kapitola 2

Přesně dva týdny později seděli tři z výše uvedených pěti doktorů v Košicích v hospodě na sídlišti Luník 1 a řešili problém, zda jít či nejít zpět do kasáren. Marek zastával názor, že by se vrátit měli, Smolko byl jednoznačně proti a Šimek váhal. Proto bylo hlasování nerozhodné a milí vojáci začínali už čtvrtou rundu piv. Samotný předmět sporu svědčil o tom, že měli za sebou čtrnáctidenní báječné školení v matičce Praze a jejich kázeň jakož i strach z kapitána Prammera a poručíka Maierhofera zcela vymizela.
Pokud něco vedlo Marka k tomu, aby prosazoval návrat do kasáren před setměním, nebyl to respekt k nadřízeným, ale skutečnost, že následující ráno měla proběhnout slavnostní přísaha a on se podvědomě obával (opět následek tvrdého výcviku olomoucké vojenské katedry), že zelení nadřízení určitě vymysleli nějakou absurditu, která by jim v účasti na přísaze mohla zabránit. Což by ho až tak nemrzelo, ale měla za ním přijet jeho manželka Monika, na kterou se usilovně těšil vzdor pražskému pobytu. Marek byl do své ženy totiž ještě stále beznadějně zamilován, a proto svody velkoměsta užíval jen velmi střídmě. A taky se na přísahu přislíbili rodiče. Pomyšlení, že by se s nimi, unavenými 500 kilometry cestování, nesetkal, mu vadilo i po pátém pivu.
Smolko si očividně podobné problémy nepřipouštěl.
„Počúvaj,“ říkal zrovna Markovi ztěžklým jazykem: „Ty si ustráchaný k…. Prísahať ťa musia nechať. Lebo ináč by si v pondelok nemohol nastúpiť k útvaru. Tak čoho sa bojíš?“
„Můžou tě ale nechat přísahat v neděli a v sobotu tě nepustí na vycházku.“
„Tak na to im seriem,“ mínil Smolko. „Urobím si ju už dnes.“
Marek, který předtím než doběhl za kamarády do hospody na Luník, objednal na zítřejší noc jeden pokoj v hotelu Hutník, při jeho slovech mírně zešedivěl.
„Milane,“ zaprosil Šimka. „Řekni mu něco.“
„Přijede za tebou kočka?“ zeptal se Šimek stručně. A když Marek přikývl, řekl Smolkovi: „Měli bychom se vrátit.“
Čo ste posratí?“ rozčílil se Smolko a upil ze šestého piva. „Predsa vám nikto nemože zabrániť vo vychádzke, na ktorú máte právo.“
„Můžou. Protože na ni máš právo až po vykonání přísahy.“
„Posraté reči,“ pravil Smolko. „Zajtra ráno tam budeme, tak čo?“
„Ale nebudou tam už úředníci,“ napadlo Šimka. „To by se nemuselo vyplatit.“
„Čo sa tej vojny tak bojíte? Nerobte z toho strašiaka,“ zaburácel Smolko a dožahl šesté pivo.
„Doboha,“ zaklel Marek. „Na jaké katedře jsi to vlastně vojančil?“
„Čo kde, v Košiciach predsa,“ řekl hrdě Smolko a objednal sedmé pivo. Šimek bojoval se šestým a Marek hleděl ještě do pátého. Skupina se začala dělit.
Když později Marek měl tu čest poznat velitele vojenské katedry lékařské fakulty v Košicích, postaršího a skrznaskrz dobráckého podplukovníka Melegu, přestal se divit optimistickým představám o vojně, jež měli košičtí absolventi.On měl tvrdší výcvik. Ještě několik týdnů po ukončení katedry se mu stále zdálo o závěrečných zkouškách vojenské katedry.
„Soudruhu podplukovníku, student Marek. Dostavil jsem se ke zkoušce z vojenské přípravy,“ křičel tehdy na zakrslého plukovníka Vlaštovku, zvaného Schwarzvogel.
„Tak co máte za otázku,“ zeptal se zlomyslně podplukovník.
„Pořadový krok,“ vyhrkl Marek.
„Prosím.“
„Při pořadovém kroku voják zdvihá nohu s napnutou špičkou do výšky 15 až 20 centimetrů od země a došlapuje rázně na celé chodidlo se současným zvedáním druhé nohy. Ruce ohýbá v loktech a pohybuje jimi střídavě okolo těla tak, aby se pěsti hřbetem vpřed zdvihaly na výšku dlaně nad přezku opasku a na šířku dlaně před tělem. Dozadu pohybuje rukama kolik dovolí ramenní kloub. Prsty jsou lehce sevřené v pěst,“ vychrlil ze sebe Marek jedním dechem a spokojeně se usmál.
„A?“ zeptal se podplukovník.
Marek vytřeštil oči.
„A?“ zopakoval zkoušející nesmírně trpělivě svou otázku.
Marek dále třeštil oči.
„Tak víte nebo nevíte?“ zeptal se skřet tentokrát už podrážděně.
Marek se nadechl a vychrlil celý text ještě jednou.
„To už jste říkal. A dál?“
Marek ztuhl do podoby sochy neštěstí.
„A…. přitlačuje botu k podložce!“ triumfoval podplukovník. „Nevíte!“ jásal. „Nevíte takovou základní věc. Za čtyři holoubku. Za čtyři. Neprospěl!“
„Soudruhu podplukovníku, dovolte mi odejít,“ hlesl Marek podle předpisu a potom si celý den trápil hlavu, zda zkoušku, která se skládala z dalších osmi podobně nesmyslných částí, udělal.
„Dozvíš se to při vyhlášení,“ uklidňovali jej kamarádi.
Nedozvěděl. Odchod z výcvikového prostoru se odehrál též značně nestandartním způsobem. V jednu v noci vtrhl do ubytovny politruk, který si tak dlouho žádal, aby ho studenti považovali za svého tátu, až si vysloužil přezdívku „Táta Kodl“ a křičel:
„Soudruzi, vstávejte! Poplach!“
Vyletěli z postelí, protože to bylo jinak než obvykle, kdy tento důstojník vnikal v pět hodin ráno do jejich ložnice v trenýrkách a tričku s voláním : „Vstávejte, soudruzi, venku je nádherný den!“
„Ty vole,“ pravil kdosi. „oni nás z těch kasáren vypustí poplachem. Balte!“
Měl pravdu. Poté, co se uprostřed temné noci shromáždili na buzerplace, kde nesvítilo ani jedno světýlko, nacouvaly k nim tři vétříesky a podplukovník malého vzrůstu a ptačího jména začal vyvolávat studenty jménem a každému před nastoupením do auta podal studijní index. Tma byla dokonalá a tak se do indexů mohli podívat až ve vlaku, který je odvážel k domovu. Marek se vztekem spatřil ve svém indexu trojku, což znamenalo snížení prospěchového stipendia na příští rok o sto korun měsíčně. Ale vzápětí se ozval kolega Majer, který překvapeně konstatoval: „Kluci, oni mi zapomněli zapsat známku.“
„Tak to tedy nezapomněli,“ opravil ho medik Liška. „Oni ti tu zkoušku prostě nedali.“
Majer asi minutu zvažoval, co pro něj tato skutečnost znamená. Potom začal rudnout. Když už byl nachový a ostatní v kupé se začali bát o jeho život, vrhl se k oknu a zařval do ujíždějící krajiny: „Vy kurvy jedny zelený…“
Byla to první sprostá slova tohoto jemného člověka s výchovou nesoucí stopy postavení jeho rodiny za první republiky. Až do té doby byl Majer znám pouze jako autor výroku, že „Vojenská katedra je zelený vřed na spanilém těle naší Alma mater,“ za což by jej jeho maminka snad ještě pochválila. Dnešním řevem do právě se probouzející krajiny se však definitivně zařadil mezi ostatní proletáře.
Vědom si podobných rizik vojenského myšlení, prosazoval teď Marek zuřivě návrt do kasáren před půl čtvrtou, ale Smolkova sveřepost po osmém pivu ještě víc vzrostla.
„Ja Maierhofera vidieť nechcem. Mne sú všetci ukradnutí. Ja idem v pondelok naspäť do Prahy a tu mi možu – viete čo.“
Věc se měla tak, že původně bylo všech jedenáct lékařů určeno k službě na třech letištích vojenské letecké školy v Košicích, Piešťanech a Přerově. Ale ve velení letecké armády zasáhla neomylná ruka úředního šimla a pět z jedenácti odvedla jinam. Na Košice tak zůstali lékaři dva, z toho jeden Tarcala, který, jak už jsme uvedli, byl vyčleněn pro jiné úkoly, než ošetřovat zraněné palce a zanícená hrdla vojáků. Přesto Marek přesvědčil plukovníka, náčelníka zdravotní služby, aby ho ponechal v Košicích. Jednak tu měl početné příbuzenstvo a jednak manželku v Prešově, což ovšem armáda nesměla vědět. Bylo mu tedy vyhověno, protože bylo naprostou výjimkou, že se voják nesnažil dostat blíže k domovu, v tomto případě na severní Moravu.
„Dokud vnímá, do kasáren ho nedostaneme,“ řekl Marek Šimkovi na pisoáru, kde byli odlehčit měchýře.
„Tak ho tu nechme, mezka zaťatýho,“ navrhl Šimek.
„To by nebylo fér. Zrychleme piva, ať přestane vnímat a potom ho tam odneseme. Máme na to ještě dvě hodiny.“
Smolko sice projevil neobvyklou houževnatost a Marek musel objednat ještě po velkém rumu, který on se Šimkem takticky vylili, než jejich společník padl na stůl a nechal se poté odnést do tramvaje a s ní k vojenskému útvaru.
Naštěstí si jich při příchodu k praporu nikdo nevšiml, protože se právě blblo a fasovalo současně. Na buzeráku pilovalo několik slabších absolventů obraty při vojenské přísaze, všude se běhalo, čistilo, hádalo a nervovalo. Na tři příchozí, z nichž o Smolkovi jako o příchozím se dalo hovořit jen se značnou dávkou nadsázky, se vrhl Tarcala.
„Ahoj chlapi, kde ste preboha? Rýchlo utekajte na velitelstvo pre pečiatky. A potom vyfasovať samopal a príľbu. A odovzdať vychádzkovú knižku. A hlásiť sa u Prammera. A…“
Než Šimek s Markem všechna ta a… zvládli, byli zpocení jako myši. Šimek se navíc vždy znova vracel a vydával se za absolventa Smolka. V panujícím zmatku si toho nikdo nevšimnul a tak o půl čtvrté s razítkem, přilbou, samopalem, vycházkovou knížkou a další stovkou neznámých a často neidentifikovatelných věcí stanuli před triumvirátem Prammer, Maierhofer, Mocko. Zahlásili návrat z Prahy za všechny tři a byli všichni tři zapsáni vzdor faktu, že byli jen dva.
„To sa čudujem, že ste sa vrátili včas. Hlavne u vás, Marek, při vašej kázni som čakal, že prídete až večer. Ale to byste dopadli, holúbci. To už by nebola žiadna prísaha a žiadna vychádzka. Mali ste šťastie. Aj keď aj tak ste prišli neskoro.“
„Tak nechaj už toho,“ řekl Mocko a odebral oběma absolventům tři vycházkové knížky.
„No pravda,“ kvíkl Maierhofer. „Určite sa už tešíte na vaše útvary. Tam už budete páni, čo? Ale aspoň trochu vojny ste tu s nami okusili. Kde budete slúžit, Šimek?“
„V Praze, soudruhu poručíku.“
„Máte vy to ale šťastie. Praha, to je niečo. A vy Marek, kde vy budete slúžiť?“
„Tady v Košicích, u zabezpečovacího praporu, soudruhu poručíku,“ vyrazil ze sebe Marek. Z toho, jak poručík Maierhofer smrtelně zbledl a vzápětí se začal kácet, pochopil Marek jen o několik sekund později než poručík sám, že právě on bude následující rok poručíkovým ošetřujícím lékařem.
Mocko přistrčil kácejícímu se poručíkovi židli, na niž se tento zhroutil.
„Ale mali ste da v Prahe dobre, však pán doktor,“ blekotal mezi bílými rty. „Veď preto sme vás tam aj poslali.“
Marně čekal na nějakou odpověď, který by mu vlila aspoň minimální naději na ošetření v příštím roce jeho života. Když se nedočkal, spočinul uštvaným pohledem na Šimkovi.
„A vy, pán doktor, prečo máte dve príľby?“ bylo jediné, nač se zmohl.
„Ale,“ zabručel dobrácky Šimek. „Já mám velkou hlavu.“¨
O duševním stavu poručíka Maierhofera svědčí fakt, že na tuto nehoráznost ani nezareagoval.
Druhý den ráno si Marek poprvé v životě narazil na hlavu vojenskou přilbu a s nevolí zjistil, že je nečekaně tvrdá. Omnoho větším zděšením jej ale naplnilo poznání, že je mu i velká. Opovrhl včera dobrou Šimkovou radou, aby si přilbu vyzkoušel s odůvodněním, že jsou stejně všechny stejné. Teď sice tuto domněnku vyvrátit nemohl, nicméně bylo jasné, že přilba, kterou si vybral, je myšlena pro vojáka s podstatně větší hlavou, než jakou Marek vlastnil. Vhodná byla velikost asi tak basketbalového míče. Když si chvějícími prsty utáhl přezku pod bradou a udělal několik kroků, přilba mu spadla na oči a tam už zůstala. Byla to vážná komplikace, protože ani v nejmenším netušil, co má dělat s oním samopalem, který vyfasoval. V době, kdy ostatní vojáci den co den nacvičovali obraty při vojenské přísaze, povaloval se v Praze. Umínil si, že bude dělat všechno podle svého souseda. Skutečnost, že si teď viděl jen na špičky bot, toto předsevzetí značně zpochybňovala.
Navíc Marka znervózňoval poručík Maierhofer, který se od časného rána snažil zdržovat v Markově blízkosti se stále rozzářeným přátelským úsměvem a povzbudivými slovy. Ve chvíli největšího zmatku dokonce před Markem i smekl čepici. Marka jeho chování znervózňovalo zhruba stejně jako ta velká přilba.
Nicméně všechno dobře dopadlo. Sotva zaveleli „pozor!“ a Marek vypnul hruď, přilba mu spadla na oči a tam už i zůstala. S přilbou otloukající mu kořen nosu pak přepochodoval, hrdě přitlačuje boty k podložce, pod tribunou plnou hvězdnatých nárameníků, aniž zahlédl jediný z nich. Na povel „K poctě zbraň!“ vztyčil samopal směrem, o kterém předpokládal, že by mohl být správný a nízko sedící přilba zabránil identifikaci takto nesmyslně se chovajícího vojáka. Pak zazněly hymny rodné vlasti a cizí spřátelené okupační mocnosti a bylo po všem. Marek odevzdal přilbu a samopal a vrhl se do náručí rodičům a roztoužené manželce.
„Vůbec jsme tě neviděli,“ řekl otec vyčítavě. „Kde jsi byl?“
„Vždyť je to jedno,“ usmál se Marek v představě noci v hotelu Hutník.
Ale tato noc měla být ještě ohrožena.
Jen šťastná náhoda přivedla Marka k ubytovně ostatních absolventů. Tam se k němu nenápadně přitočil jeden z absolventů inženýrů, jeden z mála, kteří kolegy doktory neterorizovali, ba s nimi udržovali přátelský poměr.
„Počúvaj, Dušan, niečo sa na vás chystá.“
„Na koho?“
„Na doktory.“
„A co?“
„Počul som Prammera, jako hovoril nášmu dozornému čatárovi Malému, že obed je preložený z jednej poobede na jedenástu. A dozorný zakázal pomocníkovi, aby vám to dal vedieť.“
Marek si vybavil Malého. Inženýr stavbař, který s oblibou vytahoval lékaře z útvaru a nutil je před obědem a večeří dělat pořadové cviky navíc. Nikdy jim neřekl jinak než felčaři nebo posraní felčaři. Jeho lest byla jasná. Doktoři nepřijdou na slavnostní oběd. Po něm dostanou ostatní absolventi vycházkové knížky a když se v jednu odpoledne začnou doktoři shánět po svých, nebude na útvaru už nikoho, kdo by jim je dal.
Podíval se na hodinky. Bylo tři čtvrtě na jedenáct. Rozběhl se na ošetřovnu. Deset kolegů tam polehávalo v nedbalkách, kouřili, popíjeli z už propašovaného alkoholu a očividně se těšili ze života. Marek do jejich idyly vpadl jako kulový blesk.
„Kluci,“ vykřikl. „Rychle se balte. Je oběd.“
„Čo ti šibe?“ pravil rozvážně Smolko. „Obed je o jednej.“
„Právě že ne. Přeložili ho na jedenáctou, ale nám to úmyslně zatajili.“
„Ktorá kurva,“ zařval východňár Miki.
„Malý. A má v tom prsty i Prammer.“
„Chlapci,“ řekl Šimek, rychle si oblékající sako. „Vy, kdo zůstanete v Košicích, slibte a přísahejte, že se těm kurvám inženýrským strašně pomstíte. Peklo na zemi si zaslouží. Dopřejte jim ho.“
„Neboj,“ ubezpečil ho Marek. „Mám seznam těch, kteří se budou škvařit.“
Bylo jedenáct hodin a jedna minuta, když se z parčíku u ošetřovny vynořil sevřený útvar jedenácti vojáků absolventů v bílých košilích a parádních uniformách, který pod vedením četaře Tarcaly, vydatně přitlačujíc boty k podložce, dostihl konec odcházející roty a v směšně vypadajícím ocásku za útvarem dopochodoval až k jídelně.
„Odkedy chodí doktori na jídlo osobitne?“ zvřískl Prammer, když je zahlédl. „Vy děláte stále problémy.“
„Odvtedy, čo sa im zmena času obeda neoznamuje,“ opáčil Tarcala a diskuse tím překvapivě okamžitě skončila.
K jídlu byl, jak se ostatně dalo čekat, řízek s bramborovým salátem a pak už se rozdělovaly vycházkové knížky.
„Potřeboval bych vycházku přes noc, soudruhu nadporučíku,“ řekl Marek.
Mocko povytáhl zpytavě obočí.
„Mám tu manželku. Přicestovala za mnou,“ dodal Marek vysvětlení.
„Marek, s vami boli ale celý čas problémy. Vy byste takú vychádzku dostat nemal.“
„Vy jste se mnou přece problémy nikdy neměl, soudruhu nadporučíku. Vždyť jsem byl v Praze.“
„Hm, no tak dobre.“
Marek převzal knížku s blaženým pocitem a odhodláním, že poručíka Mocka ze seznamu v pekle se škvařících pacientů přece jen vyjme. Blažený pocit se ho držel celou dobu večeře i procházky městem a opustil ho až na pokoji hotelu Hutník, když odložil bílou dederonovou košili a vázanku a sáhl na kalhoty. V tu chvíli si totiž uvědomil, že si díky zmatku a spěchu okolo oběda zapomněl převléci spodní prádlo a že tedy v krátké budoucnosti bude stát před ženou svých měsíc trvajících horečných snů v zelených erárních trenýrkách, zakrývajících mu přední polovinu stehen.
Nebylo se co divit, že díky takto vzniklé nervozitě došlo k tomu, že paní Marková v hotelu Hutník počala.