Znáte Wachau? Že ne? Vždyť je to kousek od české hranice, jenom právě tak dlouhý kousek, který tuto hranici dělí od Dunaje. A jste tam.
A Wachau – to je víno, baroko a Niebelungové. A taky trochu Richard Lví srdce. Prostě je tam toho víc než dost. Symbolem Wachau je Dürnstein se svou modrou věží kláštera Augustiánů kanovníků na břehu Dunaje, ovšem za normálních okolností je Dürnstein plný podnapilých Angličanů, putujících po stopách svého slavného krále, který zde kdysi strávil – nedobrovolně – několik měsíců na místním hradě, z něhož je dnes už jen zřícenina. Ono to bylo už dávno, přesněji v roce 1193.
To bylo tak. Po porážce vojska jeruzalémského království u Hattínu v roce 1187 a následném dobytí Jeruzaléma sultánem Saladinem bylo křesťanstvo vyburcováno a rozhodlo se to Arabům spočítat – byla svolána třetí křížová výprava. Zúčastnila se na ní skutečná elita tehdejší Evropy. Jedno vojsko vedl sám císař Friedrich Barbarossa, druhé francouzský král Filip August a třetí anglický král Richard Lví srdce. Poslední dva pánové se přepravili do svaté země na lodích, císař se vydal do boje pěšky – tedy na koni. Táhl přes dnešní Turecko, a protože bylo horko, rozhodl se osvěžit koupelí v řece Saleph. Podcenil nejen silný proud řeky, ale i svůj na tu dobu požehnaný věk 68 let a utopil se. Jeho vojsko se z větší části rozpadlo, jen malou část dokázal do Svaté země přivést jeho zástupce a věrný pomocník – rakouský vévoda Leopold V. (Aby taky nebyl věrný, když právě Barbarossa udělal v roce 1177 z jeho zemičky na Dunaji, která měla statut obyčejné pohraniční marky, vévodství a povýšil tak Leopolda mezi suverény říše). Ostatní dva panovníci už mezitím doplachtili k pobřeží Svaté země taky – Richard Lví srdce po cestě tak nějak nedopatřením dobyl Kypr – aby pak nevěděl, co s ním. Společně pak začali obléhat pobřežní město Akko. 12. července 1191 město padlo. Podle legendy, které se ovšem nedá moc věřit, bojoval Leopold tak udatně, že celý jeho bílý křižácký plášť byl pokryt krví nepřátel, jen uprostřed, pod širokým opaskem, zůstal bílý. Od té doby má Rakousko svou červeno-bílo-červenou vlajku. Po dobytí města vyvěsili velitelé vojska na hradbách své zástavy a Leopold se považoval za oprávněného zavěsit své zlaté orlice v modrém poli (dnešní erb Dolního Rakouska) vedle anglických lvů a francouzských lilií. To se velmi dotklo Richarda, protože nemohl strpět, aby vedle jeho královské zástavy visela vlajka nějakého vévody a k tomu ještě novopečeného. Odhlédnouc od toho, že německé sbory hrály při dobývání města skutečně jen druhořadou roli. Richard tedy shodil rakouskou zástavu do hradebního příkopu, Leopold se nakrkl a opustil křížovou výpravu. A čekal.
Richard byl snad opravdu statečný bojovník, ale přemýšlivý moc nebyl. Jinak by se nevydal na zpáteční cestu do Anglie po souši a to právě přes Rakousko. Někde u Vídně ho poznali (tedy poznali ho už ve Štýrsku a od té chvíle mu byli na stopě) – mluvil nesrozumitelnou hatmatilkou (angličtinou) a kromě toho ho poznal jeden z účastníků křížové výpravy. Když se to dozvěděl Leopold, nebyl už k zadržení. Milého Angličana zajal a předal ho svému věrnému vazalovi Hadmarovi II. z Kuenringu. Kuenringové byli povoláním loupežní rytíři, v čemž jim hodně pomáhalo, že vlastnili hrady na obou březích Dunaje. Když bylo tedy nejhůř, mohli mezi nimi natáhnout řetěz a pak oloupit všechny právě projíždějící lodě. Mimochodem později se tento rod zapsal i do českých dějin. Anežka z Kuenringu zvaná Palcéřík byla milenkou Přemysla Otakara II. a porodila mu několik dětí, z nichž vzešli opavští vévodové. Na jednom ze svých hradů v Dürnsteinu teď Hadmar usadil svého ctěného i když nedobrovolného hosta.
Leopold žádal za svého zajatce od Anglického království 100 000 hřiven stříbra, což bylo 23,3 tuny tohoto kovu – a padla kosa na kámen. Richarda totiž v době jeho nepřítomnosti zastupoval jeho mladší bratr Jan zvaný později Bezzemek a brácha mu nijak moc nechyběl. Neviděl nejmenší důvod, proč by měl ze svých poddaných mačkat tento nekřesťanský peníz, jen aby pak musel odevzdat vládu osvobozenému bratrovi. Richard tedy seděl na Dürnsteinu, nudil se a lezl svým věznitelům na nervy a do peněz.
Leopold byl ale chytrá hlava a odprodal svého zajatce římskému císaři Jindřichovi VI. (synovi utopeného Barbarossy) za polovinu oné sumy, tedy za 50 000 hřiven. Císař byl už přece jen větší kalibr než nějaký rakouský vévoda (od roku 1192 i štýrský) a peníze z Angličanů vymačkal. Za ně si pak najal armádu a dobyl Sicilské království. Mimochodem Leopold se ze svého bohatství dlouho netěšil, zemřel už 31. prosince 1194 v Grazu. Legenda praví, že s ním upadl kůň při turnaji konaném na grazském Tummelplatzu a vévoda utrpěl otevřenou zlomeninu stehna. Protože se nacházel v církevní klatbě (to byl následek jeho postupu proti Richardovi, protože křižák byl nedotknutelnou osobou a útok na něho byl chápán jako útok na církev a hlavně na jeho hlavu, papeže, kterým byl starý a popudlivý Celestin III.) nechtěl nikdo jeho zranění ošetřit, takže vévoda ze zoufalství vytáhl meč, který se mu tak osvědčil u Akkonu, odsekl si nohu a vykrvácel – protože tento čin na jeho klatbě samozřejmě nemohl nic změnit. Legenda je to sice pěkná, ale stejně jako ta s tím zakrváceným pláštěm vymyšlená – ve skutečnosti uklouzl kůň s Leopoldem při projížďce po Grazu na Herrengasse na náledí už 26. prosince a vévoda na následky otevřené zlomeniny, do které se dala sněť, zemřel o pět dní později.
Dürnsteinu už jeho slávu nemohl nikdo vzít a stal se poutním místem anglických turistů – zejména pak proto, že Wachau je centrum pěstování rakouského vína – tedy bílého, červenému se tu nedaří. Všude kolem Dunaje, který se tu prodírá jakousi soutěskou mezi kopci (proto ony dva hrady Kuenringů a řetěz přes vodu) jsou vinice, vinice a zase vinice.
Protože je víno pěstováno na terasách, má rozdílnou kvalitu. Čím je réva výš, tím má víc slunce a následkem toho víc cukru a víc alkoholu, čili čím výš tím líp. U vody je to takzvaný Steinfeder, který se nabízí maximálně jako domácí víno. Uprostřed roste Federspiel s obsahem alkoholu okolo 12 procent, čili lehké kvalitní víno, a v horních poschodích teras se pěstuje Smaragd s obsahem alkoholu okolo 13,5 procenta. Současně se stoupajícím obsahem alkoholu stoupá (mnohem dramatičtěji) i cena vína.
Největším výrobcem vína v oblasti je „Domäne Wachau“, která má sídlo právě v Dürnsteinu a nabízí víno slušné kvality za přijatelné ceny. Existuje samozřejmě řada malých vinařů, kteří se se svým vínem mnohem víc mazlí a pak ho prodávají za ceny nepoměrně vyšší – některé z nich mají skutečně špičkovou kvalitu.
Nejčastějším zde pěstovaným druhem je Zelený Veltlín. Tato réva je – ale to jen mezi námi – jakýsi plevel, který roste všude, nevyžaduje totiž žádnou speciální půdu. Hodně se zde pěstuje i ryzlink, zejména vlašský – ten mi ale zakázal můj internista, protože způsobuje pálení žáhy. Savignon blanc, který jsem zde ochutnal, mě neoslovil, byl dost kyselý, u nás ve Štýrsku jsem pil lepší. Ale i já jsem si přišel na své – nejen při Rulandském bílém (Weißburgunder) ale zejména při Rulandském šedém (Grauburgunder), který měl skutečně kvalitu přímo úžasnou – minimálně ten, který jsem pil ve vinohradu Ilkerl v Kremsu. No dobrá, Wachau začíná dva kilometry za Kremsem směrem na západ, ale snad můžeme přimhouřit oko.
Dürnstein ze svého Richarda samozřejmě žije. Jsou zde hotely pojmenované po zajatém králi i po jeho minesängrovi Blondelovi. To bylo tím, že Richard, jako pravý rytíř, byl nejen válečník, ale i básník – tehdy se to tak slušelo. A uměl krásně zpívat, přičemž většinou zpíval dvojhlas se svým dvorním zpěvákem Blondelem. Tento ho do Svaté země nedoprovázel, možná trpěl mořskou nemocí nebo si myslel, že ve Svaté zemi mu nebude moc do zpěvu. Když se dozvěděl o zajetí svého pána (nikdo nevěděl, kam Leopold anglického krále zavřel) vyrazil věrný zpěvák na cesty a putoval od hradu k hradu a pod každým hradem zapěl nějakou píseň. Když dorazil k Dürnsteinu a zase jednou zapěl, ozval se z hradní věže jemu známý hlas, který doplnil jeho melodii – místo věznění krále Richarda se tak stalo známým. Blondel se ubytoval v městečku pod hradem a pil víno tam, zatímco jeho pán ve věži a občas si spolu zanotovali, aby králi čas ve vězení lépe ubíhal a Rakušáci dřív ztratili nervy. Ostatně Richard složil během svého několikaměsíčního pobytu v Dürnsteinu hned několik písní, jako například tuto, kterou si dovolím zde uvést v anglickém originálu – tedy v novoanglické verzi s německým překladem, na český překlad jsem si netroufl.
Zda je ta báseň autentická, dovoluji si zapochybovat, na anglickém královském dvoře se v této době mluvilo a básnilo francouzsky, angličtinu nechal sepsat a tedy oficiálně vytvořit až král Eduard I. o sto let později.
Ale jak jsme už viděli u Leopolda, z této pohnuté doby konce dvanáctého století pochází spousta legend, které nemusí být právě pravdivé, ale jsou dobře vymyšlené a jejich zpochybňování nedokáže snížit konzumaci alkoholu anglickými turisty. Vydat se v plné sezóně do Dürnsteinu autem, není bez nebezpečí, zejména když musí člověk předjíždět anglické cyklisty (rafinovaně si půjčují kola, aby byli mobilní i pod vlivem wachauského vína), kteří se kymácejí ze strany na stranu, a člověk neví, zda spadnou do příkopu nebo jemu pod kola.
Z nich žije i luxusní hotel „Hotel Schloss Dürnstein“ na okraji města, (zámek byl postaven po roce 1630, tedy v době třicetileté války) ale i už vzpomenutý „Hotel Richard Löwenherz“ nebo Hotel „Sänger Blondel“ a spousty, pensionů, restaurací a barů. Prostě ten anglický panovník je i po více než osmi stech letech stále k nezaplacení.
Procházka po městě má své kouzlo, Parkoviště před městskými hradbami je velké (a hned u něho je hospoda „Weingut Pension Stockingerhof“. Kremžskou branou se vstupuje do spleti úzkých uliček a náměstíček (no, spleti, je to jedna hlavní ulice s několika odbočkami, víc se mezi řeku a skálu nevešlo), dominantou je samozřejmě klášter, patřící řádu „Augustiánů kanovníků“ a je – stejně jako všechny kláštery v této oblasti, klenotem baroka, protože barokními stavbami oslavovali vládcové vítězství katolicismu nad protestantským bludem.
Až do třicetileté války bylo totiž Dolní i Horní Rakousko v naprosté většině evangelické, drsná rekatolizace po třicetileté válce triumfovala právě začátkem století osmnáctého za vlády císaře Karla VI. a jeho dcery Marie Terezie.
Výstup na zříceninu hradu je snadný – možnosti jsou dvě. Hned za kremžskou branou je třeba odbočit doprava – jedna cesta je strmější a člověk na ni potřebuje pevnou obuv, jiná využívá asfaltovanou cestu a člověk k ní nepotřebuje kromě trošky kondice nic jiného. Hrad vyhodili v roce 1645 do vzduchu Švédové, přesněji generál Tortensen, frustrovaný zřejmě ještě pořád skutečností, že se mu nepodařilo dobýt Brno. Už v patnáctém století, tedy přesněji roku 1477, dobyli město i hrad Maďaři Matyáše Korvína, udrželi se zde ale jen do smrti svého krále, pak se stal Dürnstein znovu rakouským.
K zřícenině vede značená cesta se spoustou zastávek s objasněním okolností oné historické události s Richardem Lvím srdcem z nejrůznějších úhlů pohledu – Richarda samého, Filipa Augusta, Leopolda nebo i Hadmara z Kuenringu či Jindřicha VI. a Jana Bezzemka nepostrádají i humor, takže cesta na hrad je docela zábavná a atraktivní i pro děti. A ze zříceniny je úžasný výhled na Wachau, na Dunaj, hory, které ho obklopují a daleko až ke klášteru Göttweig, vypínající se majestátně nad městem Krems. Ale o tom až příště.
