Mark Twain napsal, že Bůh napřed stvořil tento ostrov a pak podle tohoto vzoru vytvořil ráj. Mark Twain mohl myslet ostrov jedině před tím, než se tady usídlil člověk, stejně jako v ráji, kde byl klid a mít, než se Adam s Evou začali nacpávat jablky. Mark Twain byl ovšem spisovatel a měl tedy bujnou fantazii, dokázal si tedy ostrov představit, jak vypadal v době, kdy o něm lidé ještě nevěděli.
Když ho totiž v roce 1507 objevil Portugalec Diogo Fernandes Pereira, nežil zde ani jeden člověk. Ostrov byl pokryt pralesem a žil zde neškodný pták Dodo, který se díky chybění přirozených nepřátel ani nenaučil létat a podle něho zřejmě nazvali Portugalci ostrov „Ilha do Cisne“, čili „Labutí ostrov. Dodo totiž mohl být s trochou fantazie považován za přerostlou labuť.
l Ovšem Portugalci měli větší úkoly než se zabývat neobydleným kouskem země uprostřed Indického oceánu mezi Afrikou a Indií. V roce 1598 přistál u ostrova holandský admirál Van Waywyck a dal ostrovu jméno po princi Móricovi z Nassau, tehdejšímu vůdci nizozemského povstání proti španělské nadvládě, protože Španělům se po několika neúspěšných pokusech konečně podařilo zavraždit jeho otce Viléma Oranžského. Na ostrov dorazil holandský „Marco Polo“ Jan Huygen van Linschotten, který svou přezdívku dostal, protože dokázal o nových objevených zemích poutavě psát.
Jenže Holanďané přijeli na Mauricův ostrov ve službách Východoindické společnosti, což byla akciová společnost (jedna z prvních na světě, protože Holanďané poznali sílu roztříštěného kapitálu). Neměli tedy zájem země, které navštívili, kolonizovat. Ostatně nebyli tehdy ani státem, ale až do roku 1648 povstaleckými provinciemi španělského království a vztyčovat někde španělskou vlajku opravdu neměli chuť. Jenže Východoindická společnost byla společnost obchodní, jejíž úspěch spočíval v obchodu s domorodci. Jak ovšem chcete obchodovat s domorodci na neobydleném ostrově, kde není ani jeden jedinec toho druhu? Holanďané tedy vysekali z pralesa cenné ebenové dřevo, snědli chudáka Doda, který se před nimi neuměl schovat, a zase odpluli.
Mezi roky 1715–1723 ostrov obsadili Francouzi, kteří naopak kolonizovali rádi. Ostrov pojmenovali trošku málo nápaditě „L´ile de France“, čili „Francouzský ostrov“. Nedaleký sesterský ostrov vzdálený 170 kilometrů pojmenovali “L´ile de Bourbon“, čili ostrov bourbonský.
Tomu udělali přítrž hned v roce 1793, kdy Bourbonovi Ludvíku XVI. usekli hlavu. Za daných okolností jméno ostrova nevyhovovalo, a tak ho hned v březnu 1793 přejmenovali na „La Reunion“, které nosí dodnes. Nacionalismu tedy Francouzi neměli tehdy stejně jako dnes žádný nedostatek. Jediný pořádný přístav na ostrově L´ile de France“ v hluboké zátoce dostal jméno Port Luis po tehdejším králi Ludvíku XV., ovšem Francouzi sami ho nazývali Port Nord Ouest, tedy severozápadní přístav. Zřejmě nechtěli krále těmi několika chatrčemi, které měly nést jeho jméno, urazit. Francouzi ovšem usoudili, že ostrov se hodí na pěstování cukrové třtiny a rukama otroků přivezených z nedalekého Madagaskaru se dali do práce. Dělali to s pravým francouzským šarmem a smyslem pro chaos.
4.června 1735 přistál na ostrově nový guvernér Bernard Francois Mahé de La Bourdonnais. Našel ostrov nacházející se ve stavu chaosu a anarchie a rozhodl se s tím něco udělat. Vládl zde železnou rukou, udělal pořádek, postavil přístavní doky a sklady, začal budovat síť silnic a další infrastrukturu a přesvědčil dokonce i francouzské plantážníky, že pořádek je dobrá a prospěšná věc. Za odměnu stojí jeho socha hned u přístavu na hlavní ulici.
V roce 1742 poslal první osadníky na v té době neobydlené Seychely, proto po něm dostal jméno hlavní seychelský ostrov Mahé.
Prosperita ostrova začala ale dráždit Angličany. Považovali za nespravedlivé, že Francouzi vlastní na polovině cesty z Afriky do Indie hned dva ostrovy a oni ani jeden. Po dlouhých natahovačkách využili dobu napoleonských válek k rozhodujícímu útoku. Tyto války se nevedly jen na pevnině ale i na moři a tam na rozdíl od pevniny tahal Napoleon zejména po bitvě u Trafalgaru v roce 1805, kdy přišel skoro o celé své loďstvo, za kratší konec. V listopadu 1810 se před Port Luis objevila britská flotila a začala město dobývat. Obě strany měly trochu problém s motivací, aby si vysvětlily, proč se vlastně mají na opačném konci světa poprat. Dochovala se podrážděná konverzace dvou lodních kapitánů, kdy ten anglický vyčítal Francouzi: „Vy Francouzi bojujete jen pro peníze, my Britové bojujeme pro čest.“ Nato mu Francouz odpověděl: „Správně, oba bojujeme o to, co nám nejvíc chybí.“
Nakonec se motivace Britů ukázal přece jen větší a 3.prosince 1810 francouzská posádka kapitulovala. V mírové smlouvě zaručoval anglický admirál místnímu obyvatelstvu, že si může ponechat svůj jazyk, své zvyky i náboženství, jakož i zákony a majetek, slíbil, že žádný Francouz nebude uvězněn a vojáci mohou odejít domů. Místní obyvatelstvo to s díky přijalo a mluví francouzsky dodnes. A vedle hinduistických chrámů a mešit zde stojí i katolické kostely, jako například kostel svatého Ludvíka v Port Luis. V roce 1814 po Napoleonově porážce pak byl Versaillským mírem ostrov definitivně předán Spojenému království. Britové ovšem nemohli akceptovat, aby se ostrov nadále jmenoval „Francouský“ a tak si vzpomněli na dávno zapomenuté holandské jméno ostrova a ten dostal své dnešní jméno Mauritius. I místní kreolové a Francouzi se časem naučili svůj ostrov nazývat L´ile Maurice.
Místí obyvatelstvo se s novými pány smířilo, hlavně, že do ničeho nezasahovali. Britům šlo skutečně hlavně o ten přístav a ten i patřičně rozbudovali. Ostrované tedy mluví dodnes mezi sebou francouzsky (nebo kreolsky, což je francouzský dialekt, ale to jen mezi známými, jinak je komunikační řečí francouzština) jen oficiální nápisy na úřadech či dopravní značky jsou psány v angličtině. A místní jsou ochotni v tomto jazyku komunikovat i s turisty. Kšeft je kšeft, a kromě toho jde o úřední řeč a děti se ji učí ve škole. Ostatně mimořádně nadané děti mají možnost studovat na univerzitách v Británii, přičemž náklady za studium přebírá mauricijský stát.
Britové byli spokojeni, že je ostrov jejich a že jejich lodi můžou bezpečně přistát v přístavu, kde můžou načerpat nové zásoby a nakoupit cukr a ovoce, což ostrovu přinášelo nebývalou prosperitu. Britové psali své vyhlášky a zákony v angličtině, které nikdo nerozuměl nebo rozumět nechtěl, a proto místní obyvatelé tyto zákony ignorovali, a tak byli všichni spokojeni a žili v blažené symbióze.
Jediný, kdo na to doplatil, byli bývali otroci. Těm se v neklidných dobách podařilo z plantáží, kde byli podrobováni nelidské dřině, utéct a ukrývali se v oblasti hory Le Morne Brabant na jihu ostrova.
Když Britové zrušili otroctví (V roce 1807 zakázali na území impéria obchod z otroky a v roce 1833 pak i vlastnění otroků v koloniích), nenapadlo je nic lepšího, než poslat vojáky, aby tuto radostnou zvěst uprchlý otrokům sdělili. Jenže otroci, když uviděli ozbrojené vojáky, kteří na ně něco volali v řeči, které nikdo nerozuměl, došli k názoru, že byli odhaleni a že budou odvlečeni zpět na plantáže. V panice spáchali hromadnou sebevraždu skokem ze svahů hory. Dnes je tam památník, který tuto událost připomíná.
Ovšem zrušení otroctví přineslo místním plantážníkům nemalé problémy, neměl kdo sklízet cukrovou třtinu. Žádali tedy po svých britských pánech, aby se tím něco udělali. Ti se rozhodli najít nové pracovní síly v Indii, kterou už tehdy ovládali. Indové mohli podepsat pracovní smlouvu na pět až deset let. Poté byli převezeni na Mauritius. Dva dny museli strávit v přijímacím táboře v přístavu – dnes je z této budovy muzeum Appravasi Ghat – kapacita byla sice 600 lidí, často jich tam ale bývalo i přes tisíc.
Tam jim vyřídili papíry a mohli být odvezeni na práci na plantáže. Byl to experiment, který britská vláda spustila v roce 1834v celém impériu, testovacím balónkem mě být právě Mauritius. Experiment se vydařil, Britové pak takový nábor pracovních sil prováděli prakticky v celé říši. Plantážníci ovšem nebyli zvyklí platit svým dělníkům plat, a tak to dělali jen neradi a se zpožděním, pokud vůbec. Proto Britové už v roce 1842 zavedli úřad zplnomocněnce pro věci přistěhovalců „Protector of Immigrants“. Nebyla to zrovna lehká práce, jen v letech 1860–1885 musel tento úřad řešit 110 940 stížností, z nichž okolo 80 000 uznal jako oprávněné. Z největší části se jednalo o nevyplacenou mzdu. Mezi roky 1834 a 1920 se tak na ostrov přistěhovalo 450 000 Indů, dnes tedy tvoří lidé indického původu 62 procent z 1,3 milionové populace ostrova. Část z nich jsou muslimové, ale jak mi vysvětlil taxikář, jsou to muslimové z Pakistánu. Ti nemají problém vypít si s hinduistickými sousedy rum, i když to prorok kdysi dávno zakázal, a proto nemají hříšné myšlenky na nějaký teror. Rum je totiž na ostrově národním nápojem a bez něho se neobejde žádná slavnost. Místní ovšem pijí rum bílý s různými příměsemi, rum se zlatou barvou je určen pro turisty a na vývoz. Chutná skvěle. Muslimové z arabských zemí, kteří by rumem samozřejmě museli opovrhnout, tvoří na ostrově jen zanedbatelnou menšinu.
Blahobyt ostrova skončil náhle v roce 1869. Ostrované za to nemohli, ale v tom roce byl zprovozněn Suezský kanál, Cesta do Indie se pro britské lodi rozhodujícím způsobem zkrátila a z důležitého opěrného bodu v Indickém oceánu se stal nezajímavý ostrov na konci světa na hranici vnímatelnosti.
Jediné štěstí, že 21. září 1847 vydal místní poštmistr James Stuart Brownrigg příkaz k vyhotovení dvou známek. Jednopencovou červenou pro poštovní styk v Port Luis a okolí a dvoupencovou modrou pro celý ostrov. Známky vyryl Joseph Osmond Barnard, který byl bohužel (a pro filatelisty bohudík) zapomětlivý a nedoslýchavý, a proto vyryl místo obvyklého „post paid“ na známky text „post office“. Protože manželka guvernéra lady Gomm musela rozeslat pozvánky na ples, který se měl konat 30 září, nebyl čas chybu opravit, a tak byly pozvánky rozeslány s tímto nejslavnější světovým chybotiskem. A protože bylo škoda známky vyhodit, bylo oněch 500 známek z obou sérií i spotřebováno. Tak mohl vzniknout i legendární „Dopis do Bordeaux“, na kterém jsou obě známky vedle sebe a stát se tak jednou z největších filatelistických kuriozit všech dob. Díky těmto dvěma známkám (červený Mauritius byl tohoto roku nabízen v dražbě v Brně u filatelie Klim!) zná zapomenutý ostrov v Indickém oceánu celý svět.
Po druhé světové válce rostlo v celém britském impériu hnutí za samostatnost jednotlivých kolonií. Mauritius nebyl v tomto hnutí příliš aktivní. Po pravdě řečeno si místní politici nedokázali samostatnou existenci bez politické a ekonomické podpory Londýna představit. V čele Labor Party, nejsilnější politické strany, na Mauritiu stál lékař indického původu, vystudovaný v Anglii, Seewoosagur Ramgoolam.
Říká se mu i – trochu omylem – mauricijský Gándhí. Na rozdíl od svého vzoru se totiž on i jeho straničtí přátelé angažovali pro setrvání ostrova v Britském impériu a nic na tom nezměnilo ani povýšení milého Seewoosagura Královnou Alžbětou II. do šlechtického stavu v roce 1965. Jenže Britové už měli ztrátových kolonií plné zuby, a tak se v roce 1968 rozhodli všech s výjimkou strategicky nezbytných kolonií jako byl například Hong Kong, vzdát. A tak se Sir Seewoosagur Ramgoolam stal – ať už chtěl nebo nechtěl – národním hrdinou a otcem národa. A zůstal jím i po své smrti v roce 1985. Jmenuje se po něm na ostrově leccos, například mezinárodní letiště na jihovýchodě ostrova, nemocnice na severozápadě nebo i botanická zahrada v Pampelnousse. Všude, kde je v názvu zkratka SSR, hledej ze tím Sira Seewoosagura Ramgoolama.
Britové odešli a mnoho tu po nich nezůstalo. Dokonce ani rugby, jinak národní sport pravých chlapů ve všech zemích commonwealthu se tady neujalo. I naprostá většina turistů jsou Francouzi, Britové tu tvoří zanedbatelnou menšinu – to je tady víc snad i Čechů. Možná pití čaje se dá nazvat anglickou tradicí (káva se zde pije málo a pěstuje se jen na jednom místě na jihu ostrova na plantáži u obce Chamarel, která je ale stejně populární především značkou svého rumu.) Nejmarkantnějším pozůstatkem britské nadvlády je ježdění vlevo – no jistě, auta se objevila právě v době, kdy tady vládli Britové.
Krátce po vyhlášení samostatnosti začal kvést turistický ruch a Britové na své někdejší poddané nezanevřeli – v našem hotelu La Pirogue je královský apartmán (Royal Suits), který v roce 1994, tedy dva roky poté, co obyvatelé ostrova vyhlásili republiku, slavnostně otvíral manžel sesazené královny princ Filip se svým synem Eduardem.
Poté, co Evropská Unie přestala dotovat třtinový cukr (pro mnoho naších cukrovarů příliš pozdě) zkrachovala na ostrově většina cukrovarů ze třiceti jsou v provozu ještě čtyři. Ovšem cukrová třtina je nadále hlavním zemědělským produktem, Mauricijští se přeorientovali na výrobu rumu, který je tu hlavním nápojem. Pravý rum totiž musí být vyráběn z třtinového cukru, a proto musel být ten náš český tuzemský rum vyráběný z cukrové řepy přejmenován na tuzemák, což všechny české konzumenty hodně bolelo a nechalo narůst jejich nedůvěru ke světové globalizaci.
Tolik tedy stručně k dějinám ostrova Mauritius. Příští týden se pokusím popsat, co se tady všechno dá vidět. Dodo se tu vyskytuje jen jako suvenýr, zato je všude. Ten skutečný zničení svého ráje nepřežil.
Ovšem…
Joanne Kathleen Rowling, autorka Harryho Pottera píše ve své knize „Fantastická zvířata“, že Dodo, kterého ovšem ona nazývá Didicawl, vyvinul čarovné schopnosti mizet a objevovat se na jiném místě, čímž se mu podařilo přežít. Ovšem muglům, tedy nám nečarodějům, tuto skutečnost Mezinárodní společenství čarodějů neoznámilo, aby nás drželo v domněnce, že Dodo vymřel a abychom se tedy k dalším ohroženým druhům chovali ohleduplněji než k tomu sympatickému neohrabanému ptákovi, který zůstal vedle rumu a dvoupencové modré známky symbolem ostrova Mauritius.
Takže kdo ví…?
