Zřejmě každý zná pořekadlo, že „Neapol vidět a zemřít“. Protože ho známe taky a abychom nezemřeli ještě než Neapol uvidíme, rozhodli jsme se jet tam vlakem. Naši Lancii jsme nechali pěkně zaparkovanou u hotelu, na recepci si vyžádali jízdní řád vlaků mezi Salernem a Neapolí a poprvé jsem pochopil, že to možná nebude až tak úplně snadné. Což o to, vlaky jezdí mezi těmito dvěma městy každou hodinu, jízdenka stojí něco málo přes 4 Eura, čili na první pohled vypadá všechno bezproblémově. Na druhý vás ovšem zarazí, že u většiny vlaků je uveden příplatek – mezi 5 a 19 Eury. Do takového bychom tedy neměli lézt, protože si dovedu přestavit, že za přikoupení příplatku ve vlaku může být připočten ještě nějaký další obnos za kupování ve vlaku, za neoprávněné nastoupení atd. atd. A vymluvte to průvodčímu mou italštinou.
Problémy jsou ovšem na to, aby se řešily. Zaškrtl jsem si vlaky, jež byly uvedeny bez příplatku, koupil zpáteční lístek a vyrazili jsme.
Neapol je úžasná. Hnízdo, v němž žije zhruba 2,5 milionu lidí, z toho absolutní většina nesmírně chudých (podle statistik z roku 2009 byl v Kampánii průměrný roční příjem na rodinu 10 000 Euro, čili asi 20 000 Korun na měsíc. Kolik lidí v Neapoli skutečně žije, nikdo neví, při posledním sčítání lidu to všichni komisaři v oblasti města Neapol vzdali, složili ze zoufalství své mandáty a nepodařilo se za ně najít žádné náhradníky. Není divu. Neapolci prostě spočítaní být nechtějí a nedají se nutit.
Sicilská mafie je totiž proti neapolské Camoře naproste neškodná chudinka. Camorra drží moc v celé oblasti pevně ve svých rukou, už proto, že je vedle italského státu prakticky jediným zaměstnavatelem. Při nezaměstnanosti mladistvých přesahující padesát procent je pro někoho, kdo se nedokázal zaměstnat ve státní službě jako policajt, voják, úředník, učitel či lékař jediná šance jít za kmotrem a slíbit poslušnost výměnou za práci. Sedmdesát procent všech podniků, obchodů a provozů platí výpalné ( fuj, samozřejmě že ne výplatné, to už se dnes nedělá, platí se pojistka, ovšem u správné organizace, která jako jediná je schopna zajistit, že nevyhoříte).
Nicméně turista z toho nic nepozná, nebo aspoň my jsme nic nepoznali. Za celou dobu pobytu nás nikdo neohrožoval a nikdo se nás nesnažil okrást. Vystoupili jsme na Statione centrale na Piazza Garibaldi (Ten Garribaldi je v každém italském městě, je to prostě takový povinný program něco po něm pojmenovat a postavit tam jeho sochu). Ovšem v Neapoli to má svoji vlastní poezii. Když už totiž sardinský ministerský předseda Cavour nevěděl, co má s milým neovladatelným Giuseppem dělat, poslal jej s jeho 1000 červených košil na jih, aby pro něj dobyl Království obojí Sicílie. Doufal, že ho tam bourbonští vojáci někde zastřelí a bude pokoj. Nebyl. Garribaldi dokázal na Sicílii naprosto nepochopitelně bourbonskou armádu porazit a ten italský jih skutečně ke království Italskému připojit. Což byl začátek konce do té doby výstavného, mocného a slavného města jménem Neapol. Z hlavního města království se stalo město provinční, šlechta se odstěhovala a opustila své paláce na Via tribunali, které začaly hned pustnout a investice severních podnikatelů na sebe daly čekat. Neapol zchudla, zpustla a moci v ní se ujala Camorra. Přesto se zde Garribaldi slaví, neptejte se mne proč, asi proto, že se to v Itálii prostě musí.
První kávu – výborné espresso za 90 centů – jsme si dali u Porta Capuana, kdysi nejdůležitější brány města, protože tudy vedla cesta do Capuy a tam přes hranici království na sever do Říma. Hned za touto branou je bývalý královský palác Normanů a Štaufů – Castel Capuano. Tady sídlili císaři Jindřich VI. či Fridrich II, pokud se ve městě vyskytovali, oba to nedělali moc rádi. Neapol byla v roce 1191 rozhodující překážkou, proč se Jindřich VI. vlády nad královstvím, na které si jako manžel dědičky královské koruny Konstance dělal nárok, nedokázal zmocnit. Na průjem, kterým při obléhání města onemocněl, bezmála zemřel a český kníže Konrád Ota, jenž ho se svými českými vojáky doprovázel, měl ještě méně štěstí a zemřel ze stejného důvodu doopravdy. Dnes je v tomto paláci neapolský nejvyšší soud, takže se využívá určitě dostatečně. Soudcům nezaměstnanost v Kampánii určitě nehrozí.
Pak jsme se vydali do starého města po Via tribunali a má manželka utrpěla kulturní šok, z něhož se už nevzpamatovala. Ona to kdysi opravdu bývala luxusní ulice vedoucí mezi paláci dvořanů, bankéřů a šlechticů, potulujících se u královského dvora. Jenže, jak už jsem řekl, ti odešli a z jejich paláců se staly chátrající ruiny, proměněné později na bytovky. Byty v historickém centru ovšem nejsou zrovna lákavé, nedovedu si představit, že by v někdejších palácích bylo například dost toalet pro každý takto vzniklý byt. Takže zde prostě bydlí ne právě ti majetní a jsou to oni, kdo obydlují ulici a k ní přilehlé uličky ještě užší a špinavější než centrální Via tribunali. Jenže jinak se k dómu a k chrámu St.Lorenzo Maggiore či ke klášteru svaté Kláry nedostanete. A to by byla škoda.
Neapolský dóm je úžasný. Zvenku monumentální gotická budova – nechali ji přece postavit francouzští Anjouovci, kteří Štaufy na neapolském trůnu v roce 1266 násilně vystřídali. Vevnitř je to ovšem nejroztodivnější směs stylů, jaký si člověk dokáže představit – stejně chaotický jako Neapol sama. Karel z Anjou totiž nedal dva kostely, které na tomto místě v době jeho stavebního úmyslu stály zbourat, ale začlenil je do nové stavby. V Itálii, jak už jsem se zmínil několikrát, se totiž nic nebourá. Je to moc práce a je to škoda. Takže hlavní loď je sice gotická, ale s plochým románským stropem, vedlejší chrám je ve stylu raného románského stylu a skrývá křtitelnici ze čtvrtého století s typickými římskými mozaikami. Kaple svatého Gennara na druhé straně je ovšem zase nejskvostnější baroko – musí být tak úžasná, protože se zde uchovává nejcennější neapolská relikvie – krev svatého Gennara. Když tohoto světce totiž popravili stětím, zachytila nějaká žena jeho krev do lahvičky. A tato krev každoročně znova zkapalní, což je důvod k celoměstským nadšeným oslavám. A Neapolci slaví rádi.
V chrámu St Lorenzo Maggiore, tentokrát čistě gotickém, jsme zažili i nepolský pohřeb. Smuteční hosté sice naříkali tak intenzivně, že jsme je slyšeli až šest metrů v podzemí – kde jsou vykopávky až do doby řecké Neá pólis, ale když jsme zase vyšli na slunce, už se tam hrálo na kytaře a bylo zase veselo. Mrtvé je třeba rychle zapomenout, žije se pro přítomnost. Truchlí se sice intenzívně, ale krátce.
Neapol je opravdu krásná, nebo přesněji má i své krásné podoby. Zejména z Vomera, vršku nad starým městem, kam jsme vyjeli s „funiculare“ tedy lanovou drahou, která patří k systému městské dopravy a platí na ni tedy lístek jako na metro či na tramvaj. Zblízka při horách neodklizených odpadků, už to tak slavné není.
Když sem ovšem v sedmém století před Kristem přijeli první řečtí osadníci z města Cumae, odpadky tu ještě nebyly. Usadili se na ostrůvku před pobřežím, kde je dnes Castello dell´Ovo a rozhodli se zde ve výhodné poloze založit město. Protože ovšem zrovna neměli nápad, nazvali je prostě Nové město Neá pólis – a už to tak zůstalo dodnes. Nevím, nakolik se jim líbila hora nad městem, která dostala jméno Monte Somma, aby pak k překvapení všech v roce 79 vybuchla. Ukázala tak nic netušícím obyvatelům že je činnou sopkou, jež si jen dala osm set let pauzu, a po onom velkolepém ohňostroji se zřítila do sebe. Dnešní Vesuv vyrostl při dalších 13 explozích. Z Vomera je Vesuv tyčící se nad statisíci domy, rozlézajících se odvážně po jeho úbočích, opravdu impozantní.
Pod Vomerem jsme našli nákupní Galérii Umberta I. jež se marně vyrovnat Galérii Vittora Emmanuelle v Miláně.
Co ovšem Neapol opravdu má, to jsou královské paláce. Každá z vládnoucích dynastií si vybudovala svůj vlastní palác a jeden je monumentálnější než druhý. Vedle už vzpomenutého Castela Capuana je to především Castel Nuovo u přístavu, palác, který si dal postavit Karel z Anjou jako nedobytnou pevnost. Měl své zkušenosti ze Sicílie. Tam Siciliáni 30 března 1282 vyvraždili během několik hodin tisíce Francouzů a sám král Karel se zachránil v paláci v Cefalú, odkud se mu podařilo utéct na lodi na italskou pevninu. Od té doby svým poddaným nedůvěřoval a věděl, že nejlepší se před nimi chránit mocnými nepřekonatelnými hradbami a pokud možno co nejblíže k přístavu, kde musí vždy kotvit rychlá loď. Castel Nuovo je gigantická stavba, která by každého musela odradit, aby se ji pokoušel dobýt,
Bourbony, kteří do Neapole nastoupili po válkách o španělské dědictví odrazovala ale i od toho, aby v ní bydleli. A tak si postavili Palazzo Reale a protože jim tento monumentální palác nestačil, přistavěli v horách za Capuou v Casertě ještě své Versailles (Ne nadarmo byl první bourbonský král Karel vnukem Ludvíka XIV.) Jenže na interiér oněch hradů a paláců už prostě nezbýval čas.
Ne, za jeden den v Neapoli se toho prostě moc stihnout nedá. Pevnosti, paláce, muzea, to vše je na mnohem delší pobyt. Takže jsem nenavštívil ani Palazzo dell´Ovo, kam prý kdysi Vergiius ukryl vajíčko vložené do lahve a kovového pouzdra a které od té doby nikdo nenašel (a ani nehledá, protože dokud tam to vejce bude, bude Neapol existovat), ani Museo Archeologico Nationale s vykopávkami z Pompejí a Herculanea. Nebyl jsem ani v Museo nationale di San Martino, v Akváriu v kostele Sant´Anna dei Lombardi či v kostele San Giovanni a Carbonara, kde je monumentální náhrobek krále Ladislava, nesmlouvavého soupeře krále a císaře Zikmunda Lucemburského i římských papežů. Nedostal jsem se ani na Piazza Mercato, kde popravili v roce 1268 posledního Štaufa Konradina.
To vše bych samozřejmě chtěl rád vidět, ale bylo třeba spěchat na vlak. Ten náš měl totiž odjíždět 18:18, měl číslo 3387 a cílovou stanici Battaglie. To vše jsem si pečlivě poznačil, abychom se dostali bezpečně domů. Když jsme na nádraží dorazili, nebyl ještě vypsán – byli jsme tam už deset minut před šestou, protože manželka byla na pokraji svých sil a na jakoukoliv zacházku jsem ji nedokázal přesvědčit. Trošku překvapivě (protože bylo 17:50) byl na tabuli vypsán vlak do Salerna s odjezdem 17:20. Ale to se samozřejmě může stát i jinde, zpoždění se prostě stávají. Jisté bylo, že ten vlak nebyl ten náš, protože na něj byl příplatek 16 Euro na osobu – tak aspoň oznamoval jízdní řád.
Okolo šesté vypsali náhle náš vlak do Battaglie – na stejný perón jako onen vlak do Salerna, jenž měl být už dávno pryč. Nebyl. Naopak, když jsme k nástupišti dorazili, právě přijížděl.
Začalo do něj nastupovat obrovské množství lidí, jiné velké množství ale postávalo spolu s námi a čekalo na správný vlak. Okolo 18:10 jsem začal být nervózní. Onen nesprávný vlak stál stále na nástupišti, lidé nastupovali a nastupovali a on neodjížděl a neodjížděl, aby uvolnil místo tomu vlaku správnému. Zkontroloval jsem návěští, oznamovalo neomylně, že se jedná o vlak 3382 do Salerna s odjezdem 17:20. Bylo čtvrť na sedm, nervozita stoupala, nejen u nás ale i u ostatních lidí postávajících okolo. Diskutovali, ukazovali na vlak a na návěští, krčili rameny a jejich italský temperament se zvyšoval. Pak náhle, mohlo být asi tak 18:17, nádražní rozhlas něco oznámil v tak rychlé italštině, že jsem neměl nejmenší naději něco z toho rozumět. Načež se celý onen dav, jenž nás obklopoval, vrhl k onomu vlaku, stojícímu na nástupišti. Davová psychóza strhla i nás. Už jsem nespekuloval, zda je to správný vlak nebo naopak vlak nesprávný. Důležité bylo už jen jedno, že zřejmě jede správným směrem. Šlo už jen o přežití. Vrhli jsme se do přecpaného vagónu a vlak se rozjel. I na oznamovateli ve vagónu stálo, že se jedná o vlak 3382 do Salerna s odjezdem 17:20. Sotva však vlak ujel několik metrů, dala se písmenka a čísla do pohybu a na návěstidle naskočil vlak 3387 do Bataglie s odjezdem 18:18. Byli jsme správně, puls jakož i dechová frekvence se pomalu uklidňovaly.
Samozřejmě jsem rád, že jsme Neapol navštívili, má žena pak ještě raději, že jsme ji opustili. Mám tedy problém. Je tam přece jen ono Museo archeologico, Museo nationale di San Martino, je tam Palazzo reale, Castello nuovo a spousta dalších budov a míst, jež bych k smrti rád ještě navštívil. Ale jak přiměji svou milovanou lepší polovičku, aby tam zajela se mnou. Ona míní, že Neapol viděla a nezemřela a že je to tak správně. Proč by měla riskovat ještě jednou?
Jak napsal kdysi Curzio Malaparte ve svém románě „Kůže“ – Neapol není město, je to svět.