Hluboká koronavirová stopa

Když se v březnu 2020 měnil náhle náš život, všichni jsme zřejmě věřili, že je to všechno jen nakrátko a „až to přejde“ vrátíme se zase k normálnímu životu, jaký byl před pandemií. Pohodlnému, poživačnému a s neustálou nespokojeností s blahobytem, ve kterém jsme žili. Prostě remcat vždycky patřilo ke kultuře národů střední Evropy, které jen neochotně přijímaly skutečnost, že je jim vlastně dobře.

               Uplynuly dva roky a už víme, že nic nebude takové jako dřív. Dějiny se budou neodvolatelně dělit na dobu předkovidovou a postkovidovou. Jizvy, které pandemie ve společnosti zanechá, budou viditelné už zřejmě navždy a kdo se nepřizpůsobí novým poměrům, bude strádat.

               Změnilo se naše pracovní prostředí. Kdo mohl, přešel do home office, a práce z domu se ukázala jako řešitelný problém, mnohdy dokonce pro obě strany, zaměstnavatele i zaměstnance výhodná. Osobní přítomnost v kanceláři se stala vlastně anachronismem, samozřejmě zaplatili jsme za to cenu ztráty osobních kontaktů, lidé pracující spolu ve firmách se teď mnohdy osobně ani neznají – a zvykli si na to. Problém je to pouze pro trh s nemovitostmi, protože kancelářské prostory se výrazně zmenšily a tím i zisk z jejich pronájmů. Majitelům nemovitostí se snížily zisky. Obchodníci s nemovitostmi se ovšem bohatě zahojili jinde.

               Jestliže jsme před kovidovou pandemií bojovali stále úporně s nezaměstnaností, najednou máme velký problém sehnat kvalifikované pracovníky. Tento fenomén jsem stále ještě tak úplně nepochopil, ale lidé chybí skoro všude. Zejména pak v gastronomii a v hoteliérství, tedy ve službách, které v době pandemie masivně omezily svůj provoz – a teď kvůli nedostatku pracovních sil nedokážou znovu nastartovat. Jestliže pražský pětihvězdičkový hotel Luxury Family Hotel Royal Palace není schopen svým hostům nabídnout ani snídani, pak něco není v pořádku. O něčem podobném jsem ještě v životě neslyšel. Před pandemií se zaměstnanci ucházeli o práci, teď se zaměstnavatelé ucházejí o pracovníky. Cena pracovní síly stoupla.

               Dramaticky bylo zasaženo především zdravotnictví. Po počátečním potlesku byli zdravotníci ponecháni svému neradostnému osudu a později dokonce vystaveni agresi ze strany frustrovaného obyvatelstva. Práce v extrémně ztížených podmínkách, ve stálém nebezpečí smrtící nákazy, v prodloužených službách. Kdo by už o takovou práci stál? Zejména v oblasti středního a pomocného zdravotního personálu došlo k masívnímu zlomu. Neznám detailně situaci v Česku, v Rakousku odešlo ale mnoho sester a ošetřovatelek. Do důchodu, na mateřskou, do domovů důchodců nebo do jiného povolání. Náhle se nedaly obsadit služby. Vedení nemocnic zůstala jen jedna možnost, redukovat počet lůžek či zavírat celá oddělení. Ovšem nemocných lidí tím neubylo. Jen se výrazně snížila dostupnost léčby. Nedostupnost lůžek nutí lékaře léčit pacienty, kteří by si zasloužili lůžkovou péči, ambulantně – jsou tím vystaveni mnohem většímu riziku žalob a stížností. Stres na odděleních se tím zvýšil a ochota lidé pracovat v oboru se dále snížila. Spirála se točí směrem dolů, dostat se na lůžko do nemocnice je stále obtížnější. A do lékařského slovníku se začíná stále intenzivněji vnucovat slovo „triáž“. Hrozné slovo, protože znamená rozhodování o životě a smrti. Zdravotnictví je ohroženo kolapsem, lidé nechápou, co se děje a jejich agresivita vůči zdravotníkům stoupá. Je jasné, že tak se situace nezlepší. Zda se zdravotnictví ze současné situace vzpamatuje, to je otázka, bude to ale rozhodně trvat dlouho.

               Lidé si zvykli na zásilkové služby. Nejen v obchodě, ale i ve stravování. Samozřejmě že největší zisky z pandemie vytěžili obři jako Amazon, ale nikdy předtím jsem neviděl ve městě tolik cyklistů rozvážejících do rodin jídlo. Místo cesty do restaurace si lidé nechají jídlo dodat domů, otázka je, zda ženy vaří víc nebo míň než před pandemií. Nedokážu to odhadnout, ale to množství cyklistů s batohy s jídlem na zádech mě vede spíše ke kacířské myšlence, že s tím vařením přestaly.

               Kultura utrpěla také velké šrámy. Divadla nemohla dlouho fungovat, ale ta se zřejmě vzpamatují, ten bezprostřední zážitek účasti na představení se nedá nahradit. Ale kina přešla do trvalé recese. Návštěvu kina nahradily streamy, Netflix, Disney, Prime video, Sky X a další nabízejí filmy na svých sítích – za minimální poplatek. Mnohdy se filmy do kin ani nedostávají a jsou určeny jen pro domácí sledování. Víc se investuje do sérií a minisérií – ty jsou samozřejmě v streamu realizovatelné, v kině by to byla neřešitelná situace. Tím můžou témata zpracovávat komplexněji, než by dovolil 90minutový nebo i třeba tříhodinový film. Lidé už zřejmě budou mnohem víc zůstávat doma a sledovat novou filmovou produkci z pohodlí své pohovky. Čipsy nebo popkorny si udělají doma nebo si je koupí hotové. A časopisy místo programu kin inzerují novinky na streamech.

               Ale hlavně, změnili se lidé. Ať už v důsledku lock downů nebo strachu z nákazy si zvykli být doma, někteří, zejména ti, kteří měli strach jak z nákazy, tak i z očkování, se někdy úplně uzavřeli do své bubliny ve svém bytě nebo domě. Znám rodinu, kde rodiče měli takový panický strach z očkování ale i z kovidu, že nevycházeli vůbec z domu a když přijel syn s rodinou na návštěvu, musel spát v karavanu na dvoře a rodiče s ním komunikovali jen přes zavřené okno. To je samozřejmě extrém. Ale sociální kontakty se omezily prakticky každému. Lidé se odnaučili se setkávat. Jestliže bylo před koronavirovou krizí normální zajít na kafe k sousedovi nebo ke kamarádovi, teď jsme se naučili s nimi komunikovat přes what´s app. Chatování jen letí, mimo jiné dokážou přivést řadu politiků k jejich pádu – na rozdíl od důvěrného rozhovoru se totiž taková komunikace dá vždycky dohledat.

               Naprosto nová situace je ve finančním světě. Státy se snažily zabránit hospodářskému kolapsu, a proto napumpovaly do ekonomiky spousty nekrytých peněz. Prostě si je půjčily, Česká republika byla sice v tomto směru extrémem (daným jednak nekompetentností Babišovy vlády jakož i bojem o voliče), ale stejnou cestou se vydaly prakticky všechny státy. A mnohé z nich, jako Řecko nebo Itálie byly už před pandemií extrémně zadlužené. Splácení jejich dluhu je prakticky nemožné, velkým hospodářským problémem by bylo ale i jen splácení úroků z dluhů. Proto drží Evropská centrální banka úrokovou míru stále na nule nebo blízko ní, i když by už dávno musela zareagovat a úroky zvýšit. Výsledkem je inflace, jakou západní Evropa nezažila od osmdesátých let. Státy se tímto způsobem částečně zbaví svých dluhů, v podstatě se ale tato politika rovná vyvlastnění prostých občanů – jejich úspory se dramaticky snižují a mít peníze na „spořícím“ účtu je stejně nesmyslné, jako je schovávat ve slamníku. Jenže co s nimi?

               Samozřejmě, zainvestovat, vrazit je do nemovitostí. Ceny nemovitostí vyletěly přímo raketovou rychlostí a ani nejsou k mání. V okolí Vídně se už prý nedá koupit ani psí bouda, někteří obchodníci s nemovitostmi pro nedostatek nabídek ukončili nebo přerušili svou činnost. Peníze ztrácejí svou hodnotu mnohem vyšším tempem, než by bylo bankéřům milé, ale nemůžou proti tomu v podstatě nic dělat. O to víc se radují obchodníci s akciemi, lidé vrážejí peníze aspoň tam, aby z nich měli zisk pokrývající inflační ztráty. Samozřejmě je to jen bublina, která jednou praskne, otázka je jen, kdy. A pak bude následovat velká hospodářská krize.

               Nejhroznějším důsledkem pandemie je ale polarizace společnosti. Dokud jsme byli všichni proti chorobě bezmocní a stejně ohrožení, nedělo se ještě nic. Vše se změnilo, když se objevilo řešení, totiž vakcíny. Je zřejmé, že určité síly si normalizaci poměrů nepřály. Nahrálo tomu, že se v posledních letech rozmohla aktivakcinační móda. „Osvícené“ matky chtěly ponechat své děti v „přírodním stavu“. Očkování bylo prohlašováno za škodlivé pro vývoj přirozené imunity. Byl to problém komfortní společnosti. Díky proočkovanosti většiny populace k žádným masivním epidemiím nebezpečných chorob nedocházelo (snad s výjimkou ojedinělých ohnisek spalniček, protože ty jsou skutečně extrémně nakažlivé). Jenže proti této módní vlně nikdo skutečně vážně nevystupoval podle hesla „nechte je blbnout, oni se sami spálí.“ Jenže v okamžiku, kdy se očkování stalo rozhodující zbraní k potlačení pandemie, se tento laxní přístup posledních let vymstil. Odpírači očkování vyšli na barikády – a určité síly, které rozštěpení společnosti potřebovaly, poznaly svou šanci. Je to náhoda, že prakticky všichni hlasití odpírači očkování jsou teď podporovatelé ruské agrese na Ukrajině? Nebo byli placeni ze stejného zdroje? Kdo měl zájem na tom, aby se demokratické společnosti utápěly v naprosto zbytečných vnitřních sporech? Z hnutí proti očkování se stalo náboženství, jeho příslušníci se stali členy „sekty osvícených“, kteří vědí mnohem víc a vidí mnohem dál než okolní „nevědoucí stádo.“  Přesvědčení o škodlivosti očkování – ale i o jeho prospěšnosti – se stalo součástí ega osoby a to znemožnilo jakoukoliv diskusi mezi oběma tábory. Možná byla už jen konfrontace. Srážky obou skupin se začaly podobat náboženským válkám ze šestnáctého století a společnost tím trpěla.

               A pak někdo chtěl využít této slabosti, kterou celé roky rozséval a začal válku. Nejhorší, co se lidstvu vůbec může stát, je válka. V té ztrácí lidský život jakoukoliv cenu. Najednou neumírají lidé na infekci, ale v ohni střel. A válka je drahá věc. Pro toho, kdo ji vede, ale i pro ty, kdo jsou závislí na zboží z válečné oblasti. Cítíme to všichni. Kdo topí plynem, je na tom hodně špatně, kdo elektrikou, jen o něco líp. Kdo jezdí autem, potřebuje pomalu po každém tankování psychologa. Inflace a tím i ztráta po dlouhá desetiletí budovaného blahobytu se dále zrychluje. Nikdo nedokáže odhadnout, kam to povede a kde to skončí.

               Jednou to všechno skončí – doufejme že ne odpálením atomových hlavic, které by znamenaly opravdový konec civilizace. Pak by už nebyla žádná doba postkovidová. Ale ani předkovidová, protože by nebylo nikoho, kdo by o ní psal nebo četl. Albert Einstein byl jednou tázán, zda ví, jakými zbraněmi se povede třetí světová válka. Odpověděl, že neví, ale ta čtvrtá že určitě kameny a klacky. Možná ale ani těmi. Odpálení atomových zbraní v masovém měřítku by mohlo skutečně znamenat zánik života na zemi.

               Pokud ale lidstvo nezanikne a historici se budou i nadále vyskytovat, bude rok 2020 a pandemie koronaviru zaznamenán v historii lidstva jako významný předěl. Předěl, kde není cesty zpátky.

               Lidstvo stojí na hraně propasti. A přitom si ještě v únoru 2020 myslelo, že je neohrozitelné a jeho blahobyt nenapadnutelný. Hospodářský růst byl uctíván jako zlaté tele a všelék. Tak rychle změnil vnímání života jeden mrňavý čínský virus. Nevěřím, že byl z laboratoře z Wuchanu vypuštěn úmyslně, ale možná přece jen měli dívat čínští soudruzi víc pozor.

               Stopa, kterou ten prcek ve společnosti zanechal, je neodstranitelná. Lidstvo stojí před výzvami, na které před dvěma roky ani nepomyslelo.