Za časů, kdy ještě Česká republika nepatřila do svazku zemí EU, musel lékař, jenž se rozhodl pracovat v cizí evropské zemi, nostrifikovat, čili nechat si potvrdit svůj diplom získaný na české univerzitě. Chci vyvrátit fámu, která se houževnatě držela po celá desetiletí – i absolventi Karlovy university se nostrifikačním zkouškám podrobovat museli, že se jedná o universitu starší než všechny ostatní v německy hovořícím prostoru nikoho naprosto nezajímalo. Nad kompatibilitou vzdělání bděla speciální komise, která vysekala cizinci řadu zkoušek, kterým se musel podrobit, pokud zjistila, že měl jen o jednu jedinou hodinu přednášek či praktik méně než předepisovala universita vídeňská.
Minimální počet zkoušek byl čtyři a sice hygiena, farmakologie, sociální lékařství a soudní lékařství. Mně přidali ještě gynekologii, kožní lékařství a oční, proč, to mi nikdo nevysvětloval. Klinické psychologii jsem se ubránil argumentem že jsem se narodil ve stejného okresu jako Sigmund Freud, což udělalo na členy komise patřičný dojem.
Rakouští páni profesoři přistupovali ke zkouškám velmi rozdílným způsobem. Od velmi nepříjemného, jako byl zkoušející na soudním lékařství, který se rozhodl nímanda z východu ponížit a znevážit (zkoušky jsou totiž v Rakousku veřejné a chodí na ně studenti naslouchat, aby se na otázky pánů profesorů mohli lépe připravit) přes přístup seriózní, jaký zvolili dermatolog, farmakolog či očař, přátelský pokec – samozřejmě na sociálním lékařství, kde se jinak zkoušet ani nedá, až po průběhy kuriózní.
Nejpřátelštější byl pan profesor Marth z hygienického ústavu. Dva měsíce před zkouškou musel člověk k němu na povinnou konzultaci. Pan profesor dával potřebné know how.
„Každý kandidát u mne dostane u zkoušky dvě otázky, pane kolego,“ vysvětlil mně. „A největší problém v hygieně je odstraňování odpadu. To je přísně vázáno zákonem a ty zákony jsou v každé zemi jiné. Ovšem já musím trvat na tom, aby lékař pracující v Rakousku znal zákony o odstraňování odpadu v Rakousku. Takže tuhle otázku ode mne dostane každý.“
Kvitoval jsem pozitivně skutečnost, že jednu ze dvou otázek už takto znám.
„A kdepak vy jste pracoval posledně?“ ptal se pan profesor.
„Na dialýze,“ odpověděl jsem.
„Takže taková hepatitída typu B by pro vás neměla být velkým problémem, že?“ zeptal se a když jsem přikývl, poznačil si něco do notesu.
Za daných okolností se člověk zkoušky až tak nebojí.
Dostavil jsem se na ni dva měsíce později v dobré náladě a optimisticky naladěn.
„Mohl byste mi říci něco o odstraňování medicínského odpadu, pane kolego?“ zeptal se pan profesor téměř spiklenecky. Vysypal jsem to ze sebe jako z pytle, samozřejmě, že jsem se na tu otázku připravil.
„Výborně, výborně,“ chválil pan profesor a nahlédl do notesu. V tu chvíli znejistěl, začal v zápisníku listovat a očividně v něm stoupala nervozita. Pohlédl na mne nedůvěřivě a pak se zeptal:
„Byl jste tu u mne na představovací rozhovor?“ zeptal se.
„Jistěže, pane profesore, bude to tak dva měsíce.“
Profesor Marth znervózněl ještě víc, začal se potit. Rozepnul si sako, povolil vázanku a pak se na mne nejistě podíval. Pochopil jsem, že neví, jakou mi slíbil otázku. Stránka ze zápisníku se někde stratila.
„Kde jste pracoval předtím, než jste přišel do Rakouska, pane kolego?“
„Na dialýze, pane profesore.“
„Takže…takže… taková hepatitida typu C?“ zeptal se nejistě.
„Žádný problém,“ uklidnil jsem ho a následujících pět minut jsem hovořil o zákeřnostech této infekční choroby. Viděl jsem, jak z pana profesora opadává nervozita, jak se uvolňuje a z místnosti mne vyprovodil už úplně šťatný. I takoví dobří lidé se v Rakousku najdou.
Pravým opakem byla gynekologie. Nejprve byla povinnost chodit trénovat na fantómu porod. Celkem jsem musel absolvovat deset hodin, kdy mne zaučoval zřízenec ústavu, jak vytahovat kožené dítě z gumové…
Protože jsem už měl za sebou z časů mého studia a poté cirkulace několik živých porodů, nijak mne tento trénink neuspokojoval ani nelákal. Zejména, když jsem na tyto hodiny musel jezdit ze 150 kilometrů vzdálené Stolzalpe. Po čtvrtém kurzu jsem lahví moravské slivovice dokázal přesvědčit zřízence, že jsem už záhady porodu zvládl a navíc si tak získat jeho nehynoucí přátelství. Mělo se mi hodit.
Pan profesor na zkoušce se totiž až tak přátelsky netvářil. Naštěstí jsem si vytáhl první otázku kompatibilitu krevních skupin, čili skutečně denní chlebíček každého internisty, zejména pak, když pracoval na dialýze mezi samými chudokrevnými pacienty potřebujícími krevní transfúze prakticky denně. Uvolněně jsem panu profesorovi vylíčil všechny záhady a zákeřnosti krevních skupin a Rh faktoru, způsob jejich určování, desensibilizace atd. a uvolněně jsem očekával
svou jedničku.
„A jak se jmenuje ten test?“ vyštěkl na mne profesor.
Nechápal jsem. Už jsem přece všechno řekl, včetně křížového testu prováděného u postele pacienta těsně před podáním konzervy. Pomyslel jsem si, že pan profesor možná špatně slyší nebo si trochu pospal a začal jsem znova.
„To už jste říkal,“ přerušil mne nerudně. „Ptal jsem se, jak se jmenuje ten test?“
„Jaký test?“ nechápal jsem.
„Ten test!“ zvýšil profesor hlas.
Naprázdno se polkl. Profesor si mne prohlížel jako had myš, kterou v příští vteřině spolkne. I já jsem měl ten pocit.
„Bed-side test,“ vykřikl. „A to nevíte?“
„Ale vždyť já jsem…“ chtěl jsem se bránit, protože jsem onen křížový test u postele pacienta popsal do detailu.
„Nevíte,“ triumfoval profesor a napsal si k mé první otázce čtyřku (v Rakousku je pětistupňová škála, vyhazuje se tedy až při pětce). A dal mi druhou otázku. Skoro jsem zkolaboval. Neměl jsem ani nejmenší tušení, kterého orgánu se cystická degenerace týká. Naštěstí není sice těch orgánů v gynekologii zas až tak moc, nicméně jsem se stejně na první pokus netrefil. Zkouška se změnila v boj o přežití a profesorova nálada se horšila každou mou další větou.
„Tak se předveďte aspoň při porodu,“ zahromoval.
Otočil jsem se k fantomu a tam stál můj kamarád zřízenec podplacený moravskou slivovicí. Věděl, že mi jde o život a byl ochoten pomoci. Připravil mi nejjednoduší možný porod, takzvaný „porod v chodu“ kdy je hlavička už porozená a je třeba jen vytáhnout zbytek novorozence. Nic lehčího neexistuje a díky tomu jsem nakonec dostal milostivou čtyřku, abych se mohl začít oficiálně starat o mé internistické pacientky u jejichž absolutní většiny rozhodně nic podobného nikdy hrozit nebude. Už proto, že jejich věkový průměr je vysoko nad hranicí, kdy by se jich porod ještě mohl osobně týkat.
Nicméně jsem zkušebnu opustil za soucitných pohledů přítomných studentů s bolestmi žaludku a silný nutkáním na zvracení. Další půl hodinu jsem proseděl na lavičce před gynekologiií a přemýšlel, zda zvracet, či nezvracet. Nakonec jsem se rozhodl nezvracet a myslím, že to bylo správné rozhodnutí.
Kolegové, kteří přicházejí do Rakouska pracovat v posledních letech, se rozhodně nemohou zlobit, že jejich země přistoupila k EU a nostrifikace se jich tedy už netýká. Možná by měli o této výhodě poreferovat i odstupujícímu panu prezidentovi Klausovi, jenž ještě žádnou výhodu na přistoupení k této evropské společnosti nenašel.