Svět pod vládou peněz

               Lenin kdysi prohlásil, že „Kapitalisti nám prodají i ten provaz, na kterém je potom pověsíme.“ Světový vůdce proletariátu sice se svým plánovaným hospodářstvím příliš neuspěl, ale ve věšení se vyznal a v tomto oboru měl nemalé úspěchy. A věděl, že věšet na ruském provaze by bylo velké riziko. Že by se takový provaz v důsledku špatné kvality zřejmě příliš často trhal. Ne že by měli bolševici problém s tím, takového spadlého viselce pověsit ještě jednou, ale bylo by to prostě hodně práce. Bylo lepší koupit kvalitní provazy ze západu. Tak jako tam současné rusko nakupovalo čipy do svých raket, kterými zabíjí na Ukrajině.

               Lenin, který žil dlouhé roky v centru evropského bankovnictví v Curychu, poznal totiž dobře slabinu kapitalistického systému – hlad po penězích, a to za každou cenu. Peníze neznají morálku a na tom se nic nezměnilo.

               Jenže v současnosti tu morálku přímo diktují. Nejenom apoštolové jako Musk, Trump nebo Babiš. Ale mistrovství světa ve fotbale v Kataru je toho nejzřejmějším důkazem. Že byla kandidatura Kataru koupená, věděl každý už od samého začátku. Že za tím ale byl pád na kolena před penězi plynových šejků, víme až teď. Ne Katar byl tou žebrající stranou, ale FIFA se svým zkorumpovaným šéfem Infantinem (který byl královsky odměněn možností v Kataru zadarmo bydlet a užívat si života plnými doušky). Dát organizaci tak velké sportovní události zemi, kde lidská práva nehrají žádnou roli a kde je v školních osnovách popírání holocaustu a Popíráno právo Izraele na existenci, je prostě neuvěřitelné. Úleva nad skutečností, že se Izrael pro mistrovství světa nekvalifikoval, byla obrovská. Jestliže byl Infantinův předchůdce Sepp Blatter zkorumpovaná osobnost, je jeho nástupce zkorumpovaný šašek. To ale nic nemění na tom, že bude do čela nejvyšší fotbalové organizace znovu zvolen. Protože absolutní většinu v plénu mají fotbalové federace z Afriky a Asie a hlasy jejich zástupců se dají levně koupit. Hodně to připomíná simonii při volbě papežů v pozdním středověku – zřejmě se od té doby zas tak moc nezměnilo.

               A evropské organizace, které nejprve dělaly ramena, se schlíple stáhly a dělají, co jim Infantino poručí. Ne že bych byl nadšen myšlenkou, že by kapitáni mužstev nosili kapitánskou pásku s nápisem „One love“, podle mého soudu by měli mít pásky v národních barvách. Ale pokud takové nosit chtěli, je šílené, že jim to FIFA (rozuměj Infantino) zakázala pod hrozbou žlutých karet, ztráty bodů atd. Německá reprezentace nesměla letět se svým letadlem s nápisem „Diversity Wings“ do Kataru. Musela přistát v Ománu a odtud letět neutrálně popsaným letadlem. Evropské federace začaly harašit s myšlenkou, že UEFA ze světové federace vystoupí, ale toto harašení utichlo a diktát Infantina a jeho katarských sponzorů byl mlčky se skřípěním zubů přijat. Jde přece o hodně peněz. Ostatně nevěřím, že kdyby evropské reprezentace (bylo jich sedm) na protest proti tomuto diktátu opustily mistrovství a tím mu daly smrtelnou ránu, že by FIFA přece jen nakonec neustoupila. Ale ani se o to nepokusily.

Zajímavé je, že kapitánské pásky “one love” prezidentovi FIFA Infantinovi vadí – protože vadí Katarskému emírovi. Ale ruská vlajka na kopačkách kamerunského fotbalisty jako symbol jeho podpory Ruska nevadí nikomu. Ovšem, vždyť Infantino dostal od prezidenta Putina v roce 2018 státní vyznamenání. A na to musí být člověk hrdý, že Jarku Nohavico?

               Katar je jen symbol. Všude na světě se demokratické režimy klanějí režimům totalitním, protože jde o obchody a o peníze. Jde o životní standart jejich občanů a o příští volby. Paradoxní je, že se právě tímto třesením rukou diktátorům a návštěvám u nich snaží zachránit poraněnou demokracii. Protože občané zvyklí na svůj blahobyt jsou při jeho ztrátě okamžitě ochotni volit populistické strany jako fašisty či komunisty, které jim slíbí modré z nebe, které to ale s demokracií nemyslí příliš vážně. Poslední návštěva Olafa Scholze v Číně byla takovým jasným příkladem. Diktátoři se na rozdíl od demokratů nálad obyvatelstva nebojí. Mají armádu, policii, OMON a revoluční gardy.

               Matka národa Angela Merklová se v zájmu ekonomické prosperity svých „německých dětiček“ přimkla těsně k Putinovskému fašistickému režimu a nezměnila svou taktiku ani po roce 2014. Levný ruský plyn měl být základem německého blahobytu. Proč toto těsné pouto Merkelová-Putin vzniklo, se můžeme jen dohadovat. Merkelová vyrostlá ve východním Německu hovořila plynně rusky, Putin, který působil jako rezident KGB v Drážďanech, zase plynně německy, vzájemné uznání znalosti jazyka druhé strany je tradičně dobrým základem pro to, aby si lidé mysleli, že jsou přátelé. Angela věřila Vladimírovi víc, než bylo únosné. I když minimálně od roku 2012 a určitě už od roku 2014 musela vědět, kam Rusko míří a kam směřuje svou společnost Vladimír Vladimirovič. Dnes říká, že na Putina neměla poslední roky žádné politické páky. To je možné. Přesněji řečeno poznala, že je nemá – neměla je nikdy, důstojník KGB formoval ruskou společnost do její současné nacistické podoby už po celá desetiletí. Schopná politička by to musela vlastně poznat už před rokem 2012 – kdyby chtěla. Ale riskovala by hospodářský propad, riskovala by porážku ve volbách, riskovala by, že by musela odevzdat moc někomu neznámému, který by s ní třeba neuměl zacházet tak dobře jako ona. A tak se statečně budoval Nord stream II, který měl umožnit kompletní přebudování energetiky na plyn, odstavení stárnoucích atomových elektráren a možnost prodávat plyn se ziskem dál dalším evropským zemím. Německo lezlo Rusko doslova do chřtánu a Putin si mohl mnout ruce. Dnes je Německo největším problémem v EU, kdy právě kvůli svým plynovým elektrárnám blokuje vystoupení se systému MERIT v obchodování s elektřinou, protože by německá vláda musela buď kompenzovat ztráty svých plynových elektráren nebo je nechat odstavit a riskovat tím „black out“. V každém případě by to Německo postihlo nejvíc ze všech evropských zemí – i to je dědictví éry Angely Merkelové.

Merkelové mlčení k válce na Ukrajině je charakteristické. Samozřejmě, je jen soukromou osobou, ale byla po celá desetiletí pro Němce morální autoritou, na kterou se spoléhali. Její vyhlášení, i eventuální přiznání chyb, by mělo v německé společnosti velký ohlas. Angela ale mlčí. A Scholz se jezdí klanět do Číny k císaři Si tin pchingovi, aby nedej bože nepřišlo Německo i o tento trh. Jedno, jak se tam zachází s lidmi, jedno, že se Čína připravuje nepokrytě na anexi Tchajvanu. Jestliže se USA rozhodly ztížit Číňanům přístup k mikročipům, kterých jen v minulém roce nakoupila Čína v USA za 16 miliard dolarů (mimochodem byly to větší výdaje než za ropu a plyn), Evropa se k podobnému kroku neodhodlá. Odvetné čínské akce by mohly poškodit evropskou ekonomiku, především tu Německou.

Demokracie na celém světě se z ekonomických důvodů klaní autoritářským režimům, pokud tyto sedí na zásobách ropy a plynu či představují lákavé odbytiště pro výrobky v demokratických zemích vyráběné. Sportovní federace organizují vrcholné soutěže mnohem raději v totalitních zemích než v zemích demokratických. S diktátorem se totiž vždycky lépe vyjednává než s třemi sty poslanci (ostatně i papež dostal svůj Vatikánský stát v roce 1929 až po jednání s Mussolinim, s italským demokratickým parlamentem to nešlo). Navíc se od diktátora dají čekat větší úplatky, protože v těchto zemích neexistuje žádná kontrola vydaných peněz, zatímco v demokraciích hrozí vyšetřovací komise. Slova císaře Vespasiána „Peníze nesmrdí“, dostávají vysoce aktuální a až perverzní význam. Smrdí! A smrdí až do nebe!

Mimochodem americká omezení dodávek čipů do Číny jsou skutečnou hrou s ohněm. Když USA omezily v roce 1941 dodávky ropy do Japonska, přimělo to Japonsko k vyhlášení války. Japonci šli do války, dokud ještě do svých lodí a letadel pohonné hmoty měli, věděli, že jim během roku dojdou – a skutečně i došly. Si tin pching si nemůže dovolit ztrátu tváře, to je v asijském životním prostoru něco nestravitelného – proto i trvá na své nesmyslné strategii nulové tolerance covidu. Sklonit se před svým globální rivalem USA nemůže, může si ale pro čipy a polovodiče, které pro udržení hospodářského růstu nutně potřebuje, zajet na Tchajvan, kde se většina světové produkce nachází. Válka v Jihočínském moři je na spadnutí a může mít mnohem tragičtější důsledky než ukrajinský konflikt. Je ale klanění se čínskému totalitnímu režimu, jak to dělají evropské země (a nejperverzněji se v tomto oboru vyznamenala právě Česká republika a její prezident Zeman – fotky českých vítačů s čínskými vlajkami se objevily dokonce na internetu na pornografických stránkách s komentářem – Česko hluboko v čínské pr..li.) obhajitelné?

Nakolik je spolupráce s totalitními a očividně nepřátelskými režimy potřebná? Na jedné straně zřejmě zachraňuje demokratické zřízení, na druhé straně ale upevňuje totalitu oněch darebáckých států. A že jich je!

Otevřeně mezi ně patří sice jen Rusko, Bělorusko, Irán, Severní Korea a Barma. Arabské despocie, africké diktatury, a hlavně Čína si ale v potlačování lidských práv s těmito extrémními případy příliš nezadají. Přesto se s nimi snažíme pěstovat „korektní vztahy“. Právě v čase, kdy čínský prezident a vlastně doživotní císař vyzývá martialisticky své občany, aby se připravovali na válku, oznámí generální tajemník NATO Stoltenberg, že NATO nepovažuje Čínu za protivníka.

Řečeno jinými – tedy Leninovými – slovy, nepoučeni historií dál prodáváme těmto zločinným režimům provaz, na kterém nás hodlají oběsit.