Určitě to není obvyklý nápad, ale tentokrát opravdu vyšel. Obyvatelé Vicenzy, malého města (tak malého zase ne, přece jen má 114 000 obyvatel) mezi Benátkami a Veronou se rozhodli udělat ze svého města „open air muzeum“ jednoho jediného architekta – Andrey Palladia – a nápad vyšel. Opět jednou prokázali Italové svou kreativitu. Vicenzu se vyplatí navštívit, protože tam uvidíte věci, které nikde jinde nejsou. A ochutnáte něco, co taky si taky nikde jinde netroufají nabídnout, ale o tom později.
Andrea Palladio si určitě svůj pomník zasloužil. Nejen ten s jeho sochou na hlavním vicenzském náměstí, ale celé město je jeho pomníkem. Málokterý architekt ovlivnil stavebnictví tak jako on a navíc dlouhodobě. Ačkoliv žil v letech 1508 – 1580 je vlastně zakladatelem klasicistického stylu, který ovládl stavby po celé Evropě v devatenáctém století. Přiznám se, že jsem až do mé návštěvy Vicenzy věděl o tomto muži hanebně málo. A jako pokání si dovolím přiblížit tuto postavu mým čtenářům.
Andrea Palladio se narodil v roce 1508 v Padově, svou kariéru architekta zahájil ale v roce 1540 ve Vicenze a v tomto městě i v roce 1580 zemřel. Právě s Vicenzou je spojen jeho život a město si tohoto faktu dokáže patřičně vážit. Palladio byl první člověk, který se rozhodl být POUZE architektem – až do té doby byli architekti i malíři, sochaři atd., jak například Michelangelo Buonarotti, který byl pro Palladia vzorem. Jenže Palladio se rozhodl jít jiným směrem. Zatímco svět se dal do pohybu směrem k baroku, symbolizujícího moc katolické církve, Palladio zůstal věrný antickým vzorům. Jeho sláva se opírá o nekonečný počet vil, které postavil benátským patriciům v okolí Benátek (jen z nejslavnějších vzpomenu Villa Foscari, Villa Godi, Villa Sarazen atd atd.) ale hlavně o knihu o architektuře, kterou napsal „Quatro libri dell´ architektura“ v níž popsal jednoduše principy stavění domů, paláců a vil. Tak jednoduše, že to dokázal pochopit skoro každý, kdo se chtěl stavěním paláců a domů zabývat. Genialita je právě v jednoduchosti. A protože tuto knihu přeložil v roce 1715 Giacomo Leoni do angličtiny, stala se doslova příručkou všech architektů devatenáctého století, zejména pak v severní Evropě. Klasicistický styl vychází z děl Andrey Palladia, jehož stavební styl si zasloužil dokonce vlastní jméno „Palladianismus.“
V roce 1549 dostal Palladio svou největší zakázku, která ho měla proslavit navěky – stavbu nové radnice v městě Vicenza „Palazzo della Ragione“. Ovšem sotva někdo ví, že právě toto je oficiální název budovy, která je od roku 1994 v kulturním dědictví lidstva UNESCO. Všichni ji znají pod názvem „Basilica Paladiana“ a vyplňuje skoro celé hlavní náměstí ve Vicenze. Palladio se dokázal prosadit proti takovým gigantům tehdejší architektury, jako byl Giulio Romano, budovatel Mantovy a od té chvíle už šla jeho kariéra strmě nahoru.
I ti, kdo ve Vicenze nebyli, jeho stavby znají. Když se dívají v Benátkách z přístavu u Náměstí svatého Marka či z Kampanilly, nachází se přímo před nimi Palladiova stavba kostela San Giorgo Maggiore a jiný gigantický kostel Il Retendora postavil Palladio na ostrově Giudecca.
Od roku 1404 byla totiž Vicenza součástí Serenissimy, tedy benátské republiky, předtím ale prodělala pohnuté časy. V čase Štaufů se stavěla stále na stranu Guelfů tedy aliance proticísařské, až město dobyl Ezzelino III. Romano, zeť císaře Friedricha II. Guelfy vyhnal a udělal si s Vicenzy opěrný bod své moci. Až když v roce 1259 v boji s Guelfy zemřel, získala Vicenza znovu sovu nezávislost, ukázala se ale být v boji italských komun příliš slabým hráčem. Napřed se uchýlila pod ochranu Padovy, tato ochrana se ale brzy stala nadvládou. V roce 1311 tedy Vicenza hledala ochranu u rodu Della Scala z Verony, v roce 1392 ji ale dobyl Gian Galeazzo Visconti z Milána. 1404 obsadili město Benátčané a mír z Lodi v roce 1454 definitivně rozdělil sféry zájmů v severní Itálii. Vizenza zůstala benátská až do zániku benátské republiky v roce 1797. Na tuto skutečnost upozorňují dva sloupy na „Piazza dei Signori“, na nichž je Spasitel a Lev svatého Marka, symbol Benátské republiky.
Andrea Palladio byl tedy občanem Benátské republiky a měl to štěstí, že jím byl právě v čase největšího rozkvětu a bohatství Serenissimy, kdy si všichni patriciové nechali stavět vily v nově dobyté Terra Ferma, tedy na venkově mimo hlavního města a Palladio byl mužem na pravém místě a v pravý čas.
Vraťme se tedy do Vicenzy, dejme si espresso s cornettem na náměstí u Basilicy Palladiany pod sochou slavného architekta a pak se vydejme na cestu za poznáním.
Dominantou náměstí je ona obrovská mramorová Basilica Palladiana. Samotná stavba je obehnána monumentálním dvojposchoďovým portikem. Na náměstí je i další Palladiova stavba Palazzo del Capitanio, který začal Palladio stavět v roce 1571 jako sídlo benátského správce města.
Vicenzský dóm je trošku stranou. Je sice velký, dovnitř jsme se ale nedostali z důvodu opravy elektrického vedení a osvětlení – konec stavby nebyl uveden, v textu na dveřích domu bylo ale diskrétně naznačeno, že to ještě může trvat. Od dómu se dostanete hned na „Piazza del castello“ s dominantní věží pevnosti rodu della Scala, a přes Porta castello projdete ze starého města do města nového. Pod hradbami jsou zahrady„Giardino salvi“ s pěkným pohledem na hradby města a někdejší pevnosti, jenže právě naopak, člověk se musí obrátit a vydat se po „Corso Andrea Palladio“, které vede středem města (jsou tam sice i budovy, které Palladio nepostavil, ale charakter této ulice je opravdu jednolitý a lemovaný monumentálními paláci. Pozor, jedna z nejkrásnějších budov „Palazzo da Schio“ zvaný podle své zlaté výzdoby „Cá d´Oro“ není Palladiovou stavbou ale příkladem typické benátské gotiky, postaven byl sto let před Palladiem a bylo ho škoda bourat. Na konci Corsa je „Pinacoteca civil“, tedy obrazová galerie, samozřejmě opět v paláci, který postavil Andrea Palladio – „Palazzo Chiericati“. Zajímavé je, že Palladio zanechával ve městě stopy i po své smrti. Na Piazza Castello stojí „Palazzo Porto-Breganze“, který postavil v roce 1600 architekt Vincenzo Scamozzi, nicméně podle plánů, které pro tuto budovu zanechal ještě velký Andrea.
Jeho poslední velkolepé dílo je na konci Corsa. V roce 1579, tedy rok před svou smrtí, dostal Andrea Palladio úkol postavit první zastřešené divadlo v Evropě. Výsledek je monumentální, i když se Palladio otevření divadla Sofoklovým „Oidipem“ v roce 1583 už nedožil. Návštěva je nutná, kdo nebyl v „Teatro Olimpico“, nebyl ve Vicenze.
Když přejdete po mostě přes řeku Retrone dostanete se do kouzelné čtvrti města, končící zase jednou středověkým opevněním a městskou branou. Jenže tady využili Italové stavební substanci někdejšího římského divadla, aby si tu postavili domy. Celá jedna čtvrť je tedy vlastně postavena na někdejším římském divadle, proto působí i zahnutí uliček poněkud komicky a nezvykle. Ale Italové jsou prostě kreativní, a jak jsem už tisíckrát zdůraznil – pokud nemusí, nic nebourají.
Na závěr ještě slíbený krátký výlet do místní kulinariky, který stojí opravdu zato. Vicenza se může pochválit něčím naprosto výjimečným.
Místní specialitou, kterou by člověk měl rozhodně ochutnat – pokud na to má odvahu – je treska na vicenzský způsob „Baccala ala vicentina“. Jestliže si někdo myslí, že ryba musí být čerstvá, aby byla jedlá, přesvědčí se ve Vicenze právě o opaku – Baccala ala vicentina NESMÍ být čerstvá. Sušená ryba se připravuje na oleji s česnekem, cibulí, parmezánem, moukou a mlékem, přičemž se vytvoří jakási kaše, která se nechá na mírném ohni čtyři až pět hodin dusit, až se zcela vyvaří nebo do ryby vsákne tekutina. Jídlo je velmi aromatické, chutná podle mého soudu skvěle, ovšem já nejsem jakožto nekritický fanoušek italské kuchyně – označení mé ženy – objektivní. Nepodařilo se mi ženu přesvědčit, aby vicenzskou specialitu ochutnala, a když nám večer v Trevisu vrchní nabídl, že má právě skvělou čerstvě připravenou baccala ala vicentina, skoro vyletěla z kůže. Přiznám se, že ani já jsem si ji podruhé v jednom dni nedal.
Pozor, v žádném případě nenavštěvujte Vicenzu v pondělí. To je prakticky všechno zavřeno a vy musíte do města – stejně jako my, ještě jednou. Ale nevadí, Vicenza stojí za to.