Možná že je už čas, abych aspoň těm, kdo najdou cestu k mé webové stránce, popsal, kde vlastně žiji. Myslím si totiž, že to místo stojí za to – v jiném případě bych tu zřejmě asi nebyl. Okres Murau se nachází na nejzápadnější výspě Štýrska, tak západní, že na jih od něho se už nacházejí Korutany. Murau je okresním městem – tedy městem – městská práva samozřejmě má a to už po řadu století, ale žije v něm 2400 duší, čili kritéria města, jak ho chápame my, vlastně nesplňuje. Ale v Rakousku, kde se přesně rozlišuje historická hierarchie vesnice – trh – město, to má svůj význam. Ostatně „město“ Oberwölz v našem okrese má obyvatel jen osm set.
O to je tu všechno menší, milejší a hlavně zapomeňte, že byste tu mohli mít nějakou anonymitu. Znají se tu úplně všichni. Potkám-li člověka na ulici ve věku nad padesát let a ještě nebyl mým pacientem, je mi okamžitě podezřelý. Buď se chodí dávat vyšetřovat ke konkurenci ve Friesachu (Korutany) nebo do Tamswegu (Salcbursko) nebo je to turista.
Region Murau je totiž jedním z nejdynamičtějších okresův Rakousku, co se týká vývoje turistického ruchu – zejména díky maďarským turistům. Každý národ má svou posvátnou horu. Češi Blaník, Slováci Sitno, Arméni Ararat – no a Maďaři Kreischberg. Že se nachází mimo území Maďarska zřejmě vyplynulo z nedostatku vlastních kopců. Od Budapešti je Kreisberg ostatně vzdálen jen čtyři hodiny jízdy autobusem – tedy v současném malém globalizovaném světě jen skok. Když jedu do práce a předjíždím dlouhé kolony aut s madarskými poznávacími značkami vím, že poutníci už zase vyrazili. Arab musí aspoň jednou za život do Mekky, Maďar na Kreischberg. Jak k tomu došlo, jsem se dozvěděl jednou při lyžování na tého posvátné maďarské hoře. Sněžilo tolik, že jsem se musel schovat do hospody a tam jsem se seznámil s učitelem budapešťské lyžařské školy, který se v roce 1990 vydal do Rakouska, aby našel místo, kam by mohl vozit své žáky. Hledal místo z Budapešti dosažitelné, s jakous takous strukturou a ne příliš drahé. A tak skončil u nás. A po něm rok po roku stále více maďarských klientů.
Murau má opravu pěkné okolí. Nízké Taury se svou výškou do 2800 metrů připomínají hodně Vysoké Tatry – ovšem bez davů turistů. Když se tu vydáte na horskou tůru, potkáte dva až tři lidi (a několik desítek krav) a na chatě, kde si můžete dát pivo, se s vámi bude chtít hospodský pobavit, odkud pocházíte, jak se vám v kraji líbí a jestli přijedete zase. Čili jakési osobní kouzlo, odhlédnouc od toho, že chatu Rudolfa Schobera na Etrachersee má v pronájmu paní Eva Hlobilová, původem z Rožnova pod Radhoštěm.
Okres Murau má totiž četné vazby na Čechy a Moravu – odhlédnouc od mé maličkosti a fotbalového trenéra Rostislava Ondráčka, který přivedl fotbalisty Sankt Lambrechtu až do třetí nejvyšší rakouské soutěže, aby se pak moudře uklidil zpět do rodného Havířova.(Sankt Lambrecht už zase hraje okresní přebor.)
Ty vztahy začaly ovšem trošku nešťastně – v roce 1269 přitáhla k Murau vojska Přemysla Otakara II, který se v tom roce stal korutanským vévodou. Vojáci měli ke své návštěvě dobrý důvod. V Murau tehdy vládl Ulrich von Liechtenstein, známý trubadúr a básník, hlavním povoláním ale loupežný rytíř. Přemysl Otakar udělal jeho loupení přítrž, čímž si jej na věky znepřátelil – tedy na věky – oba se brzy s tímto světem rozloučili (Přemysl Otokar na Moravském poli a Ulrich v posteli na murauském hradě).
Druhá vazba se pak uskutečnila, když si v roce 1617 vzal tehdy třicetiletý Georg Ludwig von Schwarzenberg dědičku murauského panství Annu Neumann von Wasserleonburg. Paní Anně Neuman bylo tehdy 82 let a Georg Ludwig byl jejím šestým mužem. Protože druhý manžel paní Anny byl Christof, poslední z rodu murauských Liechtensteinů, zdědil pak pan Georg Ludwig o šest let později po smrti své maželky Murau se všemi přilehlými statky. A rod Schwarzenbergů, z něhož pochází náš současný ministr zahraničí, zde už zůstal. Paní Anna Neumann je v Murau dodnes velmi populární, jmenuje se po ní nejdelší ulice ve městě a její socha s její slavnou kočkou stojí před okresním úřadem. Paní Anna byla přesvědčenou protestantkou v době, kdy se štýrský vévoda Ferdinand, pozdější neslavně známý český krála německý císař Ferdinand II snažil všemi prostředky učinit zemi opět katolickou. Anna Neumann bránila své poddané mimo jiné i svými sňatky, nakonec ale protestantskou víru v Murau nezachránila. Dnes žije v okrese Murau a v sousedním Lungau v Salzbursku 400 protestanů – jen tak mimochodem, muslimů je tady 800, tedy dvakrát tolik. Když pak paní Anna zemřela, nastal problém, kam ji pochovat. Pro občany Murau byl problém ji pochovat jinde než v kostele, pro nějž darovala jakož i pro město tolik peněz. Na druhé straně se čerstvě pokatoličtěné duše bouřily pochovat kacířku na posvěcené půdě. Vše dopadlo, jak to už bývá v Rakousku zvykem, kompromisem. Paní Anna byla pochována pod zdí kostela, a to tak, aby hlava, tedy nositelka kacířských myšlenek, byla venku mimo kostel. Nebyl to krásný příklad náboženské snášenlivosti?
Schwarzenberkové už v Murau zůstali dodnes, odtud se zakoupili v sedmnáctém století v Čechách, nejprve v Třeboni, pak na Hluboké a pak zdědili statky bohatého rodu Eggenberků i s Českým Krumlovem a stali se tak pány celého českého jihu. Murau ale nikdy neopustili, a když byli z Čech speciálním zákonem v roce 1947 vyhnáni, odešli zase sem. A vzali s sebou řadu svých zaměstnanců, z části českých Němců, z části Čechů. Řadu z nich jsem měl ještě čest poznat, bohužel čas je neúprosný, jeden po druhém zemřeli a jejich děti už česky neumí. Murauský zámek stojí za zhlédnutí, prohlídky jsou v letní sezóně dvakrát do týdne, ve středu a v sobotu.
Ve dvacátých letech minulého století se pak dočkalo Murau další významné události. Na hoře Stolzalpe – kopci s významem moravských Petrových kamenů, tedy shromaždištěm čarodějnic (mezi námi, někdy mám pocit, že jich tu řada zůstala dodnes), byla vybudována léčebna pro nemocné tuberkulózou. Nejdříve pro děti a začátkem let třicátých i pro dospělé. Když pak tuberkulóza po válce začala mizet a pro nemocnici se hledala nová orientace, byl sem povolán z Grazu profesor Buchner, jenž z tuberkulózní léčebny vybudoval světoznámou ortopedii, největší v Rakousku. Jeho nástupce Graf se proslavil ultrazvukovou diagnostikou kojeneckých kyčlí. Pokud tedy nesete své novorozené děti či vnoučky k lékaři, aby jim vyšetřil kyčle, zda nejsou vrozeně vymknuté, dělá to s největší pravděpodobností metodou podle Grafa, tedy mého bývalého šéfa (odešel do důchodu 1.1.2011). V roce 1990 přibyla k ortopedii i interna a na tu jsem pak v roce 1996 přišel já. A jsem tu dodnes.
Proč? Těžko říci. Možná proto, že už sto metrů za nemocnicí rostly hřiby, na něž jsem se mohl vydat po pracovní směně. Možná kvůli sjezdovkám na Kreischbergu (přelidněno lidmi hovořícími nesrozumitelným jazykem), Lachtalu, Frauenalpe či Grebenzenu. Pro náročnější lyžaře je pak k dispozici Turacherhöhe (asi 40 km vzdálena), Obertauern (50 minut autem), či moje oblíbené středisko Aineck-Katschberg (ke kterému musím autem něco přes půl hodiny. Ta poslední dvě střediska jsou sice už v Lungau, nejdrsnějším okrese sousedního Salcburska, ale stojí za to si tam občas zajet.
A v létě pak jsou k dispozici Nízké Taury s řadou svůdných kopců a jezer, oblast Turachu na hranici s Korutany a Sölkpass, kudy se už v římských časech převážela sůl a dnes tam stojí v romantickém údolíčku, jednom z nejkrásnějších na světě chata arcivévody Johanna, kde v létě každé útery grilují vepřová žebra.
Murau samotné i jeho okolí pak nabízí řadu hotelů a pensionů od přelidněného Kreischbergu, po hotely Lercher (s tříhvězdičkovým kuchařem Pucherem), Ferner, až po řadu pensionů, na samotné Stolzalpe například pension Käferhube (www.kaeferhube.at), patřící mladé rodině Leitner, kam mne jezdí v lyžařskou sezónu navštěvovat rodina mé ženy. Takže lákavé prostředí pro jak pro člověka milujícího přírodu, horské túry, lyžování a sport, tak i pro člověka se zájmem o historii.
A na jednu murauskou zajímavost bych skoro zapomněl. A přitom má opět vazbu na Českou republiku. Jedná se o pivo. Nemusíme si nic moc namlouvat, rakouské pivo za moc nestojí. Zejména ty nejslavnější značky jako Göser chutnají jako alkoholická voda, po jednom pivu už druhé do žaludku nedostanu. A pak jsem náhle narazil na Murauer Bier – a všechno bylo jinak. To pivo je totiž skutečně naprosto pitné – samozřejmě je za tím zase jedna historie. Tu jsem se dozvěděl od jedné mé pacientky. Její manžel, pan Winzig, byl sládkem v pivovaru v Českém Krumlově. V roce 1946 se jako Němec musel vystěhovat. Odešel do Murau, recepturu vzal s sebou a přesvědčil majitele pivovaru pana Balzera (jeho vnučka byla několik let mou kolegyní v nemocnici – neříkal jsem, že se tu všichni známe?) aby začal vařit pivo tímto způsobem. Takže pokud vám murauské pivo nápadně připomene chuť piva českého, není to okolnost čistě náhodná.
Zní to všechno lákavě? Tak se přijeďte podívat. Ať už v létě nebo v zimě. Je tady hezky vždycky.