5. května uplyne 200 let od smrti člověka, kterého Francouzi stále ctí jako národního hrdinu. Zemřel nenápadně na dalekém ostrově uprostřed Atlantiku a trvalo čtyřicet let, než mohla být jeho mrtvola převezena do Paříže a tam slavnostně pochována v Invalidovně. Nakolik tohoto člověk nemám rád, neodolal jsem, abych při návštěvě Paříže a Invalidovny (Pracovníci Louvre právě zase jednou stávkovali, a tak jsem se rozhodl pro náhradní program) k jeho hrobu nezašel.
Ať už se mi to líbí nebo nelíbí (nelíbí!) jedná se v osobě Napoleona o jednu z nejvýznamnějších osob světových dějin. Bez ohledu na to, kolik jeho sláva stála lidských životů.
Je to fascinující, jak lidé dokážou zbožňovat člověka, který proměnil polovinu Evropy v ruiny a v důsledku válek, které vedl zemřely miliony lidí. Je to něco perverzního, ale je to prostě tak. Němci Hitlera nesmí obdivovat jen proto, že se dopustil holocaustu (a přesto to někteří dělají). V imperiálních ambicích se Napoleon od Hitlera zase až tak moc nelišil – jen nezastával žádné rasové teorie a hromadné vraždění nevinných lidí neprováděl. Lidé umírali za jeho časů převážně na bojištích nebo v důsledku hladu a nemocí, způsobených válkami.
Co vede Francouze k tomu, aby svého někdejšího císaře tak obdivovali? Malého popudlivého diktátora, který ostatně ani nebyl Francouz a nikdy se francouzsky pořádně nenaučil. Možná mají nějakou slabost pro prťavé přistěhovalce – posledním takovým příkladem byl francouzský prezident Nikolas Sarkozy.
Napoleon se narodil na Korsice, která až do roku 1755 patřila Janovské republice. Jak Francouzi dokážou tuto skutečnost elegantně obejít, jsem byl svědkem v San Bonifaciu, kde pamětní tabule v městské citadele připomíná statečný odpor obránců citadely v roce 1553 proti „Turkům a jejich spojencům“. Že tito spojenci byli Francouzi a že byla posádka citadely po jejím dobytí zmasakrována, se už nedozvíme. Korsičané nebyli nikdy hodní poddaní, rádi zlobili (dělají to ostatně dodnes) a v roce 1755 vyhlásili nezávislost. Naštvaní Janované neposlušný ostrov obratem prodali Francouzskému králi Ludvíkovi XV. A tomu se podařilo korsický odpor v bitvě u Ponte Nuovo 9.května 1769 zlomit a udělat z ostrova francouzskou kolonii. Jen o tři měsíce později 15.srpna 1769 se v Ajaciu v rodině Karla Marii Bonaparta narodil jeho manželce Leticii jejich druhý syn který dostal jméno Napoleon.
Bonapartovi měli celkem osm dětí, opět chlapců a tři dcery. Napoleon nebyl ani nejstarší (to byl Josef) ani nejchytřejší (Lucien) ani nejhezčí (tady si odnesla primát sestra Paulína, jejíž nahou sochu může návštěvník obdivovat v paláci Borghese v Římě)
a už vůbec ne největší. Se svou výškou 168 centimetrů byl i na svou dobu podprůměrně velký (zlé jazyky mu dokonce přisuzovaly výšku 159 centimetrů, což bylo údajně průzkumem jeho ostatků vyvráceno – řekněme, že tomu chceme věřit, i když tento výzkum prováděli Francouzi.
Co ho ale charakterizovalo od útlého dětství, byla jeho vůle. Jako dítě byl rváč, kterého se ve třídě všichni báli, dokonce i jeho starší bratr Josef, který byl buď od mladšího bratra zbit, anebo když náhodou vyhrál, musel počítat a s tím, že na něho bude ten spratek žalovat.
Napoleonův otec zemřel v roce 1785 ve věku pouhých osmatřiceti let na rakovinu žaludku. Legenda mu přisuzuje, že v kómatu před smrtí, volal: „Kde je Napoleon!? Kde je můj syn Napoleon, před jehož mečem se budou třást králové a který změní obraz světa? Obránil by mě před nepřáteli! Zachránil by mi život!“
Matka Leticia, která se za Karla Mariu provdala v roce 1764, když jí bylo čtrnáct let, se dožila osmdesáti šesti let a přežila svého manžela o padesát jedna a svého druhorozeného syna o patnáct let. Zemřela až v roce 1836. Napoleonův vztah k dominantní matce byl po celý život problematický, od rebelie po touhu po pochvale, nikdy se od jejího vlivu nedokázal oprostit.
Napoleon měl to štěstí, že se jeho otec stal v roce 1778 poslancem za šlechtu, jako jeden ze tří delegátů provincionálních stavů na Korsice na zasedání generálních stavů v Paříži. Využil svého postavení k tomu, aby získal pro své děti stipendia a mohl je nechat studovat – i když neovládali francouzštinu. Napoleon nastoupil nejprve do koleje v Autunu, kde zůstal ale jen tři měsíce, aby se aspoň trošku naučil francouzsky a pak přesídlil do „královské vojenské školy v Brienne“.
Mezi spolužáky nenašel jediného kamaráda, ostatně v té době ještě snil o nezávislosti Korsiky a psal verše v korsickém nářečí, spřízněném s italštinou. Svému spolužáku Bourriennovi měl říct: „Způsobím tvým Francouzům tolik neštěstí, kolik jen budu moci.“
Tento slib měl skutečně později splnit, netušil ale zřejmě, že ho za to budou Francouzi navždy zbožňovat. To je kouzlo nechtěného.
Nehodlám v tomto článku popisovat Napoleonovu kariéru, zajímala mě jeho osobnost. Popudlivý, nezkrotný, ješitný, slabého zdraví ale nezlomný a s nesmírným citem uchopit příležitost ke kariéře, když se naskytla. Že byl osobně statečný o tom není pochyby. Při svém italském tažení v roce 1796 vedl své vojáky při sebevražedném útoku přes most u Arcole, a když padl praporečník, nesl prapor sám. Rakušané ho kupodivu netrefili, zda proto, že byl malý nebo že měl prostě jen štěstí, nebylo až tak podstatné.
Zřejmě je třeba odlišovat Napoleona jako vojáka a jako politika. Jako voják byl nepochybně geniální. Změnil tradiční způsob válčení. Jako první si troufl použít děla v městských ulicích. Do té doby panovala představa, že při dělostřelecké palbě v úzkých ulicích tehdejších měst budou dělostřelci zasypáni hroutícími se budovami. 15. října 1795 rozstřílel děly v ulicích Paříže royalisty, kteří tehdy povstali proti republice a chtěli obnovit království. Při bojích byl pod ním zastřelen kůň, znovu měl štěstí, bojoval v první linii.
Jeho silou bylo manévrování, francouzské oddíly útočily z pohledu nepřítele ze všech stran. Jistý rakouský plukovník měl v roce 1796 po svém zajetí, říct: „Nevím, jak to skončí, ale nerozumíme tomu ani trochu. Poslali nás, abychom vás porazili. Mladého špačka, který na vás útočí zprava, zleva zepředu i zezadu. Nevíme již, co se stane. Tento způsob je nesnesitelný, jsem také zcela spokojen, že to skončilo.“
Použití dělostřelectva v polních bitvách také zcela změnil. Jestliže se do jeho doby ostřeloval nepřítel před zahájením útoku difúzně po celé délce fronty, Napoleon použil koncentrovanou palbu na určitý úsek nepřátelského postavení, který měl pro něho zvláštní význam, většinou pak vedl do tohoto zdecimovaného a zdemoralizovaného oddílu nepřítele rozhodující útok. Jeho geniální tah u Slavkova vstoupil do učebnic válečné strategie. Protože byl početně slabší a dorazil na bojiště dřív než Rusové a Rakušané, mohl si zvolit výchozí postavení. Podle tehdejší strategie bylo pravidlem obsadit vrcholky kopců a odtud odrážet útoky nepřátel. Tímto způsobem by mohl zabránit porážce. Napoleon přes odpor svých důstojníků vydal toto postavení na kopcích nepříteli, aby ho pak překvapil koncentrovaným útokem na střed formace na kopci Prace a ruskou armádu tím rozdrtil.
Tyto výhody se ale časem redukovaly. Nepřátelští generálové od Napoleona mnohé odkoukali a používali proti němu, navíc mu stále víc chyběl moment překvapení – geniální nápady nemůžete mít stále znova. A jeho generálové, kteří s ním vyrostli a rozuměli mu (i jeho nesrozumitelné francouzštině) hynuli jeden po druhém – nebo přešli k nepříteli. Bitvy u Borodina, Lipska nebo u Waterloo už byly jen masakry, ve kterých měla o vítězství rozhodnout vyšší morálka francouzských vojáků, nikoliv lepší strategie.
Jako politik byl Napoleon mnohem problematičtější. Choval se v politice jako v armádě, vyžadoval naprostou poslušnost, vůbec si nepřipouštěl, že takové chování vyvolává logicky odpor, a i když se jeho „poddaní“ bojí tento odpor projevit, dokud je silný, zradí ho okamžitě ve chvíli slabosti. Stát se nedá řídit jako armáda – a ani jako firma. Klasickým příkladem oportunismu byl jeho ministr zahraničí Charles-Maurice Talleyrand – Perigold. Napoleon ho potřeboval – on sám byl plebejec, který se neuměl pohyboval ve vysokých kruzích a už vůbec ne v kruzích diplomatických. Neustále ale svého ministra zahraničí ponižoval, aby si tím hojil svůj komplex méněcennosti, který ho musel přepadat, když viděl, jak se například car Alexandr choval k Talleyrandovi a jak k němu. Talleyrand ho samozřejmě při první příležitosti zradil – ostatně říkalo se, že nebylo věrnějšího politika než Talleyrand, který byl věrný jen jednomu muži. Vždy tomu, kdo byl právě u moci.
Za svůj vzestup na vrchol francouzské politiky vděčil Napoleon svému bratrovi Lucienovi. Ten byl 18. brumairu (podle francouzského revolučního kalendáře, jinak 9.listopadu 1799) jako předsedající Rady pěti set, tedy republikánského parlamentu, rozhodující silou, která Napoleonovi umožnila provedení puče, rozpuštění parlamentu pomocí vojska a ustanovení konzulátu, kdy byl on jmenován prvním konzulem, tedy hlavou republiky – v roce 1804 se pak nechal „zvolit“ francouzským lidem císařem. Charakteristické pro něho bylo, že i když to vůbec nebylo třeba – Francouzi velkou většinou v plebiscitu změnu státního uspořádání na císařství schválili – osobně „upravoval“ výsledky, když se mu zdálo, že od vojáků své armády by měl přece dostat víc hlasů, než ve skutečnosti dostal.
Lucien se vděčnosti nedočkal, právě naopak, Napoleon na svého chytrého bratra žárlil, ten nakonec zcela odešel z politiky a žil jako soukromá osoba v Římě. Byl jediným z bratrů, kterého Napoleon neudělal nikde králem – Lucien o to ostatně ani nestál. Podle svědectví současníka, „měl Napoleon chvíle, kdy Luciena nenáviděl a chvíle, kdy ho miloval. Cítil k němu to, co nám dává zakoušeti zbožňovaná milenka, o níž víme, že bychom se jí měli zbavit.“ Lucien se nehodlal bratrovi podřizovat, odmítl nevěsty, které mu vnucoval a oženil se se ženou, kterou miloval, Alexandrinou Laurencií de Beschamp, čímž Napoleona přivedl skoro k šílenství. (Zplodil se svou ženou devět dětí, jedno z nich, syn Charles-Louis, se mělo jednou v roce 1852 stát Napoleonem III.) Napoleon jakoukoliv neposlušnost nesnášel, všichni členové jeho rodiny byli jako důstojníci jeho armády povinni k naprosté poslušnosti. Lucien prokázal svou velikost, když se po Napoleonově návratu z Elby k němu vrátil a pokusil se jako člen císařské panské sněmovny pomoci bratrovi k vojenské diktatuře. Po neúspěchu se definitivně stáhl do Říma tam jako soukromá osoba zemřel v roce 1840.
Vděčnost byla citem, který byl Napoleonovi cizí. Jeho první žena Josefína mu pomohla rozhodujícím způsobem ke kariéře.
Když se s ní oženil, dostal od direktora Barrase (jehož byla Josefína milenkou, které se potřeboval nutně zbavit, a proto sňatek s mladým ale už penzionovaným a beznadějně chudým generálem přivítal) velení Italské armády. Josefínu zavrhl, když mu nemohla dát dědice (byla o šest let starší než on) a vyměnil ji za rakouskou princeznu Marii Luisu, aby získal spojenectví rakouského císaře.
Od této svatby si mimo jiné sliboval, že bude konečně ve společnosti korunovaných hlav akceptován jako rovnocenný člen této vysoko urozené společnosti. Jenže k tomu mu chyběl nejen původ. I jeho nevycválané chování ve společnosti se záchvaty vzteku a nemaskovanou agresivitou ho v této společnosti diskvalifikovaly.
Přímo symbolicky pro jeho sebestřednost proběhla jeho korunovace francouzským císařem 2.prosince 1804. I když nechal pro obřad přivézt papeže Pia VII. z Říma, císařskou korunu si na hlavu posadil sám a papež směl tomu aktu pouze požehnat. Pak korunoval on sám Josefínu císařovnou.
Jeho tragédie spočívala v tom, že nerozuměl diplomacii a choval se v ní jako generál na bojišti čili jako slon v porcelánu. Proto permanentně padal do pastí diplomacií nastavené a byl nucen vést další a další války, o které už neměl zájem. Zdaleka nedosahoval formátu Metternicha ale ani Talleyranda. V podstatě po Slavkovu a po dobytí Španělska a severní Itálie neměl další ambice. Římská říše národa německého zanikla a stal se z ní Německý spolek podřízený jemu. Francie dosáhla hranic na Rýně, po nichž vždy toužila. Piemont se stal francouzským (Piemonťany považovali Francouzi za své krajany, kteří mluví prostě špatným dialektem) a ovládnutím Španělska a Neapole získal kontrolu i na Středozemním mořem. Co si naprosto neuvědomoval, že tím narušil rozhodujícím způsobem systém, na němž Evropa od roku 1648 fungovala, systém daný Vestfálským mírem – systém rovnováhy sil. Tato rovnováha se hrozivě naklonila ve prospěch jedné dominující síly – Francie – a to bylo pro ostatní mocné neakceptovatelné. Chytré nebylo ani to, že ze svých sourozenců dělal evropské krále. Josef byl králem neapolským a poté španělským, Ludvík králem holandským, švagr Murat, manžel sestry Karolíny, králem Neapolským, nejstarší sestra Eliška se stala velkovévodkyní toskánskou a pro nejmladšího bratra Jeronýma dal vytvořit na severu Německa království Westfálské. Toto obsazování tradičních monarchií francouzskými „parvenü“ budilo u etablovaných královských rodů silnou nevůli. Napoleon po roce 1809 vykřikoval, že Evropě „vnutí mír“, že bude „mír diktovat“. To bylo naprosto nemožné. Mír může vzniknout jen na základě konsenzu, mír vnucený strachem nemůže být trvalý. O tom se bolestně přesvědčil v roce 1813, kdy mu nejprve vypovědělo poslušnost pokořené Prusko a pak se od něj odvrátilo i spojenecké Rakousko (které také ještě nezapomnělo na své pokoření z roku 1809. Jestliže se tedy Napoleon domníval, že právě svatbou s Marií Luisou vstoupil do společnosti urozených korunovaných hlav, měl z toho pocitu vystřízlivět. Pro cara Alexandra nebo císaře Františka byl vždy jen povýšencem a plebejcem, který uchvátil svévolně císařskou hodnost. Když označoval cara Alexandra za spřízněnou duši a svého bratra (myslel si, že mu tím lichotí, koneckonců ho právě u Pruského Jílového porazil), akceptoval Alexandr tento „kompliment“ se štítivou odtažitostí.
Charakteristické bylo, že ho Rakousko v roce 1813 opustilo ne na základě jeho vojenské slabosti (právě vyhrál nad Rusy a Prusy tři bitvy), ale na základě jeho psychické lability, kterou geniální Metternich správně ohodnotil jako výraz slabosti. A se slabým panovníkem nehodlal zůstat ve spojeneckém vztahu, protože slabí nakonec prohrají.
Tečku za jeho kariérou pak udělaly chyby, které jako by náhle přenesl ze svých politických katastrof do podoby vojenské. U Lipska si nezabezpečil cestu k ústupu, protože na možnou porážku ani nepomyslel (přestože proti jeho 150 000 vojákům stála přesila 330 000 nepřátel). A u Waterloo tvrdohlavostí danou zřejmě i stále rostoucími zdravotními problémy vyčerpal armádu a poslal na smrt i svou jednotku nejvěrnější – Starou gardu.
Jestliže tedy můžeme Napoleonu Bonapartovi jako vojáku klidně přiznat genialitu, s níž změnil způsob válčení, jako politik byl neobratný diktátor, nerozumějící tomu, co dělal. A tím pádem ani následkům svého chování.
Že byl nakonec odsunut až na dalekou Svatou Helenu a tam snad dokonce otráven, bylo jen důsledkem snahy evropských národů na tu krvavou a nesmyslnou epochu svých dějin zapomenout. I když – minimálně na začátku svého působení – přinesly francouzské armády do Evropy myšlenky na demokracii a svobodu občanů a koneckonců i nový styl v oblékání a architektuře (Empír). Znamenalo to konec nabubřelého baroka s parukami, nepohodlnými obleky a krinolínami. Byl to začátek osvobození člověka, a šíření myšlenek osvícenství. Zda by se tak stalo, kdyby tyto myšlenky nebyly po Evropě šířeny Napoleonovými armádami, či zda by se tak stalo v jiném časovém horizontu, je těžko posoudit. Zda bylo ale toto urychlení v šíření myšlenek svobody hodno oněch milionů mrtvých, to je jiná otázka. Tu si netroufám zodpovědět.
Napoleon Bonaparte zemřel v Longwood House na ostrově Svatá Helena 5.května 1821 ve věku nedožitých 52 let.
