Jde o naprosto potřebnou funkci. Odkdy pán Bůh vymyslel jeden ze svých nejlepších žertů se spletením jazyků pod babylónskou věží (i když tenhle žert nedokáže držet krok s mnohem lepšími a drsnějšími, jako bylo například vložení prostaty do mužova těla – kdyby se byl tehdy při tvoření poradil s jakýmkoliv instalatérem, byl by mu tento určitě řekl, že něco takového se na odtok zabudovat prostě nesmí – jenže tehdy asi ještě instalatéři nebyli) lidi si prostě nerozumí. Jsou ale osoby ovládající více jazyků a ochotné v té hrozné spleti, potencované současnou globalizací, pomoci. Většinou ovšem za peníze. A ne za málo. Především v čase uprchlické krize si každý, kdo měl povolení překládat z arabštiny, vydělal slušný balík. Byli i takoví, kteří to povolení měli, aniž by arabsky uměli, ale to už je jiná kapitola. Aby tomu náš zaměstnavatel předešel, sepsal si seznam lékařů, kteří ovládají jiný než německý jazyk (angličtina se nepočítá) a potom je volají, když někde onemocní jejich krajan. Moje manželka má tu čest na grazské klinice častěji, ať už při úrazech automobilových či lyžařských anebo při tlumočení problémů Róma se zlomeninou lícní kosti „Tak znate pani doktorka, tak sme sa popili a potom sa pobili a už to aj bolo.“
Někdy je to funkce hodně potřebná, když přivezli na kliniku pana Jelínka s rozdrcenýma nohama po automobilovém úrazu či když na Stolzalpe přivezli holčičku Janouchovou s otřesem mozku. Když na takového člověka v těžké krizové situaci promluví krajan, je mu hned lépe – neřkuli, je-li to dítě. A člověk se cítí být užitečný.
Jednou k nám přišel na Stolzalpe čínský kolega na stáž. K úžasu všech neuměl ani slovo německy či anglicky. Hovořil pouze čínsky a byl s tím naprosto spokojený. Rakouští ortopedi ne. Nakonec našli řešení. V Murau byla tehdy ještě čínská restaurace. Zaktivovali tedy jejího majitele a ten dorazil do nemocnice a posléze i na operační sály a překládal krajanovi, co mu rakouští lékaři říkali. Tedy aspoň v to všichni doufali, kontrolovat se to nedalo. Nakolik se čínský kuchař vyznal v odborné ortopedické terminologii, bylo víc než sporné.
Já jsem mohl excelovat, když na Stolzalpe jezdili Rusové z okolí Omska nechat si implantovat kyčelní protézy, teď ve Wagně se nacházím na průjezdu českého národa na dovolenou do Chorvatska, kdy každou chvíli někomu přijde po cestě zle a zastaví se v poslední rakouské nemocnici, než překročí hranici do někdejší Jugoslávie. A samozřejmě jsou tu i dálkoví řidiči, ať už Řekové, Bulhaři, Poláci či Chorvati, nějak to jde vždycky.
Můj problém je v tom, že umím z každého jazyka trošku, někdy víc, někdy méně, dokonale neovládám ale ani jeden – už ani tu češtinu vlastně ne. Pivo či víno si ale umím objednat téměř ve všech evropských jazycích (což jsem už mnohokrát využil) a stejně tak skoro ve všech evropských jazycích (a dokonce i v čínštině) umím vyznat lásku (což jsem ještě nevyužil nikdy a zřejmě se mi to už ani nepoštěstí. Takové znalosti se řadí do kategorie „nepotřebné vědomosti“ a tvoří v mozku balast, který zabírá místo, kterého se ale nedokážete zbavit). Už ale i tak kusé znalosti několika vět v rozdílných jazycích mi přinesly pověst jazykového génia a nikdy jsem nezklamal sestřičky z oddělení tak, jako když jsem nerozuměl pacientce z Pákistánu, hovořící pouze místním dialektem.
„Vy jste jí opravdu nerozuměl?“ žasla sestra na vizitě. „My jsme myslely, že ovládáte všechny jazyky.“
Ne, neovládám. Dokážu se sice domluvit s řadou cizinců, hovořícími některým slovanským jazykem, lidmi hovořícími německy, anglicky (pokud je to angličtina originál a ne arabská, čínská nebo japonská) či italsky ( při italštině totiž v podstatě stačí ruce a nohy, protože ty tvoří 60 procent italské slovní zásoby), nikoliv ovšem maďarsky, turecky, či čínsky. A i při oněch jazycích, v nichž jsem jakž takž honěný, může bez tlumočníka docházet k nedorozuměním.
Ruský pacient z Čečenska mi vysvětloval své problémy se stolicí a opakoval, že si už vícekrát zavedl do konečníku „sviečku“. To mne vyvádělo opakovaně do rozpaků, protože jeho sexuální praktiky mne opravdu až tak do detailu nezajímaly. Musel jsem sáhnout hodně hluboko do mých znalostí východoslovanského jazyka, než mi došlo, že „sviečka“ znamená v ruštině čípek.
Proto je lepší čas od času využít služby tlumočníka. Má to ovšem své záludnosti. V roce 1992, ještě před volbami, které rozhodly o definitivním rozdělení Československa na dva samostatné státy, jsem vedl delegaci města Poprad a Vysokých Tater do Albervillu. Poprad se hlásil do soutěže o vypsání zimních olympijských her, a my jsme si jeli k Francouzům pro „know how“. Byl to velmi milý výlet se skvělou stravou a bohatým programem – mimo jiné s přijetím u starosty Albervillu. Protože z francouzštiny umím pouze čtyři věty – a sice omluvit se, že neumím francouzsky, objednat pivo či víno, vyznat lásku a koupit elastické kalhoty pro děti (protože jsem tehdy dostal od manželky takový úkol), použil jsem při své projevu na allbervillské radnici služby tlumočnice, netušíc, že je příslušnicí Slovenské národní strany. Sice, když jsem hovořil o Československu, novém federativním uspořádání vztahů mezi jeho národy a o prezidentovi Havlovi, nějak jsem nedokázal tato slova ve francouzském překladu tlumočnice odhalit, netušil jsem ale ještě pořád nic zlého. Pak přišel večer a my jsme seděli u společného stolu, tlumočnice vedle mne, protože jsem její služby nadále potřeboval. Pak jsem ale uviděl číšníka a použil jednu z mých čtyř vět, které ovládám: „Garcon, un bouteille de vin rouge, s´il vous plait!“ V tom okamžiku tlumočnice zbledla jako smrt a já jsem se obával, že budu muset v příští sekundě použít mé medicínské schopnosti při její reanimaci. Od toho okamžiku mne pozorovala s velkou nedůvěrou a při překladu mých vět mne pozorovala po očku a překládala hodně pomaleji než předtím. Záhadu mi pomohla vyřešit druhý den ráno jedna dáma z delegace Vysokých Tater, Češka ovládající francouzštinu. „Pane doktore, kdybyste věděl, co ona tomu starostovi povídala!“ Nevěděl. Ona si ale od okamžiku, kdy jsem si objednal onu láhev červeného vína, myslela, že vím, a že je ona už vlastně nezaměstnaná. Nechal jsem ji v tom přesvědčení až do konce našeho pobytu – byl jsem hodně zlý? Problém se vyřešil sám tím, že pan Mečiar vyhrál volby. Nemusela jít tedy ona, ale já.
Tlumočník by měl ovšem ovládat jazyk na patřičné úrovni, aby nedocházelo k nedorozuměním. Sloužil jsem – už v Rakousku – s mladou kolegyní jménem Babčicky. Byla to atraktivní mladá dáma, připomínající některými rysy tváře Angelinu Jolie, a se sexappealem, o nějž se mohla opřít. Ve věcech medicínských šikovná, samostatná a angažovaná. V noci, aby pana oberarzta při častém vstávání netrefil šlak a ona ho pak nemusela léčit, zvládala pacienty většinou samostatně a volala o pomoc jen v nejvyšší nouzi.
Možná právě proto si ji osud vyvolil pro následnou historku. O půl páté ráno se před ambulancí objevili dva Poláci. Když se paní doktorka objevila a na jejím štítku si přečetli jméno Babcicky, polští páni ožili a spustili na ni polsky. Kolegyně sice má polské předky a atraktivní slovanské tělesné tvary, tito předkové ale přivandrovali do Rakouska ještě za císaře pána. Její znalosti polštiny jsou ted nulové. Když návštěvníkům řekla, že polsky nerozumí, znejistěli a ke slovu přišel tlumočník, jenž doprovázel postiženého pacienta. Zamyslel se a pravil: „Frau Doktor, wissen Sie, mein Freund hat Probleme mit seinem Schwanz“. (Paní doktorko, víte, můj přítel má problémy se svým ptákem.) To byl okamžik, kdy i jinak samostatně pracující kolegyně Babčicky sáhla po telefonu a přivolala si pana oberarzta – tedy mne – na pomoc.
Mimochodem, ten pacient měl zástavu močení při zvětšené prostatě, právě onen jeden z nejlepších božích žertů při tvoření člověka, jehož vtipnost ale postižení nedokážou tak úplně docenit.