Schwarzenberg

Zase se mi jednou dostal internetem do rukou jeden štvavý pamflet, který mi pořádně pohnul žlučí. Člověk se až ptá, proč vzniká tolik nenávisti, jež se vylévá na každého dosažitelného. Jakoby dnes nebylo vůbec nic řádného. Samozřejmě, potácíme se v korupční společnosti, prohnilé a vytunelované, politici z převážné většiny myslí jen na vlastní zájmy nebo na zájmy bank či koncernů s nimi spojených. Ale kýbly špíny neušetří nikoho, jakkoliv by byl čistý. Sám jsem to zažil, když jsem se v politice (i když jen komunální) pohyboval. Ani já jsem nebyl ušetřen anonymních dopisů a lživých plakátů vylepených na zdech nemocnice. I to byl jeden z důvodů, proč jsem politiky nakonec docela rád nechal. Skoro by bylo třeba ptát se, kdo má potřebu špinit úplně všechno bez rozdílu. Jsou to buď ti, jež mají na hlavě tolik másla, že se snaží vzbudit dojem, že jsou všichni bez rozdílu stejně špatní jako oni, nebo ona podivná kasta nostalgiků stále ještě plačících za starým režimem. Jakoby byly komunistické špičky obrazem všech ctností, jimž prostě jen nevyšel dobře míněný experiment s plánovaným hospodářstvím.
Ale k věci. V onom pamfletu byl otec Karla Schwarzenberka obviňován, že spolupracoval s nacisty a že na Šumavě nechal zřídit trestanecký tábot, aby měl pro práci v lesích levnou pracovní sílu. Protože tohle nemůžu nechat bez povšimnutí, nezbývá mi než sedlat a jet za „svého“ knížete (přece jen žiji už 16 let v Murau, kde měl své hlavní sídlo před přestěhováním se do Čech) zlomit kopí.
Autorům spisku uniklo tolik podstatných faktů, že se mohlo jednat jen o lživou a cílenou kampaň. Otec dnešního ministra Karel VI. Schwarzenberg totiž žádné majetky na Šumavě neměl. Karel VII. pochází totiž z vedlejší linie rodu Schwarzenberků, takzvané sekundogenitury, jež sídlila na Orlíku a měla ještě několik dalších malých zámečků jakož i byt v Praze. Karel se stal hlavou celého rodu Schwarzenberků adopcí , kdy jej adoptoval Heinrich von Schwarzenberg, mladší bratr tehdejší hlavy hlavní větve (Primogenitury) se sídlem na Hluboké (od roku 1871, předtím od roku 1719 v Českém Krumlově) Josefa III. von Schwarzenberg. Když pak Josef v roce 1979 zemřel, sjednotily se po 175 letech obě větve v osobě našeho pana ministra.
Aby se čtenář v té komplikované historii trochu vyznal, několik málo údajú k Schwarzenberskému rodu. Pocházel z Franků, kde ještě stále stojí hrad Schwarzenberk a kde bylo v čase komunistického režimu umístěno muzeum dizentu. Prvním opravdu slavným členem rodu byl Adolf svobodný pán von Schwarzenberg, jenž se v takzvané „Dlouhé válce“ s Turky proslavil dobytím města Rábu. Zato byl povýšen v roce 1599 do hraběcího stavu a do erbu dostal onen slavný ale dost nechutný doplněk erbu – havrana klovajícího oko v useknuté turecké hlavě.
K majetku se Schwarzenberkové dostali ale o něco později a sice v roce 1617, kdy se Georg Ludwig von Schwarzenberg oženil s dědičkou panství v štýrském Murau Annou Neuman von Wasserleonesburg. Nevěstě bylo 83 let jemu 36, byl to tedy jakýsi způsob adopce. Pak už to šlo ale s rodinou Schwarzenberků strmě nahoru.
Určitá averze českého národa k šlechtě je dána i představou, že se současná šlechta obohatila zábory po Bílé Hoře. Schwarzenberkové se ale na tomto dělení kořisti třicetileté války nepodíleli. V roce 1648, kdy byl uzavřen westfálský mír, jim v Čechách nepatřilo vůbec nic. Teprve v roce 1660 koupil Johann Adolf zcela legálně od syna císaře Ferdinanda II arcivévody Leopolda Viléma Třeboň, později pak přikoupili Schwarzenberkové, od roku 1670 říšská knížata, od rodu Marradasů (kteří se skutečně obohatili po Bílé Hoře) Hlubokou. Hvězdná hodina ale udeřila v roce 1710. Tehdy zemřel poslední člen české větve rodu Eggenberků a jeho vdova Marie Ernestine zu Schwarzenberg odkázala všechno obrovské bohatství tohoto rodu svému synovci. Tak přešel v roce 1719 po její smrti do vlastnictví Schwarzenberků Český Krumlov a další obrovské statky. Knížetem byl ale vždy jen nejstarší člen rodu, jenž byl současně i vladařem. V roce 1804 byl ale do knížecího stavu povýšen i jeden z mladších členů rodu Karel I. von Schwarzenberg, generalisimus a vrchní velitel rakouských vojsk. Tím vznikla ona sekundogenitura, z níž pochází náš Karel, jejíž majetky ale nikdy nedosáhly ani 10 procent bohatství primogenitury a soustředily se především v okolí zámku Orlík. Od té doby se v čele sekundogenitury vystřídalo celkem 7 Karlů (když se orličtí Schwarzenberkové pokusili pojmenovat nejstaršího syna jinak než Karel, skončilo to vždycky špatně). A ten sedmý Karel tedy ve své osobě opět sjednotil oba spřízněné rody.
Ale k věci. Schwarzenberkové se považovali vždy za českou šlechtu a s příchodem německé okupace se přihlásili demonstrativně k české národnosti s vědomím, že to pro ně bude mít negativní následky. Mělo. Josef i Heinrich nacisty nenáviděli a odmítli s nimi jakkoliv spolupracovat. Následkem bylo uvalení nucené správy na jejich statky, to znamená, že na jejich majetku vládli a rozhodovali stranou NSDAP jmenovaní správci. Proto nevylučuji, že nějaký trestanecký tabor na Šumavě skutečně existoval, ovšem Schwarzenberkové si jej nejen nemohli objednat, nemohli jeho zřízení ale ani zabránit. Byl jim zkonfiskován dokonce i byt v Praze pro nového velitele gestapa a o poněkud obskurním humoru pana Schwarzenberka svědčí, že když se tomuto náckovi nelíbila výzdoba bytu a žádal její výměnu, vyzdobili mu Schwarzenberkové stěny bytu gobelíny s motivy Napoleonova tažení do Ruska. Heinrich skončil dokonce v koncentračním táboře v Dachau a jen na osobní intervenci Himmlera, jenž se obával mezinárodního skandálu, kdyby bratr knížete v koncentráku zemřel, byl propuštěn. Špiclování a dalšímu pronásledování se ale rodina nevyhnula.
O tom, že nikdo nemohl ani při největší dávce zlé vůle Schwarzenberky obvinit se spolupráce s nacisty svědčí i skurečnost, že na ně nebylo možno použít Benešovy dekrety a majetek jim byl odebrán speciálním “Lex Schwarzenberg”, tedy Schwarzenberským zákonem, odhlasovaným v roce 1947.
Tento odpor k nacismu měl Karlovi způsobit ještě nemalé problémy. A to, když se zamiloval do mladé a hezké baronky Therese von Hardegg. Samozřejmě, knížata jsou suveréni a korunované hlavy, jež se žení a vdávají zase jen za knížata či krále. Tak se snažili našeho Karla dát dohromady s řeckou princeznou Sofií. Neklaplo to, Sofie se stala španělskou královnou, jíž je dodnes a se svým Juanem Carlosem si užívá své. Zda měl Karel šťastnější ruku je otevřená otázka, každopádně se s Theresou po letech rozloučení oženil znovu už podruhé. To že byla Therese von Hardberg jen baronka se Karlově mamince Antonii skousávalo těžce, hlavní problem byl ale v tom, že její otec byl aktivní nacista. Tehdy začal protestovat I Karlův otec, jemuž byla jinak politika celkem ukradená, věnoval se historickému zkoumání (mám od něj milou knížečku “Čeští králové”) a vypráví se o něm (zřejmě smyšlená) anekdota, že při čtení knihy vešel omylem do rybníka a všiml si toho, až když se mu namočily stránky knihy. Kalhoty v rodině nosila maminka Antonia a tu bylo třeba lámat dlouho, než se svatbou souhlasila. Therese se ale od minulosti své rodiny a činnosti svého otce musela distancovat.
Doufám, že napsané řádky stačí, aby vyvrátily ony nesmyslné pomluvy o schwarzenberské kolaboraci. Možná Karel Schwarzenberg nedokáže zkrotit svého Kalouska, nedokáže zabránit tomu, aby premier Nečas s panem prezidentem vyměnili ministra Pospíšila, sotva začal stíhat korupci a chránit prokurátory, kteří se odvážili vyšetřovat I lidi z vyšších politických vrstev. Očerňovat ale jeho rodinu výmysly o spolupráci s nacisty je nejen nespravedlivé, ale přimo hnusné.
Mé znalosti o rodině Schwarzenberků mám nejen z knih, ale i z vyprávění obyvatel z Murau, ostatně několik členů rodiny bylo i mými pacienty. Proto vím, že Karel byl v Murau vždy velmi oblíbený, ne pro svůj původ, ale hlavně proto, že žil se svými lidmi a staral se o ně. Pracovat u Schwarzenberka byla čest a jeho zaměstnanci tvořili jakosi opozici proti murauským starousedlíkům, kteří mají trvalou tendenci vytvářet uzavřenou kastu. (Mimochodem okresní město Murau má podle posledního sčítání 2421 obyvatel!) Karel nezapomněl navštěvovat vdovy po svých někdejších vedoucích pracovnících a zjišťovat, zda něco nepotřebují a poskytnout jim v případě potřeby svou postel v nemocnici Stolzalpe. Na tu má totiž nárok, protože nemonice dostává z jeho pozemků vodu. Jinak je tato postel využívána pro různé dobročinné mezinárodní projekty, například při implantování kyčelních kloubů pacientům ze Sibiře. I mne jednou po mém příchodu do Murau telefonicky zavolal a nabídl v případě potřeby pomoc své kanceláře v murauském zámku, čímž způsobil sestře na endoskopii (byl jsem právě uprostřed jedné kolonoskopie) patřičný šok. Sice jsem nepotřeboval jeho nabídku nikdy využít, ale dokázal jsem ji ocenit. Angažoval se i proti zavření interny v stolzalpské nemocnici, jeho dopis landeshauptmanovi Vovesovi ovšem zůstal bez odpovědi. Bývalí hokejisté, jež se dali na politiku, přece jen finesy šlechtického vychování nedokáží správně ocenit a na ně patřičně reagovat.
Takže prosím, bijte lumpy, nadávejte korupčníkům a podvodníkům, ale nemlaťte kolem sebe bezhlavě. To totiž nahrává pouze právě oněm lumpům.