Moji čtenáři vědí, že jsem se tématikou, odkud se v Rusech vzal současný fašismus (imperialismus v nich byl vždy, po tom jsem nemusel pátrat) už zabýval. Za otce ruského fašismu jsem v mém nedávném článku označil Alexandra Isajeviče Solženicyna. Ovšem sám jsem cítil, že něco není úplné. Ano, Solženicyn ve svých pozdních dílech vystupuje jako fašista a antisemita, volající po diktatuře a revanšismu. Ale Solženicyn byl „jen“ spisovatel a s Vladimírem Putinem se setkal prokazatelně jen dvakrát. Neustal jsem tedy v hledání.

               Rozhodujícím způsobem mi pomohla kniha profesora Yale University Timothyho Snydera „Cesta do nesvobody“ (The Road to Unfreedom“), z níž si dovolím víckrát citovat. Ačkoliv jsou to povětšinou citáty ruských ideologů, které cituje on, čili citáty z druhé ruky.

               Díky němu jsem se tedy seznámil s ideologickým otcem ruského fašismu Ivanem Iljinem. Iljin se podobně jako Lenin narodil v aristokratické rodině, ovšem přímo v Moskvě, tedy ne v tehdejším mocenském ale spirituálním centru Ruska, plném klášterů, mnichů a proroků, což ho zřejmě poznamenalo na celý život. Pro Moskvany byl Sankt Petersburg vždy západní kulturou zkaženým městem, ruský kulturní duch sídlil v Moskvě. Iljin se nadchl pro ideu výjimečnosti ruského národa, v době bolševické revoluce stál logicky na straně „bílých“. V roce 1922 byl po zatčení Čekou poslán do vyhnanství spolu s dalšími 160 intelektuály na takzvané „lodi filozofů“. To byli lidé, které Lenin poslal do vyhnanství, aby je nemusel dát zastřelit.  Za Stalina by takové štěstí neměli. Iljin se usadil v letech 1922–1938 v Berlíně, protože jeho matka byla Němka (opět podobnost s Vladimírem Iljičem) mluvil i psal bezchybně německy a pokračoval i ve vyhnanství v publikování. Oslavil nástup Hitlera k moci jako zachránce Evropy, přesto byl v roce 1934 zatčen a dostal zákaz publikování. Je možné, že to bylo na nátlak z Ruska. Německo a Rusko byli až do roku 1941 spojenci a země spolu diplomaticky velmi dobře vycházely. V roce 1938 emigroval iljin do Ženevy, ve švýcarském exilu pak v zapomnění zemřel. Po porážce německého nacismu se soustředil na obdiv fašistických režimů Franka ve Španělsku a Salazara v Portugalsku.

Hlavní axiomy jeho děl jsou:

  1. Propagace vůle a násilí místo rozumu a práva
  2.  Propagace úlohy vůdce, který je prostřednictvím mystéria spojen se „svým lidem“
  3. Globalizace (první globalizace světové ekonomiky proběhla v letech 1880–1914, tedy v době Iljinova mládí) je židovské spiknutí na potlačení národní identity – Hitlerovo pronásledování Židů ve svých spisech přivítal.

Podle Iljina bylo universum skvělé pod božskou totalitou, která existovala před stvořením světa. Právě aktem stvoření Bůh popřel absolutní pravdu, tedy sebe sama a vyklidil svou dominantní pozici, a proto musí přijít spasitel, který tuto dokonalou totalitu obnoví. A k tomu je předurčen ruský národ, který se zázračným způsobem vyhnul dějinnému vývoji určovanému fakty a vášněmi a zůstal nezkažený ve věčnosti. Iljin považoval fakta a vášně za nesmyslné a nemorální, podle něho je třeba fakta podřizovat historickému kontextu.

Upadající svět musí být vyléčen násilím, a to Ruskem po vedením silného vůdce, který demokracii promění v pouhý rituál souhlasu. Dovolit lidem svobodné volby bylo pro Iljina jako dovolit embryu rozhodnout o tom, kterým živočišným druhem se chce stát. Svět není sebou samým, pokud se neřídí ruskými hodnotami. Lidé v tomto světě musí přestat existovat jako individua, protože individualita je zdrojem chybnosti světa. Zejména střední třídu nenáviděl Iljin nejvíc, protože naděje na společenský vzestup individua dělá podle něj z lidí tu nejhorší sortu. Podle něj byl národ živoucí organismus. Jednotlivá buňka si v těle nemůže vybírat ani své místo ani své úkoly. Pod „zákonem“ rozuměl Iljin vztah mezi rozmary spasitele a bezpodmínečnou poslušností ostatních. Povinností ruských mas je vnímat každý nápad spasitele jako zákonnou povinnost. Rusové ovšem mají jedinečnou duševní vlastnost, který jim umožňuje potlačit vlastní rozum a akceptovat „zákon srdce“

Teď se zřejmě ptáte, proč vás těmito bláboly už skoro celou stránku textu unavuji. Každý rozumný člověk přece musí chápat, že to jsou nerealizovatelné nesmysly. Chyba lávky! Iljinovy ideály totiž převzal nový ruský gosudar Vladimír Putin a už víc než deset let se je snaží uvést do praxe. A to s úspěchem!  Důkazy? Dobrá, tady jsou:

V roce 2005 nechal Putin přenést tělesné ostatky Iljina ze Švýcarska do Donského kláštera v Moskvě a tam je slavnostně pochovat. (Spolu s tělesnými ostatky generála bílých Denikina) Pohřbu se účastnil nejen on, ale i patriarcha celé Rusi Alexis II. a například i režisér Michail Michalkov, syn komponisty, který vytvořil melodii sovětské (a tedy i současné ruské) hymny. Ten byl zřejmě iniciátorem celé akce.

V roce 2009 byl Putin položit na Iljinův hrob květy, doprovázel ho při tom jeho zpovědník Tichon Ševkunov, pravá ruka patriarchy Alexise a člověk, který Putina prohlásil za inkarnaci knížete Vladimíra I. který vládl Kyjevské Rusi v letech 978–1015 a podle ruského chápání zahájil svým přestupem na křesťanskou víru ruské dějiny (křest proběhl na tehdy byzantském Krymu – proto má tento poloostrov pro Putina tak centrální důležitost). 

V roce 2012 citoval Putin Iljinovy texty v rádiu, v roce 2013 pak na setkání valdajského klubu a v roce 2014 dostali všichni guvernéři, důležití úředníci a funkcionáři strany „Jednotné Rusko“ iljinův spis „Naše úkoly“ jako návod na chápání dějin a ruské úlohy v nich.

V tomto kontextu už Iljinovy bláboly nevypadají vůbec irelevantní, protože jsou očividně určující ideologickou vizí současné ruské politiky. Takže pokračujme:

Slovo „Ukrajinec“ psal Iljin vždy v uvozovkách, protože v existenci Ukrajinců nevěřil. Slovo Ukrajinec může podle něho použít pouze smrtelný nepřítel Ruska, protože tím chce vyrvat část ruského těla. Ruská expanze na Sibiř a do střední Evropy byla jen „sebeobranou“. Rusko je věčnou obětí „kontinentální blokády“. Díky své panenské nevinnosti nemůže Rusko vykonat nic bezprávného, bezpráví může být spácháno pouze na něm. Fakta přitom nehrají žádnou roli a historická zodpovědnost neexistuje. Ruská nezákonnost je totiž patriotická ctnost.

Rusko tedy potřebuje podle Iljina spasitele, který přinese „rytířskou ctnost“ prolitím krve jiných a získá moc. Fašistický puč je aktem spásy, prvním krokem v návratu k vesmírné dokonalé totalitě. Rusko je jediným pramenem božské totality. Bůh znamená věčný boj proti nepřátelům božského pořádku na zemi. Spasitel odstraní fakta, manipuluje vášně a vytvoří mýty, když zavelí k útoku na nepřítele, kterého rozpoznal. Pravý fašista opovrhuje politikou, která se stará o společnost, o její zájmy, potřeby, záliby a představy o budoucnosti.

Z toho všeho pramení, že válka je oprávněná, když jsou ohroženy spirituální úspěchy národa, což je vždy, dokud nebude zcela vymýcen individualismus.

Tak to, myslím, už jako ukázka, stačí. Běhá vám už po zádech mráz jako mně? Vydržte, bude hůř, vlastně mnohem hůř.

Z odmítání individualismu, v němž Rusové pod vlivem Iljinova učení vidí smrtelné ohrožení a který je principem demokracie, pramení nenávist vůči Západu. Západ není ruským politickým systémem nenáviděn proto, že by proti Rusku něco dělal, ale jednoduše proto, že existuje. Samozřejmě je ta nenávist u prostých Rusů, a tedy příjemců propagandy okořeněna závistí nad životní úrovní za ruskou hranicí. Ale ta sama by na ideologické zdůvodnění agrese nestačila.

Druhým pilířem současné ruské ideologie je Eurasismus. Ten sice vznikl už někdy v dvacátých či třicátých letech dvacátého století, ale jeho hlavním současným hlasatelem je Alexandr Dugin. Podle Dugina Rusko nemůže dělat nic bezprávného, a to z jednoduchého důvodu, není přece není právním státem! Pokus zavést zde demokracii by byl útokem na jeho suverenitu.

Ovšem podle ideálů Eurasismu (Eurasii máme rozumět jako prostor od Pacifiku k Atlantiku nebo, jak to používá Dmitrij Medvěděv, od Vladivostoku po Lisabon) je Rusko oprávněno svým sousedům přinést svou vlastní mírovou variantu. Národnosti neexistují, národy jsou výmysl Západu. Jen ruská civilizace je pramenem bratrství. V této civilizaci nejsou žádné národy, žádné národnostní menšiny, pouze princip identifikace přítel/nepřítel a ten se odvozuje jen ze společné kultury.

Stabilitu státu v normální společnosti zabezpečuje právo a následnictví moci. Tyto atributy ruský stát postrádá. Potřebuje tedy jiné zdůvodnění své existence. Podle Dugina se společenský úspěch neměří blahobytem a svobodou, ale postojem k sexualitě a kultuře.

Už v roce 2010 vyslovil Putin (tehdy předseda vlády) myšlenku, že Rusko není schopno v rámci integrace do Evropy přijmout evropské hodnoty, Evropa je tedy povinna v zájmu integrace přijmout hodnoty ruské. V roce 2011 v době, kdy se opět ucházel o funkci prezidenta a poprvé použil násilí proti demonstracím proti zfalšovaným volbám vyslovil poprvé projekt Euroasijské unie.

Podle tohoto projektu Rusko sjednotí státy, jejichž členství v EU se ukáže nepraktické a rádo přijme všechny státy, které z Unie vystoupí. Eurasijská Unie bude nové členy integrovat bez podmínek spojených s členstvím v EU čili povinnost právního státu či svobodných voleb. Kdo do Eurasie nevstoupí, podporuje separatismus. V roce 2012 Putin přitvrdil, když vyhlásil, že projekt Eurasijské Unie je metodou na rozpuštění EU a Rusko převezme v této Unii vůdčí roli a stane se gravitačním centrem. Podle jednoho ze zakladatelů myšlenky Eurasie Carla Schmitta může totiž Eurasii ovládnout kdokoliv, kdo ji bude schopný dobýt.

Tady přichází teorie třetího ruského myslitele Lva Gumiljova (1912–1992), který Rusům určil mongolský původ, který je pro ně ochranným štítem před západní dekadencí. A tím současně i legitimací k agresi ve jménu spásy světa.

Tyto myšlenky Iljina, Dugina i Gumiljova spojuje vedle samotného Putina i jeho propagandista Prochorov, který byl stálým hostem v ruské státní televizi. Jestliže Rusové slyší prakticky denně myšlenky, které jsem zde citoval, zcela logicky se jejich myšlení mění. Uvědomme si, že 90 procent Rusů čerpá své informace jen ze státní televize. Internet zde hraje (i díky svému cílenému „zatrolování“) zatím naprosto podružnou roli.

Evropa se v jejich očích stává odpadem, který se naučil odporné věci nazývat krásnými jmény. Rusko bylo úmyslně nakaženo chorobou AIDS, protože samo ve své nevinnosti by ji nikdy dostat nemohlo. Svět je ovládán židovským spiknutím, které ovládlo především takzvané „mořské národy“, tedy USA a Británii, kontinentální národy je Rusko povinno před tímto spiknutím zachránit. S tím je spojeno spiknutí homosexuálů, které má v úmyslu omezit porodnost a vést národy k záhubě. Tím, že v souladu s Iljinovým učením ruská ideologie odmítá fakta, otevřela si nekonečně velký prostor pro lež. Každý výrok tak není posuzován podle své pravdivosti, ale podle užitečnosti.

Je zajímavé, že celá současná ruská politika je extrémně antisemitská (démonizování Trockého nebo dobré kontakty na Hamás), přesto je velká část současných ruských oligarchů židovského původu (i Putinův dobrý přítel a údajný „majitel“ Putinova paláce na pobřeží Černého moře Arkadij Rotenberg). Je totiž na vůli „Spasitele“, aby odlišil „zlé Židy“ od těch „dobrých“. Je zřejmé, že i ti dobří jsou pak vydáni na milost a nemilost jeho libovůli.

Jak napsal jiný současný ruský ideolog Surkov: „sloupy ruské státnosti jsou centralizace, personifikace a idealizace.“ Ve skutečnosti je principem fungování ruské společnosti korupce, bez ní by se křehký stát zhroutil ve velmi krátkém časovém horizontu.

Rusové, kteří si podvědomě slabiny své země uvědomují, ovšem našli svého spasitele. Putina jednak vyobrazují jako hrdinu z časů jeho minulosti v KGB (i když tam nic hrdinného nevykonal, ale jeho obraz bývá spojován s legendárním ruským špionem Stierlitzem z populárního seriálu „Sedmnáct zastavení jara“. Herci, který Stierlitze hrál, propůjčil Vladimír Vladimirovič dokonce státní řád). Mnich Tichon pak přišel s teorií reinkarnace kyjevského knížete Vladimíra. Co na tom, že Vladimír se jmenoval Waldemar (v staroruské tradici pak Volodymyr) a že nebyl Slovan ale skandinávský Viking!

Už mi konečně věříte, že chtěl Vladimír Vladimirovič skutečně při oslavě svých sedmdesátých narozenin položit v Kyjevě květy k soše velkého Volodymyra, jenž se v jeho osobě údajně znovu zrodil? A že to bylo důvodem načasování ruské intervence? Sochu Vladimíra Velikého odhalil Putin 4.listopadu 2016 i v Moskvě, ale tam to tak nějak není ono. Na místě, kde někdejší vikingský kníže působil, tedy v Kyjevě, stojí jeho socha už od roku 1853.

Ruské teorie jsou plné protimluv, ale pokud nad nimi lid nepřemýšlí (a to má zakázáno) nevadí to. Tak se Rusové hlásí k panslavismu, ale od zkaženosti západu je jako ochranný štít chrání jejich mongolský původ a za zakladatele svého státu považují švédského Vikinga. (Mimochodem to Waldemar s tím křesťanstvím taky nemyslel až tak vážně, původně to zkoušel s islámem, ale když si byzantský císař dal za podmínku svatby Waldemara/Volodymyra s jeho dcerou Annou křest, nechal se tedy pokřtít).

Hlavním ideologem si Rusové udělali přesvědčeného fašistu a Hitlerova obdivovatele Iljina, ale sami se vyhlašují za bojovníky proti fašismu. Pokud by je někdo označil za fašisty, budou to považovat za pravopisnou chybu, ani je nenapadne, že byste to mohli myslet vážně.

Iljina, vyhnaného z Ruska čekisty, pochovávají s velkou pompou důstojník KGB, tedy následnické organizace Čeky a její agent a nikdo se tou nediví. Ostatně Čeka, zodpovědná za miliony mrtvých po celém Rusku, je už plně rehabilitována a jejímu zakladateli Džeržinskému se v Rusku staví pomníky.

Rusové jsou posedlí ideou “Třetího Říma”, podle které se po Římu a Konstantinopoli právě Moskva má stát centrem evropské kultury. Podobnost s “Třetí říší” není zcela náhodná.

Jenže v čem je největší nebezpečí ruského modelu a jeho vývozu ideologie? Jestliže v devadesátých a nultých letech byl směr ovlivňování společnosti pod vlivem vysoké životní úrovně na západě ze západu na východ, od začátku desátých let se pod vlivem cílené ruské propagandy směr obrátil. Východ dnes ovlivňuje západ mnohem více než naopak – nejlepším příkladem bylo zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem. Ale největší nebezpečí je v tom, že americkým oligarchům se ruský oligarchický kleptokratický systém zalíbil. Být nad zákonem, být nedotknutelný a záviset jen na dobré vůli vůdce je lepší, než se bát soudů a finančních úřadů. Oligarchové v Rusku mají postavení někdejších ruských knížat, američtí miliardáři by chtěli mít podobné postavení v USA. Proto založili bratři Kochové (oligarchové) Tea party a postupně přeměnili republikánskou stranu na stranu vůdcovského principu, která má stále více fašistických rysů. Popření faktů už ostatně Donald Trump aktivně prováděl. Jeho „alternativ facts“ jako synonymum pro lež se ujalo a americké masy ho proto neodmítly. Lež se stala legitimním a akceptovatelným politickým prostředkem. Pokud by se tento systém vůdce v Americe prosadil, bylo by to pro Rusy obrovské vítězství. Pak by nic nebránilo, rozdělit si svět a projekt Eurasie by se přiblížil na dosah.

Pokud ovšem Rusko vyčerpané svými fantasmagorickými představami nespolkne její skutečný geopolitický protivník a tím je Čína. Ta zatím jen přihlíží a profituje (má v současnosti svých starostí dost). Je smutnou pravdou, že Evropa v tomto měření sil hraje naprosto podružnou roli pasažéra.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.