Interna

Interna je nepochybnou královnou medicíny. Samozřejmě to zůstane jen mezi námi a nedoporučuji tuto větu opakovat v přítomnosti chirurga či ortopeda, zejména, je-li ozbrojen skalpelem. Internisty se stávají namyšlení intelektuálové, kteří věří své hlavě více než svým rukám a hodlají se celý život zabývat neřešitelnou otázkou, proč člověk nefunguje nebo proč nefunguje podle jejich představ. Na rozdíl od gynekologa, očního lékaře, či krčaře, kteří se zabývají jen malými zajímavými kousky lidského těla, zajímá internistu člověk celý – tedy s výjimkou hlavy – ta patří neurologovi, eventuálně psychiatrovi. Internisty se stávají lidé, kteří potřebují výzvy osudu, aby se cítili v životě spokojení a nezbývá jim mozková kapacita k poznání, že si vybrali nejnepraktičtější obor, jaký jen může existovat. Jestliže totiž vybavení soukromé praxe kožního lékaře přijde na investicích na tisíc Euro, internista si musí koupit ultrazvukový přístroj, gastroskop, někteří šílenci i kolonoskop, musí mít vlastní laboratoř a místnost na věšení infuzí, potřebuje sestřičku, laborantku a písařku a všechny je musí platit a proto se řítí nezadržitelně do bankrotu.
I zkouška z interny je odpovídajícím strašákem, každému normálnímu studentovi totiž musí být už na samém začátku učení ke zkoušce jasné, že se všechny ty choroby, diagnostické postupy a léčby naučit nemůže. A ti rozumní hledají náhradní řešení.
Měl jsem štěstí. Zrovna v té době, když jsem se učil na státní zkoušku z interny, navštěvoval jsem i autoškolu a se mnou v lavici seděla paní doktorka Žádníková. Bylo jí už asi padesát, rozhodla se konečně udělat si řidičský průkaz a stále dokazovala, že měla počkat ještě déle nebo ještě lépe věčně. Technické parametry vozidla jakož i řešení křižovatek pro ni představovalo naprosto nezvládnutelný problém, s nímž jsem jí ale byl ochoten vypomoci. S napovídáním jsem měl bohaté zkušenosti, na střední škole jsem dostal svého spolusedícího až k maturitě a za ni a teď je z něj úspěšný pan ředitel školy. Aniž by za to pociťoval vděčnost. Paní doktorka Žádníková byla jeho pravým opakem a mou pomoc dokázala ocenit. Když se díky této mé pomoci prokousala testy a byla připuštěna ke zkoušce, její vděčnost neznala mezí. Shodou okolností byla manželkou docenta Žádníka, jednoho ze zkoušejících na státní zkoušce z vnitřního lékařství.
„Nebojte se,“ pravila. „Já řeknu manželovi, aby si vás vzal na zkoušku on osobně.“
Rázem jsem se bát přestal. Na zkoušku jsem se dostavil na rozdíl od ostatních kolegů v dobré náladě, plný humoru, který oni jaksi nedokázali chápat a dokonce ani akceptovat. V podstatě se domnívali, že jsem se zbláznil a ohlíželi se, kdy se objeví sanitka se zřízenci psychiatrické kliniky, aby mne dopravili do bezpečí uzavřeného lůžkového oddělení. Nálada se mi dále zlepšila, když ze zkušební místnosti vyšel docent Žádník, ukázal prstem na mne jako na prvního a vyvolal mne na přípravu ke zkoušce. Za okolností, kdy byl vyhazov ze zkoušky vázaný na následný vyhazov paní doktorky Žádníkové od zkoušek způsobilosti řídit motorové vozidlo, se mi odpovídalo dobře. Bez stresu a beze strachu, jsem pěkně uvolněně přednesl odpovědi na své tři otázky, pan docent mne veřejně pochválil a já si odnesl rozzářeně svou jedničku. Jak je dobré mít známosti!
„Proč jste proboha na tu zkoušku nepřišel?“ překvapila mne v autoškole dva dny nato paní doktorka Žádníková. „Manžel na vás čekal celý den! Čeho jste se proboha bál? Vždyť on by vás přece nevyhodil!“
„Ale já jsem tam byl,“ zaprotestoval jsem chabě a bez dechu.
„Tak proč jste nešel k němu? On je vám taky tak vděčný za to, jak mi pomáháte. On by vás propadnout nenechal!“
Všimla si mého konsternovaného pohledu, znejistěla a řekla: „Jmenujete se přece Polák. Petr Polák, ne?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, nejmenuji.“ A pochopil jsem, že se státní zkouška z interny dá udělat i bez cizí pomoci. Jen prosím pěkně uvolněně a bez strachu, pak to jde samo od sebe.