Tu přezdívku jsem si nevymyslel já, tak nazval nejvýznamnějšího papeže 20. století italský dramatik a scénárista Diego Fabbri. Karol Wojtyla stál vždy v centru pozornosti žurnalistů i umělců, ostatně už v roce 1981 o něm natočil životopisný film „Z daleké země“ polský režisér Krzystof Zanussi. Možná by byl Karol Wojtyla jakožto vyučený herec nejraději sám hrál v tomto filmu hlavní roli, jak se domnívá spisovatel Claudio Rendina, v tomto čase to byla ale již nerealizovatelné – 16. října 1978 se totiž stal 264. papežem a 22. října stejného roku byl intronizován pod jménem Jan Pavel II.
Jeho volba byla hodně překvapivá, když se objevil na balkóně katedrály Svatého Petra, zíraly přítomné davy na naprosto neznámou postavu a trvalo chvíli, než se zmohly na nadšený povinný jásot. Stal se tak prvním slovanským papežem v historii a po dlouhých 456 letech zase jednou neitalským papežem (posledním takovým se stal v lednu 1522 Hadrián VI.)
K takovým mimořádným událostem dochází většinou za mimořádných okolností a i volba Wojtyly nebyla výjimkou. Jeho předchůdce, Albino Luciani, vykonával svůj pontifikát pod jménem Jan Pavel I. pouhých 33 dní, než byl nalezen mrtvý v posteli. Právě v té době vrcholila aféra okolo Vatikánské banky a jejího ředitele Paula Marcinkuse – což Maria Puza inspirovalo k zápletce třetího pokračování jeho románu „Kmotr“. Zda byl Jan Pavel I. zavražděn, protože odmítal podpis na smlouvách, v nichž se praly špinavé peníze z kokainových obchodů, nebo skutečně zemřel na infarkt, jak zní oficiální zpráva, se už nikdy nedozvíme.
Volba „cizince“, tedy někoho stojícího mimo vatikánské struktury, který se v té tajuplné a smrtelné síti nemohl vyznat, byla v zájmu Marcinkuse a jeho lidí, ale i mafie. A v tom se nezklamali. Jan Pavel II. se opravdu o tyto problémy nestaral – měl zcela jiné priority. Rozhodl se misionovat svět a obrátit ho na pravou cestu.
V katolické církvi spolu zápasily už po celá desetiletí proudy konzervativní, reformní a střední (takzvaní montiniáni). Papežové se víceméně střídali podle těchto proudů, po konzervativním Piovi XII., přišel reformní Jan XXIII., pak konzervativní Pavel VI. a nyní reformní Jan Pavel I. Jan Pavel II. byl zástupcem nejkonzervativnějšího křídla tehdejšího kardinálského sboru. K jeho volbě rozhodujícím způsobem přispělo hnutí „Opus Dei“, které mělo ve sboru několik zástupců a bylo v prosazování svých zájmů nejdůslednější. Jan Pavel II. s tímto extrémně konzervativním hnutím udržoval těsné kontakty a na jeho zásluhy nezapomněl. Zakladatel hnutí José María Escrina de Balaguer byl Janem Pavlem II. po zjištění jeho „hrdinských ctností“ vyhlášen 17. 5. 1992 za blahoslaveného a 6. 10. 2002 dokonce za svatého. Nijak v tom nevadilo problematické působení tohoto svatého během Frankova režimu ve Španělsku, jehož byl spolehlivou a ochotnou oporou. Escriva znal Franka osobně, vícekrát se s ním setkal a v roce 1968 obdržel dokonce šlechtický titul markýze de Peralta, kterého se vzdal až po masivní veřejné kritice v roce 1972 ve prospěch svého bratra. Svatý Jan Kapistránský dává pozdravovat! I ředitel papežovy kanceláře, čili jeho mluvčí, Joaquín Navarro Valls, byl členem tohoto hnutí. A Opus Dei dokázalo v roce 2005 po smrti Jana Pavla zabránit v konkláve volbě kardinála Bergolia z reformního křídla církve a prosadilo volbu Josefa Ratzingera, jehož úkolem bylo mimo jiné i iniciovat svatořečení svého předchůdce – ke kterému pak 27. 4. 2014 skutečně došlo. Jan Pavel povýšil hnutí Opus Dei v roce 1982 na osobní prelaturu. (Hnutí bylo založeno v roce 1928 a v roce 1941 bylo uznáno papežem Piem za „Zbožné sdružení“.)
Pohnutkami k sledování ortodoxního kurzu Janem Pavlem II. v obraně víry se zabývají historici už po celá desetiletí. Zda to bylo dáno jeho dětstvím a osobním osudem, zda to byl vliv Opus Dei, s kterým udržoval těsné kontakty, nebo zda podvědomě vytušil sklon světa k radikalizaci společnosti po liberálních šedesátých a sedmdesátých letech a plul s proudem jako kapitán lodi, která hledala nejlepší vítr. K atentátu v Mekce, jako východisko radikalizace islámu došlo jen rok po jeho volbě papežem. Po internalizaci světa procitl znova nacionalismus, po sekularizaci společnosti se objevil znovu náboženský fanatismus.
Jak jsem už mnohokrát psal, dějiny církve jsou soubojem Petrovců a Pavlovců, učení orientované na utvrzené jádro církve nebo orientované na široké masy. Jan Pavel II., přesto že vykonal 104 misijních cest do celkem 127 zemí, tedy víc než všichni ostatní papežové před ním dohromady, se obracel ve skutečnosti vždy jen na utvrzené ve víře a zastával tvrdý, nekompromisní kurs. A snažil se ho předurčit i na dobu po své smrti, aby nedošlo k oné obvyklé změně ve směru k reformnímu křídlu církve. Nejen, že nedlouho před svou smrtí ještě vyjmenoval 77 ultraortodoxních kardinálů, víceméně zajistil volbu svého nástupce a žáka Ratzingera, ale vydal na poslední chvíli i nový katechismus, který nepřinesl prakticky nic nového, kromě sdělení, že neplacení daní je hříchem. Ale katechismus, jako jádro církevního učení, se vydává jen velmi, velmi zřídka a proto si žádný z nových papežů nebude v dohledné době troufat tento krok zopakovat. V tomto ohledu byl Jan Pavel II. přímo vizionářem.
Nekompromisní byl v boji proti komunistickým režimům a určitě přispěl podstatnou měrou k jejich pádu. Ne nadarmo generální tajemník polské komunistické strany Edward Gierek po Wojtylově zvolení řekl: „Je to velká pocta pro Polsko a my můžeme čekat velké problémy.“ Ani polská komunistická strana nedokázala v katolicky orientovaném Polsku zabránit papežově pastorální cestě do Polska v červnu 1979. Na jeho vystoupení přišly až 2 miliony věřících. 31. srpna následujícího roku byla založena Solidarita (ne nadarmo byl její zakladatel Walesa přesvědčený katolík) a s polským komunistickým režimem to začalo jít rychle z kopce. Na rozdíl od svých předchůdců Jana XXIII a Pavla VI odmítal Jan Pavel II s komunistickými režimy jakýkoliv dialog, protože takové jednání v jeho očích komunistické diktatury legitimizovalo. Nezastavil ho ani atentát 13. 5. 1981, kdy ho na cestě na Náměstí svatého Petra postřelil Mehmet Ali Agca, s největší pravděpodobností agent bulharské tajné služby, která jednala z podnětu KGB. Papež utrpěl průstřel levé ruky a střeva v podbřišku, pětihodinová operace mu zachránila život, ovšem podlomila jeho zdraví.
Až do té doby se jednalo o papeže zcela nového stylu. Sportovce – rád lyžoval, zejména na svazích Terminilla a plaval (V Castel Gandolfo si nechal postavit plavecký bazén i se startovními bloky a viděli ho plavat i v moři u Palidora). Básníka a spisovatele – jeho sbírky veršů vyšly tiskem v italštině pod názvem „Kámen světla“ a „Chuť chleba“ a v roce 1960 vyšla jeho mystická hra „Zlatnická dílna“ a v neposlední řadě i herce. Zde je místy nejasné, kdy se při jeho veřejných vystoupeních jednalo o skutečného Karla Wojtylu a kdy hrál svou roli, kterou si sám napsal. Jeho temperament se zdál být nezlomný, než se u něho v roce 1997 objevila Parkinsonova choroba.
Jan Pavel II. vsadil na velmi konzervativní, chce se říci skoro středověké pojetí církve. To projevil například při návštěvě Rakouska 1998, kdy odbyl protesty věřících, demonstrujících proti spornému biskupovi Kurtovi Krenovi, slovy, že se jedná o záležitost církve, do které nemají věřící právo zasahovat. Nepřímo tedy oživil středověkou představu, že církev tvoří její hlava, což je papež a tělo pak sbor kardinálů. Pojetí církve jako společnosti věřících mu nebylo vlastní. Mimochodem biskup Krenn nakonec po mnohých skandálech, kdy už byl ve svém biskupském sídle zcela izolován, podal demisi v roce 2004 (tedy ještě Janu Pavlovi II.), poté, co se pokoušel krýt dětskou pornografii v kněžském semináři v St.Pöltenu. Nicméně po roce 1998 došlo v Dolním Rakousku k masivním výstupům z církve, porovnatelným snad jen s Korutany v roce 2019 v souvislosti se skandálem biskupa Schwartze. Jan Pavel II. byl nekompromisní v otázce manželství, potratů, ale i homosexuality. Během referenda o umělém přerušení těhotenství v Itálii vstoupil do kampaně. Svůj názor prezentoval slovy: „Manželství je nerozlučitelné a neodvolatelné, sexuální styk mimo svazek manželský je nemorální, homosexuální chování je nemorální, a je třeba důrazně hájit právo na život, včetně života dosud nenarozených dětí.“
Jan Pavel II. měl v mnoha věcech poněkud rozporuplný postup.
Byl misijním papežem, který navštívil 127 zemí. Chválil se, že získal pro katolickou církev statisíce nových věřících – to může být skutečně pravda – v Africe a v Asii získal spoustu nových věřících. Současně ztratil desetitisíce věřících v Evropě a v USA – odchody těchto „vlažných ve víře“ ho očividně nebolely.
Prezentoval se jako papež mezinárodní, nezapomenutelné bylo jeho „Urbi et Orbi“, které čítával ve všech světových jazycích. Na druhé straně se v době, kdy byl krakovským arcibiskupem, projevil jako silný polský nacionalista, když zakázal v oblastech obývaných slovenskou menšinou číst mše ve slovenštině.
Problematický byl jeho vztah k židovstvu. Na jedné straně se předháněl ve vstřícných gestech, jako byla návštěva římské synagogy 13. dubna 1986, kdy nazval Židy „staršími bratry ve víře“. Jako první papež přijal i delegaci Židů v kostele San Carlo ai Catinari 8. října 1981, o svatém roku 2000 (už velmi poznamenán svou Parkinsonovou chorobou) nesl kříž v chrámu svatého Petra až k Michelangelově Pietě, aby tu vyslovil „Mea culpa“ a omluvil se za pochybení církve v náboženských válkách, pronásledování Židů a za Inkvizici. Hned poté pak odcestoval do svaté země, kde se modlil u Zdi nářků a navštívil muzeum holocaustu Yad Vashem a v Síni poslední večeře zanechal symbolický strom nesoucí tři druhy plodů (hrozny, obilné klasy a olivy) jako symbol soužití tří monoteistických náboženství.
Na druhé straně nazval v srpnu 1989 Židy „nevěřícími a zrádci Boží úmluvy“, v roce 1992 vyjmenoval římským vikářem antisemitu Ruiniho, který otvíral otázku viny Židů za ukřižování Krista, a přes čtyři roky trvalo, než dal – nerad – souhlas k vyklizení kláštera Karmelitánek v Osvětimi, o které žádaly židovské společnosti. Zřejmě se nikdy nezbavil vlivu ze svého dětství, které ve Wadowicích a Krakově logicky muselo být antisemitismem poznamenáno. Především před druhou světovou válkou byl v Polsku antisemitismus možná ještě silnější než v Německu (zřejmě v důsledku ochrany, kterou Židé požívali za vlády generála Pilsudského.) Poctivě je třeba přiznat, že se Jan Pavel II. očividně pokoušel tyto předsudky ze svého mládí překonat, ne vždy se mu to ale dařilo.
27. října 1986 zorganizoval setkání zástupců všech světových náboženství v Assisi a 24. ledna 2002 toto setkání pod dojmem útoků na Newyorská dvojčata 11. 9. 2001 zopakoval.
Prostě slova Jana Pavla nebyla vždy v souladu s jeho činy.
Slovy se snažil o ekumenii s evangelickými církvemi, na druhé straně vyhlašoval za svaté oběti náboženských válek – jako například tři košické mučedníky během své návštěvy Slovenska v roce 1995 nebo Jana Sarkandra v roce 1993. (Sarkander byl sice zřejmě umučen protestanty v Olomouci zřejmě nevinně, o jeho ne přímo ideálním konfliktním charakteru je ale známo víc než dost). Následkem papežových činů bylo například to, že během jeho návštěvy na Slovensku jeho kolonu vozidel v protestantských vesnicích na Spiši na ulici nezdravil ani jeden člověk. (Oni košičtí mniši byli 7. září 1619 zabiti v odvetu za řádění katolíků v Prešově, jejich svatořečení tedy bylo určitou formou provokace.)
Svatořečení a blahořečení ovšem bylo jakýmsi koníčkem Jana Pavla. Vyjmenoval během svého pontifikátu 456 svatých a 1282 blahoslavených, což je opět víc, než vyhlásili všichni papeži před ním dohromady. Řada z nich byla nesporná a potřebná – například svatořečení Anežky české v chrámu svatého Víta 25. listopadu 1989 definitivně zlomilo odpor komunistů v Praze, kteří v ten uvolnili mosty přes Vltavu a vpustili demonstrující lidi na levý břeh Vltavy, což se rovnalo kapitulaci. Jan Pavel II. využíval tato svatořečení k vlastní velkolepé prezentaci. Byl v tom opravdovým mistrem- například svatořečení Padre Pia 2.5.1999 v chrámu San Giovanni in Laterano bylo opravdovým spektáklem, na jaký se nezapomíná. (Jan Pavel věřil na zázraky a v případě Padre Pia měl i osobní zážitek – o tom jsem psal v mém cestopisném článku o Garganu). Ale i své misijní cesty využíval k svatořečením a blahořečením, protože to jeho cestám dodávalo slavnostnější rámec.
I to je určitý návrat do středověku. Z dob po osvícení ustoupily zázraky do pozadí, lidé preferovali rozum před vírou. Zdůrazňování zázračné moci světců je nepochybnou snahou upřednostnit víru před rozumem, čili o návrat do doby před osvícenstvím. Ostatně vyhlašování světců má v sobě něco pohanského. Je to něco z doby prvních misijních cest v raném středověku, kdy v zájmu pokřtění nových národů, byl těmto dán jejich malý místní bůžek, kterému se mohli klanět. Fungovalo to v onom devátém či desátém století a kupodivu to fungovalo i ve století dvacátém. I to mohla být určitá odpověď na radikalizaci konkurenčního islámu, který rovněž hledá návrat ke svým kořenům ve století sedmém.
Praktické záležitosti, jako například ozdravení vatikánských financí muselo čekat. Vatikánská banka byla navázána na milánskou banku Banca Ambrosiana, byla dokonce hlavním akcionářem této banky. Banca Ambroziana byla založena jako církevní banka (jméno dostala podle svatého Ambrože, milánského biskupa ve čtvrtém století). Za ředitele Roberta Calviho se věnovala zejména praní špinavých peněz z obchodu s drogami a s přímou vazbou na mafii. Calvi založil okolo dvou set formálních filiálek (banky poštovních schránek), přes které peníze převáděl. Calvi byl obžalován v roce 1982 a brzy nato byl objeven oběšen pod jedním z londýnských mostů s kapsami plnými cihel. Ve stejný den vyskočila (vypadla?) z okna bankovní centrály v Miláně jeho sekretářka Graziella Corracher. Nikdy se nezjistilo, zda se jednalo o sebevraždy či vraždy. Ředitel vatikánské banky, už vzpomenutý Paul Cesimir Marcinkus, přezdívaný „Gorila“, byl ve svém úřadě až do roku 1990. Jeho přítelem byl Michelle Sindona, bankéř odsouzený v roce 1984 k 25 letům vězení za objednání vraždy a v roce 1986 otrávený ve vězení kyanidem. Ostatně likvidátor Sindonových bank byl zavražděn v červenci 1979. Tento příběh byl dokonce v roce 2001 (tedy ještě během pontifikátu Jana Pavla II.) zfilmován režisérem Giuseppem Ferarrou pod názvem „I bancchieri di Dio – Il Casa Calvi“. (Boží bankéři, případ Calvi) Banca Ambosiana vyhlásila nakonec v roce 1987 insolvenci, věřitelé zůstali sedět na třech miliardách dolarů nesplatitelných úvěrů. Marcinkusovu pozici tyto skandály nijak neohrozily, zajišťoval financování luxusního života mnohým kardinálům, známý je jeho výrok, že „peníze jsou nástrojem ve službách církve.“ Dlouhodobě neřešené problémy s vatikánskou bankou vyvrcholily v roce 2013 a vedly nepřímo k rezignaci papeže Benedikta XVI.
Ke všem těmto věcem Jan Pavel II. okázale mlčel, teprve během své návštěvy Sicílie v roce 1993 poprvé otevřeně zkritizoval mafii. (To už byl Marcincus tři roky v důchodu v Sun City, předměstí amerického města Phoenixu. Zemřel až v roce 2006, takže se na onen film, kde ho ztvárnil Rutger Hauer, mohl podívat). Papežova kritika se ozvala až poté, co mafie v roce 1992 vraždami vyšetřujících soudců Falconeho a Borsellina definitivně překročila všechny myslitelné hranice tolerance a popudila proti sobě sicilské obyvatelstvo natolik, že přestalo dodržovat „omertu“, čili zákon mlčení.
Jan Pavel II. zůstane rozporuplnou osobou, postavení „velkého papeže“ mu ale nikdo nevezme. Nejen, že se v jeho případě jednalo po svatém Petrovi (37 let) a Piovi IX. (32 let) o třetí nejdelší pontifikát církevní historie. Charisma tomuto muži na trůnu svatého Petra nedokážou upřít ani jeho největší odpůrci a je nepochybné, že udal směr vývoje církve na další desetiletí. Kam tato cesta povede, ukáže až budoucnost. Zda k jejímu upevnění, nebo k jejímu rozkladu. Skutečností je, že i reformní papež František bojuje víceméně marně s odkazem svého velkého předchůdce. Nakolik bylo Františkovi po vůli, vyhlásit Jana Pavla 27. dubna 2014 světcem, nedokážu odhadnout. Zabránit tomu už nemohl, vše bylo od jeho předchůdce Benedikta připraveno – tak, jak by si to sám Jan Pavel II. přál. František alespoň vyhlásil ve stejný den za svatého i pravý protiklad Jana Pavla II. Jana XXIII. Symbolické je i to, že hrob Jana XXIII. se nachází přímo ve svatopetrské katedrále a je tedy věřícím volně přístupný, zatímco Jan Pavel II. našel místo posledního odpočinku v katakombách pod chrámem. Víc než tohle symbolické gesto František nezvládl a rýsuje se, že po něm přijde další papež z tábora konzervativců, který bude odkaz Jana Pavla následovat a dále rozvíjet.
Brázda, kterou za sebou tento nepochybně velký papež zanechal, je hluboká.
