Svět se zbláznil

Muž v tmavé motocyklové helmě zažene osmiletou holčičku do kouta školní chodby, pak jí přiloží k hlavě pistoli a zastřelí ji. Blonďatý vysoký fešák kráčí po malém ostrově uprostřed moře ozbrojen dvěmi automatickými zbraněmi a střílí jednoho mladého člověka po druhém celou hodinu a půl jen proto, že jsou jiného politického názoru než on. Uprostřed zástupu modlících se lidí se náhle jeden z nich s výkřikem „Alah akbar“ vyhodí do vzduchu a zabije dalších čtyřicet ve svém okolí. Ani jeden z nich své oběti nezná, nevedou ho žádné osobní pohnutky. Jen nenávist, jenž nemá konkrétního adresáta. A přesto zabíjí. Do budovy egyptského soudu vtrhne skupina holemi vyzbrojených mužů a poláme kosti obžalovanému stejně jako jeho advokátovi a soudci. Bezpráví na území, jež má zjednávat spravodlnost a právo.
Všechno jsou to projevy brutálního a nepochopitelného násilí, při němž jsou zabíjeni nevinní lidé a dokonce děti jen proto, že jsou jiného náboženského nebo politického vyznání. Dalším společným bodem těchto činů je, že zločinci nejen své hrůzostrašné činy nelitují, ale jsou na ně dokonce hrdí. Copak se svět dočista zbláznil?
Odkud se bere ona nenávist, která lomcuje naší společností a stále roste. Odkud se bere ono hledání nepřítele a v domění, že byl nalezen, snaha jej fyzicky zlikvidovat.
Skoro na skoro celém světě (výjimka Brazílie) panuje právě „blbá nálada.“ Frustrace, pocit bezmocnosti a neúspěšnosti budí agresivitu a hledání toho „kdo za to může“. Dokud svět ekonomicky prosperoval, bylo násilí mnohem méně. To, co se děje, je nepřímým důsledkem přerozdělování bohatství, bohatnutí malé skupiny lidí a chudnutí zbývajících 95 procent. Přičemž polovina lidstva žije v naprosté chudobě. Nikco nechce slyšet, že je neschopný, mnozí ale pochopili, že ze své frustrace nenajdou sami cestu. Kazatelé nenávisti nacházejí v tomto světě frustrovaných živnou půdu – zde se stávají mesiáši.
Huntington už v roce 1999 popsal konfliktní oblasti – skoro všechny byly na hranicích, kde se islám stýkal s jinými náboženstvími. Frustrace lidí islámského světa, kteří už po celá desetiletí nedokáží vybřednout ze své chudoby, je známým a chronickým fenoménem. Teď se ale rozšiřuje i dál. Brejvik není žádný fanatický muslim, dokáže ale nenávidět stejně jako oni. Dobrá, řeknete, že je to reakce na islámskou nesnášenlivost a kdo seje vítr, sklízí bouři. Jenže Brejvikovy oběti nebyli muslimové, ale sociálnědemokratická mládež. Přeskočil tedy fenomén frustrované nenávisti už i k nám? Pravicoví radikálové na neonacistických stránkách dávají tušit, že zřejmě ano.
Mohammed Merah, jenž dokázal vraždit ve své šílené nenávisti děti, se považuje za vojáka Alláhova. Který přenesl svatou válku z pásma Gazy do francouzského Toulouse. Jenž je hrdý na to, že zabil nevinné děti a je ochoten „jít se vztyčenou hlavou do vězení“. Nejsem v žádném případě zastánce trestu smrti, ale jaké právo na život má člověk (musím se přiznat, že napsat slovo člověk v této souvislosti mne stálo hodně přemáhání), jenž takovým bestiálním způsobem vraždí nevinné děti a ještě je na svůj čin hrdý. Vězení má sloužit k nápravě zločinců. Věří někdo, že Mohammada Meraha někdo napravit může? Nakonec přece jen skončil s kulkou v hlavě a já na rozdíl od všech těch, kteří litovali, že nebude stát před soudem, pocítil úlevu. Nač drahý soud, nekonečná drahá vazba a neustálé nebezpečí že jiní šílenci, jenž v něm můžou vidět svůj vzor, budou únosy či vydíráním a hrozbou jiných teroristických akcí usilovat o jeho vysvobození. Merah je ale klasický případ lidského selhání a z toho pramenící frustrace, přímo učebnicový. Od dětství v kriminálním prostředí, celkem 15krát odsouzen, dohromady 21 měsíců ve vězení. Člověk, jenž se sám zahnal do situace outsidera (jeho pokus vstoupit do francouzské armády byl vzhledem na jeho kriminální minulost odmítnut) a nedokázal se s touto situací smířit. Možná za to sám ani nemohl, kriminalita prostě patřila k prostředí, v němž vyrostl a stejně jako u určité skupiny obyvatelstva České republiky je tam považována za normální a legální (vzpomínám si, jak jsmee v Popradě hledali tři Rómy pro práci v městské policii, přihlásilo se jich víc než dvacet, ale žádný z nich neměl čistý trestní rejstřík, až po velkém hledání jsme ty tři našli a mohli zaměstnat)– než člověka jeho minulost dostihne a znemožní mu životní úspěch. Jako Merahovi. On se rozhodl hledat viníky svého selhání a rozhodl se za své selhání mstít. Na nevinných. Na lidech, kteří se jeho problémem neměli ani to nejmenší do činění. Ale byli lehce nalezitelní a nebylo těžké je zabít. Merah tedy zabíjel a byl přitom šťastný. Měl pocit, že konečně něco dokázal. Teď je mrtvý. Jenže kolik takových Merahů po světě vlastně běhá? Kolika z nich nabízí terorismus al-Kaidy zdánlivé řešení jejich frustrace?
Máme se skutečně připravovat na celoplošný konflikt s islámským světem? Zdá se že ano. Jenže takový boj by musel začít už v okamžiku, kdy by bylo třeba každému občanovi Německa, Francie, Británie či Rakouska, jenž se zúčastní na výcvikovém campu Al-Kaidy v Pákistánu, zakázat návrat do vlasti. I když je německým, francouzským či britským občanem. Každému je jasné, že takový člověk je pro své okolí nebezpečný, v tom campu se neučil péct bábovky, modlit či zpívat. Učil se vraždit a byl upevňován v nenávisti ke svým spoluobčanům, jež nejsou jeho vyznání. Je ale demokratická společnost takové opatření vůbec zavést, či je vůbec začít projednávat? Že za každým takovým rekrutem Al-Kaidy nemůže běhat komando tajných služeb a dávat na něj 24 hodin denně pozor, je přece jasné. Případ z Toulouse to jasně dokázal. Jenže jak? Přenechat odpor podobným šílencům na druhé straně barikády – pravicovým radikálům? Ať se blázni vybijí mezi sebou? Případ Brejvik ukazuje, že je to nesmysl – ani oni nevraždí své skutečné nepřátele, ale nevinné lidi. Prostě proto, že se dají snadněji najít a neumí se bránit.
Jenže už začíná být hodně zle. Z Francie se hromadně stěhují Židé. Každý druhý francouzský Žid má už byt v Izraeli a je mu v podstatě jedno, že mu nad hlavou létají rakety vystřelované z pásma Gazy. Přesto se tam cítí bezpečněji než ve své rodné Francii. Protože Francie není bezpečným místem pro někoho, kdo by se mohl stát objektem nenávisti arabského světa. Francie se arabizuje, a fanatičtí muslimové přecházejí do ofenzívy, přetvářejí někdejší evropskou zemi (někdejšího nositele evropské kultury vůbec) podle svého vkusu. Jestliže se o totéž snažili Francouzi po celé století v Alžíru, jenž chtěli evropeizovat (a ztroskotali), teď se musí bránit proti arabizaci své vlastní země (a opět nejsou úspěšní). Jsme kulturně ještě vůbec v Evropě? Tolik vychvalovaná multikulturní společnost (vrcholem této chvály bylo, když multikulturní francouzský nacionální fotbalový tým získal titul mistra světa) může fungovat jen na základě vzájemné tolerance. Pokud jen jedna skupina tuto toleranci nezná, pak se celá sociální stavba zhroutí jako domeček z karet. A je jedno, jak malá taková skupina je. Pokud násilník najde duševně zpřízněné společníky a není pro své násilí izolován, není už k zadržení. Kriminalita předměstí francouzských měst připravuje desetitisíce a možná statisíce outsiderů bez šance na úspěch v životě. Kolik z nich je připraveno se mstít jako Merah?
Když se Francouzi pokusili zklidnit emoce frustrovaných předměstí jihofrancouzských měst a jako znak smíření uspořádali fotbalový zápas Francie proti Alžíru v jednom městě tohoto regionu, publikum, v drtivé většině francouzští občané arabského původu– vypískali Marsailaisu. Nezbývá než se zeptat – opravdu se s tím nedá nic dělat? Nemá člověk, jenž nenávidí stát, ve kterém žije a dává to demonstrativně najevo, tento stát prostě opustit? Jenže jak to provést v zemích, kde je ochrana lidských práv jednotlivce absolutní prioritou? Kde stát a justice nedokáží chránit společnost před násilníky, protože chrání především lidská práva oněch násilníků? Je možné dodržovat tyto principy v době války? A Al-Kajda přece naší společnosti válku vyhlásila – mimochodem prezident Bush ji svého času vyhlásil taky – světovému terorismu a pak napadl stát, jenž s tímto terorismem neměl nic společného – Irák.
Včera jsem sledoval program z porevolučního Egypta. Učitel (patřící k hnutí salafistů, tedy fanatických muslimů) se ptal svých zhruba devítiletých žáků ve třídě. „Co máme udělat s našimi egyptskými muslimy?“ A jeho žáci, devítileté děti, křičely „Zabít, zabít, všechny zabít!“ Běhal mi po zádech mráz. To arabské jaro minulého roku, jež bylo západem tak zdraveno jako pozitivní demokratická revoluce, přináší své plody. A myslím, že nikomu moc nechutnají. Z Tuniska utíká celá mladá generace lidí, jež v islámsky orientované zemi nevidí svou budoucnost. Kdo z nich je ale dobrý a kdo zlý? Kdo chce v Evropě využít své schopnosti, jež jsou doma nepoužitelné a kdo chce zabíjet? A kdo dostane příležitost a kdo naopak zatrpkne prožitým zklamáním a začne svět, do něhož utíkal plný naděje, nenávidět? Jak tyto lidi od sebe rozlišit? To zřejmě nedokáže nikdo. Libye stojí před svým rozštěpením na dva státy Kyrenaiku a Tripolitanu, což bylo stejně od začátku povstání proti Kadáfímu jasné. Egypt pak před občanskou válkou a exodem pronásledovaných egyptských křesťanů. Když do nich střílela egyptská armáda a masakrovala jejich demonstraci pod koly svých obrněných aut, egyptská (islámská) televize popisovala, jak křesťané napadli armádu a udělala z nich nepřátele státu. Viděl jsem příběh egyptského křesťana, jehož den po tomto masakru odmítli dokonce i ostříhat u holiče, protože se stal „nepřítelem“.
Ostatně onen příběh z egyptského soudu, jež jsem popsal na začátku článku, začal tak, že učitel – salafista, obvinil svého kolegu křesťana, že se ho prý tento zeptal, zda je pravda, že Mohamed byl čtyřicetkrát ženatý. Nebylo více svědků než tento jeden, křesťan samozřejmě takovou provokativní otázku popřel, přesto byl odsouzen k šesti letům vězení za urážku islámu. Když se teď odvolal a soud se jeho odvoláním zabýval, vtrhli salafisté do soudní budovy a zbili jej i jeho obhájce a přídavkem i soudce, na pokoji nechali jen prokurátora.
Ne, nežijeme v míru a ignorovat takové události s tím, že tak holt do Egypta nepojedeme na dovolenou, je krátkozraké. Žijeme ve světě, jenž se zbláznil a jež hrozí brzy pohroužit se do krvavého opojení. Jako to v minulém století udělal dokonce dvakrát. Stoleté jubileum prvního příšerného masakru je za pouhé dva roky. Válka je na spadnutí, dokonce už probíhá. Máme své státy, máme politiky, jež jsme si zvolili. Hlavním úkolem státu je ochraňovat svého občana, ne jej jen odírat z kůže. Můžeme se skutečně na naše vlády spolehnout? A mají tyto vůbec prostředky, aby nás ochránily?
A před kým? Několik mých kolegů je Peršanů. Všichni jsou to vysoce inteligentní, pracovití a milí lidé. S iránskými mudžahedíny nechtějí mít nic společného, kolegyně Leila dnes plakala, když vyprávěla o své staré vlasti, protože nemůže lidem, kteří tam trpí, pomoci. I Hitler se dostal k moci legálně volbami, stejně jako Ahmadžinehad či egyptští muslimové. A demokratický svět byl proti němu bezmocný. Poučil se ale? Co udělá, když bude vystaven stejnému dilematu, jako tomu bylo tenkrát před sedmdesáti lety? Obávám se, že plošně přijaté zákony by zase zasáhly jen ty nevinné – už proto, že tito se dají mnohem snadněji chytit. Co tedy dělat? Ví to někdo? Jak zastavit proroky nenávisti a jak zastavit růst připravenosti nenávidět a páchat násilí a zlo?