování opozičním politikům a bezcitné potlačování jakýchkoliv demonstrací mělo pomoci dosáhnout životní cíl Recepa Tayyipa Erdogana – absolutní moc nad Tureckem.
Vše dopadlo jinak. Když jsem byl v Turecku v roce 2013, bavil jsem se s několika Turky o politice v jejich zemi. Ani jeden nebyl obdivovatelem Erdogana (byli to všechno vzdělaní lidé) a jeden z nich mi pošeptal, abych se nedivil, když se v příštích měsících dozvím, že byl Erdogan svržen. Nebyl, demonstrace proti němu a jeho zkorumpovanému režimu byly brutálně potlačeny policejní silou. Jeho odpůrci měli jedinou šanci, čekat na příští volby – a ty přišly právě teď.
Výsledek je pro Erdogana velkým zklamáním. Jeho strana sice volby vyhrála a dosáhla dokonce 40,9 procent (tedy víc než při prvních volbách 2002), přinese jí to v tureckém parlamentu ale jen 258 křesel z 550, tedy ani prostou většinu. Soupeři se totiž už poučili, seskupili se do stran, které byly schopny onu 10 procentní hranici překročit. Do tureckého parlamentu se poprvé dostala i strana Kurdů HDP, v jejímž vedení je dokonce žena! Figen Yüksendag – Kurdové se rozhodli vzdát se ozbrojeného odporu a vstoupit na politickou scénu – a překvapivě se jim to podařilo.
AKP je konfrontována se situací, kterou nezná, měla by si hledat koaličního partnera, aby mohla vůbec sestavit vládu – zatím měla v parlamentu vždy absolutní většinu. A to bude těžké, nevybíravým slovním ale i politickým útokům Erdogana byly totiž vystaveny všechny parlamentní strany, od levicové CHP (kemalistická sociální demokracie) přes Kurdy (HDP) až po extrémně nacionalistickou MHP. Erdogan rozbil příliš mnoho politického porcelánu, který už sotva někdo slepí dohromady. Je těžké očekávat, že by některá chtěla jít do koalice se stranou vedenou (i když už jen neoficiálně) Erdoganem, ještě méně představitelné ale je, že by se MHP dokázala domluvit s Kurdy na společné vládní koalici.
Situace zdánlivě nemá řešení. Turecká lira padá, investoři z Turecka prchají, nezaměstnanost stoupá, hovoří se už teď o nových volbách. A přitom by bylo řešení naprosto jednoduché. Koalice AKP s kýmkoliv, ale bez Erdogana. Nový sultán se stal tyčí v kole demokracie – logicky, protože tam sultán prostě nepatří – proto ho Kemal Paša poslal v roce 1922 na smetiště dějin. Erdogan ale bude sotva ochoten se vzdát a odstoupit případně se nadále věnovat pouze svým reprezentativním úkolům vyplývajícím z funkce prezidenta. Turecko stojí před neřešitelnou situací a ta má konkrétní jméno- Recep Tayyip Erdogan. Jen on brání tomu, aby se země stala znovu stabilní parlamentní demokracií se svobodou tisku a projevu a mohla se přiblížit Evropě kulturně i politicky. Ovšem zda ho bude možné odstranit v zemi, kde si vybudoval už svůj vlastní kult osobnosti, je těžké si představit. Demokratický politik uzná svou porážku a stáhne se z politického života. Tak je to v Evropě. V Asii a v Africe hledá po politické porážce jiné způsoby, jak se udržet u moci. Způsoby, které končí velmi často v krvi. Turecko stojí znovu jednou na křižovatce. Bude napínavé sledovat, kterou cestou se vydá. Do Evropy nebo do Asie či dokonce Afriky?
Jen na závěr – u tureckých voličů žijících v Rakousku, dostal Erdogan a jeho strana 64 procent hlasů! Tedy přesně tolik kolik v nejzaostalejších východních tureckých provinciích. Kdyby to tedy záleželo na rakouských Turcích, byl by teď Erdogan prezidentem s neomezenou mocí a demokracie v Turecku by po 93 letech zaznamenala svůj konec. Na jedné straně to hovoří o tom, kdo k nám skutečně emigruje – jsou to skutečně převážně lidé z východních chudých a zaostalých provincií, kteří vidí ve vládci Erdoganovi symbol. A na druhé straně jsou to tedy lidé, kteří odmítají parlamentní demokracii jako takovou a uznávají islám jako státní náboženství – a to v křesťanské zemi s liberální parlamentní demokracií. Tolik tedy k úspěchu integrace našich tureckých spoluobčanů do naší společnosti. Když toho Erdogana tak milují a obdivují, proč nejdou domů?
Každopádně Erdoganova porážka dává naději. Naději, že se diktatura dá porazit demokratickými prostředky. Ale jen, dokud jsou zachovány aspoň jejich základní fundamenty. O ty je třeba bojovat. V Rusku je tento boj už ztracen.