Prostě ji miluji

Prostě ji miluji. Zatím jsem o ní ještě nikdy nepsal, protože by to mohlo u mé ženy vzbudit nával žárlivosti, manželky přece jen nemají zrovna rády, když jejich muži milují někoho jiného, než je.
Ale je krásná. Stálo to hodně úsilí, než se z ní stala krasavice, jakou je teď, ale vyplatilo se to. Nebylo to samozřejmě levné, ale krása není nic co člověk pořídí za pakatel. Přesto člověk takové investice podstoupí.
Zejména v podvečer, když za ní zapadá sluníčko a ozařuje ji zezadu svými načervenalými paprsky, pak teprve vyzní její rudá krása v zeleném oděvu naplno a naplňuje mne opravdu štěstím a obdivem. Určitě jste si toho už všimli, že rudovlásky v zeleném vypadají prostě sexy.
Ach tak, abycho neodbočoval, samozřejmě hovořím o mé zahrádce. Letos jsem se konečně dočkal, aby vypadala podle mých představ a teď si to užívám.
Nebylo tomu vždycky tak. Původně to byla velká plocha a na ní ještě větší hromada hlíny a kamení z výkopu sklepa. Stavební firma nám slíbila odstranění výkopu bezplatně, aby mne pak stavbyvedoucí zavolal do Vídně v tu nejnevhodnější chvíli – po čtvrthodinovém bloudění ve spleti jednosměrek a objížděk díky staveništím jsem konečně našel vjezd do hotelové garáže a zjistil že je tak těsný, že se do něj mé auto vejde jen se sklopenými zrcátky a navíc je spád vjezdové rampy dobře dvacetiprocentní. Právě tehdy mi zazvonil mobil a můj milý stavbyvedoucí si zase jednou zahrával se životem, když mi sdělil, že právě našel super firmu, jež je ochotna odvézt hlínu z našeho pozemku za nějakou pro mne naprosto nestoudnou cenu (přesné číslo si už raději nepamatuji, ale bylo to řádově několik tisíc euro). Poslal jsem ho někam – nepřekvapilo ho to, byl na to zvyklý. Hlínu nakonec částečně rozhrnuli po pozemku a částečně odvezli. Na té, co rozhrnuli a byl to poctivý jíl – se dařilo pouze pleveli.
Dali jsme tedy přivézt opravdovou hlínu a poté zaseli trávu. Vyrostly pampelišky, mech a plevel. Vyhlásil jsem jim všem boj. Zahájil jsem jej jedem proti pleveli – bohužel se ani pampelišky ani větší část nežádoucích rostlin necítily být plevelem a postřik prostě ingorovaly. Rozhodl jsem se nevzdát a jít na to ručně. Prvním nepřítelem byla žlutá jetel. Znáte ji? Taková nízkorostoucí potvora, takže ji kosačka nevezme, s malými žlutými květy. Roste do šířky a ničí veškerý jiný porost pod sebou. První útok byl globální, podařilo se mi její porost zredukovat, následoval rok trvající boj s dalšími a dalšími teroristickými buňkami, než se mi podařilo onu jetel přesvědčit, že je na mé zahrádce opravdu nevítaná a vyklidila bojiště. Ne zcela, letos jsem při kosení odhalil zase jednu novou, dobře maskovanou teroristickou skupinu, ale podařilo se mi ji zničit. Beru to jako varování, nepřítel se očividně nehodlá tak úplně vzdát.
A pak přišly pampelišky. Tedy nepřišly, přiletěly. Podezřívavým pohledem jsem kontroloval pozemek souseda, kde na straně obrácené k našemu domu roste jen mech a pampelišky (opravdu nevím, proč má tohle žluté kvítí v němčině tak nelogické jméno – Löwenzahn, čili lví zub). Od jednoho krásného dne, kdy jsem zazvonil u sousedových dveří a poprosil jeho ženu o povolení pokosit ten rozbujnělý lví chrup na jeho pozemku, už pravidelně kosí ještě než se jejich žluté koruny změní v bílé chmýří. Je to velmi dobrý soused, s nímž nažíváme v míru a harmonii. Koho mohlo napadnout, že nebezpečí může přijít odjinud, od pozemku vzdáleného dvě řady domů? Tam si přímo na hlavní ulici někdo drží pozemek, aby si tam jednou mohly postavit dům jeho děti. A nekosí! A tak jsem jednou seděl na terase mého domku a sledoval, jak se můj trávník zotavuje (je to velmi uklidňující činnost – tedy ne to zotavování, ale ono sledování), když náhle zafoukal vítr a nad střechou sousedova domu vlevo se objevil mrak něčeho, co jsem napřed nedokázal identifikovat. Až když se tento mrak snesl na můj trávník, zjistil jsem, že jsou to semena pampelišek z onoho pozemku za cestou. Infarkt nebyl daleko, ale ještě neudeřil. Vyhlásil jsem tomu pleveli válku a vytrhával každou jednotlivou rostlinku, jen co zažlutila. Po dvou letech úporného boje se zdá, že jsem zvítězil – můj trávník už nežlutí, lev ztratil své zuby a nežere mé nervy.
Vydechnout ale nebyl čas – objevil se popenec. Já nevím, jaký máte vztah k této rostlině. Můj by měl být pozitivní, protože se jedná o rostlinu léčivou. Není!Rozlézá se po nesmírných plochách a drží se tak nízko při zemi, že jej kosačka nezasáhne – na rozdíl od obvyklého bílého jetele, jehož jsem pravidelným týdenním kosením zatlačil do naprosté defenzívy. Navíc se necítí být plevelem a tak na něj cílené hnojení nezabírá, naopak, cítí se být zřejmě trávou, protože mu hnojivo s protiplevelní příměsí očividně prospívá. Tenhle boj jsem ještě nevyhrál, ale pokud by se ten hloupý popenec zeptal svých předchůdců, logicky by musel při svém rozhodování o další existenci na mém pozemku volit ústup před zničením.
V čase, kdy jsem sváděl svůj úporný boj s pampeliškami, přijel na návštěvu můj přítel Václav Babka z Brna. Strávili jsme spolu s mým kolegou se studií Alešem Markem a jejich manželkami nezapomenutelné krásné večery na terase plné smíchu a dobré zábavy, až Václav ohodnotil mou zahrádku: „To není zahrada, to je plocha s náhodně rozmístěnými stromy.“ Smích se mi zarazil v hrdle.
Je třeba zřejmě podotknout, že Václav je vystudovaný a velmi dobrý zahradní architekt. Jeho posudek mne sice zranil, jenže jsem pochopil, že promluvil odborník a že má zřejmě pravdu. Mé stromy na zahrádce byly skutečně vysazeny na principu náhody, protože je přivezli polští dělníci a zasadili je v naší nepřítomnosti tam, kde se jim to líbilo. Požádal jsem tedy Václava, aby tento stav napravil. K mému úžasu souhlasil a vypracoval mi bezplatně!!! projekt, jak by má zahrádka měla vypadat, aby vypadala. Navždy se tak zapsal nesmazatelně zlatým písmem do mé paměti. Bude určitě poslední, koho z ní jednou Alzheimer vymaže. Je to dobrý přítel a jsem mu nesmírně zavázán. Doufám, že přijme mé pozvání a na zahrádce s novým designem se mnou vypije láhev sektu. Pojmenovat mou zahradu „Sady Václava Babky“ mi sice připadá poněkud přehnané, ale kdyby si to přál, neváhal bych.
Jeho projekt jsem se ovšem rozhodl uskutečňovat po etapách. Začal jsem zeleným plotem. Jednak mne Václav poučil, že zahrada má mít soukromý a veřejný sektor. Ten první pro můj odpočinek, ten druhý, aby mi sousedi záviděli. Zahradu je třeba rozdělit na tyto sektory určitými prvky, rozhodl jsem se pro zelený plot. Dlouho jsme hledali vhodnou rostlinu. Váhal jsem tak dlouho, až se má žena na dovolené na Kypru zamilovala do bobkovišně. Musel jsem jí dát zapravdu, zelený plot z bobkovišně vypadá opravdu velkolepě. Jediný háček je v tom, že na Kypru nemrzne. Na tento problém mne upozornila zahradnice v Grazu (Zahradnictví Elsnegg je prostě super, neprodávají jen, ale žijí prostě se svými zákazníky a jsou jim skutečně ochotni kdykoliv pomoci). Řekla mi, že mráz sám o sobě není až tak velký problém, ale na v noci zmrzlé listy nesmí ráno zasvítit slunce. Pokud na ještě jinovatkou pokryté listí dopadnou sluneční paprsky, změní se teplota během několika minut o dvacet až třicet stupňů a listy to spálí. Vstal jsem tedy ještě před východem slunce a celé dopoledne jsem sledoval a zaznamenával směr a dopad slunečních paprsků, abych tyto oblasti vyloučil jako naprosto nevhodné pro výsadbu bobkovišně. Když jsem našel místa chráněná stínem našeho domu a tím pádem osvícená až okolo poledne či dokonce po něm, nakoupil jsem sazenice a zasadil je. Dovedete si představit, kolik hlíny vznikne výkopem dlouhým deset metrů, širokým třicet a hlubokým čtyřicet centimetrů? Já tu představu neměl. Když už ta hromada jílu zabírala celou plochu před vchodem do domu, začínal jsem propadat zoufalství. Naštěstí ale mám svého zetě a on má Forda kombi. Bylo to celých čtyřicet pytlů zeminy, jež jsme natřikrát vyvezli směrem na grazské centrum pro zpracování odpadu, přičemž jeho auto škrtalo zadkem o každý hrb vyšší než dva centimentry. Když jsme k centru dorazili a já jsem se ptal, kam máme jíl odvézt, přičemž jsem se už dopředu hrozil ceny, (platí se za váhu) oznámil mi kompetentní pán, že když se jedná o hlínu, je právě akce „zeleného ořezu“ a tak můžu ve sběrně zeleného ořezu vyložit hlínu bezplatně. Nesnažil jsem se mu vysvětlit, že jíl prostoupený kameny velikosti až pštrosího vejce neodpovídá zcela pojmu „zelený ořez“. Vyklopili jsme tři plná auta, snažili se přitom tvářit nenápadně, což nebylo snadné, protože zeťovo auto mělo pražskou poznávací značku. Přesto jsme nebyli zatčeni a bobkovišně byla ještě před večerem zasazena, pohnojena, polita a hýčkána.
Šok nastal v prosinci. Víte, že v prosinci vychází slunce někde úplně jinde než v květnu? Já jsem o tom sice měl nejasné tušení, realita mne ale dostihla víc než brutálně. Bezmocně jsem sledoval, jak ranní slunce pomalu vychází místo za naším domem nad zahradou našeho souseda, kde jedinou chabou ochranou pro mou bobkovišni přestavovala jedna přerostlá thuje. Na jaře bylo listí mého zeleného plotu prakticky zničené, myslel jsem, že budu muset mrtvé rostliny vykopat a spálit (nebo počkat na akci „zelený ořez“). Kupodivu ale projevila bobkovišně překvapivý pud sebezáchovy a po několika hrozných týdnech vyplněných beznadějí se zazelenala novým listím. Pro letošní zimu, jež byla mnohem brutálnější s teplotami až do minus 15, jsem pak mé zelené ploty zabalil do obalů, jež jsem jim vlastnoručně sešil (čalounickou jehlu mi sehnala maminka ve Freštátě pod Radhoštěm a já jsem jí za to neskonale vděčný, protože má bobkovišně letošní zimu přežila téměř bez úhony).
Okolo plotu jsme dali vysadit thuje. Ne tak hustě, aby vytvářely souvislý plot, ale dost nato, aby tvořily psychologickou optickou přehradu. Přistřihl jsem jim špičky, aby pochopily, že se od nich očekává, že mají růst do šířky. Nepochopily. Navíc vyrostly těch posledních dvacet centimetrů do výšky tak rafinovaně, že jsem si toho ani nevšiml. Tedy všiml, ale až když jsem je přišel znovu stříhat. Náhle jsem nůžkami na jejich špičky sotva dosáhl. Taková zákeřnost mne rozčílila, nepřestal jsem, dokud jsem je nepřesvědčil, že jejich nadměrný růst do výšky je nežádoucí a přivodil jsem si tak tenisové lokty na obou rukou, jež potom naši rehabilitační pracovníci v nemocnici dávali dva měsíce dohromady. Teď už výšku thují přeměřuji, zdá se mi, že nerostou nebo se tak aspoň tváří.
Což se nedá tvrdit o našem stříbrném smrčku před terasou. Když jej můj bratr poprvé uviděl, poradil mi, abych jej okamžitě vytrhl a zničil, jinak bude za pár let vysoký třicet metrů a budeme se ho bát, odhlédnouc od faktu, že k nám nepustí milované odpolední a večerní slunce – máme večer co večer nádherný výhled na západ slunce a je-li čas, dokonale si to užíváme. Jeho obavy se mi zdály být přehnané, náš trpaslík měl asi metr a první tři roky nejevil žádné známky růstu. Očekával jsem od něj tedy, že je trpasličí smrček a že to tak i zůstane. Minulého roku se zbláznil. Zřejmě pocítil potřebu ukázat, co v něm je a vyrostl o dobrých dvacet centimetrů. Letos na intenzitě růstu ještě přidal. Zatím se s ním snažíme vycházet v dobrém. Před vánoci dostane své vánoční osvětlení, aby se cítil být součástí rodiny a neblbnul. Pokud ale se svým růstem nepřestane, má dobré šance stát se vánočním stromečkem v interiéru našeho obývacího pokoje. Manželka mu už v tomto smyslu důrazně domlouvala, na jeho odpověď a změnu chování ještě čekáme.
Měl by si vzít příklad z naší růže za domem. Někdo mi říkal, že růže je nesmírně citlivá rostlina, jež potřebuje pravidelnou péči, hnojení a postřiky proti škůdcům atd. atd. Naše růže byl dárek pro mou manželku a my nevěděli, co s ním. A tak jsme ji zasadili za dům. Nehnojili a nepostřikovali. Zřejmě proto byla na jaře příštího roku suchá. Odstřihl jsem suché stonky a čekal další čtyři týdny. Když se nic nedělo, vzal jsem rýč a rozhodl se ji vykopat a důstojně pohřbít – akce „zelený ořez“ právě neprobíhala. Když jsem už skoro zabořil rýč do země, všiml jsem si, že ze suché tkáně naší růže vyrůstají u země éměř mikroskopické lístky – měly nekolik milimetrů, ale krásnou zelenou barvu. Smiloval jsem se a rýč vrátil do nářaďovny. Růže se mi odměnila. Vyrostla, vykvetla a z bezpečnostních důvodu letos raději ani neuschla. Je radost na ni pohledět. Už má pupeny.
Letos na jaře jsme projekt mého přítele Václava dokončili. Nebylo to snadné. Předcházela má návštěva u slovenské rodiny Jarošových v Oberwölzu. Paní Anna je bývalá zahradnice a o svou zahrádku tedy pečuje s patřičným fortelem a láskou. Pofotografoval jsem a požádal o odbornou pomoc. Oberwölz je od Grazu ale přece jen 140 kilometrů, než aby přijela budovat mou zahradu. Dala mi ale typ na zahradníka z okolí Grazu. Pan Kurz byl člověk na svém místě. Odborník s naprosto chybějícím smyslem pro časový management. Když uviděl projekt přítele Babky, nadchl se. Chtěl projekt uskutečnit hned v červnu minulého roku. Nevyšlo to. V červenci jsme byli na dovolené. V srpnu neměl čas. V září pršelo, v říjnu mu to nevyšlo. Když navrhl k realizaci listopad, měl jsem chuť poslat jej někam. (V konečném důsledku by to bylo šlo, byl to první listopad v historii jižního Štýrska, kdy nezapršelo a dokonce se nedostavila ani jinak vždy a všudepřítomná mlha). Dohodli jsme se na březnu letošního roku. A hned na druhý pokus – začátkem dubna – to klaplo. Pan Kurz se projevil jako odborník s uměleckými sklony – výsledek jeho práce překonal má očekávání ve všech směrech. Chtěl jsem mít krásnou zahrádku, mám ji ještě o něco krásnější.
Teď už stačí jen zalévat, hnojit, ničit popenec, stříhat bobkovišni, ničit mech a hlavně – vertikutovat! Když můj syn slyší, že se chystá vertikutace trávníku, zapomene, kudy se jezdí domů. Takticky čeká ve Vídni, až se ze svých důvěryhodných pramenů (podezřívám manželku) dozví, že tato hrůzostrašná čínnost je u konce a pak se opět objeví. Je pravda, že bylo zřejmě chybou, že jsme tuto práci prováděli poprvé ručně speciálními hráběmi. Poprvé ve třech se synem a s mou maminkou, jež byla právě právě na návštěvě, podruhé jsem na to byl už sám. Potřetí, tedy letos, jsem se rozhodl pro techniku. Dozvěděl jsem se, že onen vertikutátor není potřebné kupovat (neměl bych tu mašinu kde postavit a kupovat stroj, jenž člověk potřebuje jednou za rok, považuji za přehnané), ale že si jej člověk může pronajmout. Zajásal jsem, šel jsem do OBI a vertikutátor objednal. Opět jsem blahořečil, že mám svého zetě a jeho Forda, takto jsme mohli mašinu dopravit k našemu domu. Nastartoval jsem ji a nevycházel z nadšení. Za vertikutátorem zůstávalo obrovské a netušené množství odumřelé trávy a mechu a plevele, aniž jsem si musel ničit klouby. Nadšení trvalo asi deset minut. Pak motor stroje najednou chcípl a nehodlal se nechat znovu nastartovat. Sbalili jsme jej a odvezli do OBI, aby nám jej uvedli do použitelného stavu. Napřed jsme na naprosto přetíženého pracovníka OBI čekali skoro hodinu, pak vzal do ruky startovací lano a jediným energickým trhnutím jej přerval. Dlužno podotknout, že motor přitom opravdu naskočil. Takto zmrzačený stroj jsem ovšem nehodlal převážet s běžícím motorem zpět k našemu domu, což onen pracovník uznal jako oprávněnou námitku. Uznal nám dokonce reklamaci a nemuseli jsme tedy za pronájem nic platit. Oznámil nám ovšem, že to byla jejich poslední mašina, protože další dvě jsou už delší dobu mimo provoz. Jsou prý už hodně staré a nové jim vedení firmy nepovolilo nakoupit. Odjeli jsme tedy do Megabaumaxu, jelikož už název firmy slibovat obrovské možnosti. Tam jsme se dozvěděli, že mají jeden jediný vertikutátor a ten je už na příští dva týdny pronajatý. Takže mi nezbylo než znovu vybrat ony hrábě a znovu si přivodit mé tenisové lokty (naštěstí už se mnou už naší fyzikoterapeuti počítají a jsou ochotni rychle pomoci).
Jak už jsem pravil na začátku, stálo to hodně úsilí udělat ji krásnou. Ale o to víc ji miluji. Možná by o tom moje žena opravdu neměla vědět. Ale Václave, příteli, přijeď, ať můžeme bouchnout tím šampaňským.
Myslím, že bych se měl dát konečně do povinné četby, co se týká zahradních prací. Možná bych mohl začít „Zahradníkovým rokem“ od Karla Čapka. Už jen pocit, že mám s tímto velikánem něco společného, má v sobě něco mystického. Ale, abych to řekl pro změnu slovy obyčejné reklamy. „Když ji miluješ, není co řešit.“