Nemůžu odolat, abych této možná dost neznámé osobě nevzdal hold. Mému románu unikl o jeden jediný rok, zemřel v roce 1607 a já svůj Mefistův rukopis umístil do roku 1608 a tak už v něm mohla vystupovat jen Hoffmannova vdova Eliška.
Když se ptali Karla Kryla, co mají Češi a Slováci společného, odpověděl „No přece děti“. Měl pravdu, opravdu toho není až tak moc, co Čechy a Slováky historicky spojuje, prvním jejich společným dítětem byl tatíček Tomáš Garique Masaryk. (I když připouštím, že teorie, podle které byl Masaryk synem Františka Josefa, mi připadá dost svůdná, abych jí věnoval moji důvěru. Nejen, že se Masaryk o svém otci prakticky ve svých pamětech nezmiňuje, je sotva pravděpodobné, že by se syn pacholka a později kočího domohl tak vysokého vzdělání a je málo pravděpodobné, že by se Masarykova maminka Terezka Kropáčková, pocházející ze zámožné měšťanské rodiny s pacholkem Josefem Masarykem zahodila).
Ale zpět k Ferdinandovi Hoffmannovi. Jestliže tedy Češi a Slováci mají společné děti, Češi a Rakušáci mají společnou historii. Ne nadarmo žili spolu 400 let v jednom soustátí a zejména těch prvních sto let bylo poměrně harmonických a plodných.
Ferdinand Hoffman z Grünbüchlu (někdy psáno Grünpüchel) a Strechau skutečně spojuje štýrské a české dějiny. Teprve jeho otec Hans Hoffmann (1492 -1564) dosáhl vyšších hodností, byl zemským pokladníkem v časech císaře Maximilána I, oženil se s Margaretou z Grünbüchlu, pocházející ze zemanského rodu píšícího se podle hrádku u městečka Rottenmann. V roce 1527 koupil od císaře hrad Strechau a začal se poté, co byl 14. dubna 1535 povýšen do šlechtického stavu, psát po této pevnosti. Možná bude zajímavé ztratit i pár slov o tomto hradu. Kdo projíždí po rakouské dálnici A9 na jih za dovolenou v Chorvatsku nebo Itálii, musí projet pod ním. A ihned chápe, odkud ten hrad má své jméno. Vypadá totiž opravdu jako střecha nad vysokým ostrohem.
Německé „Au“ v názvech měst může mít dva významy. Často znamená opravdu „Au“ čili „Luh“. To jsou obce většinou položené okolo řek jako Liebenau, či Hohenau. Často je to ale prostě převzaté slovanské „ov“, čili ze Střechova se stalo Strechau, z Krumlova například Krumau. A funguje to i opačně, například Šenov u Nového Jičína se jmenoval původně Schönau, čili Krásný Luh. U Střechova se tedy nepochybně jednalo o původní slovanskou pevnost ještě z doby, kdy bylo Štýrsko obydlené slovanským obyvatelstvem v době před jeho germanizací. Pokud si na cestě na jih či na cestě domů z dovolené potřebujete udělat pauzu, Strechau není špatný nápad. Hoffmannovci totiž tuto pevnost přestavěli na renesanční zámek a nádvoří hradu stále stojí za návštěvu. A nejen ono. Ferdinand začal v šedesátých letech šestnáctého století sbírat knihy, byl to člověk milující vzdělání a vědění, podařilo se mu shromáždit okolo 4000 knih (včetně okultní a alchymické literatury, jak bylo v té době zvykem), kterým dal jednotnou zelenou látkovou vazbu. Bohužel byla téměř celá sbírka prodána v dražbě, když se majitel hradu Tereziánská akademie z Vídně – dostal do platební neschopnosti. Dochovalo s tedy jen několik málo svazků. Ferdinand si dal také vymalovat klenutý strop své pracovny.
Je to úžasný obraz ve stylu manýrismu, jaký byste určitě od protestanta nečekali. Samozřejmě na něm nejsou žádní svatí, zato výjevy ze starého a nového zákona a vše je namalováno v doslova zářivých barvách. Proč barvy přečkaly celá staletí bez újmy, je zásluha opata Urbana z kláštera z Admontu, kterému Hoffmannovci hrad v roce 1629 prodali. Opat byl stejně jako Ferdinand Hoffmann milovník krásy a umění a proto nedal strop zničit, jak by se na pravověrného katolíka slušelo, dal jej jen zakrýt plochým dřevěným stropem a tím jej vlastně zakonzervoval a zachránil.
Milovníci historie si pak užijí návštěvu hradní kaple. Kdo četl můj článek o kultovní štýrské osobě arcivévodovi Johanovi, pak jeho setkání s jeho milou Annou Plochlovou se odehrávala právě na tomto hradě. Johan byl totiž spřátelen se správcem hradu (s typickým rakouským jménem Stary) a svatba arcivévody s jeho milovanou dcerou poštmistra z Bad Aussee se měla odehrát právě v hradní kapli Střechova. Kdyby ji v den svatby císař nezakázal!
A kdo miluje stará auta, přijde si na Strechau opravdu na své. Současný majitel hradu advokát Harald Boesch je totiž vášnivým sběratelem oldtimerů a má téměř kompletní sbírku všech typů, vyráběných v rakouském Steyru v letech 1919 – 1941 (chybí mu poslední dva) a tuto sbírku je tam možné navštívit.
Ale zpět k našemu šlechtici.
Ferdinad Hoffmann pokračoval v kariéře svého otce a dále ji rozvinul. Za nábožensky tolerantního a umění – a věděnímilovného arcivévody Karla (bratra Ferdinanda Tyrolského a císaře Maximilána II.), který založil v roce 1585 grazkou universitu, se mu samozřejmě dařilo. Protestantské vyznání, ke kterému jeho otec konvertoval, nebylo překážkou politické kariéry, Ferdinand se stal Nejvyšším hofmistrem dědičných zemí (rozuměj Rakouska a Štýrska), Nejvyšším maršálkem v Rakousku a Štýrsku, Hauptmanem ve Vídeňském Novém městě a Burgrafem ve Steyru. V podstatě byl mluvčím štýrské šlechty, jejím představeným.
V horním Štýrsku narazíte na stopy jeho činnosti všude. Peníze, kterých měl víc než dost (půjčil například svému zeti Vilémovi Bedřichovi Žerotínovi, pánovi na Starém Jičíně 18 000 zlatých) byly pro něj prostředkem, ne cílem. Je uváděn jako horní podnikatel, tedy majitel dolů a skutečně jeho hlavní bohatství pramenilo z dolů na drahé kovy v regionu pod Dachsteinem. O své lidi se ale staral. Ve Schladmingu založil první špitál pro horníky a staral se i jinak o jejich zabezpečení. V zámku Trautenfels (který se tehdy jmenoval Neuhaus) je zase jedno poschodí přestavěno na velkolepý renesanční sál s krásnými freskami – celý sál dal postavit tehdy 24-letý Ferdinand ke svatbě se svou první ženou Markétou Harrachovou – už tehdy tedy navazoval styky do Čech – císař Ferdinand I. i jeho nástupce Maxmilián II. takové sňatky vítali a podporovali, protože přispívaly k srůstání zemí jejich soustátí.
Po nástupu Karlova syna arcivévody Ferdinanda v roce 1590 ale začaly pro protestanty kruté časy. Nový zemský vládce se rozhodl zemi rekatolizovat za každou cenu a nehleděl na s tím spojené ztráty. Ferdinand jako mluvčí štýrské šlechty byl první na ráně. V roce 1600 byl přinucen opustit Štýrsko a rozhodl se odejít do svou tolerancí vyhlášených Čech, přesněji do Prahy. Po cestě do Prahy pak došlo k osudovému setkání. Potkal se s učitelem grazkého evangelického lycea (zrušeného v roce 1599) Johanem Keplerem. Arcivévoda Ferdinand vykázal svým dekretem v roce 1599 všechny protestantské kazatele a učitele ze země, pouze geniálnímu Keplerovi dal jeden rok na rozmyšlenou. Pokud by tento přestoupil na katolickou víru, mohl v Grazu zůstat a vyučovat na vysokém učení, které nový arcivévoda předal do správy jezuitskému řádu. Když to Kepler odmítl, musel zemi opustit. Kepler a Hoffmann v sobě našli okamžitě zalíbení. Oba byli velmi vzdělaní, oba sdíleli osud vyhnanců, Hoffmann okamžitě pochopil genialitu svého nového přítele a rozhodl se jej podporovat. Po příchodu do Prahy bydlel Kepler s rodinou nejprve právě u Hoffmanna na Malé Straně, Hoffmann působil i jako usmiřovatel ve sporech Keplera s Tychonem Brahem, kterých nebylo málo. Vlastně jen díky jeho intervencím byli ti dva schopni vůbec spolupracovat. Kepler mu jeho zásluhy nikdy nezapomněl a věnoval mu svou knihu „De Stella Cygni“ z roku 1604. Hoffmanovy zásluhy o vědu byly tedy nemalé.
Hoffman opět rychle získal oblibu u věděníchtivého císaře Rudolfa, jejich vědecké zájmy byly zřejmě hodně podobné a Hoffman nejen ve své politické kariéře mohl pokračovat, ale dokonce ji ještě rozvinul. Stal se prezidentem císařské komory, tajným radou i nejvyšším válečným radou. Byl tak v podstatě jedním z nejmocnějších mužů rudolfínské Prahy a k císaři měl volný přístup. V té době koupil z peněz, které přivezl s sebou, zámek v Libni u Prahy a panství Janovice na Rýmařovsku.
Ve Štýrsku zůstali potomci jeho bratra Hanse Friedricha, který zemřel už v roce 1589. Zanechal 3 syny a dvě dcery (dcera Alžběta byla provdána za českého pána Jana z Vrbna), dcera nejmladšího ze synů Wolfa Sebastiana Anna Potentiana prodala nakonec hrad Strechau v roce 1629 klášteru Admont. Když jí bylo dáno na výběr konvertovat na katolickou víru nebo opustit zemi rozhodla se „vzdát se majetku pozemského, aby neztratila majetek na nebesích“.
Ferdinand sám musel ale v Praze čelit stále vzrůstajícímu tlaku katolické skupiny vedené arcibiskupem olomouckým Dietrichsteinem a pozdějším kancléřem Lobkovicem. Ani císař nedokázal svého oblíbence trvale chránit. V roce 1606 se Hoffmann musel vzdát svých hodností a stáhnout se do soukromí. Ke svým knihám na panství v Janovicích. Když v roce 1607 zemřel, jeho druhá žena Alžběta rozená z Donína se přestěhovala do Libně a přestavěla tamější gotickou tvrz na přepychový renesanční zámeček. Hoffmannovci se prostě vymykají našim představám o puritánských protestantech, byli to renesanční lidé a humanisté milující život a jeho krásy.
Hoffmannova dcera Anna byla provdána za Viléma Bedřicha ze Žerotína. Ten se zúčastnil povstání českých stavů a byl odsouzen k ztrátě čtyř pětin svého majetku. Mimo jiné šlo i o hrad Starý Jičín, pod nímž jsem vyrostl. Anna Hoffmannová byla pravá dcera svého otce. Jen tak lehce se nehodlala svého majetku vzdát. Soud se táhl celé roky od 1622 až do roku 1629, v roce 1627 se na svůj hrad vrátila i s dcerou, když ho obsadilo dánské vojsko a vyhnalo odtud císařský kontingent. Až po ústupu Dánů byla věc Hoffmannů ztracena.
Ferdinand Hoffmann byl vzdělaný renesanční impozantní člověk, kterého zásluhy byly do značné míry zapomenuty. Byl jedním z prvních svorníků mezi Českými zeměmi a Rakouskem (konkrétně Štýrskem). Posledním takovým svorníkem s podobným osudem je Karel VII. Kníže Schwarzenberg. Ale nejen on. Celá řada mých známých, Gábi Brunner z Petersdorfu, Eva Seidl z Teufenbachu či Marcela Doubková z Grazu jsou vlastně pokračovateli této, Ferdinandem Hoffmannem založené tradice soužití. Ale i opačně to funguje, moje vnučka chodí do jeslí s holčičkou, jejíž otec je z Brna a matka Rakušačka z Fernitzu. Už i o Češích a Rakušanech může tedy platit – co mají společného – no přece děti. Jenže oni toho mají společného mnohem, mnohem víc. Ať už si to Češi a Rakušáci přiznat chtějí nebo ne, spojuje je mnohem víc, než jen tuší. Nejen vídeňský řízek či koblihy.
Ostatně, byl tedy tatíček Masaryk česko-slovenské, nebo opravdu česko-rakouské dítě?