Erdogan je nepříčetný vztekem

Někdo se odvážil postavit se jeho opojení moci, někdo se odvážil klást mu odpor. Něco takového si zaslouží trest.

Řekl bych, že KONEČNĚ si někdo troufl postavit se Tureckým provokacím a turecké rozpínavosti v Evropě, která už ztrácí jakoukoliv rozumnou dimenzi. První to byl rakouský ministr zahraničí Kurz, která si k sobě zavolal Erdogana při jeho poslední předvolební kampani. Poté, co tento fanatizoval davy vídeňských Turků a nazýval je „prodlouženou rukou velkého Turecka, řekl mu rakouský mladíček přímo do očí, že něco takového se už v Rakousku nikdy opakovat nebude. Kurz taky nyní vystoupil pro absolutní zákaz předvolebních vystoupení tureckých politiků – a v Rakousku se žádná nekonají a je klid po pěšině.

V Německu to ponechávají na chudácích starostech měst, v Holandsku řekla vláda silné slovo a nevpustila na území ani tureckého ministra zahraničí Mevluta Cavusogla (nepovolila mu přistát na letišti v Rotterdamu ) a když to jeho kolegyně Sayan Kaya zkusila po zemi, taky neprošla.

Francouzi naopak Cavusoglovi mítink povolili – zdá se, že opravdu už nutně potřebují Marii Le Penovou, aby prohlédli – ovšem potom je bohužel Evropská Unie taky pryč.

V čem je problém?

Že turecké referendum definitivně odstraňuje poslední zbytky demokratického systému, je jasné každému, kdo se jen okrajově zabýval politikou. Erdogan má možnost vládnout pomocí dekretů, ruší se funkce předsedy vlády, parlament je zredukován na poradní sbor – něco podobného co si už vybojoval Putin v Rusku. Podle zákona mají právo hlasovat i Turci, žijící v zahraničí a mající turecké občanství, jak Nizozemí, tak Německo povoluje dvojité občanství. Rakousko sice ne, Turci si ho ale ve své velké části opatřili ilegálně a turecké úřady samozřejmě nespolupracují, aby rakouské úřady informovali, kdo z Turků žijících v Rakousku si opatřil turecký pas – to by bylo totiž důvodem ke ztrátě rakouského občanství.

A turecká komunita v Rakousku obdivuje ve své velké většině bezmezně Erdogana. V posledních volbách dostala jeho strana AKP v Rakousku 69 procent odevzdaných hlasů (v Turecku samotném jen 49,5 procenta) Má to několik důvodů.

• Rakouští Turci nemusí na vlastní kůži zakoušet důsledky jeho politiky – stoupající nezaměstnanost, díky upadajícímu turismu, občanskou válku s Kurdy, kterou vyvolal, jen aby vyhrál poslední volby (poslední v tom pravém slova smyslu), likvidaci školního systému, zatýkání učitelů, novinářů a všech, kdo mají jen trochu odlišný názor atd. atd.
• Turci se cítí být v Rakousku diskriminovaní, cítí se být občany druhé kategorie a Erdogan jim dodává pocitu důležitosti. Erdogana se přece všichni bojí a tím stoupá i jejich sebeúcta a pocit důležitosti. Něco jako když my jsme za komunismu považovali husitské období za nejlepší období naší historie „protože tehdy se nás všichni báli.“

Jsou Turci skutečně diskriminovaní?

Když se člověk podívá do statistik, mohlo by to tak vypadat. Průměrný příjem rakouského občana za rok je 24 186 Euro, u turecké menšiny to dělá jen 18 913 Euro. Podíl nezaměstnaných v Rakousku je 8,1 procenta, u Turků je to 19,8 procent. Chudobou je ohroženo 10 procent Rakušáků, ale 24 procent v Rakousku žijících Turků. Shánějí tedy opravdu hůře práci, protože jsou Turci?

Je tu ale jiná statistika a ta možná podá správnou odpověď. Zatímco u rodilých Rakušáků je podíl těch, kteří ukončili jen základní školu a nemají tedy žádné vzdělání 11 procent, u turecké menšiny je to 61 !!! procent. A tady jsme u jádra pudla.

Lidé bez vzdělání shánějí prostě práci mnohem obtížněji než ti kvalifikovaní, bez ohledu na svůj původ. A s tím vzděláváním je to prostě problém.

Většina tureckých dětí, které přicházejí do školy, neovládá němčinu. Dokud to byli jednotlivci, museli se přizpůsobit většině a jazyk se rychle naučili už proto, aby mohli komunikovat se svými spolužáky. Dnes tvoří v třídách často většinu, tato motivace je tedy pryč a špatné známky je nijak neiritují, zejména, když to rodičům nevadí. A těm – hlavně otcům – to opravdu nevadí.

Orientální společnost je stavěna patriarchálně. Otec je hlavou rodiny, jeho rozhodnutí jsou příkazem. Pokud by syn dosáhl lepšího vzdělání a lepšího společenského postavení než jeho otec, ohrozil by tak otcovu vůdčí úlohu v rodině. Otevřely by se mu nové obzory, do kterých jeho tatínek prostě nevidí. Ten by se cítil být ohrožen či dokonce i zesměšněn.

Stejně tak zakazují mnozí turečtí otcové svým dcerám, aby se jen bavily s nevěřícími. I prostý rozhovor s křesťanem nebo ateistou je „haram“ tedy hříšný. Vztah s jinověrcem je pak prostě „no go“.

Samozřejmě že se zaštiťují Aláhem a jeho příkazy. Ve skutečnosti je to ale strach, aby nebyla odhalena jejich omezenost.

Vzdělaní muslimové tyto problémy nemají. Znám jich už dost, abych to mohl posoudit. Ti nemají strach žít sekularizovaně, dovolit svým dětem jakýkoliv kontakt s místními. Naopak takové kontakty podporují, protože je obohacují. Mají sebevědomí, nemají tedy strach z neznámého.

Nedostatek vzdělání je hlavní brzdou integrace. A to vzdělání je v tureckých i arabských rodinách úmyslně brzděno ze strachu ze ztráty privilegovaného postavení hlavy rodiny. Samozřejmě že je to pohodlné. Ale důsledky jsou ty, že se sami stavějí do role občanů druhé kategorie, ze které pak neznají jinou cestu ven než přes náboženský fanatismus a obdiv pro Erdogana. Muslimská společnost se zbavuje dobrovolně 50 procent svého intelektuálního potenciálu, když zakazuje ženám studovat a podílet se aktivně na utváření společnosti. Navíc odpadá i přirozená konkurence muž – žena, která samozřejmě nutí i v každodenním  životě k lepším výkonům. V muslimské společnosti je chlap prostě pán a žena služka. To je opět pohodlné, nač se vzdělávat, nač se učit chovat podle nějakých společenských pravidel, když to jde i bez toho. Z učení bolí hlava, to si pak člověk může ušetřit.

U tureckých chlapců je skutečně snaha dosáhnout lepšího v zdělání hodně slabá, podřizují se rádi otcovu diktátu a zákazu učení – je to prostě pohodlné. U děvčat byl větší odpor, v poslední době ale slábne, autoritativní islám včetně rodinné struktury se prosazuje stále více. Je bezpečnější se přizpůsobit a smířit se s osudem služky v rodině pomocného dělníka nebo nezaměstnaného než se snažit o povstání proti rodinnému systému a o emancipaci.

Protože porodnost tureckých žen je 2,44 dítěte na ženu a u Rakušánků je to jen 1,39 dítěte, bude se tento problém stále prohlubovat.

A stále více mladých mužů bez perspektivy na lepší život bude sedět v mešitách a poslouchat slova o tom, že islámská společnost je lepší, že Islám je pravá víra a žena je povinna poslouchat muže a zahalovat se, aby z ní nikdo cizí nic neviděl. Protože muži PATŘÍ.

Jedinou cestou k změně je zlepšení vzdělání, ale zde, jak už jsem psal i projekt muslimských školek ve Vídni ztroskotal. Místo němčiny se tam děti učily nazpaměť pasáže z koránu v arabštině.

Myslím si ale, že ti, kdo jsou zde nespokojeni a vidí v Erdoganovi spasitele, by se měli přestěhovat zpět do Turecka. Tam se budou cítit lépe a tam budou moci bez jakýchkoliv překážek navštěvovat předvolební mítinky AKP a jásat nad moudrostí velkého vůdce. A my se budeme potom cítit lépe taky.