Je to město daleko na severu (s důrazem na slovo daleko), prakticky na úrovni St.Petersburku. Proto tam slunce v létě zapadá až někdy těsně před půlnocí a v zimě zase skoro ani nevyleze nad obzor. Přesto stojí za návštěvu – tedy v létě, kdy je tam vidět a teploty někdy vystoupají i nad dvacet stupňů.
Tallinn (to dvojité „ll“ se vyslovuje jako dlouhé a měkké l, to dvojité „nn“ zase jako dlouhé n) – Estonci totiž každou hlásku kterou chtějí vyslovit dlouze napíšou prostě dvakrát) a tyto hlásky dává tomu jménu dojemnou trošku melancholickou krásu.
Vždy se tak ovšem nejmenovalo. Jako první se zde (kromě domácího ugrofinským nářečím hovořícího obyvatestva) objevili Dánové. Dánští Vikingové, tedy král Waldemar II., zde roku 1219 založil pevnost, které se říkalo Castrum Danorum, tedy Dánský hrad, což se řekne estonsky Taanni – linna. Když se města zmocnili křižáci, dali mu jméno Reval a to mu zůstalo až do chvíle, kdy Estonsko vyhlásilo v roce 1918 poprvé ve své historii samostatnost.
Tallinn má zajímavou polohu. Samozřejmě, že jeho nejdůležitějším opěrným bodem byl přístav. Zajímavé je, že tento přístav je umístěn v mořském zálivu. Skoro všechna severská přístavní města jsou lokalizována na řekách nedaleko jejich ústí. Ať už je to Petrohrad na Něvě, Riga na Daugavě, Klajpeda na Němenu, Štětín na Odře, Lübeck na Tarve, Hamburg na Labi, Brémy na Weseře či Londýn na Temži. Příčinou je zřejmě, že severní moře bývá příliš rozbouřené, než aby umožňovalo klidné kotvení lodí a vykládání zboží. V tom je Tallinn vyjímkou a zátoka, v níž je umístěn tallinský přístav, musela být skutečným fenoménem, jemuž se nedalo odolat. Stejně jako vysoká skála nad mořem, kuriozita v jinak ploché zemi, která přímo volala po tom, aby na ní někdo vybudoval pevnost. Dáni neodolali.
Když pevnost v roce 1248 zase od křížáků převzali, založili zde město, jež dostalo ve východním Pobaltí obvyklé lübecké městské právo. Vazba na Lübeck je zřejmá na každém kroku. Nejen na radnici, ale i v kostele svatého Mikuláše, kde tanec mrtvých namaloval stejný autor Bernt Notke, jenž tuto fresku stvořil i v lübecké katedrále. Kaple, která byla pro toto dílo postavena, vzala za své při ruském dobývání města ve druhé světové válce, fragmenty malby jsou dnes vystaveny přímo v kostele, tím pádem se zde platí vstupné. Naše průvodkyně nám sice radila, abychom se vydávali za seniory, ale já jsem ji neposlechl, protože se ve mně vzbouřila hrdost a zaplatil jsem zato dvojnásobné vstupné. Z Lübecku sem zřejmě dorazila i výroba marcipánu, jíž je právě Lübeck známý na celém světě (o čemž, jak pravila melancholicky kamarádka mého syna z Lübecku pocházející, vědí jen Lübečané). Ani Estonci o této proslulosti svého partnerského hanzovního města nechtějí nic vědět a marcipán považují za vlastní patent. V současnosti se vyrábí ve firmě Kalev, jež má svou cukrárnu přímo v centru na ulici Pikk.
Mimochodem právě v Tallinu zemřel v roce 1641 v exilu Jindřich Matyáš Thurn, vedoucí osobnost pražské defenestrace a tedy jeden z iniciátorů třicetileté války.
Lübecké městské právo platilo ovšem pouze ve městě, ne na hradě.
Tallinn si zachoval hodně ze svého středověkého charakteru a proto je i dnes zřejmé dělení na horní a dolní město. Obě byla od sebe oddělena hradbami a spojena jen jednou cestou jménem Pikk. V horním městě seděla šlechtická elita (dnes je sídlem estonské vlády a parlamentu), v dolním městě pak žili kupci a řemeslníci. Reval, jak se město jmenovalo, byl hanzovním městem a příslušnost k tomuto obchodnímu spolku německých měst zajišťovala prosperitu. Přes Reval běžela většina obchodu s ruským zbožím, zejména kožešinami a do Ruska bylo importováno západní zboží, zejména zbraně.
V středověkém Revalu stejně jako v novodobém Tallinnu se říká, že moc hledí shora na peníze. Moc seděla v městě horním, peníze se vydělávaly v městě dolním, kam proudily z přístavu. Že to nebylo bez rizika a Baltské moře dokáže být hodně zákeřné, o tom svědčí socha Rusalky, malé mořské víly, jež stojí na břehu moře ve čtvrti Kadriorgu a hledí do vodních dálek. Vyhlíží námořníky stejnojmenné ruské lodi, jež se potopila ve Finském zálivu v roce 1893. Památník vytvořil estonský sochař Amandus Adamson v roce 1902, tedy rok poté, co uvedl Antonín Dvořák operu stejného jména, jež ho proslavila. Rusalka je mořská víla slovanské mytologie a její socha na tallinnském nábřeží svědčí o ruském vlivu v tomto městě. Stejně jako palác Kateřiny první, po níž dostala tato čtvrť za někdejším městem jméno. Ten palác tam nechal postavit Petr Veliký své druhé manželce Kateřině. Kateřina byla zřejmě jedním z mála lidí, kteří z anexe Livonska Rusy na začátku 18.století profitovala. (Obyvatelstvo Estonska se během „Velké severní války“ zredukovalo z 350 000 na 150 000!) Kateřina se narodila v městečku Aluksne v severním Lotyšsku u estonské hranice jako dcera litevského sedláka polského původu Skowronského V sedmnácti nastoupila do služby k německému evangelickému pastorovi Glückovi – prvnímu překladateli bible do lotyšštiny (tolik tedy k skladbě obyvatelstva někdejšího Livonska před ruským záborem). V roce 1702 ji Rusové odvlekli stejně jako další tisíce obyvatel Livonska do Moskvy, kde pracovala jako pradlena. Až ji zahlédl kníže Menšikov a udělal ji svou milenkou (prý mu porodila dvě děti). Jenže se se svou krásnou milenkou příliš naparoval a tak ji zahlédl sám car. V roce 1707 z ní učinil svou milenku a poté co mu porodila dvě dcery, se s ní 1712 oženil. V roce 1718 jí nechal v rodném Livonsku, v blízkosti tehdejšího Revalu postavit krásný zámeček uprostřed obrovského parku, v roce 1724 ji pak Petr učinil svou nástupkyní (svého syna z prvního manželství Alexeje nechal ve vězení umučit) a po carově smrti nastoupila tato dáma na ruský trůn. Aniž se někdy naučila číst. (V které řeči to taky měla udělat?) Krása a volnější mravy někdy na kariéru zcela stačí. V Tallinnu tedy na ní zůstala pěkná vzpomínka, s Kadriorgem sousedící prezidentský palác vypadá v porovnání s ruskou carskou nádherou víc než skromně.
Tak jako se čtvrť plná parků a pyšnící se svou Rusalkou jmenuje po někdejší ruské carevně, v bezprostřední blízkosti starého (dolního) města se nachází „Rotenman kvartal“, čtvrť pojmenovaná po někdejším podnikateli německého původu, který zde nechal v devatenáctém století postavit řadu továren, které byly základem zprůmyslnění Estonska. Dnes jsou staré továrny jedna po druhé strhávány a na jejich místě rostou hotely, banky, výškové budovy s kancelářemi, obraz moderní estonské architektury, která mě doopravdy oslovila. Je to trochu melancholické, když mezi krásnými moderními budovami trčí k nebi opuštěné tovární komíny (které kupodivu Estonci nebourají, možná mají zůstat památníkem na onoho podnikatele) ale má to něco do sebe. Zejména když za nimi nad mořem zapadá těsně před půlnocí červeně a fialově letní slunce. Měl jsem možnost pozorovat toto velkolepé divadlo z balkónu na šestém poschodí hotelu Park Inn. Se skleničkou červeného vína v ruce je to krásný zážitek. Ovšem pozor! Alkohol je třeba koupit před desátou hodinou večerní. Ačkoliv jsou obchody otevřené až do jedenácté a některé až do půlnoci – na ulicích je stále ještě světlo a živo – alkohol má závěrečnou už v deset! Jestliže se tedy v socialistickém Československu alkohol neprodával před desátou (dopoledne) v Estonsku se neprodává po desáté (večer). Neptejte se mě proč, možná už odjel poslední trajekt do Helsinek. Finové jsou zodpovědní za 35 procent konzumu alkoholu v Estonsku. Jezdí sem na alkoholické výlety, protože je tu pro ně levně. Nechci ani vědět, kolik stojí jedno pivo ve Finsku, když je Finovi levné pivo za 6,60 Euro (na radničním náměstí v centru Tallinu, ovšem ani jinde jsem pivo pod čtyři eura neviděl). Neodstraší je ani všudypřítomné nápisy „Saddám“. To není výraz estonských sympatií k někdejšímu iráckému diktátorovi, tak se estonsky prostě řekne „přístav.“
Horní město se pyšní několika monumentálními budovami. Tady je i nejvyšší věž městského opevnění „Dlouhý Hermann“, na nějž přiléhá někdejší palác Kateřiny II., v němž dnes sídlí estonský parlament. (Protipólem „Dlouhého Hermanna“ je „Tlustá Margareta“ v dolním městě, takže tolik o estonských představách, jak má vypadat pořádný chlap a pořádná ženská.) Hned naproti parlamentu se tyčí monumentální ortodoxní katedrála Alexandra Něvského.
Estonci brali tento kostel vždycky jako důkaz rusifikačních snah carského a později komunistického režimu. Jak jsem se už zmínil ve svém článku o dějinách pobaltských zemí, byl to právě Alexandr Něvský, který zastavil expanzi místních německých pánů dále na východ. Po osamostatnění Estonska se ozvaly dokonce hlasy žádající zbourání této katedrály, nakonec ale přece jen zvítězil zdravý rozum a tato velkolepá budova mohla zůstat stát. Je teď útočištěm v Tallinnu žijících Rusů (tvoří ve městě 44 procent obyvatelstva), kteří jsou mnohem nábožnější než protestantští Estonci. V Estonsku žijícím Rusům bylo po osvobození Estonska dlouho odpíráno občanské právo, až před vstupem do Evropské unie muselo Estonsko povolit a ruskému obyvatelstvu občanství dát. Což má za následek, že Rus, jenž přijal estonské občanství, musí stát na ulici před ruským konzulátem hodiny při čekání na vízum, Rus, který občanství nepřijal, sedne jen do auta a v Narvě přejede státní hranici, aniž by mu někdo dělal problémy. Tallinnská evangelická katedrála – Dóm – není kupodivu největším kostelem ve městě, jak chrám svatého Olafa, tak chrám svatého Mikuláše (obě ovšem v dolním městě, kde seděly peníze) Dóm svou velikostí zřetelně převyšují. Pod Dómem má však být pochován legendární praotec finsko-estonského národa Kalev (tedy něco jako náš praotec Čech, Finové a Estonci mají praotce společného, očividně se ovšem bál moře a tak zůstal na jih od Finského zálivu Dnes se po něm jmenuje ona nejslavnější cukrárna v dolním městě). V horním městě je několik vyhlídkových teras s úžasnými výhledy na staré město, přístav a na moře i na moderní výstavbu v Rotenmanském kvartálu. Jinak tady ovšem večer chcípl pes. Když jsme si tu chtěli večer sednout na víno a užívat si pohledu na západ slunce nad mořem, nenašli jsme ani jednu otevřenou hospodu a pochopili jsme, proč je Horní město večer jako vymřelé. Žije se v městě dolním, ovšem žije se tu draho!
Dolní staré tallinnské město vypadá jako skanzen. Nově opravené hradby svítí červenými střechami svých věží, staré klikaté uličky jsou lemovány hanzovními domy, ze kterých stejně jako v Amsterodamu trčí pod štítem z fasády kladky – obchodníci žili v přízemí, sklady byly ale pod střechou, proto ony háky na vytahování zboží. A všude jsou restaurace, bary, kavárny a další pasti na turisty, hlídané studenty v středověkých krojích, kteří do oněch hospod zahánějí okolojdoucí, kteří si dovolí byť jen na jedinou sekundu postát před vchodem do restaurace či dokonce se začtou do jídelního lístku. Utekli jsme před nimi v panice až do horní části městského opevnění nad kostelem svatého Mikuláše. Ve věži Neitsitorn je restaurace s výhledem na město. Problém je, že se zde platí vstupné. Tři eura za vstup do restaurace jsem ještě nikde nezažil. Bylo mi vysvětleno, že je to muzeum. Takže jsem zaplatil, muzeum jsem ale nenašel, jen restauraci a kavárnu na třech poschodích. Když už jsme tam byli, rozhodli jsme se naobědvat s oním kouzelným výhledem na staré město. K našemu milému překvapení nám pak ony tři eura na osobu odpočetli od účtu. Vlastně docela šikovné opatření, aby jim tam lidi necourali po hospodě jen tak a nezírali na město pod nohama.
Nejstarší kavárna ve městě jménem Maiasmokk je večer po deváté hodině zavřená!
Za návštěvu stojí budova „Velké Gildy“, kde je muzeum estonských dějin a kde byl vstup zrovna náhodou zadarmo. Gildy byly sdružení podobné cechům, ale přece jen jiné. Velká Gilda sdružovala kupce a tedy bohaté lidi, mající největší vliv na dění ve městě. „Malá Gilda“ pak sdružovala řemeslníky nejrůznějších oborů, ti ale byli spíše na práci než na bohatnutí (kdo už kdy zbohatl prací?) a jejich vliv na dění ve městě byl o to menší. Muzeem je i nejstarší lékárna na radničním náměstí z roku 1433, v suvenýrovém obchodě se snaží turisty přesvědčit, že likér Vanna Tallinn je lék. Že lidé dokážou vyrábět alkohol doslova ze všeho, jsem se přesvědčil v tallinnském skanzenu v městské části Rocca al mare. Estonské víno Lossi se totiž vyrábí z borůvek. Ty sice dosahují tady na severu zřejmě díky dostatečné vlhkosti a dlouhým letním dnům nebývalé velikosti, to víno (jsem zvědavý člověk a tak jsem místní specialitu ochutnal) se dá pít jen se sebezapřením a pod ochranou léků na blokádu žaludeční kyseliny. Jinak by zřejmě propálilo do mého už ne nejmladšího žaludku díru.
Před městskou bránou Viru se pak nachází květinový trh, jeden z nejúžasnějších, jaké jsem kde viděl.
Ten amsterodamský je sice větší, ale květiny na tom tallinnském byly prostě krásnější (i když z větší části dovezené z Holandska). Estonci totiž květiny milují. Jít na návštěvu bez kytice květin je prostě nemyslitelné a darovat milence či dokonce i manželce mercedes bez kytice růží je společenské faux paix. Zřejmě z tohoto důvodu je květinový trh otevřen i v noci. Co kdyby dárce onoho mercedesu zapomněl a kytku pak narychlo potřeboval?
Tallinn má prostě své kouzlo a to, i když tam musíte mít štěstí na počasí. Slunce sice zapadá v létě pozdě, svítí ale většinou tlumeně přes mraky. Lidé v Estonsku měli očividně vždy větší strach z vody než z ohně. Nikde jinde jsem totiž neviděl, aby sedláci sušili obilí v obytných místnostech, kde se vařilo na otevřeném ohni!
Prostě podkroví bylo odděleno trámy a mezi ně se nastrkala úroda. V případě požáru se člověk zřejmě vždycky mohl spolehnout na to, že přijde déšť, který ten malér uhasí. Hygienu prováděli v sauně stejně jako Finové. Ta voda, která na ně padala shora, byla zřejmě příliš studená.
Ovšem národ estonský je otužilý. To jsme viděli v přímořském letovisku Parnü. Přestože měla voda v moři 13, slovy třináct stupňů Celsia, koupaly se v té vodě děti. Tedy pravda, jedno z nich mělo na sobě neoprénový oděv, a očividně se jednalo o výlet tatínků s dětmi bez maminek, čili něco jako akce Apalucha, ale přesto mi při tom pohledu běhal mráz po zádech.
Protože v Horním městě chcípl pes, Dolní bylo nekřesťansky drahé a po desáté nám odmítli prodat arménský koňak, který vypadal se svými pěti hvězdičkami hodně lákavě, nekoupali jsme se, ale opustili jsme Estonsko ve směru na jih, do Lotyšska.