Co jsou Češi

Tak nazval svou knihu filosof Jan Patočka. Napsal ji v čase, kdy měl jakožto nepřítel komunistického režimu zakázáno publikovat (jeden z výslechů na Stb v roce 1977 nakonec nepřežil). Proto pašoval jednotlivé kapitoly jako dopisy jedné své známé do Německa (samozřejmě že pod falešnými jmény odesílatelů) a tak kniha vyšla nakonec dříve v němčině než v češtině. Odvážím si tohoto velikého člověka několikrát citovat, i když někdy slova jeho knihy doslova bolí. Pravda je totiž někdy opravdu bolestivá. Kniha začíná následujícími větami:

„Češi jsou malý středoevropský národ, který obývá uzavřenou, dřívě velmi těžko přístupnou zemi (Čechy) a otevřenou průchozí zemi k ní přiléhající (Moravu), jsou doby, kdy si jich ostatní Evropa buď vůbec nebo skoro nevšímá a pak se zase stávají tématem rozhovorů, kdy kolem nich vzniknou dramatická napětí, která se však zase uklidní, a opět je ticho, většinou doprovázené jistým zahanbením.“

Proč jsem si vybral tento citát, je myslím nabíledni. Právě v posledních dnech jsme byli objektem pozornosti evropských médií, která s napětím sledovala, jací Češi skutečně jsou. Poprvé v novodobé historii dostali příležitost, dát dát svůj charakter celému světu na vědomí a to naprosto srozumitelně. Kandidáti, které měli k dispozici pro prezidentskou volbu, totiž doslova ztělesňovali dva protipóly politiky, lepší demarkační čára mezi nimi ani vést nemohla. Nyní se tedy opět ponoříme do onoho diskrétního ticha. Jestliže vyhrála lež, pomluva, podporovaná někdejšími důstojníky stb a lidmi, jež rozkrádali stát po celá desetiletí, nezbývá, než ono ticho, doprovázené jistým zahanbením, s povděkem přijmout. Nic lepšího si teď přát ani nemůžeme.

Němci se divili, jak může být volební kampaň v středoevropské zemi vedena tak kanálovými způsoby, jak to lidé okolo Klause (zejména nápadný byl přitom jeho syn, ale i paní Livie, jež si nedokázala představit, že by na Hradě seděla cizinka, zapomněla, že ona sama je Slovenka  a o americké manželce prezidenta Masaryka zřejmě ani nevěděla) a Zemana – aféra se Šloufem, jehož zapřel jak Petr Krista, aby s ním pak slavil volební vítězství (bude mu za to muset přihrát pár kšeftů, aby mu jeho poradce tuto zradu odpustil) byla sledována s nedůvěřivou nejistotou – ne, nemylte se,  nejste na Ukrajině, ale v Čechách, psal německý tisk. Šéfredaktor slovenského SME Štefan Hríb volal zoufale: „Bratia Česi neblbnite!“ Marně.

V popředí stály samozřejmě především dvě osobnosti. Na jedné straně Miloš Zeman. „Našinec“, ovládající pivní humor, mnohem víc Čech než Evropan, svázaný s historií rozkrádaní republiky v čase opoziční smlouvy, šilhající na Východ k velkému Rusku a prezidentovi Putinovi jako budoucímu spojenci a příteli. A cítící se nejlépe v hospodě u piva a na Vysočině při objímání stromů.

Na druhé straně Karel Schwarzenberg, spíše Evropan než Čech, člověk s noblesou „lepší společnosti“ s kontakty ke královským dvorům a do nejvyšší politiky v celém demokratickém světě. Člověk s potenciálem vyvést Čechy z jejich kotliny do světa, ukázat jim ten svět a ukázat Čechy tomu světu. Sice povoláním „hospodský a lesník“ (tak to skutečně vždy během své emigrace v Rakousku uváděl), který se v hospodě u piva taky necítí špatně, jehož humor je ale spíše intelektuální. Takový, jaký milují novináři, ne ale návštěvníci hospod čtvrté cenové skupiny.

V pozadí šlo ale podle mého názoru o něco jiného. O souboj dvou koncepcí. V podstatě celý národ je rozladěný. Korupce a rozkrádání státu dosáhla rozměrů, jež nemohou nechat nikoho lhostejným. V hledání příčin tohoto stavu je ale české obyvatelstvo očividně rozpolceno. Jestliže část vidí problém v opoziční smlouvě Klause a Zemana v devadesátých letech, jenž toto nekontrolované rozkrádání umožnila (opozice je totiž v demokracii právě na to, aby podobné praktiky vládnoucí strany kontrolovala a zveřejňovala, čehož se sociální demokracie pod Zemanem vzdala, aby za to jako protihodnotu dostala své „pašalíky“), druhá část obviňuje ze všeho Havla, protože ten svrhl „hodné komunisty“ kteří dávali pozor na to, aby se nekradlo. Jestliže Zeman tedy ztělesňoval právě opoziční smlouvu, Schwarzenberg byl symbolem politiky Havlovy. A tato prohrála. Víc voličů tedy věří kontrole vládnoucí totalitní strany než kontrole demokratické. Je to smutné, ale pravdivé, demokracie v Česku totiž ve své kontrolní funkci skutečně selhala. Vinou pánů Klause a Zemana.

Nicméně oněch 2 717 405 voličů, jež odevzdalo svůj hlas Zemanovi, nemá už právo si stěžovat na korupci a rozkrádání, protože odevzdáním hlasu jednomu z konstruktérů tohoto modelu (s prováděcí výkonnou složkou značky Šlouf) dala jasně najevo, že jí to nevadilo a nevadí a že to jejich nadávání byly jenom takové „pivní řeči“. Od těch chci slyšet v budoucnosti jen chválu daného stavu.

Dále existuje 3 430 150 lidí, jež svůj hlas prostě neodevzdali. Buď jsou opravdu takovými politickými analfabety, že se nedokázali rozhodnout ani mezi takto jasně strukturovanými a definovanými kadidáty, nebo jim je to prostě jedno. Ani těm tedy rozkrádání státu až tak zase nevadilo. Zbývá oněch 2 241 171 lidí, kteří si přáli změnu. Bylo jich málo, jsou jen menšinou, jež se neprosadila. Demokracie je brutální způsob vlády, pravdu má vždy většina. Aristoteles se proto demokracie tolik bál. Správně odhadoval, že většina národa nikdy nebude mít dostatečné vzdělání, aby se rozhodovala na základě rozumových důvodů. Ovšem FUNGUJÍCÍ demokracie je skutečně nejlepší formou vlády, jedno, jak nedokonalou. Bohužel v Česku nikdy skutečně nefungovala. Volba Miloše Zemana je zárukou, že nebude fungovat ani v následujících pěti letech. A potvrzením, že to většině národa vlastně nevadí. Otázka je proč.

Určitá xenofobie, strach ze všeho cizího, z Evropy, z cizího kapitálu atd je v Češích hluboko zakotvena. Česká společnost neprodukuje ze svého středu příliš mužů světového ani evropského formátu a pokud je vyprodukuje, zůstávají často nepochopeni. Patočka ve své knize analyzuje, že charakter českého národa je daný tím, že v sedmnáctém století ztratil svou elitu a byl budován znova ve století devatenáctém – zespoda, z vesnic a z malých podnikatelů a obchodníků. Velkých lidí – tzv. pánů“ se tato společnost prostě bála – bála se hlavně, že se v kontaktu s nimi bude blamovat. Proto jsme v čase první republiky neměli žádného přítele v našem okolí, vztahy s Poláky, Maďary i Němci byly celých dvacet let napjaté a opírali jsme se o jakousi vídeméně teoretickou ochranů Francie, jež nás měla proto zlým sousedům chránit (Jak to nakonec v Mnichově dopadlo, ví každé malé dítě). Zajímavé je, že tento strach z noblesy, strach z blamáže v lepší společnosti, očividně stále přetrvává. Raději nejít na ples, kde bych se v obleku cítil nejistě, raději si dám pivo v hospodě za rohem, kde to všechno dobře znám.

Patočka k tomu píše: „Taková sociální jednota, vytvořená z vesnického obyvatelstva a malých měšťáků jako svého vlastního jádra, není nikterak vhodnou půdou pro výchovou vedoucích mužů, kteří by činili rozhodnutí, podstupovali riziko, pouštěli se do boje, zvlášť  když je možno očekávat pouze morální úspěch.“ Je to hodně tvrdé? Mne to taky bolelo, když jsem ta slova četl. Pravda někdy bolí, včera bolela znovu, protože se zase jednou potvrdila. Jakoby někdo otevřel starou, už  v podstatě zahojenou ránu.

Jen slabou náplastí je, že ve velkých městech, tedy v společenské struktuře s vyšším vzděláním a možnostmi osobního rozvoje, vyhrával převážně Schwarzenberg (Praha 66%, Plzeň 54%, České Budějovice 52,4%, čest Moravy zachraňovalo Brno s 53%), že Ostrava volila z 64,76% Zemana mne nepřekvapuje, protože je velkým městem právě jen svou velikostí, záhadou pro mne zůstává Olomouc, historické sídlo arcibiskupů, sídlo university, město s velmi dobrou vzdělaností, kde Zeman získal 58,65%). O výsledcích voleb rozhodl venkov a zde především starší generace.

Jenže – a teď teprve začnu hovořit o tom pravém problému – naše mládež je už jiná. Mládež volila převážně Schwarzenberga. Jsou to mladí lidé, kteří jsou roztroušeni všude po Evropě i po světě a kteří šli přesto k volbám, protože jim není jedno, kdo bude representovat zemi, z níž pocházejí a za niž se v cizině nechtějí stydět. Protože vědí, že Angličané, Němci či Rakušáci se chovají přece jen jinak k emigrantům z Čech, Slovenska, Polska než k těm z Ruska, Běloruska, Ukrajiny, Asie či Afriky. Každý z nás s sebou nese značku, již reprezentuje. Lidé žijící v zahraničí si přáli, aby jejich značka vypadala dobře. Nepochodili.

Jenže i mládež žijící v Čechách volila jinak než většina národa. Internetové sítě ukázaly jasně, kdo stál na Schwarzenbergem. Internetem se rozšířila vlna zklamání, ve vesnických hospodách se slavilo. Mladý člověk, jenž se ve své zemi necítí dobře, necítí se tu být doceněn a pochopen, zemi opustí. Co nám tedy hrozí, že volby, jež rozhodli především staří lidé, žijící ve svých xenofobním a komunistofilních stereotypech, vyštvou ze země naši mladou generaci. Samozřejmě ne ty, kdo tráví každý večer v hospodě na pivu, hospodští se ztrát v obratu bát nemusí. Ale mladí vzdělaní lidé, lidé jdoucí s dobou, pracující v moderních technologiích, tedy odborníci, jež by Česko nutně potřebovalo a kteří představují budoucnost země, ta může zmizet a jít za „lepším“. Jedno, zda opravdu za lepším, mnozí jen proto, že s politikou stylu, jež se v Čechách provozuje a provozovat bude, nechtějí mít nic společného. Únik mozků je největším problémem každého státu v moderní době, skutečností, jež brání rozvoji země a budování blahobytu. Po celá desetiletí trpí tímto fenoménem země střední Ameriky, jež se právě proto nazývají „banánovými republikami“. Právě populističtí diktátoři typu Ortegy nebo Cháveze přimějí vzdělané lidi, aby šli do USA i za cenu, že tam budou představovat občany druhé kategorie a často dokonce ilegální imigranty. Obávám se, že Česko v sobotu 26.ledna 2013 vykročilo na cestu se takovou banánovou republikou stát. V povědomí lidí v západním světě se stále pohybujeme na hranici mezi střední a východní Evropou. Středoevropané jsou ve světě akceptovaní, na Východoevropané jaou stále pozorováni s nedůvěrou a skrz prsty. S Karlem Schwarzenberkem jsme měli šanci definitivně překročit tuto hranici a stát se součástí Evropy střední. Se Zemanem hrozí definitivní zařazení k Evropě východní. Kam už díky Orbánovi sklouzlo i Maďarsko, Poláky tam bezmála poslali bratři Kaczynští, Rumunsko a Bulharsko se i navzdory svému členství v EU této nálepky nikdy nezbavily.

Vyhrál nacionalismus, touha po bezpečí v „malých českých poměrech“, z nichž si dělal legraci už i Čapek. Ke kroku do světa chyběla odvaha. Patočka k tomu napsal: „Přes očividný úspěch je však možno označit češství také za snad největší tragédii tohoto jevu, tj. společností vytvářených zdola. V okamžiku, kdy se ruka již vztahuje po vytouženém cíli, nedostačují vnitřní síly a na tom pravděpodobně není bez podílu zmíněná sociální struktura.“

Ani 26.ledna 2013 tyto vnitřní síly nestačily. Češi zůstanou uzavřeni ve své kotlině a budou pravděpodobně nadále hrát roli, na niž si za posledních deset let prezidentování Václava Klause už dobře zvykli. Roli nezvedeného trucovitého děcka, které ostatní berou stále méně vážně.

Pokryjí existenci naší země oním tichem, doprovázeným jistým zahanbením.

Moje žena vyjádřila po přečtení tohoto článku mínění, že svět jde do pr… V této věci jsem ale optimista. Podle dochovaných písemných zpráv tam totiž směřuje už pět tisíc let a přesto tam ještě stále nedorazil.