Svět pro digital natives

Znáte je, jsou všude kolem vás. Vypadají normálně lidsky, myslí ale jinak než my. Jsou to mladí lidé či děti narozené v epoše počítačů a internetu, lidé, kteří s počítači vyrostli od raného dětství. To jsou oni „digital natives“, čili domorodci v digitálním světě, kterým očividně bude patřit budoucnost a kteří nás odsunou do starého železa. Celý svět se totiž orientuje jen na život „on line“.

Bez internetové adresy, bankovního konta s internetovým ovládáním, facebooku, twiteru atd atd. nejste prostě „in“. Vlastně vůbec nejste, neexistujete. Angličtina se vkrádá do našeho jazyka stejně jako ony počítače, už proto, že je jednoznačně nejpoužívanějším jazykem elektronického světa. A ta angličtina má s tou mluvenou používanou v normálním životě jen málo společného. Jako by se celá tato elektronická komunikace chtěla uzavřít do nějaké kapsle, která kontakt s „normálním“ životem odmítá.

Právě v tom je ona diference – co považujeme za „normální život“. Rozhovor u skleničky vína nebo přes skype? Rovnání si myšlenek během jízdy tramvají či autobusem, nebo „check“ zpráv na mailu a na facebooku? Je prohlížení si mobilního telefonu u večeře či během rozhovoru normální? Pro nás staré nemyslitelné, pro mládež naprosto normální. Oni se spíš diví, proč to neděláme. Že se díváme jeden druhé do očí místo do mobilu- to jsme výběhový typ, takový rozhovor je ztráta času, kolik by se zatím dalo na mobilu udělat!

Dobrá, možná přeháním, možná ze mě mluví i frustrace, ale prostě nedokážu držet s oněmi „digital natives“ krok. A jsou s tím spojeny deficity v každodenním životě. Zkuste se postavit na přepážku na letišti a chtít lístek. Budete mít štěstí, když jich pár zbylo, samozřejmě každý v jiné části letadla. Protože dnes je třeba „checkovat online“. A to už v den před odletem. Dobrá, pokouším se hrát tu hru, i když mě na rozdíl od oněch „digital natives“namáhá a unavuje. Jestliže se na obrazovce počítače objeví něco jiného, než jsem očekával, propadám panice. Oni ne. Na rozdíl ode mně se totiž u nich on stránka, na které právě jsem, nezhroutí, oni znají řešení. U mně zavládne frustrace a černá obrazovka. Na Islandu jsem se opravdu musel do letadla přihlásit přes počítač. Když jsme to neudělali na cestě na Island, seděli jsme v poslední řadě sedadel přímo u toalet. Po několika marných pokusech se to přece jen podařilo, objednal jsem lístky, dokonce jsem dokázal ženu umístit do stejné řady sedadel (ne ale na sedadlo vedle mně, protože bylo údajně obsazené. Ženu to vzrušilo a žádala lístek vedle mně – má strach z létání a turbulencí. Marně jsem jí vysvětloval, že všechna sedadla jsou už obsazená (bylo deset večer den před odletem. Ještě hůř jsem ji pak mou „neschopnost“ mohl vysvětlit, když nakonec místo vedle mně bylo prázdné – to by mi mohl taky někdo vysvětlit). Jenže pak bylo třeba vytlačit lístek. Je na nich magnetický kód, bez něho se do letadla nedostanete. Že máte rezervaci, nikomu bez onoho magického magnetického proužku nevysvětlíte, hned se stáváte teroristou, který chce neoprávněně vniknout do letadla a můžete počítat se zatčením a tvrdým výslechem. Jak, když s sebou nemáte tiskárnu? Můj syn – taky jeden z oné novodobé rasy – by mě poučil, že jsem si mohl lístek uložit na mobilním telefonu. Odhlédnouc od faktu, že s mým novým mobilním telefonem nejsme žádní velcí kamarádi, protože na něm neustále vypadává síť a to v nejnevhodnějších okamžicích, jsem touto akcí naprosto přetížen. Neumím to! Neuvěřitelné, že!

Milá polská recepční Magdalena byla ochotna naše letenky vytisknout, stačilo by jí přeposlat mail z letiště. Jenže jak, když funkce „weiterleiten“ tedy „přeposlat“ prostě zmizela. Zatím se mi to ještě nikdy nestalo, ale u tohoto mailu prostě nebyla. Stále se mi stávají situace, které tu ještě nebyly a to výhradně v době, kdy se vůbec nehodí. Zatímco já jsem propadl definitivně panice, že se z ostrova uprostřed Atlantiku – no uprostřed je přehnané, spíše na konci Atlantiku blízko polárního kruhu – nikdy živí nedostaneme, Magdalena, jakožto „digital native“ okamžitě věděla, jak nato. Prostě jsem se přihlásil na jejím počítači, tam otevřel svůj mail a ona poté lístky vytiskla. Odletěli jsme.

Vstupenky do Modré Laguny bylo taky třeba objednat „online“, jinak je na pokladně nedostanete. To bylo méně namáhavé. Už jsem si zvykl na to, zadávat do internetu číslo mé kreditní karty i s bezpečnostním kódem. Dříve mě z toho vždy rozbolelo břicho při představě, že se někdo nabourá do systému organizace, od níž jsem právě něco koupil, zatím se to nestalo, jsem už klidnější, ovšem zdaleka ne tak klidný jako můj syn – digital native. Ten to považuje za normální. A pokud někdo moji kreditní kartu přece jen zneužije? No tak se pak najde prostě řešení. Při vstupenkách do Modré laguny mi funkce „přeposlat“ nezmizela. Bylo tedy možné poslat lístky s jejich magnetickým kódem na recepci Magdaleně (chválabohu měla službu ona a dalo se s ní tedy komunikovat ve východoslovenském dialektu, který mi dělá mnohem méně problémů než angličtina – při té se mi daří podobně jako při počítači – v okamžiku, kdy nerozumím, co mi člověk na druhé straně stolu říká, propadám panice místo, abych mu řekl, že jsem mu nerozuměl a má to říct ještě jednou a SROZUMITELNĚ!). Lístky nám vytiskla a my jsme se vykoupali.

Horší to bylo na benzínových pumpách. Většina z nich nemá obsluhu- pracovníci na pumpě by byli moc drazí. Jde o automaty, hovořící na vás islandsky. Někdy i anglicky, když vám poroučejí „remove card“. Otočil jsem ji do všech možných poloh, ale automat opakoval neúnavně své „remove card“ a benzín mi neprodal. Super věc, když máte za deset minut vracet auto s plnou nádrží, aby vám nezaúčtovali dodatečné čerpání a neuletělo vám letadlo, k letence na něž jste se dostali s takovým vypětím sil a pomocí obětavého personálu hotelu. Počítače mají svou řeč a principy, nedá se s nimi vyjednávat. To mně znervózňuje – „digital natives“ to milují. Naopak, komunikace se živým personálem jim dělá větší potíže, spíše je znervózňuje. Jestliže se totiž v počítačové technice dostatečně vyznám, vím zhruba, co mi počítač odpoví, když jsem do něj něco zadal. U člověka jeho odpověď odhadnout nedokážu. To dokáže mladého člověk zvyklého komunikovat s počítači a automaty vyvést z míry. Oni jim totiž rozumí. To, co je pro mně chybějící flexibilita, je pro ně stabilita.

Prostě cestovat dnes, aniž byste byli „digital native“ je spojeno s mnohými stresujícími situacemi a vývoj jde směrem, že to brzy ani nebude možné. Zřejmě nám nezbude než se spolehnout na autobusové skupiny a jezdit s nimi. Bez ohledu na to, že to moje žena nesnáší. V těch autobusech sedí převážně starší ročníky, než jsme my. S počítači neumí, vše jim připraví cestovní kancelář, nemusí nic objednávat „online“. Ovšem nesmí se vychýlit od nalinkovaného programu, svobodu jednání má jen ten, kdo se internetu nebojí.

I soukromé cestování nabývá na dynamice. Ne ve všech městech se dá najít v parkovací zóně parkovací automat. V Grazu to ještě chválabohu jde, ale ve Vídni neexistují a ani dokonce v Bardejově jsme žádný funkční nenašli. Není to přece problém, zaplaťte mobilem, existuje paylife  funkce, jen ji využít, No právě, jen ji využít…

Chci se jako lékař vzdělávat, Tak nějak se to ode mne očekává, ale i já chci mé pacienty léčit na nejnovější úrovni medicíny. K tomu patří vzdělávací akce. Ještě před krátkou dobou jsme na sekretariátě vyplnili příslušný papír a bylo. Když jsem jej hledal tentokrát, řekla mi sekretářka, že ty formuláře už nejsou. Nechápal jsem. Vysvětlila mi, že si musím zažádat o povolení na ředitelství a sice „online“. Jsem na to slovo už pomalu alergický. Buď si všimla, že jsem dostal červenou vyrážku nebo zaregistrovala můj pohled Jacka Rozparovače v akci. Špitla, že je to úplně jednoduché, že musím vstoupit ne webovou stránku mé nemocnice. Vstoupil jsem. Objevila se celá řada ikonek. Jenu z nich jsem znal, na ní si objednávám „online“ obědy v závodní jídelně. Poté, co jsem s pomocí našeho nemocničního technika přesvědčil systém, že chci skutečně jíst v jídelně a ne na oddělení Med3 – nevím proč se počítač rozhodl, že mám jíst na oddělení, kde jsem tou dobou vůbec nepracoval- funguje to. Jenže tato ikonka to samozřejmě nebyla, Ani další dvě, které mi připadaly logické, a které jsem tím pádem vyzkoušel. Nebyly to ony. Zavolal jsem o pomoc mladého kolegu – našeho „digital native“. Milý kluk. Ihned přispěchal na pomoc a řekl mi, že přihlášky k vzdělávání mám hledat po zelenou ikonkou s nápisem SAP Portal ESS,BW. On sice taky neví, co ty zkratky znamenají, ale určitě to tam je. Bylo to tam. Probojoval jsem se k přihlašovacímu formuláři. Počítač po mně chtěl samozřejmě název akce místo konání, hodinu a dne začátku, hodinu a den konce akce, pak délku trvání akce – nevěděl jsem, zda mám spánek odečítat nebo ne – pak údaj o nákladech. Protože jsem pozván svou ženou, napsal jsem 0,00 Euro. Nelíbilo se mu to, napsal, že údaj je příliš nízký. Opravil jsem to na 1,00 Euro. Zopakoval nerudně, že údaj je příliš nízký. Nepochodil jsem ani s deseti Eury, teprve u dvaceti se uspokojil. Zda ty peníze dostanu či budu muset platit, jsem nezjistil. Dále jsem musel zjišťovat webovou adresu uspořadatele a další řadu údajů, než mi napsal – „vyplňte všechny povinné kolonky“ a já musel začít od začátku. Nakonec, když byl konečně spokojen, zmáčkl jsem knoflík „poslat“. A teď čekám, zda někam pojedu. Kdo ví, kam jsem ten formulář poslal. Doufám, že se to někdy dozvím. Pravděpodobně mailem.

Před týdnem jsme dostali se ženou pozvání na pomologický kongres. Koná se v Grazu, firmě Novartis tím nevzniknou žádné příliš velké náklady, pozvání jsme přijali. Problém byl jen v tom, že jsme se na něj měli přihlásit přes webovou stránku „etouches“. Tušil jsem, že bude zle. A bylo. Myslel jsem si naivně, že se objeví přihláška na náš kongres.Místo toho jsem musel vyplnit formulář, abych se stal členem oné zprostředkovávající organizace, registrované ve Velké Británii. Probojoval jsem se přes více než dvacet kolonek, které jsem musel vyplnit. Mou soukromou mailovou adresu opovržlivě odmítli, musel jsem zadat služební. Ptali se mě, kolik minut jsem už strávil na akcích organizované jejich společností. Protože jsem se teprve přihlašoval, bylo logické, že jsem se nezúčastnil žádné. Chtěl jsem vyplnit 0 minut, nebylo to možné, nejnižší počet byl 500. Zadal jsem tedy 500. Poté se mi podařilo formulář odeslat a dostal jsem odpověď, že do 24 hodin dostanu „Password“ a „Username“, abych se mohl přihlásit na můj vytoužený kongres. Nestalo se. Za dva dny jsem dostal mail od Senior Sales Director dané společnosti, který se potěšil, že jsem se rozhodl volit mezi dvěma jeho organizacemi??? Poté mi napsal, že mu mám poslat další informace, aby mi mohl poslat DEMO verzi, než bude moci aktivovat můj „trial“. Mé nervy definitivně praskly. Napsal jsem firmě Novartis, že děkuji za pozvání na kongres, ale zůstanu za daných podmínek raději doma. Vzdělávat se zřejmě brzy už nebudeme, musíme to přenechat těm, kteří se Senior Sale Director přes počítač vyběhnou a budou se na kongres moci přihlásit.

Mladí kolegové generace domorodců digitálního světa mají samozřejmě výhody. Směrnice, léky a jejich vedlejší účinky, všechno si na vizitu nosí s sebou jako takzvaný App (víte, co to slovo skutečně znamená? Já ne. Tedy, samozřejmě vím, že to znamená aplikace, ale co znamená to slovo v praxi?) na svém mobilním telefonu. Pokud mají síť – jsou pak hned ohromně chytří. Místo dívání se na pacienta ovšem prohlížejí svůj mobil. Neuvědomují si, že naprostá většina našich pacientů s průměrným věkem mezi sedmdesáti a osmdesáti lety nepatří k „digital natives“ a tak jejich aktivitě na vizitě nerozumí a někteří ji považují dokonce i za neslušnou. Ale i farmakologické firmy přicházejí ne už s prospekty, ale s adresami webových stránek, kde si můžu stáhnout jejich „Apps“ s popisem produktů. Nedělám to, nemám na to ani čas ani chuť. Možná zblbnu, zatím to kompenzuji návštěvami na oněch vzdělávacích akcích, Otázka je, jak dlouho ještě. Jak dlouho budu schopen ovládat přihlašování se „online“. A dokdy se bude možné přihlásit bez  zprostředkovávání internetových firem jako je „etouches“.

Internet je samozřejmě přítel. Mám mailovou adresu, přes kterou mohu s přáteli komunikovat mnohem rychleji než psaným dopisem (dopisuji si pouze s jedním člověkem- je to příjemné, ale pomalé) V době, kdy je rychlost rozhodující, jste samozřejmě při posílání dopisů na odpis. Mám webovou stránku – ovšem technické změny na ní provádí můj syn. Jsem na facebooku (nezapomenu na vytřeštěný pohled mé dcery, když mě přistihla, jak se na facebook přihlašuji („Tati, čo to robíš, to je predsa pre mladých ľudí!“ Mám mobilní telefon, který mi leze na nervy svými vrtochy, ale bez něhož nemůžu žít. Bratr mi poradil, abych resetoval výrobní nastavení mobilu, že tím ten problém s vypadáváním sítě možná odstraním. Neprozradil jsem mu, že nemám tušení, o čem hovoří, zeptám se o příštím víkendu mého syna – už vidím jeho pohled! Používám internetové bankovnictví a platím pay palem.

Žiji tedy v digitálním světě, aniž bych v něm byl „domorodec“. Jsem zde přistěhovalec, neumím dobře jeho řeč a neznám pravidla. Měl bych se integrovat. Vůle mi nechybí, ale už to asi nedokážu.

Nikoho to nebude zajímat. Manažery firem se stávají lidé po třicítce, první generace „digital natives“. Ti na naši neschopnost nebudou brát žádný ohled, už proto, že si vůbec nedovedou představit, že by analogový člověk mohl mít v jejich digitálním světě problémy. Jsme zatím jen na začátku digitální revoluce. Přichází P2P, Uber či Lyft. Neptejte se mě, kdy se to zastaví. Nezastaví se to, bude se to zrychlovat. Vážení analogoví občané, mám dojem, že jsme v pr…. nebo tam brzy budem.

Mimochodem, moje vnučka, která má dva a půl roku ještě nemá mobilní telefon, domnívám se, že je to jeslích dost velký handicap. Když se jí ale má žena ptala, co jí má přivézt ze Slovenska, zamyslela se a pak řekla „Baba, počitač. Verča bude robiť ťuk ťuk ťuk.“

Naše Veronika je už „digital native“. Příští generace vývoje.