Václav IV. – 600 let od jeho smrti

               V devatenáctém roce století umírá podezřele hodně známých lidí. Maximilán I. a Leonardo da Vinci měli letos 500 let od své smrti, český král Václav IV. umřel o sto let dříve, přesněji 16. srpna 1419. Zítra to bude 600 let. Zřejmě lidé umírají (ale se i rodí), aby bylo na co vzpomínat a aby bylo o čem psát. Nakolik jsou vzpomínky na tohoto českého panovníka pozitivní, raději nebudu odhadovat. Václav se rozhodně nezapsal do českých ale ani do evropských dějin zlatým písmem. O jeho pověsti svědčí to, že v německé literatuře je označován jako Wenzel I. „der Faule“ (jako římský král toho jména první), čili Václav I. „Líný.“

               Zabýval jsem se jeho osobou dostatečně v mé knize zločiny českých králů, takže ti z mých čtenářů, kteří tuto knihu četli, se teď budou trošku nudit, ale třeba si přečtou následující článek aspoň pro osvěžení.

               Jaký tedy náš Vašík byl? A nekřivdí mu tak trochu dějiny a historici? Byl opravdu líný a neschopný nebo prostě jen komplikovaná doba přesahovala jeho schopnosti. Možná by přesahovala schopnosti i jeho geniálního otce Karla, ovšem ten právě v kritickém roce 1378 zemřel na následky zlomeniny krčku stehenní kosti a nechal svého sedmnáctiletého syna v kaši, na jejíž přípravě se sám aktivně podílel. V roce 1377 se totiž papež Řehoř XI. rozhodl pod vlivem vizí svaté Kateřiny ze Sieny opustit Avignon, kde papeži žili sedmdesát let jako rukojmí francouzské politiky a vrátit se do Říma.

Karel návrat papežů do Říma nepodporoval. Na to byl příliš svázán se zájmy francouzské politiky. Ne nadarmo bojoval spolu s otcem u Kresčaku proti anglickým vetřelcům. V letech 1367 – 1370, kdy se o návrat do Říma pokusil Řehořův předchůdce Urban V., nechal Karel papeže svému osudu. Sice přijel do Říma a vtáhl s papežem triumfálně do města, ale když se začaly množit problémy, rychle zmizel, aniž by papeži poskytl nějakou vojenskou pomoc. Kronikář Gregorovius píše, že se „Karel zachoval jako obhroublý vůdce lupičské tlupy“. Vyhýbal se vojenským střetnutím, a když na svém návratu domů narazil na nějakého kondotiéra, raději ho uplatil, aby si zajistil svobodný „útěk“. Kdyby se byl tehdy císař zmátožil na rozhodnou podporu schopného papeže, mohly se dějiny pohnout jiným směrem. To, že Karel nechal Urbana padnout, byl zřejmě jeho největší politický omyl, který měl mít pro evropské dějiny fatální následky.

V roce 1377 se ale Řehoř XI. rozhodl, že to s tím návratem do Říma zkusí znova. 17. ledna vtáhl do Říma a za nové sídlo si zvolil Vatikán, protože Laterán, jako historické sídlo papeže, leželo v troskách. Kupodivu se mu tentokrát podařilo stabilizovat situaci a pak zcela nečekaně už 27. března 1378 zemřel. 8. dubna byl pod nátlakem římské luzy papežem zvolen Bartolomeo Prignano jako Urban VI. Volba jednak nebyla svobodná, francouzští kardinálové se v Římě uprostřed hulákajícího davu necítili dobře a Urban nebyl psychicky zcela zdráv, takže kardinálové už 9. srpna prohlásili jeho volbu za neplatnou a 20 září zvolili protipapeže Roberta ze Ženevy, který se stal Klementem VII. Karel IV. zemřel 29. listopadu 1378, řešení neřešitelného problému přenechal svému sedmnáctiletému a politicky naprosto nezkušenému synovi. Václav se sice rozhodl pro Urbana (byl zvolen jako první a sídlil v Římě) jenže v roce 1383 dorazila do Prahy francouzská delegace, která Václava velmi důrazně varovala před následky, které by měla jeho korunovace z rukou římského papeže. A bylo vymalováno.

V lednu 1378 cestoval Karel IV se svým synem Václavem do Francie (o této cestě existuje úžasná kniha Františka Šmahela z roku 2006). Karel zřejmě tušil přicházející problémy a dosáhl aspoň formálního souhlasu francouzského krále s přesídlením hlavy církve do Říma. Pro Václava to byla jediná skutečně důležitá příležitost, kdy se mohl seznámit s uměním diplomacie. Teď byl na vše sám. A byl v pasti. Už od roku 1376 byl oficiálně korunovaným římským králem, jenže císařem, a tím pádem od Boha požehnaným a nesesaditelným vládcem, se mohl stát jen papežskou korunovací. Jenže od kterého papeže? Francouzský král Karel V. se samozřejmě hned svou autoritou postavil za Klementa, němečtí kurfiřti zase svou většinou podpořili Urbana. Pokud si to Václav nechtěl rozházet na jedné nebo na druhé straně, prostě se korunovat nemohl nechat. A tím zůstávala jeho situace stále nejistá a tato nejistota vyvrcholila v jeho sesazení v roce 1400.

Když budeme spravedliví, musíme uznat, že se Václav na začátku své politické kariéry poctivě snažil provádět aktivní politiku. Jenže všude narážel na překážky, které byly pro mladého nezkušeného a netrpělivého chlapce prostě příliš velké. Jen pro úplnost: Už v roce 1379 se mu podařilo dosáhnout potvrzení sňatku svého bratra Zikmunda s uherskou dědičkou trůnu Marií a vyšachovat z mocenského boje o uherský trůn rakouského vévodu Leopolda (přesněji jeho syna Viléma). V roce 1382 se mu podařilo provdat sestru Annu za anglického krále Richarda II. Podařilo se mu urovnat spor o obsazení mohučského arcibiskupství a energickým zásahem ukončil spor o obsazení biskupství ve Vratislavi. V letech 1379 – 1381 strávil král ostatně v doprovodu svého věrného průvodce kardinála Pilea většinu času v Říši a zúčastnil se několika říšských sněmů. Síly mu ale dlouho nevydržely.

Václav měl totiž pro svou politickou kariéru až příliš mnoho handicapů:

1. Vyrostl hýčkán jako ptáček ve zlaté kleci. Karlovi se narodil poměrně pozdě, bylo to dítě až ze třetího manželství s Annou Svídnickou. Karlovi bylo v roce jeho narození už 45 let a matka, ještě než ji mohl chlapec poznat, zemřela už v roce 1362. Otec se mu snažil chybějící mateřskou péči nahrazovat, i když neměl na dítě čas. Jediná cesta, jak potomkovi dokázat svou lásku, bylo rozmazlovat ho. Výsledky byly fatální.
2. Václavovi chyběla politická zkušenost. I když byl korunován českým a později i římským králem ještě jako malé dítě (a prý během korunovace „dosral oltář“ jak píše sarkasticky kronikář, zůstával ve stínu svého otce a měl pocit, že vše funguje samo od sebe. Otcův brutální boj o získání moci v letech 1346 – 1350 nezažil a ani nechápal. Zřejmě mu o něm ani nikdo nevyprávěl a už vůbec ne Karel sám. Bylo tam příliš mnoho momentů, na něž nemohl být hrdý. Jediná Václavova diplomatická zkušenost byla ona vzpomenutá cesta do Francie v roce otcovy smrti. Příliš málo, aby pochopil, jak křehká a složitá je diplomacie.
3. Václav byl zřejmě velmi malé postavy. V Kutné Hoře jsou dveře, jimiž prý mohl projít s korunou na hlavě. Dveře mají výšku 168 cm, což by odpovídalo králově tělesné výšce 155 cm. Profesor Vlček určil jeho výšku při ohledávání jeho ostatků na 173 cm – jenže je velmi pochybné, zda se ve svatém Vítovi přechovávají skutečně ostatky krále Václava  (k tomuto tématu odkazuji na mou knihu Zločiny českých králů strana 195). Pokud měl Václav opravdu jen 155 cm, jeho autoritě vládce a rytíře to nepřidalo. A napoleonský komplex dokáže napáchat mnoho zlého.
4. Václav nebyl schopen zplodit potomka, což se považovalo za jeden z hlavních úkolů panovníka. Neplodnost se sice vždy připisovala manželce a krále by si nikdo z neplodnosti neodvážil obvinit – přinejmenším ne oficiálně. Jenže drby a pomluvy mají v politice ještě horší účinek než oficiální proklamace – „fake news“ mohou být pro politika i dnes smrtelné. Zda byl Václav jen neplodný či zda byl dokonce homosexuál, se už dnes nedozvíme. Jeho obliba v nápadném oblečení mohla být jen kompenzací malé postavy, jenže mohla být i projevem záliby ve stejném pohlaví. Ostatně jeho přátelé a kumpáni byli všichni mladí muži většinou z chudých rodin. A podporoval je, ať už dělali jakékoliv skopičiny. A že jich dělali! Václav za nimi stál jako skála nebo lépe řečeno jako Zeman za Mynářem s Nejedlým. A bylo mu jedno, že tím proti sobě popuzuje zástupce vysoké šlechty a kléru a dostává se tak do politické izolace. Mohla to být tedy buď nepřiměřená láska k těmto hochům anebo byl král vydíratelný. Pokud by skutečně homosexuální byl, prozrazení této okolnosti by znamenalo politickou a možná i skutečnou smrt – anglický král Eduard II. byl varovným příkladem.
5. Václav neměl politickou podporu, jakou měl jeho otec. Karel se opíral o dva sloupy – o francouzský královský trůn (tam ostatně vyrostl a důvěrně příslušníky královské rodiny znal) a o církev – tu reprezentoval pražský arcibiskup, ať už Arnošt z Pardubic nebo jeho následník Očko z Vlašimi byli císaři loajální oporou. V roce 1380 zemřel francouzský král Karel V. ve věku 42 let a místo jeho nezletilého syna, který se navíc o čtyři roky později zbláznil, vládla ve Francii regentská rada mezi sebou bojujících královských strýců – což nakonec v roce 1407 po zavraždění vévody Orleánského vedlo k občanské válce. Na místo Očka z Vlašimi nastoupil jako třetí pražský arcibiskup Jan z Jenštejna, který už od roku 1378 trpěl vidinami a po požáru 17. února 1382, kdy uhořel Jenštejnův přítel magdeburský arcibiskup Ludvík, se z něho stal politicky nepoužitelný fanatik – konflikt mezi ním a králem kulminoval v roce 1393 zavražděním Jana Nepomuckého. Obě opory politiky jeho otce tedy zmizely a nový panovník se nacházel v politickém vakuu.
6. Václav byl komplikovaná povaha. Zda to bylo dáno výchovou nebo komplexy z malého vzrůstu, se můžeme jen dohadovat, neměl ale dobré vztahy ani s jedním ze svých sourozenců, o to méně pak se svými moravskými – podstatě staršími – bratranci. Byl introvert, lidi mu prostě lezli na nervy. Ženy přímo nesnášel, od ostatních lidí hledal úkryt v lesích při lovu a na svých hradech mimo Prahu. Jeho přehnaná láska k psům, jako jakýsi příznak kompenzace chybějící lásky k lidem, je příznačná.
7. Václav byl nemocný. Analýzou jeho choroby jsem se podrobně zabýval v mé knize „Zločiny českých králů“. Podle mého soudu se jednalo o revmatoidní artritidu, chorobu, která svým průběhem a nevypočitatelností, stále se vracejícími bolestmi ovlivňovala rozhodujícím způsobem schopnost krále pracovat. První těžký záchvat choroby, kdy už dostal i poslední pomazání, se datuje do roku 1388, kdy bylo králi 27 let. Jediným analgetikem, tedy lékem proti bolesti, byl v té době alkohol. Václav se stal těžkým alkoholikem, což jeho schopnostem vládnout rozhodně neprospělo.

Dá se tedy uzavřít, že Václav měl prostě smůlu. Doba ho postavila před následující problémy, se kterými by měl zřejmě obrovské problémy i jeho geniální otec.

1. O církevním schizmatu, kde zůstal sedět mezi židlemi a nikdy se nedokázal odhodlat k intervenci, jsem už psal.
2. V Praze rostlo sociální napětí. Zejména pak po roce 1400, kdy byl Václav zbaven hodnosti římského krále. Karel komponoval své město jako hlavní město celé Římské říše, nesmírně narostlo z 8000 na 30 000 obyvatel a potřebovalo pracovní příležitosti, sociální síť. To fungovalo, dokud se zde opravdu střídaly delegace všech kurfiřtů, vévodů a knížat či králů, kdy tady byly stálé mise a kdy se zde pořádala velkolepá přijetí zahraničních návštěv a kdy byla Praha díky svému postavení v říši i centrem zahraničního obchodu. Za Václava tuto svoji pozici ztratila, projevila se její ne právě optimální geografická poloha uprostřed uzavřené české kotliny a tím poklesly i finanční příjmy. V Praze se ale zrodila nová generace a hledala přístup na pracovní trh. A práce nebyla. Mládež je vždy náchylná k radikalizaci, hladovějící mládež pak o to víc. Pole pro radikální kazatele bylo tady.
3. Občanská válka v Uhrách, do které byl zapleten jeho nemilovaný bratr Zikmund, ale která vyžadovala jeho intervenci. Václav na ni neměl ani chuť ani prostředky, ponechal tedy svého bratra jeho osudu a ten ho na smrt nenáviděl. Když se přesto uherským králem vlastní zásluhou stal, získal v moravských bratrancích, zejména v Joštovi, ochotné spojence proti Václavovi, který tak po celý život musel bojovat s opozicí ve vlastní rodině. Jen pro srovnání Karel IV. měl se svým bratrem Janem Jindřichem naprosto harmonický vztah a jeho plnou podporu.
4. Svatba princezny Anny s anglickým králem Richardem se ukázala ve svém důsledku jako politický problém. Do Anglie, totiž odjeli se vzdělanou princeznou i učenci pražské univerzity, na Oxfordu se seznámili s myšlenkami církevního reformátora Viklefa – a přivezli je do Prahy, která už i bez nich byla sudem střelného prachu, čekající na rozbušku.
5. Protižidovský pogrom 18 dubna 1389, při kterém byla prakticky zlikvidována celá židovská pražská komunita, byla už známkou rostoucího sociálního napětí, ale Václavovi tato událost uškodila jak politicky (nebyl schopný „své“ Židy ochránit) tak i ekonomicky – podle Zlaté buly Karla IV. z roku 1356 platili Židé za svou ochranu daň kurfiřtovi, na jehož území žili – v tomto případě tedy českému králi – a bylo to hodně peněz, které náhle nebyly.
6. Stoupající napětí mezi německým patriciátem a českým plebsem narůstal nekontrolovatelnou měrou. Pražští Němci usídlení zejména na Starém městě určovali komunální politiku, chudí Češi z Nového Města se cítili být diskriminováni. To se projevilo zejména na universitě, kde se čeští učenci cítili být mluvčími českých občanů. Karlova universita byla koncipována jako universita mezinárodní, centrální vysoká škola Římské říše, která do Prahy přiváděla učence, profesory ale i studenty z celého světa. Češi měli pouze jeden hlas ze čtyř. Kutnohorským dekretem z 18. ledna 1409 král Václav pod tlakem české opozice zbavil cizince většinového hlasovacího práva, což vedlo k exodu profesorů i studentů. Universita zůstala „malá ale naše“. Její pověst samozřejmě upadla a tím i mezinárodní kontakty.
7. Moc v říši přešla v roce 1400 na Ruprechta falckého a od roku 1410 zpět na Lucemburky, nejprve na Jošta, pak na Zikmunda. Kostnický koncil na ukončení schizmatu se vedl už pod taktovkou Václavova mladšího a schopnějšího bratra. Václav se ani neobtěžoval do Kostnice, pupku tehdejšího politického života, jet. Kazatele Jana Husa prostě obětoval a u sudu střelného prachu byl na kostnické hranici konečně zapálen doutnák.

Výsledkem byl revoluční výbuch, který měl po následující desetiletí devastovat zemi a definitivně ji z pozice nejbohatší země střední Evropy uvrhnout zpět do pozice země, kterou raději nikdo nechce. Jestliže se o České království na začátku čtrnáctého století vedla brutální občanská válka, ve století patnáctém běhali čeští pánové po smrti krále Albrechta s českou korunou jako agenti s teplou vodou – nikdo ji nechtěl a nakonec zůstala nemluvněti Ladislavovi, který se nemohl bránit. Václav hned na začátku těchto nepokojů, ještě než revoluce nabyla své zhoubné podoby, 16. srpna 1419, tedy právě před šesti sty lety, umírá.

Výsledky jeho vlády byly fatální a dá se říci, že si z nich země dodnes zcela neodpočinula. Vývoj bezvládí, který zde začal, vedl nakonec k ubohému pokusu o svržení habsburské vlády a potupné porážce na Bílé Hoře, která zanechala zhoubné následky na povaze českého národa, citelné dodnes.

Abych to shrnul větou průvodkyně z Betlémské kaple, když jsem si prohlížel tamní fresky. „Víte, on ten Vašík byl takové neštěstí.“

Byl, ale vlastně za to nemohl. Osud někdy tropí hlouposti a s ním si zahrál hodně nešetrně.