Všechno jen show

Jmenuje se to zábavný průmysl. Je tedy div, že se chová stejně jako průmysl, tedy vyrábět levně a hodně prodávat? Kvalita nikoho nezajímá, pokud jsou zákazníci ochotni konzumovat šunt, bude jim i nabízen. Hlavně, že je výroba levná a obrat velký.

Když jsem byl před několika měsíci u rodičů na návštěvu, zažil jsem hodně podrážděného otce, kterého psychicky ničil hopsající herec Adam Pavlásek jakožto „tancující“ hvězda v pořadu StarDance. Hvězda možná je, tancující určitě ne, přesto to díky přízni diváků dotáhl až do finále. Že nešlo o tanec ale o prostou lidovou a to dost pokleslou zábavu, muselo být každému jasné. Tehdy jsem děkoval bohu, že jsem v Rakousku a věřil jsem, že se něco takového v této zemi nemůže stát (ačkoliv „dancing stars“, jak se tento program v Rakousku jmenuje, sleduji pouze ve stavu naprostého pátečního vyčerpání, tedy po extrémním týdnu, kdy nejsem schopen ani hýbat prsty a tím pádem ovládat počítač – na televizní ovládač to ještě stačí. To se mi stává tak jednou za měsíc, i když v poslední době stále častěji.)

Zoufale jsem se přepočítal. Výměna informací mezi státy Evropské Unie je očividně velmi silná a hlavně v zábavném průmyslu se know how předává velmi rychle.

Hned v následující sérii Dancing stars nastoupila v rakouské televizi Jazz Gitti, sedmdesátiletá někdejší avantgardní zpěvačka, vážící v současnosti víc kil, než kolik má let (při metru padesáti výšky) a naprosto neschopná vyprodukovat pohyb, který by mohl aspoň vzdáleně připomínat tanec. Ne nadarmo se jejímu profesionálnímu tanečnímu partnerovi přezdívá „plotýnkový Willi.“

Zřejmě nikoho nepřekvapí, že Jazz Gitt postupuje kolo po kole a nechává vypadnout páry, které opravdu tančit umějí, V podstatě je ona jediná, která si s postupem nemusí dělat žádné starosti a zuřivé protesty několika intelektuálů, píšících vzteklé dopisy rakouské televizi i zoufalá gesta porotce Balasze Eckera, který ji pravidelně dává známku 1 (protože nula neexistuje) ji nemůžou vyvést z klidu. Jeho komentáře jako „nic to není a nikdy to nic nebude“ nebo „já si myslím, že to někdy musí přestat“ jí jen ženou další hlasy diváků a místo jí muselo uvolnit už několik opravdu velmi dobře tancujících párů.

Je totiž zřejmé, že už dávno nejde o tanec, ale o freak show. Tak jak si to vyžaduje dnešní publikum. Lidé potřebují v televizi vidět lidi, jejichž výkon můžou okomentovat slovy „tohle bych zvládl taky“. Obdiv ke skutečným výkonům už není v popředí, vyvolává jen komplexy méněcennosti. A to nikdo nechce. Proto je servírovaná nenáročná zábava, kterou každý pochopí aniž by musel příliš namáhat mozek. Protože psychická námaha vyvolává – jak známo  – bolesti hlavy.

I onen zoufalý porotce Balasz, který dává dokonce interview do novin, ve kterých běduje nad tím, že Jazz Gitti nemá v Dancing stars co hledat, je zřejmě za své negativní nastavení dobře zaplacen a má svým nesmlouvavým postojem vyvolávat soucit s ubohou tancující stařenkou. Něco jiného by bylo, kdyby řekl, že v tomhle nehraje a opustil svůj porotcovský post. Pak bych mu uvěřil, že trpí výkony oné „tanečnice“ skutečně a že to z jeho strany není „jen show“. Jenže to určitě neudělá. Honorář je honorář a jeho zoufalý či naštvaný obličej je zřejmě započítaný v jeho gáži.

Těch několik zoufalých diváků,kteří píší zuřivé dopisy do rakouské televize a hrozí, že přepnou na Němce, kde běží podobná relace, nemůže manažery vyvést z míry. Rozhoduje masa ochotná tlačit guláš a ne fajnšmekři zvyklí na kaviár. Ostatně aby se nezklamali. Němečtí manažeři už možná české a rakouské know how zaregistrovali a hledají už svého freaka.

Je to prostě tak a jinak to nebude. Lidem je život (i ten tanec běží v sérii „reality show“, i když to žádná realita není) nabízen jako nenáročná zábava, nad kterou není třeba přemýšlet.

Otázka je proč se nás snaží takto zblbnout. Odpověď je jednoduchá a odpovídá duchu spotřební společnosti. Zblbnutí lidé jsou ochotni více a hlavně nekriticky konzumovat. A o to jde.

A mně se vnucuje otázka, zda má cenu ještě tvořit něco náročného, co má lidi přivést k zamyšlení a rozšířit jejich obzor. Literatura má problém, že se stává výsadou úzké intelektuální vrstvy. (Jsou samozřejmě výjimky jako např. Harry Potter) Jestliže před třiceti lety četl téměř každý, dnes to dělá jen úzká vrstva obyvatelstva. Což má samozřejmě za následek nízká prodejní čísla.

Už před nějakou dobou jsem se divil, že historické romány, které se píší v cizině (v angličtině a španělštině) jsou velmi dlouhé. Děj se rozbíhá pomalu skoro jako u Jiráska a na zápletku se čeká několik desítek stran. Knihy mají téměř vždy přes pět set stran, někdy i mnohem víc, či dokonce je těch na sebe navazujících svazků o tisíci stranách hned několik. V české literatuře je něco takového nemyslitelné. Pamatuji si, jak mi byl jeden z mých románů vrácen s tím, že musím z prvních deseti stran udělat pět, aby se hned něco začalo dít. Jinak to lidi nebudou kupovat. Udělal jsem to a kniha byla úspěšná. Zda proto anebo z jiného důvodu, raději nebudu zkoumat. Nicméně čtenářů je stále méně. V době, kdy 19 procent absolventů středních škol neumí číst – tedy samozřejmě umí přečíst psaná slova ale nerozumí významu psaného textu, čtenáři vymírají.

Knihy se staly luxusním zbožím a mají zcela jinou cílovou skupinu než ještě před dvaceti lety. V anglickém a španělském jazykovém prostoru je dostatečný počet intelektuálů, kteří čtou rádi, kteří si na zápletku rádi počkají i padesát stran, pokud je text psán hezkým jazykem, který si mohou užít. V miliardovém trhu jako je ten anglický nebo španělský to jde. V českém, majícím deset milionů potenciálních čtenářů je situace jiná.

Lidí ochotných přemýšlet, číst a tím povzbuzovat svou fantazii rok za rokem ubývá. Lidé chtějí nenáročnou show – Pavláska či Jazz Gitti. Z toho je hlava nebolí. Snad jen ty intelektuály. Jenže ti stejně nejsou zajímavou skupinou pro spotřební společnost. Moc přemýšlejí a dají se špatně manipulovat.

Vnucuje se mi stále více otázka, zda v této společnosti, bažící jen po laciné show má cenu pokoušet se tvořit. Je to podobný pocit jako když jsem zavíral svou soukromou ambulanci. Věděl jsem, že řadu lidí mé rozhodnutí zranilo, že se cítili mnou opuštěni či dokonce zrazeni. Jenže těchto pacientů bylo prostě málo, aby se vyplatilo tu ordinaci vést ekonomicky smysluplně dál.

Mám štěstí v tom, že můj vydavatel Rybka stále dbá spíš na kvalitu a knihy, které se mu osobně líbí, je ochoten vydávat. Jenže jak dlouho bude i on schopen ekonomicky přežívat, pokud nebude nabízet nenáročnou show?

PS: Jazz Gitti vypadla z Dancing Stars tři kola před koncem, hned když jsem dopsal můj článek. Způsobila si to sama, protože uvěřila, že opravdu umí tančit. A na svém facebooku napadla porotce Balasze a obvinila ho z nenávisti a diskriminace. To bylo i na její fanoušky moc. Kašpárek, který chce být vážně, nikoho nezajímá. Aspoň to tedy funguje. Možná se mi vrátí víra v lidstvo zpět.