Tak jsme ho konečně dali. Tedy hovořím o Dachsteinu, nejvyšší hoře Štýrska s výškou 2996 metrů podle rakouských a světových map a 3001 (na jedné mapě jsem viděl dokonce 3004) na mapách štýrských. Prostě i Štajeráci chtějí mít jednu třítisícovku, které závidí Tyrolákům, Korutaňákům, Salcburákům a dokonce i pidizemi Voralbergu.
Ale výška není až tak podstatná, důležité je, že jsme konečně po několika marných pokusech dospěli na střechu Štýrska.
Vylezli jsme tam stejnou cestou, jakou tuto horu kdysi zdolal v roce 1842 prvolezec Fridrich Simony, rodák z Hrochova Týnce, tedy vlastně krajan, i když jeho otec byl vojenský veterinární lékař maďarského původu. Protože Simony sdělil po prvovýstupu příslušným místům, že se mu na Dachstein „špatně lezlo,“ vznikla z jeho iniciativy veřejná sbírka, na niž přispěl tisíci zlatými i arcivévoda Johann (o tomto štýrském národním hrdinovi jsem už psal několikrát) a byla tak už o dva roky později vytvořena první štýrská ferrata – a ta je tam dodnes – i když samozřejmě s novějšími železnými lany. Mimochodem Simony, který si našel svůj domov v Halstattu, dokázal vylézt na ledovec ještě v 70 letech – to když se otvírala chata nesoucí jeho jméno – a to v době, kdy neexistovaly žádné lanovky, které usnadňují turistiku dnes nám, všechno se muselo pěkně odzdola zdolávat pěšky.
Kdysi před dvaceti lety, když jsem se poprvé zatoulal na Dachsteinský ledovec (byl tehdy ještě podstatně větší než dnes, ale kdo by už věřil při letošních 38 stupních ve stínu na globální oteplování, že?) usoudil jsem, že bych na ten vrchol měl jednou vylézt. Před pěti lety dostal tento projekt konkrétní obrysy. Vydali jsme se tam s přítelem Vladimírem (oním mimozemšťanem, o němž jsem už taky psal) a mým synem. Přijeli jsme do Ramsau do pensionu s poetickým jménem Bella Vista tedy Krásná vyhlídka a neviděli jsme zhola nic. Pršelo, pršelo a pršelo. Druhý den zjistil syn na mobilu, že se má okolo poledne počasí rozebrat. Předpověď počasí pravila, že mezi jedenáctou a druhou by měla oblačnost povolit. Rozhodli jsme se být na chatě Seethalerhütte v Dachsteinscharte na úpatí kopce už v jedenáct, abychom mohli ihned vyrazit k vrcholu. Byli jsme tam v jedenáct, na ledovci sněžilo a byla hustá mlha, která umožňovala viditelnost maximálně k nejbližšímu sloupu. Chatař – chlapec původem z Nepálu – se velmi podivil, co tam děláme. Vysvětlili jsme mu, že čekáme na zlepšení počasí. Podíval se na nás nechápavě a pravil, že počasí se má výrazně zhoršit (což jsme si nedovedli dost dobře představit). Fronta se prý blíží a dorazí během hodiny. Syn se podíval do mobilu a ukázal mu, že právě naopak by mělo následující tři hodiny svítit slunce. Nepálec pokýval hlavou, dále se nepřel a zmizel ve výdeji nápojů. Dali jsme si čaj a debatovali na téma, zda věřit Nepálci či mobilnímu telefonu. Já jsem byl pro Nepálce (jednak nejsem digital native a tím pádem chovám k elektronickým přístrojům vrozenou nedůvěru, jednak jsem si myslel, že chlapec z nepálských hor, usedlý na Dachsteinu bude mít dostatek zkušeností, aby dokázal situaci správně posoudit). Můj syn trval na tom, že pravdu bude mít předpověď počasí na jeho telefonu (jednak je digital native a k tomu ještě optimista). Vyčkali jsme tedy při čaji, než se počasí opravdu zhoršilo a dalo Nepálci zapravdu. Pak jsme se ve sněhové vichřici vydali zpět. Tápali jsme po cestě od sloupu ke sloupu, aniž jsme je viděli (ale nahmatat se daly). Po cestě jsme ještě zachránili skupinku Angličanů, kteří zhrouceni ve skupince plakali a zoufale volali o pomoc. Ptali se, kde je chata. Stáli od ní vzdálení třicet metrů, ale neměli o tom nejmenší tušení a byli přesvědčeni, že musí umřít. Připomínali tak trochu osud Roberta Falcona Scotta – ten byl koneckonců taky Angličan.
Poslední den pobytu byla taková mlha, že jsme neviděli z okna Krásné vyhlídky ani auto v garáži. Rozhodl jsem se tedy definitivně pro ústup. Rozhodli jsme se vyjet na Hochwurzen na druhé straně Schladmingu a tam buď udělat malou túrku nebo když to bude neúnosné, jet domů. Jeli jsme mlhou jako mléko až do výšky nějakých 1300 metrů. Pak se roztrhala a proti nám se objevil nádherný Dachstein, slunící se v paprscích dopoledního slunce. Pochopil jsem, že se jedná o otevřenou provokaci a přísahal jsem, že tu drzou horu jednou pokořím.
V roce 2014 se mi ale do cesty postavila překážka, s níž jsem nepočítal. Zlomený a zaklesnutý meniskus si vyžádal akutní operaci (na mém levém koleně už druhou) což znamenalo, že jsem až do pozdního podzimu chodil o holi a tím pádem jsem už objednaný pobyt na Krásné Vyhlídce musel odříct. Počasí v tom roce a v námi objednaném termínu bylo nádherné.
Rok nato, už opět schopný chůze, jsem tam dorazil opět s Vladimírem a jeho švagrem. Už bez syna, kterému se výlety s námi zdály příliš nebezpečné. Počasí bylo nádherné. Dny předtím sice pršelo (a nahoře sněžilo) ale v den našeho výstupu svítilo slunce. Vyjeli jsme nahoru na ledovec a spěchali k Dachsteinu. Znal jsem klasickou cestu po ledovci až pod vrchol, posledních sedmdesát metrů je pak poměrně ostře nahoru, ale po lanech a horolezecká výstroj při feratě typu A nebo B nebyla označena za naprosto nutnou. Když jsme dorazili pod horu, čekalo na nás překvapení. Cesta přes ledovec byla kvůli nově se otvírající ledovcové trhlině uzavřená. Jediná výstupová cesta byla po ramínku, tedy po skále s obtížností B až C – bez karabin – aspoň pro mne – naprosto neschůdné. Opět jsme tedy vzdali a vylezli jsme hlubokým sněhem na Gjajdstein – krásný vyhlídkový kopec uprostřed Dachsteinského ledovce. Konečně jsme si mohli Hohen Dachstein prohlédnout z jeho odvrácené strany – vypadá jako vykotlaný zub s ledovcem uprostřed, vlevo s oním ramínkem, po němž nahoru vylezl Fridrich Simony a vpravo s Malým Dachsteinem, který ovšem vůbec není malý.
Paní domácí na Krásné Vyhlídce se tvářila, že nás lituje, ale zřejmě se nám v duchu smála. Netušila, že se nejsem ochoten jen tak lehce vzdát.
Minulého roku byl nejkrásnější podzim v historii Rakouska. Celé září bylo bez srážek, svítilo mírné podzimní sluníčko, prostě babí léto, jak má být. Tentokrát jsme vyráželi i se synem mého přítele Vladimíra, který je instruktorem na feratách, s veškerou horolezeckou výstrojí. Počasí vydrželo do třicátého září. Třicátého září večer jsme měli sraz na Krásné Vyhlídce. Bylo nádherně, slunce osvětlovalo skálu Dachsteinu i s jeho sousedními horami Torsteinem a Mittelspitze – panoráma prostě nádherné a neodolatelné. V noci přišla fronta. Ještě ve tři hodiny v noci byly vidět hvězdy, ráno v šest bylo vidět na dva až tři metry před sebe. Odhodlání bylo velké, rozhodli jsme se nevzdat. Vyjeli jsme lanovkou na ledovec, na obrazovce nám oznamovali, že na vrcholu je minus deset stupňů a silný vítr. Zaťali jsme se a pochodovali vánicí přes ledovec k nástupu. Tam jsme u zledovatělých lan při nulové viditelnosti a silném větru pochopili, že odhodlání není všechno. Uchýlili jsme se do chaty, kde tentokrát nebyl ani onen Nepálec – zřejmě ho odtud vypudilo počasí.
V dešti, který nás pronásledoval po celý náš pobyt, jsme pochodili po kopcích na Planai, poznali Bad Aussee, kde se kdysi zamiloval už vzpomenutý arcivévoda Johann do poštmistrovské dcery Anny Plochl, navštívili jsme zámek Trautenfels, kde slavil svou první svatbu s paní z Harrachu Ferdinand Hofmann ze Strechau a Glünbüchlu, podporovatel Keplera, kterému jsem už též věnoval fejeton a jeho druhou manželku jsem si dovolil umístit v mém románu „Mefistův rukopis“ a navštívili jsme i zámek Strechau s krásnou sbírkou starých aut značky Steyr, kde se pro změnu chtěl ženit se svou vyvolenou Annou onen arcivévoda Johann, kdyby mu to jeho bratr císař František na poslední chvíli nezakázal. Pobyt tedy hezký a poučný, ale jistě chápete, že to nebylo úplně ono.
A tak jsem letos využil faktu, že žena odřekla plánovanou koupací dovolenou na Sardinii a zaktivizoval přítele Vladimíra s jeho syny a pak zajistil ubytování v půvabném pensionu Bergerhof (Krásná vyhlídka měla obsazeno). Pršelo až do 28 července a v ten den jsme se v Bergerhofu setkali. Předpověď počasí na sobotu 29 července byla příznivá, jen paní domácí se nás zeptala, zda jsme si zarezervovali lanovku. Trošku mi tím vyrazila dech – byl jsem na dachsteinském ledovci už pětkrát a nikdy jsem rezervaci nepotřeboval. Upozornila mě na to, že je hlavní sezóna a zítra bude první pěkný den po dlouhé době. Wifi sice nefungovalo, ale Vladimírův syn Juraj dokázal zarezervovat první lanovku nahoru (všechny ostatní už byly plně obsazeny) na ráno a poslední dolů (všechny dřívější byly plně obsazeny) na odpoledne. Paní domácí byla ochotna kvůli nám dokonce servírovat snídani dřív než v sedm a tak nám už tentokrát opravdu nic nestálo v cestě.
Jak jsem napsal v první větě tohoto článku, konečně jsme ho tedy dali. Po dvouminutovém zaškolení, jak se chovat na feratě, jsem na sebe oblékl výstroj a vydal se na ono ramínko, které bylo přece jen spíš „céčkové“ než pohodové. Prý to tak má být. Nástup má být nejobtížnější, aby si člověk prověřil, zda na to má. Pokud totiž zůstane viset hned na nástupu, je celkem jednoduché slanit ho dolů. Výše je to pak problematičtější. Takže jsem si zažil trochu strachu a hlavně staří pánové působili na karabinách poněkud exoticky. I když jsem měl na hlavě přilbu, bílé vlasy se mi úplně ukrýt nepodařilo. Lidí bylo hodně – byl to koneckonců první pěkný den po delší době. Ještě jsem visel na céčkovém nástupu, když se pode mnou vytvořila fronta nervózních mladých Rakušáků. „Poprvé na kopci?“ ptal se mě jeden nerudně. „Na kopci ne, na feratě ano,“ opravil jsem ho. „Tak to byl už nejvyšší čas, co?“ pravil ten nezdvořák a oblezl mě. Ještě, že nedodal „dědo.“ To bych mu tu karabinku překousl. Zbytek výstupu byl už bezproblémový, ostatně lezou tam i děti – byl tam i Péťa. Totiž krajan ve věku asi devíti let. Českých i slovenských turistů tam bylo požehnaně, kromě němčiny to byly zřejmě jediné dva tam používané jazyky. Sestup byl už problematičtější. Ne všichni přijeli první lanovkou, a když už jsme se rozhodli sestoupit do doliny, oni právě vystupovali. V davech. Museli jsme pouštět okolo nás nahoru někdy i třicet lidí najednou a byli tam i takoví, kteří opouštěli značkovanou a lany zajištěnou cestu a pak nám na hlavu shazovali kameny. Naštěstí netrefili a stejně jsme měli přilby.
Takže kdo touží po trošce adrenalinu – opravdu ho není příliš mnoho, pak cestu na vrchol nejvyšší štýrské hory můžu doporučit. Samozřejmě je tu alternativa i pro ty, kdo toho adrenalinu chtějí mít hodně. Pak ovšem žádná lanovka na ledovec. Pěkně vyšlapat k Südwandhütte, pak sestoupit k první feratce Anně (podle Anny Plochl) a po ní čeká jedna dlouhá a strmá jménem Johann (můžete jednou hádat, po kom se jmenuje). Tudy se dostanete k sedélku s chatou Seethalerhütte a pak už zbývá jen poměrně snadný výstup na vrchol. Na tento výkon ovšem člověk potřebuje celý den a má co dělat, aby stihl poslední lanovku do údolí. Možná je lepší zabezpečit si ubytování na chatě na ledovci. Feratami se jinak hory okolo Ramsau jen hemží, Rakušáci prostě jdou s dobou. Ostatně komu je Anna Johann málo, má ještě možnost vylézt k horské stanici lanovky po feratě Skywalk – myslím, že už samotné jméno napovídá, jak se na ní člověk cítí.
Ubytování v Ramsau jsou spousty, doporučuji ale rozhodně hledat ubytování v hotelech nebo pensionech, které nabízejí takzvanou „Sommercard“. (Nemají ji všechny, je třeba se po ní při rezervaci ubytování ptát). Tato karta, kterou dostanete v hotelu či pensionu bezplatně, má spousty výhod. Například je v ní obsaženo bezplatné používání všech lanovek v oblasti Dachstein-Schladming. Což je podstatná výhoda, jen lanovka na dachsteinský ledovec stojí 42,50 Euro. (Takže při ceně za nocleh 30 euro a ceně mýta k lanovce 9 Eur, mě vlastně Ramsauské sdružení v ten den sponzorovalo sumou 21,50 Euro) Použít se dá jedna lanovka denně a každá jen jednou během pobytu. V ceně jsou i mýta na horských cestách jako je právě Dachstein nebo například Stoderzinken u Gröbmingu, což je nádherná vyhlídková hora. Zadarmo je i využití krytých bazénů v Ramsau či v Schladmingu (bez sauny, ta se musí platit zvlášť) či otevřených koupališť v okolí. Řada muzeí v okolí (jako například v Schladmingu) se dá navštívit zadarmo, stejně tak i poměrně vzdálený krásný klášter v Admontu (na zpáteční cestě?), na návštěvu jiných zámků, jak například Strechau u Rottenmannu, Hohenwerfen cestou na Salzburg nebo pivovaru v Schladmingu jsou slevy. Některé z nich, jako například návštěva solných dolů v Halstattu nebo v Altausse, či dobrodružství Zipline na Stoderzinkenu jsou jen marginální, ale proč je nevyužít? Kdo opravdu miluje adrenalin, může si v Gröbmingu koupit kombinovaný lístek na Abenteuerpark a Zipline, kde se může s horolezeckou výstrojí na různých atrakcích natažených mezi stromy a skalami vyřádit dosyta (ovšem levné to není, i se Sommercard stojí takový lístek 55 Euro na dospělého a na den a pro dítě do 15 let 37 Euro.
Ostatně přímo uprostřed Ramsau je stojí místní kopec Rittisberg s obrovským zábavným parkem, kde si děti -a nejen ony – opravdu přijdou na své. Je zde i letní sáňkařská dráha, střílení z luků atd., atd. Prostě skoro všechno, na co si pomyslíte.
Výhodou lanovek je, že se člověk dostane do výšky okolo 1800 metrů, odkud pak startuje horské túry, dostane se tedy mnohem dál a výš, než by to zřejmě dokázal při pochodu z doliny. Z Hauser Kaiblingu jsme zdolali Höchststein – krásnou vyhlídkovou horu v Nízkých Taurech, která nás už taky jednou odrazila ledem a sněhem (tehdy jsem si potrhal vazy na čtvrtém prstu pravé ruky), letos jsme jí ale starý dluh splatili – za normálních podmínek sice poměrně kondičně namáhavý výstup ale bezproblémový a bez nebezpečí.
A z Ramsau je možno jít takzvanou „Královskou etapu“. Myslel jsem, že je to díky její kráse a musel jsem se přesvědčit, že nejenom díky ní. Výstup přes Silberkarklamm připomíná trochu Slovenský ráj, pak ale následuje výškový výstup přes 1000 metrů, pak dlouhý, ale krásný pochod mezi horami s výhledem na masív Dachsteinu ke Guttenbergovu domu (kde je český obsluhující personál a dokonce i menu v češtině (i když s pořádnými pravopisnými chybami – ale nikdo není dokonalý, díky němu jsem se dozvěděl, že legendární Schiwasser je vlastně malinová šťáva) a pak po poměrně nudné cestičce do Ramsau. Pokud někomu těch 1200 výšových metrů nestačilo (jako mému příteli Vladimírovi, ale to mé čtenáře samozřejmě nepřekvapí) je od průsmyku nad Guttenbergovým domem možná procházka na horu Sinabel (kam vede od Guttenbergova domu i dlouhá a poměrně náročná ferata) nebo poněkud delší trasa na blízký Eselstein. Pánové prosím nezapomenout zastávku na chatě Lärchenbodenhütte, jsou tam neobyčejně krásné číšnice. Směr ze Silberkarklamu do Ramsau je určitě hezčí než opačně – stojí to za to. Jako ostatně v této oblasti skoro všechno. Mnoho krajanů to už ví – doslova se tam jimi hemžilo.
Takže pokud jste dostali chuť – je to dokonce blíž než do tradičních Vysokých Tater. A letní sezóna ještě neskončila – ostatně Sommercard platí zhruba do poloviny října.
