Hrad Křivoklát žije svým příběhem

Hrady potřebují příběhy. Ty oživí jejich kamenné zdi, vyplní je a dají jim svůj smysl. Za minulého režimu se to nenosilo, už proto, že podobné příběhy byly spojeny s osobami nenáviděné šlechtické třídy, kterou se komunisté snažili s dějin vymazat. A už vůbec ne, jednalo-li se o dějiny spojené s rodem Habsburským, který podle tehdejší interpretace uvrhl náš národ do čtyřistaleté poroby.

Chválabohu se v té věci za posledních dvacet pět let leccos událo, Habsburkové (ale i například Zikmund Lucemburský) byli oddémonizováni a začalo se na ně pohlížet jako na normální lidi a vládce (koneckonců si je Češi v roce 1526 zvolili za své vládce naprosto dobrovolně,i když úplatky se nešetřilo, ale to patřilo k tehdejší době stejně jako k době dnešní a zřejmě k době jakékoliv).

Dva naše krásné zámky si pak mohly vzpomenout na příběh zakázané lásky ze šestnáctého století, který jim dodal nový šarm, nový smysl a měl by přivábit nové návštěvníky, kteří mají chuť si tento příběh připomenout a prožít. Březnice se chopila své pohádky hned díky svému kastelánovi Bartákovi, teď se přidal i Křivoklát.

Samozřejmě se jedná o příběh lásky Ferdinanda Tyrolského a Filipíny Welserové, kterému jsem věnoval můj román „Cti otce svého ale miluj ženu svou“. Příběh, kdy se druhorozený syn českého krále a pozdejšího císaře Ferdinanda I. zamiloval do neurozené neteře augsburského bankéře Bartoloměje Welsera – sice jednoho z nejbohatších mužů své doby, ale přece jen pocházejícího z měšťanského stavu. A proti všem dobovým konvencím se s ní oženil, měl s ní čtyři děti a nevzdal se jí ani pod nátlakem svého otce, bratra, či polské delegace, která mu nabízela polskou královskou korunu pod podmínkou, že se své ženy zřekne a ožení se znova se ženou, s níž bude moci mít legitimní potomstvo. Ani to nepohnulo Ferdinanda k tomu, aby svou ženu opustil a čtyři roky před její smrtí se manželé dočkali dokonce i legalizace svého sňatku ze strany papeže.

Křivoklát má v této pohádce z časů počátku renesance poněkud horší karty než Březnice. Každá pořádná pohádka totiž končí svatbou. Co se stane potom, už nikoho nezajímá, prostě se napíše věta: „a jestli neumřeli, žijí dodnes“. Ferdinand s Filipínou se pak seznámili, zamilovali i vzali na zámku v Březnici. Jenže ten jejich příběh začal být skutečně zajímavý – na rozdíl od klasických pohádek – až po svatbě. V době, kdy museli své manželství tajit, kdy se Ferdinandův otec císař Ferdinand snažil dát sňatek anulovat a nebyl by se zřejmě zastavil ani před násilným odstraněním nechtěné snachy. A toto období už manželský pár prožíval na Křivoklátě, kam se Filipína uchýlila – nebo spíše byla císařem uchýlena. Strávila zde ale řadu let a její pobyt je citelný dodnes.

Nezávisle na sobě mi dva lidé vyprávěli, že Filipínu na hradě viděli – že se jim prostě zjevila. Stává se Filipína dobrým duchem hradu? Proč by to dělala? Dobrá, žádnému hradu neškodí, když má svou bílou paní nebo aspoň dobrou vílu. Jenže při vyprávění o jejích zjeveních se člověku tvoří husí kůže – tak jsou autentická. Samozřejmě jsme potomky racionalismu, osvícenství atd. atd., čili vše si chceme zdůvodnit rozumem a co „zdravému“ rozumu odporuje, odmítáme. Jihoameričané to vidí jinak.  Jestliže čtete Marqueze, Borghese,Paola Coelha či Isabell Allendovou, narážíte stále na fakt, že oni vidí realitu skutečnou a onu virtuální, snovou, jako v podstatě rovnocenné. Jsou mnohem vnímavější vůči tomu iracionálnímu, co jsme se my naučili potlačovat. Oni by brali zjevení Filipíny na Křivoklátském hradě jako prostý fakt. Mám tyto autory rád a jsem ochoten přejímat jejich vnímání světa, protože dělá náš život zajímavějším.

Ale přece se i mně vloudila racionální myšlenka. Proč by se Filipína měla zjevovat právě na Křivoklátě? Nejšťastnější dny prožila na Březnici, narodila se v Augsburku a zemřela na Ambrasu u Innsbrucku. Křivoklát představoval jen jednu z jejích životních etap. Proč by se tedy její duch měl vracet právě tam? Vysvětlení se nabízí. Právě na Křivoklátě porodila Filipína dvojčata, která krátce po narození umřela. Byla pochována v sakristii místní kaple a jednou v noci odtud mrtvolky unesli císařští vojáci. Děti byly císařem Ferdinandem I. uloženy do krypty pod svatým Vítem vedle rakve jejich babičky královny Anny České. Jenže jak Anna tak její manžel Ferdinand byli v roce 1589 přeneseni do honosné hrobky uprostřed chrámu svatého Víta, kterou jim dali postavit jejich synové Maxmilián a Ferdinand. Při exhumaci jejich mrtvol profesorem Emanuelem Vlčkem v roce 1974 se zde žádné dětské pozůstatky nenašly. Ani v kryptě pod chrámem. Kde tedy mrtvolky obou nemluvňat zmizely? Samozřejmě se mohly rozpadnout na prach – takové kostřičky mnoho nevydrží. Ale co když je Filipína po smrti svého tchána císaře Ferdinanda dala přenést zpět na Křivoklát? Tam se přece děti narodily a tam měly i svůj první hrobeček, kam je dala uložit ona.

Proč by to Filipína dělala? Dokud žil císař Ferdinand, nemusela se, co se týká mrtvolek dětí ničeho obávat. Ferdinand byl sice tvrdý muž a jednal často bezohledně – prostě politicky – ale byl to čestný člověk, který by se k zneuctění mrtvolek nesnížil. Sám je dal přenést do krypty pod svatým Vítem, protože byl přesvědčen, že by to tak chtěla jeho žena Anna, kterou bezmezně miloval. Jenže po jeho smrti už byla situace jiná. Na trůn usedl jeho syn Maxmilián II. A tato postava je poněkud problematická. Sice se Maxmilián zapsal do dějin jako tolerantní vládce, který měl dokonce určitou slabost pro protestantství augsburského vyznání (ne ale pro kalvíny či české bratry, které pronásledoval o to úporněji), jeho charakter, ničený chronickou syfilidou, byl ale problematický. Hodně sliboval, ale málo dodržel – tak i stále slibovaný toleranční patent pro Čechy zůstal jen nesplněným slibem. Filipínu, tedy svou švagrovou, Maxmilián doslova nenáviděl. Možná tu hrála svou roli skutečnost, že on sám nežil s bigotní fanatickou španělskou infantkou Marií právě v harmonickém manželství – i když z něj vzešlo šestnáct dětí – plození dětí nemělo se sympatiemi či dokonce láskou v královských rodinách nic společného. A na nervy mu šlo štěstí jeho bratra, který měl odvahu se vzepřít dobovým konvencím a oženit se se ženou, kterou skutečně miloval a s kterou si rozuměl. Maxmilián nazýval (písemně!!!) Filipínu „vilnou fenou“.  V jeho osobě nebyla žádná záruka, že kostřičky dětí neskončí někde na smetišti či v peci. Ferdinand a Filipína odcházeli v roce 1564 do Tyrolska. Pokud nechtěla Filipína tahat rakvičky s sebou, musela pro ně najít bezpečný úkryt v blízkosti Prahy – třeba na Křivoklátě, kde žila, který znala a kde podle jejího mínění její děti pohřbeny být měly.

Existují určité náznaky, že by se její děti na hradě skutečně nacházet mohly. A pak vyznívá i její přítomnost logicky. O své starší dva syny se matka starat nemusí, jak Andreas tak Karel se dožili dospělého věku, ochranu nepotřebují. Ale nevinná novorozeňata? Nad těmi musí matka bdít i po své vlastní smrti.

Ale nechejme tuto poněkud morbidní, i když dráždivou historii a vraťme se do přítomnosti. O minulém víkendu ožil Křivoklát slavností u příležitosti 455. výročí příchodu Filipíny Welserové na hrad. A byla to oslava velkolepá, jaké se vidí zřídka. Řezbáři, kteří zde již tradičně tvoří svá díla, dobová hudba, historický šerm, kejklíři, ukázky sokolnictví i ohňová show pozdě večer v sobotu. Skvělým nápadem byla Bakchova jeskyně s pijáckým rituálem. I když účastníci nemuseli vypít půl litru vína či celý litr piva, jak bylo zvykem za časů Ferdinanda Tyrolského (komu ukáplo, musel opakovat), deci vína současníkům stačilo, ale nic necharakterizuje způsob života tehdejší společenské smetánky a zejména pak bonvivána Ferdinanda lépe jako tento rituál, o němž se zachovalo mnoho písemných zpráv z Ambrasu v Tyrolsku, kde s Filipínou po roce 1564 žili a arcivévoda dostal podle tohoto pobytu i své přízvisko „Tyrolský“.  Vrcholem byla premiéra muzikálu „Modrá krev“ Miroslava Maxanta v sobotu večer na druhém hradním nádvoří.

Jako autor románu o životě a lásce Filipíny a Ferdinanda jsem byl zvědav, jak se toho problému autoři ujmou. Samozřejmě, Popelka, i když v tomto případě proklatě bohatá, je vděčné téma, které vedle hloupého Honzy vždy zabírá. Jenže příběh Filipíny a Ferdinanda v sobě nese pro autora nepochybnou tvůrčí výzvu. V každé pořádné pohádce, jak už jsem psal, je svatba na konci příběhu. Příběh Ferdinanda a Filipíny však nabírá na zajímavosti a dramatičnosti právě až po svatbě – jenže jak převést rodinné štěstí ve stínu hrozby císařské nemilosti do hudebního příběhu? Miroslav Maxant se s tím dokázal vyrovnat s bravurou. Samotný nápad prezentovat příběh jako dialog mezi ďáblem, kterého si sám, očividně s velkou chutí, zahrál, s biskupem českobratrské církve Augustou, který byl v čase pobytu Filipíny na hradě vězněn, byl nosný. Doplnil příběh nezbytným humorem, dal mu ale i větší hloubku. A jestliže první dějství profitovalo z milostného romantického příběhu seznámení obou protagonistů, jejich zamilování a posléze tajné svatby, druhé dějství kompenzovalo určitý nedostatek děje impozantní hudbou. Písně „Agnus dei“„Čas je proti nám“, či „Víra v sebe, víra v druhé“ šly opravdu pod kůži, samozřejmě i díky obdivuhodnému pěveckému výkonu Jaroslavy Fridrichové, ale i ostatních účinkujících. Prostě stálo to za to. Mám radost z toho, že Filipína, kterou jsem pomohl přivést na českou kulturní scénu a do českého historického podvědomí, žije a že se její role dále rozvíjí.

K slavnostem patřily i tematické prohlídky hradu k tématu Filipína Welserová, vedle obvyklých prohlídek hradem nepochybně obohacení repertoáru pro ty, kdo mají o pohádky a mysteriózní příběhy zájem. Doufejme, že tato tradice nezahyne a pro opravdové „fajnšmekry“ zůstanou i tyto prohlídky v programu hradu.

Že má Křivoklát rád příběhy, potvrdila i výstava řezbářských prací. I ta má svůj příběh o rozmazlené a pobytem v dračí sluji polepšené princezně. A řezbářská díla jsou hodna zhlédnutí, stojí za to.

Nezbývá ale, než se vrátit k slavnostem o víkendu 7. – 9. srpna 2015. Musím uznat, že organizátoři akce Hanka Jurčková a Ladislav Adam odvedli neskutečnou práci, hraničící se sebeobětováním. Jejich identifikace s příběhem ale i s jejich hradem byla příkladná. Jestliže někdo dokáže v 37 stupňovém vedru celé odpoledne přihlížet kratochvílím na křivoklátském nádvoří (poté, co se tam nechali přivézt na koních (paní Jurčková dokonce v ženském sedle, ve kterém prý předtím nikdy neseděla) nezbývá, než před ním smeknout. Což rád dělám.

Studené zdi křivoklátského hradu dostaly svou duši a tepající srdce. Aby srdce ale mohlo tlouct, potřebuje krev. A krví kulturních památek jsou jejich návštěvníci. Nezbývá než doufat, že jich přijde dost a podmínky budou příznivé, aby mohlo tepat dále.

Máme rádi pohádky. Ty o Popelce a hloupém Honzovi jsou pak vždy předurčeny k úspěchu (viz např. filmy jako Pretty Women či Notting Hills). Určitě budeme ochotni naší křivoklátské Popelce odpustit i to, že byla bohatá.