Woodrow Wilson

               Jen týden po světovém vůdci proletariátu 3.2.1924 zemřel i jeho kontrahent z druhé části zeměkoule. Jakýsi Leninův protipól, i když se vzájemně ovlivňovali, vlastně se právě tehdy objevil náznak pozdějšího bipolárního světa.

               Zatímco Lenin založil brutální komunistickou diktaturu na východě, která v průběhu budoucích desetiletí měla ovládnout polovinu Evropy, Wilson využil skutečnosti, že Evropa spáchala sebevraždu rozpoutáním první světové války a povýšil Spojené státy na světovou velmoc, dominující západní polokouli.

               Vláda Woodrowa Wilsona znamenala předěl v amerických dějinách. Jestliže se až do jeho doby Amerika soustředila na řešení vlastních problémů, on ji poprvé, i když ne zcela dobrovolně, zapojil do řešení problémů globálních. Bohužel zde působil ne vždy šťastně. Předznamenal to, co Američany provází dodnes – snaží se řešit problémy, kterým vůbec nerozumí.

               Narodil se v roce 1856 ve Virginii, občanskou válku severu proti jihu tedy prožil v jižanském otrokářském státě, jako devítiletý zažil kapitulaci a zrušení otroctví. Teprve v tomto věku se naučil číst. Zda byl dyslektik nebo prostě v době války nefungovala škola, není zcela jasné. Logicky tedy jako přesvědčený Jižan pro černochy v době své vlády neudělal vůbec nic, spíš jejich osud zhoršil. Od vlivu své výchovy z dětství se totiž nikdy neodpoutal, a to i přes své rozsáhlé vzdělání. Pocházel ze skotsko-irské kalvínské rodiny a hluboká víra ho poznamenala na celý život. V roce 1915 prý řekl: „Můj život by neměl smysl, kdyby ho neposvěcovala víra.“ Dostal dokonce posměšnou přezdívku „Papež-laik.“

               Stal se vysokoškolským učitelem, tvrdí se o něm, že on v podstatě vymyslel politologii jako studijní obor. Kromě přednášek byl neuvěřitelně pilný i v psaní. Po své prvotině „Kongresová vláda“ z roku 1885, napsal pětidílné „Dějiny amerického lidu“, „Stát: Základy historické a praktické politiky nebo „Ústavní vláda ve Spojených státech.“

               Dospěl k názoru, že americký vládní systém je nejlepší na světě, i když je ho možné dále zdokonalovat. I v tom byl prvním Američanem s tímto názorem. V roce 1890 se stal profesorem na univerzitě v Princetonu a v roce 1902 jejím rektorem. Protože se mu nepodařilo univerzitu zreformovat podle vlastních představ – narážel na odpor místních elit, v roce 1910 na funkci rektora rezignoval, přestal o politice psát a začal ji prakticky dělat. Hned na první pokus se stal guvernérem ve státě New Jersey a vzápětí ho demokratická strana delegovala do prezidentských voleb v roce 1912.

               Do funkce guvernéra ho vyzdvihli místní zkorumpovaní straničtí bossové. Počítali s tím, že univerzitní profesor bez sítě vztahů ve straně se stane jen ctihodnou loutkou, se kterou si budou moci dělat, co budou chtít. Jenže nepodplatitelný nový guvernér je předčil v intrikách a brzy se stal jejich neomezeným vládcem. Mohli jen přihlížet a zuřivě skřípat zuby.

               V podstatě neměli mít demokrati ve volbách 1912 žádnou šanci. Je třeba si uvědomit, že volební potenciál amerických stran byl přesně opačný než dnes. Republikány tehdy volila vzdělanější vrstva, města a velcí majitelé pozemků, demokrati lovili své voliče mezi plebsem, dělníky a nevzdělanci. Dnes je to přesně naopak. A republikáni byli u moci posledních několik desetiletí, na přelomu století udělali z USA díky válce proti Španělsku nejmocnější zemí západní polokoule za Atlantikem, obsadili Hawai a získali kontrolu nad Filipínami, Mikronésií, Portorikem nebo Kubou. Dominantní osobou v republikánské straně byl Theodore Rooswelt, prezident v letech 1901–1909. Jenže po dvou prezidentských obdobích přenechal úřad svému nevýraznému nástupci Wiliamovi Howardovi Taftovi. Taft dokázal Rooswelta natolik rozčílit, že se tento rozhodl v roce 1912 znovu kandidovat. Republikáni tak měli dva prezidentské kandidáty a hlasy se rozdělily (Taft získal jen 3 485 082 hlasů a 8 volitelů, Rooswelt 4 119 582 hlasů a 88 volitelů. Jenže zase jednou se ukázalo, že kde se dva perou, třetí se směje. I když Woodrow Wilson získal jen 6 293 120 hlasů čili 41 procent, stačilo mu to bohatě k získání 435 volitelských hlasů a k triumfálnímu vstupu do Bílého domu. Dominance republikánů tak skončila a USA se měly navždy změnit.

               Nástup demokratů znamenal konec „divokého kapitalismu“ a začátek „dobrotivé vlády.“ Stát začal zasahovat do oblastí, kde to bylo až donedávna tabu.

               Wilson byl na svůj úřad díky svému vzdělání skvěle připraven a hořel ambicemi své plány uskutečnit. Ješitnost mu nechyběla, to se ostatně dalo vysledovat z vývoje jeho jména. Původní Thomas Wilson, zvaný Tommy, ho brzy přestal bavit a stal se Thomasem W. Wilsonem a se vstupem do politiky pak Woodrowem Wilsonem. To znělo lépe.

               Hned na začátku své vlády zrušil zákon o ochranářských clech, které bránily dovozu zahraničního zboží, což se projevilo poklesem jeho cen. Do chaotického finančního systému vnesl řád založením FED (Federálního rezervního systému) o kterém si dnes sice můžeme myslet své, ale tehdy to byl revoluční čin. V roce 1914 byla založena Federální komise pro obchod, která měla právo žádat od korporací výroční zprávy a kontrolovat tak jejich obchodní aktivity. Zákon o federálních půjčkách z roku 1916 zajistil farmářům levné úvěry a zákonem byla zavedena osmihodinová pracovní doba. Zavedl progresivní daň z příjmu, což zejména makléře z Wall street přivedlo k šílenství, ale obyvatelstvo to přivítalo. Navíc byla tato daň zavedena těsně před vypuknutím první světové války a poskytla tak možnost financování americké účasti na světovém konfliktu. Ta daň nebyla z dnešního pohledu nijak vysoká, při ročním příjmu do 3000 dolarů ročně neplatil občan nic, nad 3000 dolarů jedno procento, při příjmu nad půl milionu ročně se daň vyšplhala na svou nejvyšší úroveň sedm procent.

               Když v roce 1914 vypukla první světová válka, vyhlásil Wilson neutralitu. Ovšem nastaly problémy s obchodem. Obchod s Německem poklesl na méně než jedno procento předválečného objemu, naproti tomu obchod s Británií se ztrojnásobil. Němci odpověděli ponorkovou válkou. Ale i poté, co v květnu 1915 německá ponorka potopila britský zaoceánský parník Lusitanii, kdy utonulo 1200 pasažérů a z toho 128 Američanů (Němci to zdůvodnili podobnou rétorikou, jako to dnes dělají Rusové při útocích na civilní cíle, podle jejich zpráv měl parník převážet náklad zbraní) se Wilson neodhodlal k žádným krokům. V roce 1916 ho totiž čekaly další prezidentské volby a byl si vědom nedostatečného voličského potenciálů demokratické strany (i když ho svými zákony výrazně vylepšil). Proto svou kampaň vedl z pozice pacifisty a varoval před republikánským kandidátem Hughesem, o kterém tvrdil, že „zavleče Ameriku do války“ – připomíná vám to něco?

               I díky této kampani Wilson svůj mandát obhájil, i když těsně. Získal 9 129 606 hlasů proti 8 538 221 hlasů Hugnesovým a i ve sboru volitelům to bylo jen těsné 277:254. Ovšem v lednu 1918 vyhlásilo Německo neomezenou ponorkovou válku vůči všem lodím, tedy i neutrálním, což vedlo k masakrům civilních pasažérů na transatlantických linkách. A v dubnu 1918 se Britům podařilo dešifrovat depeši německého ministra zahraničí Zimmermana mexické vládě s návrhem mexicko-německé aliance, která měla Mexičanům přinést zpět Texas a další oblasti  na jihu USA. Wilson poté požádal 2.dubna 1917 Kongres o vyhlášení války.

               Němci USA podceňovali, protože na začátku roku 1917 měly armádu čítající 23 000 vojáků. Ovšem Amerika ukázala svůj neuvěřitelný potenciál. Do konce války dokázala zmobilizovat, vystrojit a vycvičit 2 800 000 vojáků a 75 procent z nich zasáhlo do bojů na západní frontě (a 112 432 jich tam padlo). Wilson se zachoval ovšem velmi racionálně. Protože USA neproklamoval jako jednu z válčících stran, ale jako „přidruženou mocnost“, zachoval si tak možnou úlohu rozhodčího při mírových jednáních. Tato taktika mu plně vyšla, při mírových jednáních ve Versailles v letech 1918 – 1919 hrály USA – a tedy Wilson sám – rozhodující roli. Z dnešního pohledu můžeme říct – bohužel.

               8. ledna 1918 definoval Wilson své válečné cíle ve slavných 14 bodech.

1. Odstranění kabinetní diplomacie. Změna stylu chování států, tajná zákulisní diplomacie měla být nahrazena otevřenou mezinárodní diplomacií s cílem udržovat mír.
2. Svobodná mořeplavba. V mezinárodních vodách měla platit absolutní svobodná plavba a také právo rovného přístupu ke svobodným zdrojům surovin.
3. Odstranění překážek mezinárodního obchodu. Cílem bylo vytvoření svobodného, liberálního obchodního systému ve světě, prostřednictvím odstraňování obchodních překážek.
4. Omezení zbrojení. Všechny státy a národy se měly podílet na procesu odzbrojování.
5. Vyřešení koloniální otázky. Koloniální otázky a problémy se měly řešit nestranně s přihlédnutím k názoru domorodého obyvatelstva
6. Evakuace cizích vojsk z ruského území. Německá vojska měla být stažena z okupovaných území v Rusku.
7. Obnova suverenity Belgie. Mělo dojít k znovuobnovení nezávislé Belgie
8. Navrácení Alsaska-Lotrinska Francii.  Francie měla být obnovena v předválečných hranicích a navíc měla opět získat Alsasko-Lotrinsko
9. Italské hranice podle národnostního principu. Co nejpřesnější vytvoření italských státních hranic na základě etnických hranic. Zde se jednalo hlavně o JIžní Tyrolsko.
10. Vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj národů Rakousko-Uherska. Národy žijící vRakousku-Uhersku měly obdržet autonomní status.
11. Ukončení okupace Rumunska, Srbska a Černé Hory a zajištění přístupu Srbska k moři.
12. Nezávislost Turecka, autonomie pro neturecké národnosti Osmanské říše.  Turecko mělo také zajistit svobodnou plavbu úžinami Bospor a Dardanely.
13. Zřízení nezávislého Polska s přístupem k moři. Polsko mělo mít přístup k Baltskému moři.
14. Založení Společnosti národů. Tato organizace měla za úkol garantovat dodržování mezinárodního práva, územní nedotknutelnosti a politické nezávislosti každého z členských států. Byl zde uplatněn princip rovnosti všech členů, bez rozdílu mezi malými a velkými státy.

V podstatě se těm bodům nedá moc vyčítat, až na to, že měly za důsledek roztříštění střední Evropy a tím usnadnily vznik druhé světové války. Wilson si zřejmě vůbec neuvědomoval, jak těžké může být prosazení práva na sebeurčení národů, obsažené v bodě deset, v národnostně roztříštěné střední Evropě, kde se národnostní hranice nekryly s hranicemi historickými, a navíc do hry vstupovaly i ekonomické zájmy velkých podnikatelů.

Někde se rozhodovalo na základě lidového hlasování, někde i bez něho. Protože uhlobaroni v ostravské oblasti měli eminentní zájem zůstat v Československu, kde měli menší konkurenci než v Polsku, a navíc potřebovali nutně bohumínskou železnici, jako jediné spojení se Slovenskem, byla hranice jednoduše tažena po levém břehu řeky Olše, přičemž bylo hlavní město Těšínského vévodství rozděleno na dvě části. V Československu zůstalo právě ono životně důležité nádraží. Myšlenky na sebeurčení národů se ihned chopili i bolševici v Rusku, aby si zajistili loajalitu podrobených národů Ruského impéria. Tuto myšlenku samozřejmě neměli nikdy v úmyslu skutečně realizovat a uplatnili ji ve velmi okleštěné formě v Svazu sovětských socialistických republik. Tento projekt, který jsme museli ve škole ještě povinně obdivovat, prosadil na konci svého života Lenin proti Stalinovi, který se s tím párat nehodlal a chtěl všechny bolševiky dobytá území jednoduše připojit i Rusku.

Výsledkem Wilsonova plánu byl vznik malých mnohonárodnostních států, kde bylo etnické pnutí předprogramováno.

Poslední bod, tedy založení Společnosti národů Wilson nakonec sám bojkotoval, když zabránil vstupu USA do této organizace. To už byl ale jen troskou, která si v mnohém nezadala s jeho protivníkem v sovětském Rusku.

Wilson zřejmě trpěl na vysoký tlak a postupující ateroskleróza z něj udělala popudlivého staříka. To nebylo dobře v době, kdy se měl řešit osud světa po velkém válečném konfliktu, tedy proces srovnatelný s Vídeňským kongresem 1815. Jenže ve Vídni tehdy kraloval kancléř Metternich, muž na vrcholu sil, skvělý znalec světových poměrů, diplomat, intrikán a skvělý milenec. V roce 1919 to byl Wilson, americký izolacionista, popudlivý stařík neschopný ovládat své emoce. Jen s těmi ženami měl něco málo s Metternichem společného. Na ty opravdu trpěl. O tom svědčí jeho dochované milostné dopisy. Jeho první manželka Ellen mu trpěla jeho milostné úlety, zemřela ale mladá. Poté si našel další velkou lásku vdovu Edith Bolling Galtovou. Byla to sice emancipovaná žena, které vedla módní salón a klenotnictví a jako první žena v USA řídila automobil, ovšem vychodila pouze dvě třídy základní školy a měla tedy velké vzdělanostní deficity. Poté, co Wilsona vyřadily opakované mozkové příhody z aktivního života, vedla americkou administrativu tato žena.

      Wilson začal Němce bytostně nenávidět, což je vysoce emocionální stav s jednáním politika neslučitelný. A mělo to mít fatální následky. Jednak ho popudily vysoké americké ztráty při ofenzívě roku 1918. Týden poté, co Němci požádali o příměří potopila německá ponorka irský parník Leinster, přičemž zemřelo 450 lidí včetně hodně žena a dětí. Pak stačilo, když Němci přečetli svou nótu vstoje a ne poníženě, jak si Wilson představoval a on se rozhodl je pokořit, jak to jen půjde. Podmínky, které byly Němcům nabídnuty a na základě kterých kapitulovali byly náhle irelevantní. Na jednání nebyli vůbec přizváni a byli pak konfrontováni jen s hotovým dokumentem, kdy jim už nezbylo nic jiného, než tento „kartaginský mír“ podepsat. Odtud pak vznikla ona teorie generála Ludendorffa o „dýce vražené do zad“, kterou jeho spojenec Hitler obratně využil k teorii židovského spiknutí (kterému mnoho dezinformátorů věří dodnes). Bylo zaděláno na další velkou tragédii.

      Wilson utrpěl už v dubnu 1919 první mozkovou mrtvici. Tu se ještě podařilo utajit. Po návratu do USA ale přišla další 25. září a poté 10. října. Ta byla už velmi těžká, ochrnul na polovinu těla. Podobně jako později Eduard Beneš ale odmítl navzdory svému zlému stavu rezignovat. Jeho osobní lékař sice konstatoval, že „prezident postupně chřadne tělesně i duševně a nemá naději na uzdravení,“ neprohlásil ho ale za neschopného vykonávat úřad. A stejně se zachoval bohužel i víceprezident Thomas Marschall. Svět tedy v tomto citlivém období řídil ochrnutý a duševně těžce postižený muž. Lidé si vyprávěli (opět jedna podobnost s Leninem), že Wilson se nachází v terminálním stavu syfilidy. Vládla paní Wilsonová. Ta vyhodila ministra zahraničí Lansinga, zkušeného diplomata, jednoduše proto, že ho nemohla vystát. Podrážděný Wilson dokázal přimět senátory, kteří ho ještě stále uznávali za hlavu demokratické strany k tomu, aby nehlasovali pro vstup USA do Společnosti národů. Hlasování i proto dvakrát v letech 1919 a 1920 ztroskotalo. Společnost národů bez účasti USA bylo bezzubou organizací, která v žádném případě nedokázala zabránit novému válečnému konfliktu – což měla být její hlavní úloha.

      Paradoxně obdržel Woodrow Wilson právě v roce 1919 Nobelovu cenu míru „za zásluhy o ukončení první světové války a za inciativu k založení Společnosti národů.“ Ze zdravotních důvodů si ji převzal až o rok později. V té době bylo už zřejmé, že v politice skončil a ze zdravotních důvodů odchází do důchodu.

      Zní to neuvěřitelně, ale Wilson chtěl v roce 1920 znovu kandidovat na prezidenta. V tom mu sice jeho strana zabránila a kandidovala guvernéra z Ohia Coxe, ale kandidát republikánů Harding vyhrál volby s heslem „vraťme se k normálním poměrům“ – tedy k poměrům před vládou Woodrowa Wilsona.

Samozřejmě byly změny ve společnosti nezvratné, ale lidem se to dobře poslouchalo. A tak vláda demokratů v roce 1920 skončila.

Woodrow Wilson se utáhl do soukromí a na veřejnosti se objevil jen jednou, na pohřbu svého nástupce v Bílém domě Hardinga, který v roce 1923 nečekaně zemřel. Wilson zemřel 3.února 1924 a stal se tak prezidentem, který ze všech vládců Bílého domu nejkratší dobu pobíral prezidentský důchod. Byly to jen tři roky.

Svět změnil rozhodujícím způsobem. Po Wilsonovi se už nikdy nemohly vrátit poměry před Wilsonem. Svět dostal novou dynamiku, otevřel nové problémy. A USA najednou byly povinny tyto problémy pomáhat řešit. Jedno, že se členem Společnosti národů nestaly. Této povinnosti se nezbavily dodnes. Je to nevděčná úloha policajta. Všichni vědí, že ho potřebují (kromě zločinců), ale nikdo ho nemá rád. Pod Woodrowem Wilsonem vstoupily USA na tuto cestu. Zda Trumpova vláda po sto letech tuto éru ukončí, na to si musíme počkat do letošního listopadu.