Máme se bát Přísahy?

Na obzoru se objevil nový Spasitel. Ti se v českých poměrech objevují periodicky, aby získali ve volbách nějaké hlasy, dostali se do parlamentu a pak buď zanikli jako „Věci veřejné“ nebo využili situaci k vlastnímu obohacení a z boje proti korupci se stanou největšími korupčníky, jako Babiš se svým Faltýnkem.

               Tak teď tu máme Roberta Šlachtu s jeho Přísahou. Opět jednou hnutí, tedy beztvarý útvar bez jasných stranických struktur, který je těžko definovat. Ovšem co si o něm máme myslet a hlavně, vyplatí se ho volit? A pokud ho volit nechceme, máme se ho bát?

               Že Robert Šlachta vstoupil do politiky, se v podstatě dalo čekat. Že to udělal tak šikovně v opravdu nejpříhodnější době, vzbuzuje respekt ale i údiv. Je to opravdu jeho myšlenka, nebo někomu slouží?

               ODS se svými přívrženci má samozřejmě ihned jasno. U Přísahy jde o „B tým“ Babiše a jeho hnutí ANO. Když už preference ANO s komunisty a SPD nedávaly naději na vznik nové vlády pod Babišovým vedení, objevila se Přísaha. Pro toho, kdo tomu chce věřit, to dává naprosto jasnou a nevyvratitelnou logiku. Ostatně Babiš se hned dal slyšet, jak mu je toto hnutí sympatické, dokonce že mu připomíná jeho samého v roce 2013, kdy vstupoval do politiky. Fakt, že ho za toto vyjádření Šlachta nežaloval ani se proti němu neohradil, je podezřelé. Pro ODS je to jasným důkazem, že je Přísaha druhou Babišovou stranou. Pokud by to tak bylo, vykonal by Babiš svým vyjádřením Šlachtovi opravdovou medvědí službu. Nevylučuji, že tomu tak je, Babiš se v politice pohybuje jako slon v porcelánu, protože jí prostě nerozumí, ovšem pravděpodobnější je, že se už ucházel o možného koaličního partnera.

               ODS totiž v Šlachtovi vidí ďábla v lidské podobě. Jeho zátah na úřadu vlády, který vedl k demisi premiéra Petra Nečase, je označován za plukovnický puč a svržení legální demokraticky zvolené vlády. K tomu se ovšem Šlachta vyjádřil celkem srozumitelně. Obvinění bylo podáno na paní Nagyovou, v té době oficiálně sekretářku předsedy vlády. Jestliže takové obvinění vede k pádu vlády, pak něco opravdu není v pořádku. A ono to opravdu v pořádku nebylo. Kdyby totiž bylo, nevolili by lidi Babiše jako nového spasitele, který sliboval zatočit s korupcí v politice – a poté ji dovedl na vyšší úroveň – z obálkové korupce se stala korupce organizovaná, stát byl v podstatě proměněn v servisní službu soukromého byznysu předsedy vlády. Ostatně pan Babiš se netají tím, že jakýkoliv útok na Agrofert považuje za útok na českou suverenitu čili mu tyto dva pojmy – Agrofert a Česká republika – naprosto splývají.

               Jenže ODS hraje na to, že lidi zapomínají. Připomeňme si tedy, jak se Nečasova vláda houževnatě bránila vyjmenování Lenky Bradáčové za hlavní pražskou prokurátorku. Měli z ní plné kalhoty. Když ji ministr Jiří Pospíšil chtěl vyjmenovat, byl narychlo 27.června 2012 odvolán z funkce. Nakonec to jeho nástupce Červíček vzhledem na emoce v obyvatelstvu, které toto Nečasovo rozhodnutí vyvolalo, neustál a se skřípěním zubů Bradáčovou 30. července 2012 onou prokurátorkou jmenoval. Podobně to bylo v případě policejního ředitele Petra Lessyho. Stačilo, když vyzval policii, aby vyšetřovala bez ohledu na politické tlaky, aby byl vzápětí obviněn z politického akcionismu a odvolán 29 srpna 2012 z funkce. Nakonec musel být 3. prosince 2013 do funkce vyjmenován znova a policie měla do konce února 2014 ředitele dva – no prostě jeden pomáhal a ten druhý chránil.

               Není třeba zapomínat na aféru slunečních elektráren, na které se rozhodnutím Nečasovy vlády určití lidé s dobrými kontakty obohacují dodnes. Nečas zřejmě osobně opravdu nekradl. Neměl ale ani sílu ani vůli postavit se oligarchům z vlastní strany, kteří byli zřejmě dědictvím opoziční smlouvy. Že je v ODS stále ještě silné Klausovské křídlo se ostatně ukázalo i nedávno, když se značná část poslanců odmítla při hlasování ve sněmovně postavit řádění Hany Lipovské v radě české televize. Jak se vláda ODS úporně bránila zavedení registrace tržeb, bylo už z pohledu přes hranici až směšné. Česko bylo poslední zemí v Evropě, které nemělo registraci tržeb ani v lékárnách. Samozřejmě to vedlo k obrovským daňovým únikům. Ovšem i když Babiš dokázal příjmy státního rozpočtu bezmála zdvojnásobit, výdaje ztrojnásobil. I tady byla ona výměna cestou do pekla.

               Vypráví se, že paní Nagyová, tehdy „jen“ sekretářka, řídila svého šéfa přes telefon, když běhala v Pařížské ulici po obchodě ve spodním prádle (zkoušela zrovna šaty) a křičela na něho do telefonu: „No tak ho snad vyhodíš Péťo, ne? Uvědom si, že jsi premiér, uvědom si to Péťo!“

               Netvrdím, že je to pravda, i když mám tuto historku z poměrně důvěryhodného zdroje, ale jen fakt, že se něco takového vyprávět mohlo, svědčí o nezdravých poměrech v tehdejší vládě. Babiš nebyl Šlachtovým, ale Nečasovým produktem. To, že ODSce stále chybí jakákoliv sebereflexe a neúnavně zdůrazňuje, jak byla tehdy skvělá, je brzdou, pokud chce získat všeobecnou důvěru. Pokud se stanou chyby, někdy pomůže je přiznat. Zatloukat, zatloukat a zatloukat podle rady doktora Plzáka, je možná dobré v manželství, ale ne v politice. Protože pak oslovujete jen své přesvědčené, ale nikoho víc. Pan Fiala stranu po oné katastrofě v roce 2013 stabilizoval a buď mu vzdána chvála, že to dokázal i přes odstřelování svého někdejšího předsedy Václava Klause (porovnejme, jak dopadla sociální demokracie při porovnatelné palbě Miloše Zemana.) To sice stačí na dvouciferné volební preference, ne ale na pozici nového předsedy vlády.

               Ale zpět ke Šlachtovi a jeho hnutí. Když se objevil, zbystřil jsem pozornost. Přiznám se – a příslušně se za to kaju – že i já jsem Babišovi málem skočil v roce 2013 na špek. Myslel jsem si, že chce skutečně onu „obálkovou“ korupci potřít, aby se mu bezkorupčním prostředí lépe podnikalo. Myslím, že si nemusíme namlouvat, že by v Česku v době opoziční smlouvy všechno fungovalo. Vadily mi ale na něm od začátku dvě věci a těmi jsem se netajil. Zaprvé jeho charakter, protože spolupráce z STB dávala tušit, že tu něco nehraje. A pak samozřejmě struktura hnutí ANO, která byla asymetrická k demokratickým modelům. V demokratických stranách volí členové vedení, v hnutích, které si vytváří oligarcha, rozhoduje on o tom, kdo ve straně může být a jakou funkci tam může zastávat. Tedy, jestliže v demokracii aspoň teoreticky platí princip zdola nahoru, v ANO platil od začátku nekompromisně princip shora dolů. Čili nedemokratický. Do českého ještě stále nezralého parlamentarismu vstoupil asymetrický prvek, schopný ho rozvrátit. I Babišovo vyjádření, že chce řídit stát jako firmu, mě zarazilo – takové firmy známe, tak funguje, nebo spíš nefunguje Bělorusko či Rusko. Proto jsem byl přece jen opatrný a moje obavy se bohužel nejen potvrdily, ale byly mnohokrát překonány.

               Vztah nového hnutí Přísaha k ANO je tedy pro mě naprosto klíčový. Babiš se už o Přísahu aktivně uchází. Pro mě bylo spíš zajímavé, zda se Robert Šlachta vůči nějakému politickému subjektu vymezí. Neudělal to, a to dokonce ani vůči SPD nebo vůči komunistům. Nechává si tedy otevřená vrátka i v tomto směru. Samozřejmě, jeho koaliční potenciál s demokratickými stranami je téměř nulový, na to je nenávist ODS k jeho osobě příliš velká. A bez ODS demokratická opozice vládu nepostaví. Čili pokud chce Šlachta do vlády, pak jedině s nedemokratickými silami – a že chce být ministrem vnitra, je veřejné tajemství – proto do politiky šel.

               Dalším varovným prvkem je orientace strany a její sponzoři. Jak říká české přísloví „Čí chleba jíš, toho píseň zpívej.“ Hlavním sponzorem Přísahy třemi miliony korun (víc jeden subjekt darovat nesmí) je Miloslav Fürst. Podnikatel, někdejší podporovatel Babišova hnutí. V tom opět mnozí vidí souvislost, že Fürst byl k podpoře Šlachty vyzván samotným Babišem. On sám tvrdí, že ho Babiš zklamal, a proto se rozhodl podporovat nové hnutí. Můžeme mu věřit a nemusíme. Ale co je nepopíratelné a co Fürst sám řekl – podmínkou finanční podpory bylo, že hnutí „Přísaha“ musí být protievropské. (Fürst tomu sice diskrétně říká evropakritické, ale současně se prořekl, že si myslí, že jsme se stali otroky Bruselu a otrok se pochopitelně chce osvobodit). Hnutí musí trvat na zachování koruny bez navázání na evropský finanční prostor, což už samo o sobě vzbuzuje podezření, že bude Babiše podporovat v odbourávání obrovského státního dluhu hyperinflací, tedy znehodnocením koruny, protože jiný plán proti gigantickému nekontrolovanému zadlužování země, které vzbuzuje obavy už i u ratingových agentur nemá. A samozřejmě, pokud by došlo na lámání chleba, nebude stát v cestě vypsání referenda o vystoupení z Evropské Unie. Šlachta sám o vystoupení z EU zřejmě aktivně bojovat nebude, ale ani se takovým tendencím nepostaví na odpor.

               Stačí se podívat na možnou povolební koalici. SPD je placena z Moskvy a vede agresivní agitaci za vystoupení z Evropské Unie s opcí připojit se k východoevropskému politickému a hospodářskému prostoru. Komunisté nemají jiný program než bezmezný obdiv ke všemu ruskému, přičemž si ani nestačili všimnout, že místo komunismu teď vládne v Kremlu fašismus. Evropská Unie s demokratickými pravidly je pro ně červený hadr. Babiš je ochoten zůstat v EU jen pokud mu bude Unie vyplácet dotace. To, jak víme, už neplatí. EU Agrofertu dotace neproplatí, a proto si je Babiš bere ze státního rozpočtu a ani se nesnaží o ně v EU žádat. A i za to ho evropský parlament kritizuje, protože mu vadí rabování českého státního rozpočtu. EU se logicky bojí nového Řecka, a proto se snaží zasahovat i do „vnitřních záležitostí české republiky.“ Babiš už se svou rétorikou a odmítání být kolonií Bruselu a o nežádoucích cizácích v českých hospodách přepnul plně na protievropskou rétoriku. Čili koalici ANO-SPD-KSČM – Přísaha by nikdo nezabránil, aby zemi vyvedla z „jařma“ EU a obdařila je ruskou svobodou. Pro Agrofert by ostatně takové otevření východních potravinami chronicky podzásobených trhů, na nichž kvalita potravin hraje jen naprosto marginální roli, nemuselo být úplně marné.

               Ovšem nejnetrpělivěji jsem čekal na Šlachtovu odpověď na otázku: „Byl by pro vás problém být ve vládě s premiérem, který se nachází ve střetu zájmů?“ To je totiž otázka všech otázek. A Šlachta potvrdil mé nejhorší obavy. Odpověděl: „Pokud se střet zájmů prokáže, pak by to problém byl.“

               Jenže onen střet zájmů je už mnohokrát prokázaný, je odhlasovaný evropským parlamentem zabývá se jím evropská komise a evropský soudní dvůr. Taková odpověď může znamenat jen jediné – zpochybňování evropských institucí, aby si udržel otevřenou cestu ke koalici s Babišem a jeho ANO. A pokud do koalice vstoupí, nebude střet zájmů premiéra pro Šlachtu nikdy prokázaný. Fakt, že je Babiš uveden jako skutečný příjemce finančních zisků Agrofertu prý není důkazem, že koncern ovládá. To je možné vyprávět někomu, kdo žere seno nebo si dává denně svých deset piv v hospodě. Pokud něco takového tvrdí Babišovi služebníci Havlíček či Schillerová, ví každý, o co se jedná. Pokud to říká Šlachta, je to nadbíhání možné povolební koaliční spolupráci.

               Čili abych se vrátil k původní otázce – máme se bát Přísahy?

               Odpověď je jasná – ano, rozhodně. Toto hnutí je nečitelné, protievropské a může se stát jazýčkem na vahách, až se Česko bude rozhodovat, zda zůstane na západě Evropy nebo se vydá na dobrodružnou cestu na východ. Do otevřené náruče cara Putina.

               Česká republika dalšího Spasitele opravdu nepotřebuje. Jen je třeba, aby si to uvědomili i voliči. Oni rozhodnou o budoucnosti své země. A zdá se, že chleba se bude skutečně a neodvolatelně lámat v říjnu tohoto roku. Český volič zatím velký cit pro zodpovědnost za svá rozhodnutí neprokázal. Byl by ale už opravdu nejvyšší čas, aby se změnil.