Lipari patří tak nějak k Sicílii a dovolená na Sicílii aniž by člověk tyto ostrůvky navštívil, je tak nějak neúplná. Protože moje žena trpí na moři silnou kinetózou, bylo zřejmé, že mě na tomto výletě doprovázet nebude. Podařilo se mi získat za průvodce syna, který sice manželčiny geny taky zdědil, ale jen částečně, takže jsem ho na pevninu dopravil sice v zelené barvě ale bez zvracení. I když svačinu na palubě lodi striktně odmítl.
Na Liparské ostrovy se dá jet lodí buď z Messiny nebo z Milazza. Rozhodli jsme se pro druhou variantu, ušetřili jsme si tak obvyklou dopravní zácpu, která patří k Messině jako mládí k socialismu, abychom citovali klasika. Koupit si lístek na rychlou loď na nábřeží v turistické kanceláři nebyl nejmenší problém a brzy nato jsme mohli vyrazit. Milazzo leží na dlouhém poloostrově na severu Itálie, nad městem se tyčí, jako nad mnohými jinými, mohutný hrad z časů Friedricha II., který kdysi své království přebudoval na jednu velkou pevnost. Ta milazzská tvrz při tom hrála důležitou roli.
Lipari byly kdysi bohaté souostroví. Důvodem bohatství už v době kamenné bylo naleziště obsidiánu, čili jak to známe z knih Eduarda Štorcha, pazourku, kamene, který hrál v době kamenné díky své tvrdosti a štěpitelnosti rozhodující úlohu a byl i nejdůležitějším platidlem té doby. Ti, kdo sledovali seriál „Hra o trůny“ zase budou znát tento kámen pod názvem „dračí“ čili sopečné sklo. Bohatá naleziště takové suroviny můžou znamenat pouze jediné, sopečný původ ostrovů. A ten se opravdu nedá zapřít. Liparské ostrovy patří jako vrcholky vulkánů trčící nad mořskou hladinou k tektonické trhlině, která začíná na jihu Etnou a končí po dvě stě kilometrech na severu stejně hrozivým Vesuvem. Ze sedmi sopek – tedy liparských ostrovů, jsou činné dva, Vulkano a Stromboli.
Vulkano bývá i první zastávkou, leží k pevnině nejblíže. Pronikavý pach síry a kouř zvedající se nad kráterem svědčí o to, že sopka je stále ještě aktivní, poslední ničivý výbuch se odehrál 1890. Lodě přistávají v „Porto Levante“, koupání je možné na černé pláži na opačné straně ostrova, což ale není žádný problém, obě strany ostrova dělí úzká šíje o několika stech metrech. Poloostrov Vulcanello na severním cípu ostrova se totiž vynořil z moře v roce 183 před naším letopočtem a v průběhu staletí vytvořil sopečný prach mezi ním a Vulcanem úzkou a stále se rozšiřující šíji, takže dnes už jsou zde i – krátké – ulice a množství domků. Výstup k Fossa Vulcano odpovídá pouze 391 výškovým metrům, čili lehké túře – samozřejmě pokud se na ni nevydáte v poledním vedru. Prý se dá sestoupit i na dno kráteru, ovšem člověk zase nemusí mít všechno. Potom totiž musíte zase nahoru.
Zajímavější je koupel v termálních pramenech se sirným bahnem. Je fascinující, že dno jezírka je skutečně horké – skoro žhavé, jako by sopka byla přímo na dosah pod vámi. Úplně dobrý pocit to není, kdyby to dno prasklo, tak se uvaříte za několik sekund. Teplota vody má 34 stupňů Celsia, tedy právě příjemné lázně ovšem sirný zápach vody dodává tomu zážitku poněkud jinou dimenzi než v rakouských či slovenských „Terme“. Bohužel si můj milovaný syn vzal na výlet své nejnovější plavky, koupené právě u příležitosti naší sicilské dovolenky.
Byly moderní, prostě cool, problém byl, že onen sirný zápach z nich už pak má žena přes mnohonásobené praní nikdy neodstranila, což ji vedlo k opakovaným přednáškám na téma, že tak to vypadá, když pustí dva chlapy na výlet bez dozoru. Stříbrné šperky v sirné vodě zčernají, zlaté ztratí lesk. To jsem se nedočetl, ale zažil, protože jsem mé prstýnky (svatební a stříbrný k příležitosti stříbrné svatby) zapomněl odložit. Kdybych si byl pročetl cestovního průvodce, byl bych to věděl a mohl si ušetřit šok, který na mně čekal po vystoupení z bahenní koupele. Dobrá zpráva je, že stříbro i zlato po nějaké době opět získají svůj původní vzhled, ovšem potřebuje to poměrně horně trpělivosti.
Největším z ostrovů je Lipari. Jestliže na ostatních ostrovech se počet obyvatel počítá na stovky, na Lipari je opravdové město se zhruba 12 000 obyvateli. Od roku 2000 jsou ostrovy vyhlášeny za přírodní dědictví UNESCO, což má za důsledek, že většina ostrova Lipari je přírodní rezervací a ani obsidián ani pemza (pórovitý kámen sopečného původu, který používali staří Římané při koupeli, než bylo v čase císaře Augusta vynalezeno mýdlo) se už na ostrově nesmí těžit.
Lipari bylo bohaté. Bohatství se mu stalo i prokletím. V roce 1544 přepadl ostrov slavný pirát Khair ad_Din (česky Hajredin) zvaný Barbarossa čili Rudovous – neplést si se stejnojmenným císařem z rodu Štaufů. Ostrov dobyl, město srovnal se zemí, muže vyvraždil a ženy a děti odvlekl do otroctví. Mohutná pevnost, tyčící se nad městem, je tedy dílem Španělů z doby po této události, kteří pak město obnovili a opevnili.
Hajredin byl impozantní osobou první poloviny šestnáctého století. Narodil se v prostých poměrech na ostrově Lesbos v rodině hrnčíře, otcovo řemeslo mu ale nevonělo a proto se se svým bratrem vydal na cesty. Podařilo se mu doslova z ničeho vybudovat velkou pirátskou flotilu a v roce 1516 dokonce dobyl a obsadil město Alžír, což dokonce akceptovala i Velká Porta v Istanbulu, když se jí formálně podřídil. Od roku 1533 byl Hajredin vrchním velitelem osmanské námořní moci s hlavním úkolem plenit, plenit a plenit. Čehož se velmi úspěšně ujal. Dobyl a vyplenil spousty měst v Itálii i v Dalmácii, vylámal si zuby pouze v roce 1539 před Kotorem, jehož hradby pro něj zůstaly nedobytné. Ničil a pálil jižní pobřeží Itálie a v roce 1534 dobyl Tunis. Tunis jako základnu pirátské flotily nebyl císař Karel V. ochoten tolerovat. Ve spolupráci se řádem Johanitů, kteří poté, co byli vyhnáni Turky z Rhodu, sídlili od roku 1530 na Maltě a s pomocí povstání křesťanských otroků ve městě Karel Tunis v roce 1536 dobyl (na počest tohoto vítězství byla postavena „Porta nuova“ v Palermu), Hajredinovi se ale podařilo utéct a zachránit si život. Díky této Karlově nedůslednosti mohl tedy o devět let později dobýt a vyplenit Lipari a zemřel nakonec jako bohatý a vážený muž v Istanbulu v roce 1546. Dominanci osmanské flotily zlomili křesťané až v bitvě u Lepanta v roce 1571, tedy dvacet pět let po Hajredinově smrti.
Nová pevnost na mysu nad přístavem, kterou postavili Španělé na troskách tvrze zničené Barbarossou je impozantní budova, je v ní umístěno místní muzeum „Museo archeologica eoliano“. Muzeum má tři oddělení, první se zabývá nejstaršími nálezy na Lipari až po dobu římskou, v druhém jsou nálezy z antického období včetně sbírky miniaturních řeckých divadelních masek a ve třetím oddělení jsou nálezy z ostatních liparských ostrovů. I barokní kostel San Bartolo pochází z doby po řádění Barbarossy, protože původní normanský chrám tehdy vzal za své. Přečkala jen křížová chodba benediktýnského kláštera s mohutnými kamennými sloupy dórského stylu. Jinak se na akropoli čile vykopává – vykopávky jdou až do neolitické doby – ale i staví – nedokázal jsem odhadnout, z kterého století ty stavby budou, až budou dokončeny. Ale pokud vám nějaký průvodce bude tvrdit, že jsou ze čtrnáctého nebo patnáctého století, nevěřte mu, Barbarossa měl ve zvyku pracovat důkladně.
Třetím velkým ostrovem na obzoru je Salina. Její tvar je tak nápadný že si našla místo i v Odyssei. Tehdy se ostrov jmenoval ještě Didyme, tedy „Dvojčata“, protože ho tvoří dva krátery oddělené údolím. Homér tam umístil dvě Sirény, které svým zpěvem varovaly lodě před ztroskotáním na skalnatém pobřeží ostrova – zřejmě se skutečně jednalo o pištění poryvů větru, hnaného mezi oběma horami, které znali už námořníci z Homérových dob. Salina je slavná pěstováním kapar, kterým se mimo jiné přiznává i účinek léčivý a taky působení afrodiziaka, díky skutečnosti, že nemá právě krásné pláže, se ovšem vyhnula turistickému ruchu, stejně jako dva odlehlejší ostrůvky Filicudi a Alicudi.
Co se ovšem vyhnulo těmto třem ostrovům, trefilo naplno nejmenší z liparských ostrovů Panareu.
Ta je samozřejmě povinnou zastávkou i jednodenních výletů, protože je to liparské Monako či Porto Cervo, v létě tu kotví luxusní jachty milionářů a ostrov je nejdražší destinací souostroví. Ne nadarmo je někdy nazývána „Ostrov s ukradenou duší.“ Na odvrácené straně vysoké skály, tyčící se nad městečkem, se můžou majitelé jachet oddávat koupání v křišťálově čisté vodě, pro ně může mít pobyt na ostrově své kouzlo.
Na Stromboli by si člověk měl nutně rezervovat minimálně jeden celý den – přesněji jednu noc. Sopka na Stromboli je totiž stále aktivní a erupce se opakují pravidelně v zhruba dvacetiminutových intervalech. Přirozeně se vytékající láva dá pozorovat i z lodi obeplouvající západní téměř kolmou stranu ostrova, nezapomenutelným zážitkem je ale odpolední výstup na vrchol kráteru, odkud se dají sledovat noční erupce. Jde o vysokohorskou túru s převýšením víc než devět set metrů a průvodce je zákonnou povinností. Výstroj včetně baterky a obuvi si není třeba brát na Stromboli s sebou, všechno se dá vypůjčit, ovšem s botami bych byl přece jen opatrný. Ve vypůjčených botách zdolávat skoro tisíc metrů převýšení, to je o puchýře a možná i o nohy. Erupce, při nichž po mohutné zvukové přípravě vyráží láva do výšky až čtyřiceti metrů, jsou ovšem zážitkem, na který se nezapomíná.
A okoupat se dá na Stromboli taky, pláž je logicky zcela černá, ale čistá. V maličkém městečku s úzkými strmými uličkami člověk kromě krámků se suvenýry a restaurací nenajde vůbec nic.
Když jsme Stromboli opustili, můžeme opustit i Sicílii.
Protože koronavirus změnil mé plány na tento rok a zabránil naší cestě do italských měst, která jsem ještě nenavštívil, musím mou sérii o Italských destinacích přerušit. Na jak dlouho, o tom nerozhodnu já, ale ten protivný virus a ochota lidí s ním bojovat. Zatím to moc dobře nevypadá.