Svědkové Babišovi

               Znáte je. Stojí na náměstích a očekávají v náboženském vytržení příchod svého idolu. Klekají si před ním, líbají jeho knihy. Jejich prostředky diskuse s jinak myslícími jsou nadávky, plivance, případně rány. Nejsou ochotni za žádných okolností nechat svého spasitele znevážit nebo zpochybnit jeho úlohu při záchraně jejich vlasti. Jsou totiž „flastenci“. Přitom jim nevadí ani trochu, že jejich spasitel neumí pořádně česky, že lže a krade kudy chodí, že právě stojí před soudem, protože nejenže zpronevěřil 50 milionů korun evropských dotací, ale nechal vlastního syna unést na Rusy okupovaný Krym pod dohledem dvou obskurních ruských osob Protopopových. Snažit se s nimi diskutovat je stejně marné, jako snažit se vyvrátit víru svědků Jehovových. Že jsou členkami této sekty i dvě mé někdejší spolužačky ze třídy mě sice šokuje, ale nehodlám s nimi diskutovat. Z důvodu uvedeného výše.

               Babišovo hnutí ANO má konstantní podporu 30 procent obyvatelstva, a nic na tom nemění, jaký nesmysl vůdce řekne nebo neřekne, co udělá nebo neudělá. ANO je hnutí jednoho muže, lidé, kteří ho podporují, nemají zájem o Dluženu Schillerovou nebo blablíčka Havlíčka. Chtějí Babiše, který jim toho tolik slíbil, ale ještě neměl možnost splnit, protože mu v tom bránila demokracie, těch několik posledních nezávislých novinářů a hlavně opozice, která si dovolila drzost neslýchanou, totiž vyhrát volby. (Nazývejme je všechny dohromady Babišem nebo spíše Markem Prchalem vymyšleným termínem – polistopadový kartel). Je zřejmé, že něco takového se už nesmí opakovat. Pryč se svobodnými volbami, poklekněte před Mesiášem! Na Babišově podpoře by nic nezměnilo, ani kdyby byl Babiš v současném procesu odsouzen a skončil ve vězení. Získal by tím jen aureolu mučedníka a ta Mesiášům sluší.

Ostatně těch padesát milionů zpronevěřil přece Evropské Unii čili je dostal z Bruselu do Česka. Je to vlastně hrdina, moderní Jánošík, který stejně jako jeho někdejší krajan bohatým bere. S tím dáváním chudým to jde taky, i když už ne z jeho, ale ze státního rozpočtu. Ale do toho přece přispívají ti, kdo peníze mají, kteří je vydělali, tak ať platí. Jestliže je hnutí ANO politickou divizí Agrofertu, pak se může Česká republika stát ekonomickou divizí stejného koncernu, poskytující mateřskému podniku servisní služby. A zabezpečující tok peněz z Bruselu (případně od českých  daňových poplatníků) do centrály koncernu.

               Není to fenomén pouze český. Stejně reagují i příznivci Trumpovi či Orbánovi. A tento fenomén už dávno není racionální. S rozumem a s pokusem o diskusi zde nemáte nejmenší šanci něco dokázat. Jedná se o víru a víra je čistě emocionální záležitost. „Ratio“, čili rozum a „fides“, čili víra, stály vždycky v nesmiřitelném protikladu, marně se je Tomáš Akvinský snažil uvést do souladu. Vysloužil si sice za svou práci na tomto poli titul „doctor angelicus“, přesto se u nepodařilo tento nesmiřitelný rozpor v myšlení odstranit.

               Kult spasitele v politice není nic nového. Za takového spasitele považovali Němci Hitlera, Francouzi Napoleona, Rusové Putina. Ovšem spasitelé nepřicházejí jen tak z ničeho nic. Není možné, aby se mesiáš objevil jen proto, že se mu právě chce a hned získal přitažlivost krysaře. Doba musí být pro spasitele zralá.

1. Spasitel může přijít jen v době obtížné. Potřebuje totiž frustrované posluchače, kteří su chtějí léčit svůj mindrák. Tak to bylo v Německu poníženém Versaillským mírem po první světové válce, tak to je v Rusku po rozpadu ruského impéria nazývaného Sovětský svaz. Nebo v Česku, kde se spousta lidí cítí být okradena, protože v době privatizace státního majetku zůstali stát stranou, nic na ně nezůstalo a mají pocit křivdy a ponížení. Prostě doba musí být pro Spasitele zralá. Byla zralá na přelomu letopočtů, ale bohužel byla zralá i v Německu třicátých let, v Rusku v prvním desetiletí dvacátého prvního století a zdá se, že u nás dozrává právě teď.
2. Spasitele potřebuje společnost, která má strach. Samozřejmě, že pravý populista nezapomene strach šířit. Líčí existující i neexistující nebezpečí a hrozby, aby mohl slíbit, že on je ten jediný, kdo je schopen své ovečky ochránit. Nejlepší cestou je vymyslet si takové nebezpečí, které je hodně nepravděpodobné, aby své příznivce takovým odhalením překvapil. (Jako je jedovatost očkování nebo deep state, tedy spiknutí pedofilních demokratický politiků). Čím je taková konspirační teorie absurdnější, tím větší má naději na úspěch. Protože víra zvítězila nad rozumem. Pokud by totiž byla taková teorie rozumem pochopitelná, bojoval by rozum s vírou stále o zvažování argumentů. Pokud musí být rozum vypnut, aby byla konspirační teorie přijata, je vítězství víry úplné. V tom okamžiku totiž, když ONI uvěří, stávají se „vědoucími“, což je logicky povyšuje nad „nevědoucí masu“. Mají pocit výjimečnosti a chytrosti, kdo by po něčem takovém netoužil? Všechny mindráky z nízkého příjmu, rodinných konfliktů, dětí, které opustily rodný dům a nechtějí se s rodiči stýkat, jsou najednou jako mávnutím kouzelného proutku pryč. Člověk se stává hodnotnějším, stává se součástí „vědoucích“, členem sekty.
3. Spasitel musí mít prostředky, jak své myšlenky šířit. Hitler odhalil možnosti rádia, nového prostředku propagandy, která mu poskytla na tu dobu nebývalé možnosti. K tomu měl Josepha Goebbelse, který s tímto novým prostředkem uměl geniálně zacházet. Trump měl svého Brandona a twiter. Babiš svého Marka Prchala, své noviny, kde si platí oddané novináře a „Čau lidi.“ Důležité pro vytvoření sekty je pravidelnost příspěvků. Členové skupiny „věřících“ se musí na vystoupení svého idolu těšit, musí se třást dny nebo aspoň hodiny nedočkavostí, jaké myšlenky jim zase sdělí. Protože o jeho genialitě nepochybují, převezmou je ihned za své. Bez korektur, jedna ku jedné. „On to řekl“. To byla už argumentace žáků Pythagorových.
4. Spasitel může nabízet snadná a rychlá řešení. Největší slabinou demokracie je její pomalost. Než něco projedná a prosadí, utíká čas. Lidé nejsou trpěliví a spasitel jim nabízí rozhodnout okamžitě, v řádu minut či hodin. Zda budou taková rozhodnutí správná? To už přece nebude nikdo posuzovat. První starostí každého populisty po převzetí moci je, aby už žádné další svobodné volby nebyly. Aby mu nikdo nemohl nesplnění svých slibů předhazovat. Věřící, tedy jemu oddaní voliči, si toho stejně nevšimnou. Jak říkal Jan Masaryk, věřit je mnohem snadnější než přemýšlet. Z přemýšlení bolí hlava.

Spasitel ovšem nemůže být demokratem. Protože jeho slovo je absolutní pravdou, nemůže připustit diskusi nebo dokonce volby. Proto vytváří ve svých příznivcích pocit, že jsou ohroženou případně pronásledovanou menšinou. Menšina nemůže vládnout prostřednictvím demokracie, protože by ji většina přehlasovala. Moc je tedy třeba převzít a uplatňovat násilím. Jakýkoliv prostředek je k tomu dobrý. Trump vytvořil chiméru „ohroženého bílého muže“. Demografická situace ve Spojených státech, kde přibývá stále více hispánců a afroameričanů vyvolává v bílé populaci smíšené pocity. Odjakživa měli v politice i v ekonomii země rozhodující slovo. Teď hrozí, že by o něho mohli přijít. Ozve se volání po násilí a oni ho vyslyší. Nejsou-li početnější, musí vyhrát tím, že budou silnější a odhodlanější. A prosadit svou vůli tímto způsobem. Útok na Kapitol byl jen prvním – mírným – otřesem, který jen oznamuje blížící se zemětřesení.

               Demonstrace na Václavském náměstí byla podobným fenoménem. Demonstroval tam „chytrý a pracovitý český člověk“ proti okrádání z Bruselu. Že peníze do České republiky z Bruselu proudí a neodcházejí tam, je zbytečné připomínat. Tomu oni „vědoucí“ nikdy neuvěří.

Spasitel samozřejmě potřebuje svou církev, aby udržovala jeho kult. Ta se skládá z poslušných služebníků a kazatelů, jako jsou Schillerová nebo Havlíček, ale jsou v ní i intrikánští biskupové, kteří chtějí využít kult svého pána k vlastnímu prospěchu, jako Jaroslav Faltýnek, a – zdá se – i takoví, kteří použili popularitu svého pána jako odrazový můstek k nastartování vlastní, do jisté míry nezávislé kariéry – jako severomoravský hejtman Ivo Vondrák. Ti by mohli ovšem mesiáši časem lézt na nervy. V sektě se vyžaduje naprostá poslušnost a závislost na vůdci.

A naprostý nedostatek skutečných osobností. To se ukázalo v senátních volbách. I když kandidáti hnutí ANO postoupili do druhého kola, do senátu se nakonec dostali jen tři. Už i proto, že se Andrej Babiš soustředil hlavně na Jihlavu, kde chtěl za každou cenu protlačit do senátu svou zaměstnankyni Janu Nagyovou, mající proti zkušenému matadorovi Miloši Vystrčilovi minimální šance, zatímco například v Kroměříži by stačilo nepoměrně méně námahy, aby jeho kandidátka Lucie Pluhařová porazila známou proruskou a proticovidovou dezinformantku Janu Zwyrtek Hamplovou. Mesiáš vsadil na špatného koně, ovšem při své snaze mu byly souhrnné výsledky jeho hnutí víceméně ukradené. Šlo mu o to, ovlivnit vlastní soudní proces v kauze Čapí hnízdo. Svědčí to o Babišovu politickém diletantismu, který musí vidět každý, kdo ho vidět chce. Jeho příznivci to ovšem nechápou a ani pochopit nechtějí. Je zbytečné jim to vyprávět.

Sektu Babišových příznivců je třeba brát vážně. Je to v České republice s třiceti procenty populace nejpočetnější náboženská organizace převyšujíc svým počtem počet katolíků. (Ke katolické víře se v roce 2011 hlásilo 10,47 procent obyvatelstva tedy třikrát méně, ostatní církve tu raději ani neudávám). A víra Babišových svědků je pevná, v podstatě neotřesitelná. Kdyby stavěli svému spasiteli chrámy a chodili se do nich k němu modlit, nedalo by se proti tomu zřejmě nic namítat (pokud by to stavěli za své nebo za jeho peníze a nežádali na to příspěvky ze státního rozpočtu či z fondů Evropské Unie). Ovšem oni chtějí, aby v Babiše uvěřilo i oněch sedmdesát procent obyvatelstva, kteří v něho nevěří. A hodlají k tomu zbytek společnosti přinutit po dobrém nebo po zlém. Náboženské války nikdy nepřinesly nic dobrého. Jen nenávist, zmar a nekonečné utrpení.  Kristus řekl „Mé království není z tohoto světa.“

               To Babišovo z tohoto světa je. A jak!