„Piazza dei Miraculi“ znamená v překladu „Náměstí zázraků“. Jestliže si nějaké město dovolí své hlavní náměstí takto pojmenovat, tak asi netrpí nedostatkem sebedůvěry. V případě města Pisy je ale tato sebedůvěra oprávněná. Její náměstí s katedrálou, křtitelnicí a šikmou věží patří k nejznámějším a také k nejkrásnějším na světě. (Někdy se mu říká i „Campo dei Miraculi“, čili „Pole zázraků“, ale to na věci moc nemění.
Když jsem do Pisy přijel poprvé v roce 1993 – ještě se Škodou 120, neexistovala navigace a já jsem ve spleti uliček bezmocně bloudil a hledal místečko, kde bych mohl auto na chviličku odstavit a podívat se do mapy města, kterou jsem měl s sebou. Konečně jsem takové místo našel, zastavil, ale ještě než jsem mohl sáhnout po mapě, přiběhl ke mně policista. Zaklepal na okénko, a když jsem ho – s obavami, zda neparkuji tam, kde se to nesmí, otevřel – zeptal se mě krátce „Torre?“ a ukázal rukama šikmou rovinu.
Přikývl jsem „Torre.“ (Tak jsem se dozvěděl poprvé, že věž se italsky řekne „Torre“, o významu policistových gest se nedalo pochybovat.
Ukázal na jeden z výjezdů z náměstíčka a řekl: „Questa direttione.“
Ačkoliv jsem tehdy neuměl ani slovo italsky, okamžitě jsem pochopil a brzy nato zaparkoval na dohled od onoho nejslavnějšího pisánského artefaktu. Policista věděl své. Co jiné mohl exot v neznámém podivném autě v Pise hledat?
Dnes je neuvěřitelné, že toto nejslavnější náměstí stálo kdysi přímo u moře, přesněji v ústí řeky Arno do moře, dnes dělí Pisu od moře skoro deset kilometrů, tolik náplav dokázala za pouhých tisíc let řeka Arno naplavit. A právě tyto náplavy znamenaly úpadek města, které bylo na počátku středověku velmocí, mnohem důležitější než tehdy ještě víceméně bezvýznamná Florencie. Vlastně jednou ze čtyř nejdůležitějších „mořských“ republik (Pisa, Benátky, Janov a Amalfi). Vedle svého zázemí v Toskánsku jí tehdy patřily i ostrovy v Tyrhénském moři, od začátku 11 století Korsika a od roku 1052 i Sardinie. Hlavním soupeřem byli tehdy Saracéni, tedy Arabové, kteří v roce 1004 Pisu dokonce jednou přepadli, dobyli a vydrancovali. Zřejmě to neměli dělat, s naštvanými Pisánci si ukousli příliš velký krajíc. Město přešlo se svou flotilou do protiofenzívy a vypudilo Araby ze „svého“ moře.
A v této době vrcholného rozkvětu a bohatství začala vznikat „Piazza dei Miraculi“. Základní kámen katedrály byl položen v roce 1063 a v roce 1174 byla vysvěcena. Stavba Baptisteria byla zahájena v roce 1152 a Campanilla, tedy ona věž, která měla Pisu proslavit v celém světě (i když ta sláva vznikla nedopatřením z nedostatečného průzkumu podloží, na kterém zvonici začali stavět) následovala v roce 1173. Pro pořádek je zde ještě Campo Santo, čili svaté pole. To vzniklo tím, že sem přivezli křižáci (jmenovitě arcibiskup Ubaldo Lanfranchi, který se zúčastnil zločinné čtvrté křížové výpravy, která skončila zničením byzantské říše a dobytím Konstantinopole) v roce 1203 z Jeruzaléma (prý přímo z hory Golgoty, ale nevím, zda tam bylo hlíny až tolik, dnes je tam jen skála) půdu, a do ní jsou pochováváni nejslavnější občané Pisy. Ta půda prý dokáže proměnit mrtvé tělo v holou kostru během několika málo dní, tak nevím, co do ní křižáci přidali. Ten hřbitov je až překvapivě monumentální s chrámem s pozlacenou kopulí na čela a s vysokými oblouky, které jako by se nedokázaly rozhodnout, zda chtějí být ještě gotické nebo už renesanční. A samozřejmě pod kolonádou je spousta soch slavných osobností a sarkofágy ještě z římských časů
Ale zpět ke katedrále. Architekt Buscheto smíchal ranně křesťanský styl s byzantským lombardským a arabským, přidal k němu něco antických elementů a vznikl nový specifický styl, takzvaný pisánský románský styl, podle kterého se pak stavěly kostely nejen po celém Toskánsku, ale i na Sardinii nebo v Janově. Impozantní je střídání tmavozeleného a smetanově zbarveného mramoru, to se Italům zalíbilo tak, že v tomto stylu postavil architekt Maccichini ještě koncem devatenáctého století své „Cimitero monumentale“ v Miláně. A ono to pěkné opravdu je. Co ale dodává pisánské katedrále její výjimečnost, jsou čtyři sloupové galerie nad sebou na fasádě, skutečně jde o impozantní dílo, zvlášť když si představíme, že u nás ve střední Evropě jsme se v té době zmohli na nějakou tu rotundu, ne moc velkou, aby nespadla. Bronzová vrata ze stejné doby najde člověk jen na příčné lodi, v hlavním portálu jsou bronzové dveře z konce šestnáctého století, protože ty původní zničil požár (byly ze dřeva). Onen požár je taky důvodem, proč je kostel vevnitř převážně v renesančním slohu včetně nádherného pozlaceného kazetového stropu. Jenže ono to nevadí, románský styl s renesancí dobře ladí. A pět lodí je pět lodí, to dodá každé budově impozantnost. Ty lodě jsou od sebe odděleny antickými sloupy, které do města dovezli Pisánští námořníci jako válečnou kořist. Ostatně ty oblouky mezi nimi jako by se nedokázaly rozhodnout, zda chtějí být románské nebo arabské, je to něco mezi tím, prostě pisánské. Co s tím vším neladí, je kazatelna. Nádherná s přímo filigránovými reliéfy ze starého i nového zákona, stojící na porfyrových sloupech – jenže gotická. Prostě do té románské nádhery nepasuje, ale rád jsem jí to odpustil.
Už proto, že pod podlahou katedrály našel místo svého posledního odpočinku římský císař Jindřich VII. otec českého krále Jana Lucemburského a dědeček Karla IV. Zemřel na malárii sice v blízkosti Sieny, ale ghibellinská Pisa byla jeho italským hlavním sídlem a tak byl 2.září 1313 pochován zde.
Křtitelnice neboli baptisterium stojící odděleně před hlavním portálem, a je to zcela jiná kapitola. Stavět se zde začalo už v roce 1152, ale z finančních důvodů musela být stavba přerušena. Dnes můžeme říct „chválabohu“. Protože to umožnilo, aby se stavby v roce 1260 ujal Nicolo Pisano, jeden z největších umělců druhé poloviny třináctého století, žák „scuola nuova siciliana“ a tedy jakýsi předběžec renesance. Kromě projektu samotného baptisteria, které bylo ukončeno pozlacenou sochou Jana Křtitele na svém vrcholu až v roce 1395, vytvořil Nicolo Pisano i kazatelnu. S reliéfy nového stylu zobrazujícími výjevy z Kristova života. A s orlem na jehož křídlech je čtecí pultík pro kněze. Stejný jako v katedrále. Trošku mi trvalo, než jsem zjistil, že orel byl znakem města Pisy.
Symbolem města je ovšem „Torre“, čili věž – zvonice či kampanila, jak chcete. Naprosto jedinečná zvonice, protože křivá. Problémem byl nedostatečný průzkum podloží, na němž chtěli pisánští zvonici postavit. Jak už jsem zmínil, město stále na břehu řeky Arno, na PÍSČITÝCH nánosech. Už během stavby se věž začala na nestabilním podloží naklánět. To pisánské napřed trochu vylekalo a stavbu v roce 1185 zastavili. Pak ale přece jen zvítězila pýcha, upravili osu stavby a dokončili ji. Jenže ona se nakláněla dál a ve dvacátém století hrozila zřícením, takže se několik desítek let na ni nesmělo stoupat. Záchrana věže byla těžká práce. Napřed dostala jakýsi bezpečnostní pás a na severní straně věže vybrali 7 kubických metrů země. Podařilo se věž narovnat o 43 cm a dosáhnout tak sklonu odpovídajícímu stavu poloviny osmnáctého století. Takže se už zase dá na věž chodit. Vede na ni tři sta schodů a je to pro lidi, kteří netrpí závratí. Je to totiž divný pocit, když stojíte na severní straně věže a země vám utíká pod nohama do…. prázdna. Věž je totiž na severní straně vysoká 56,6 metru, na jižní ale jen 54,25 metru. Zážitek je to ale neopakovatelný, zejména večer. Pohled na Pisu shora, když si na poněkud nezvyklou situaci se sklonem plochy, na níž stojíte, zvyknete, je krásný. I když Medicejští, poté, co Pisu dobyli a připojili ke svému florentskému impériu, většinu starého města strhli a nahradili novými bulváry. Piazza dei Miraculi zůstane navždy symbolem slávy a bohatství někdejší Pisy.
Ale nic netrvá věčně, ani blahobyt města Pisy. Moře se od města stále víc vzdalovalo, hegemonii na moři muselo město odevzdat Janovu, který Pisu definitivně vytlačil z Korsiky (Sardinii si Pisa stejně vždycky musela s Janovem dělit). Tragédií pro město bylo vymření rodu Hohenštaufů na císařském trůně, protože Pisa byla vždy na rozdíl od svých sousedů Florencie a Luccy vždy pevně na straně Ghibellinů, tedy na straně císaře. Po roce 1268, kdy byl popraven poslední Štauf Konradin, začala být situace povážlivá a v roce 1284 utrpělo město drtivou porážku od Janova v námořní bitvě u Melorie. Počet zajatých Pisánců byl prý tak velký, že se říkalo, že pokud chceš vidět živého Pisánce, musíš do Janova. Vzápětí město upadlo do občanské války a jeho sláva byla ta tam. Na pevnině sílila nedaleká Florencie, která po dlouhých bojích se střídavými výsledky v roce 1406 Pisu definitivně začlenila do svého toskánského impéria. Tento zlý okamžik připomíná lev na hradbách „Piazza dei Miraculi“ – jedná se o florentského lva, kterého dali dobyvatelé na hradbách postavit a všichni pisánští občané se museli seřadit a chodit líbat tomuto nenáviděnému symbolu zadek.
Mimo „Piazza dei Miraculi“ toho v Pise až tak moc k vidění není, ale když člověk hledá, najde. Hledá v pravém smyslu slova, Pisa stojí na rovině a vyznat se ve spleti ulic není úplně snadné. Skutečným centrem města byla „Piazza dei Cavallieri“. Na něm jsou zajímavé dvě (vlastně tři) budovy. V starším „Palazzo dell´Orologio“ s hodinovou věží byl umučen hladem i se svými syny a vnuky v roce 1288 vévoda Ugolino delle Gherrardesca, protože mu Pisánští připisovali vinu za katastrofální porážku proti Janovským u Melorie, která ukončila jejich nadvládu nad mořem.
Nejkrásnější stavbou je „Palazzo dei Cavallieri“, monumentální renesanční budova postavená Giorgiem Vasarim s nádhernými sgrafity na fasádě. Třetím budovou je kostel „Chieza di Santo Stefano dei Cavallieri“, který je rovněž Vasariho dílem. Kostel i palác byl sídlem řádu svatého Štěpána, který založil Cosimo I. Medici, když se stal velkovévodou toskánským.
Kostelů je v Pise, jako v každém italském městě, dostatek. Jeden z nich je ale povinným programem, totiž rozkošný kostelík na nábřeží Arna „Santa Maria della Spina“. Je maličký, ale krásný. Vrcholná gotika se spoustou věžiček a ozdob, přesto aspoň na obloucích nad dveřmi (jsou dvě, ale otvírají se vždy jen jedny) je ona typická pisánská kombinace tmavozeleného a smetanového mramoru – a ty oblouky jsou samozřejmě románského typu. Jak jinak v Pise? Jméno má kostelík podle trnu z Kristovy trnové koruny, který je zde přechováván jako svatá relikvie.
Samozřejmě, kdo má čas a chuť, může se toulat uličkami starého města, které bylo kdysi tak slavné, aby se někdy v sedmnáctém století scvrklo na 3000 obyvatel. Ale ze slavného období je tu ještě Kostel svaté Kateřiny, „Palazzo dei Medici“, Benediktýnský klášter „San Matteo“, kde se nachází Národní muzeum s obrazy a sochami místních umělců – nejcennějším kusem je relikviář svatého Lussoria od Donatella.
Takže jako všude v Itálii je i v Pise mnoho k vidění ale na „piú bella piazza del mondo“, tedy nejkrásnější náměstí světa, nic dalšího ve městě prostě nemá.