Vlastně jsme si pobyt v oblasti Alta Badia, konkrétně v krásné prdelce světa jménem Longirau (nebo Lungiarü) objednali už v roce 2019. Tehdy na březen 2020. A pak najednou přišel ten pitomý virus, ovšem příliš pozdě, abychom mohli pobyt stornovat a příliš brzo, než abychom ho mohli konzumovat. Jižní Tyrolsko totiž zavřelo své sjezdovky až o víkendu, kdy jsme ho měli opouštět. Naštěstí se nám podařilo v apartmánu vyřídit poukaz, tedy zaplacená záloha nám nepropadla a přerezervovali jsme pobyt na leden 2021. To jsme si moc nepomohli. Přišel další lock down, naštěstí se majitel pensionu ukázal opět velmi kooperativní a mohli jsme objednávku zrušit. Samozřejmě těsně předtím, než jsme měli nastoupit náš třetí pokus, přišel Omikron. Ale ten už nás nedokázal zadržet. Naočkovaní třemi dávkami včetně boostru jsme vyrazili.
Nejdůležitějším předmětem při lyžování v době kovidu je mobilní telefon. Ne že byste si mohli přivolat pomoc, když vás Omikron napadne, ale bez potvrzení o zeleném pasu s čtvercovým kódem (oficiálně QR-Code, ale neptejte se mě, co ty dvě písmenka znamenají) se ani nevyčuráte. Tedy vyčuráte, ale v lese. U vchodu do každé chaty v lyžařském centru Alta Badia, jakož i na Kronplatzu, a proto předpokládám, že všude v Itálii, stojí totiž jeden člověk z personálu a skenuje váš mobil. Marně mávala Němka u prodeje lístků očkovacím pasem. Lístek nedostala. Když vás neoskenují, nemůžou prostě lístek prodat – počítač nepustí. Samozřejmě je možné mít kód vytisknutý na papíře, ale zkuste vybírat takový certifikát u každé chaty z kapsy. Dlouho nevydrží. V Muzeu ladinské kultury nestačil ani onen sken. Museli jsme předložit i nějaký průkaz s fotkou. Tolik tedy pro našince, kteří remcají nad epidemiologickými opatřeními doma. Ale v Italech sedí šok té první vlny ještě stále hluboko, bergamská tragédie je mementem, na které se nezapomíná.
Hlavním problémem pro mě ale nebylo skenování mého mobilu, nýbrž povinné respirátory, které člověk musí nosit na lanovkách, v gondolách a v chatách, dokud si nesedne k jídlu ke stolu. V okamžiku nasazení respirátoru se mé brýle zamlží a já se stávám slepým. Což znamená po každém vystoupení z lanovky: rukavice dolů, přilbu dolů, roušku dolů. brýle dolů, brýle osušit, nasadit, nasadit přilbu, nasadit rukavice. Při nastupování na lanovku proces v podobném pořadí – s výjimkou osušování a snímání brýlí – a samozřejmě místo sejmutí roušky a její nasazení. Můžu vás ujistit, že to leze na nervy, nakonec jsem se naučil jezdit bez brýlí, sice si pořádně nevidím pod nohy, zejména při přechodu ze slunce do stínu, ale člověk si zvykne. Horší to bylo při objednávání jídla v chatách. Jediná šance byly stoly venku před chatou, obdařené jídelním lístkem. Těch bylo pomálu. A já jsem v okamžiku, kdy jsem musel jít koupit jídlo do chaty byl naprosto ztracen. Bez brýlí si nabídku jídel nepřečtu, v okamžiku, kdy jsem si brýle nasadil a ony se okamžitě zamlžily, oslepl jsem docela. Před smrtí hladem mě zachránil můj syn. Ofotil jídelníček na mobil a přinesl mi ho ke stolu před chatou. Jak už jsem říkal, mobilní telefon je nejdůležitějším předmětem, který při lyžování potřebujete.
Bydleli jsme v oblasti, kde žije národ Ladinů. S nimi to je zajímavá historie. Tenhle zapomenutý národ (spíš nárůdek) žije v pěti horských údolích v Jižním Tyrolsku a ve Friaulu, jedinou osadou, u které se dá mluvit o městě, kde žijí, je Cortina d´Ampezzo. Je jich dohromady 30 000, ale mají svůj jazyk (v podstatě několik desítek jazyků, protože každé údolíčko a bezmála každá vesnice mluví jiným dialektem), svou kulturu a vlastní identitu. Dokonce se jejich jazyk, který patří do rétorománské skupiny, vyučuje na školách. Náš ubytovávatel přeskakoval plynule z ladinštiny do italštiny a němčiny, od dětství komunikuje ve všech třech jazycích. Jídlo Ladinců je jednoduché, v jejich muzeu jsme si poslechli, jak ještě v devatenáctém století záviděli sedlákům v Pustertalu okolo Brunecku, že tam jedí dokonce maso. Navíc nikdy nebylo úplně jasné, komu ladinští sedláci a jimi obydlená údolí patří. O jejich desátek bojovali mezi sebou brixenský biskup s abatyší kláštera v Sonnenbergu a proti vybíraní daní neměl nic ani tyrolský hrabě jako zeměpán. V roce 1458 spor kulminoval, daně chtěli všichni, sedláci se ale nedali a v „bitvě u Egennbergu“ zahynulo 55 tyrolských vojáků pod kamennou lavinou, kterou na ně sedláci pustili. Potom tyrolský hrabě Zikmund usoudil, že se vybírání daní v této oblasti nevyplatí. Ostatně sám měl peněz dost, ne nadarmo ho nazývali „der Münzreiche“, tedy „bohatý na mince“. Ovšem svým způsobem života (zplodil prý nejméně čtyřicet nemanželských dětí) Tyroly bohaté na stříbrné doly i tak zruinoval, a nakonec ho zbavili vlády, a protože legitimní dítě nezplodil, vymřela jeho osobou tyrolská větev Habsburků.
Ale zpět k Ladinům.
K nejbližšímu doktorovi do Sant Lorenzen to bylo pět hodin cesty – nemocný tam tedy určitě nedošel. Jenže pak přišla turistika. Dnes stojí v každé vesnici penziony, penziony a zase pensiony, všechny domy jsou natažené aspoň na tři poschodí, aby bylo kde ubytovat tisíce návštěvníků, kteří zde touží v zimě lyžovat a v létě vandrovat. Kulisa Dolomit je totiž pro obojí úžasná a neopakovatelná. Jak jsem pochopil, typickým tradičním jídlem je zde kroupová polévka, polenta a knedlíky, jakož i pirohy plněné nejrůznějšími náplněmi. Teď už ovšem turisté dostanou i špek, šunku, vajíčka a o maso už v ladinských údolích očividně není nouze. Kuchyně se příliš od té severotyrolské neliší, trošku je šmrncnutá italskými vlivy, ale to jí jen prospívá. Ohromně se mi líbí ladinská vlajka. Odspoda zelená bílá a modrá, tedy lesy, ledovce a modré nebe. Vlajka symbolizující mír a krásu země, ve které tito lidé žijí.
Mimochodem nazývat Jižní Tyrolsko v Itálii Jižním Tyrolskem se nesluší. Jako by měli Italové špatné svědomí, jak se k té zemi v roce 1918 dostali, úplně čisté to nebylo. V podstatě už do války šli s příslibem, že tuto atraktivní zemi v případě vítězství dostanou. Proto zradili své spojence Němce a Rakušany a v roce 1914 se k nim nepřipojili. A o rok později dokonce věrolomně Rakousko napadli – a trpce za to pykali. Po porážce u Caporetta se museli stáhnout hluboko do svého vnitrozemí na řeku Piávu a tam se bránili až do konce války. Poté, co se rakouská armáda koncem října 1918 rozpadla, uzavřeli Italové s Rakouskem příměří, ovšem s platností až za 48 hodin. Správně předpokládali, že rakouští vojáci, z nichž každý už nechtěl nic jiného než rychle domů, nebudou bojovat. A tak Italové během dvou dní obsadili jižní část Tyrolska až po Brennerský průsmyk. Musolini se pak snažil Němce z této země vysídlit, a dokonce uzavřel v této věci smlouvu s Hitlerem – a skutečně se podařilo velkou část zde žijícího německy hovořícího obyvatelstva vyhnat. Ale ti, co zůstali, usilovali po válce tak dlouho o autonomii až ji v sedmdesátých letech dostali. Ovšem ne pod jménem Jižní Tyrolsko, ale Trentino/Horní Adiže. Nijak jim to nevadí, mají stejně jako další italské autonomní země Sardínie, Sicílie a Friaul vlastní vládu a vlastní rozpočet a daří se jím víc než dobře. Je to vedle Piemontu nejbohatší italská provincie, nesmírně úrodná, takže údolí pod Bozenem (italsky Bolzánem) je do posledního metru obděláno vinicemi a ovocnými sady. Pěstuje se zde dobré víno, z vícero místních značek bych vyzdvihl bílý Tramín, pojmenovaný po stejnojmenné vesnici na jih od Bozenu a červený Lagrein. Byli jsme zde v zimě, pili jsme tedy Lagrein a byl skvělý.
Alta Badia je lyžařským centrem proslaveným závody světového poháru v obřím slalomu mužů (sjezd a super G se jednou v nedaleké Val Gardena, pokud si koupíte lístek Dolomiti superski za 67 Eur na den, můžete lyžovat v obou centrech – a ještě několika dalších). Ale popravdě řečeno, Alta Badia může jednomu docela stačit.
Většina sjezdovek je přívětivě modrých, červené jsou super a existuje i několik černých, jako je Gran Risa, ne které se jezdí onen obří slalom mužů nebo sjezdovka číslo 1 do obce Corvary, která začíná ve výšce 2550 metrů a kde je i Fotopoint, aby se zde mohli turisté vyfotit s nejvyšší horou Dolomit Marmolatou (3343 m.n.m.) v pozadí.
Vypadá monumentálně, protože jako jediná hora v Jižním Tyrolsku má svůj ledovec. Ovšem z onoho Fotopointu jí sekundují zdatně Civetta (3220 m.n.m) a v pozadí hrozivá skála Monte Pelmo (3168 m.n.m). Ovšem tyto hory nejsou samy, které vyrážejí dech. Celou dobu se budete točit okolo pohoří Gruppo del Sella se strmými vápencovými skalami s nejvyšším vrcholem Piz Boé s výškou 3152 metrů. Vypadá úchvatně.
Už samotná náhorní planina Alta Badie se zdá být nekonečná a nabízí i nekonečné množství sjezdovek, komu je to ale málo, může se vydat k Passo di Gardena, kterému se německy říká Grödner Joch. V Jimmiho chatě ve výšce 2220 máte celý svět u nohou, zejména, když svítí sluníčko a můžete sedět na slunné terase před chatou. Pak je to prostě úžasný zážitek.
Na cestě k Passo di Gardena projedete vesničkou Calfosco. Ta je stísněná v údolí mezi dvěma masívy – z jedné strany impozantní Gruppo del Sella a z druhé Gruppo Puez s hrozivou skálou jménem Sassonger 2665 m.n.m. – v létě se dá zdolat, ta ferrata pod vrcholem vůbec není strašná, jen tak zdálky vypadá. Každopádně tato poloha mezi dvěma skalními strmými masivy dodává Calfoscu nemalou atraktivitu. Pokud má někdo malé děti a ty se chtějí vyřádit na sjezdovkách modrých ale ne nudných, je tady naprosto správně. A dospělí, kterým by to bylo málo, prostě sednou do gondoly a přejedou do Corvary, jednoho z hlavních nástupišť na Altu Badii. Dalšími jsou La Villa, San Cassiano a propojení je i k Abtei Badia, kde ovšem z někdejšího opatství, podle kterého má obec jméno, zůstal jen kostel, postavený nově koncem osmnáctého století v barokním stylu. To opatství bylo údajně zrušeno, protože patřilo templářům – samozřejmě – jako všude – zde rytíři podle legendy ukryli poklad, který dodnes nikdo nenašel. V Abtei Badia se narodil s roce 1852 jediný svatý, kterým se může Jižní Tyrolsko pyšnit. Jmenoval se Josef Freinademetz, byl misionářem v Číně, kde v roce 1908 zemřel na tyfus. Svatým ho vyjmenoval v roce 2003 – kdo jiný než Jan Pavel II. V Abtei Badia existuje jeho rodný dům.
Ovšem pozor. Zatímco všude v Jižním Tyrolsku, nebo přinejmenším v jeho severovýchodní části okolo Brixenu a Brunecku se německy domluvíte, v Alta Badii je to už o něco komplikovanější. Většina hostů pochází z Itálie a personál v chatách není nutně místní, takže se najde nemálo číšníků, kteří němčinu neovládají. Aspoň základní italská slovní zásoba je tedy výhodná. Jídelní lístky jsou ale všude dvojjazyčné. Převládají těstoviny a lasagne, ale vídeňský řízek je taky všude. Šokem byly pro mě ceny polévek. Je pravda, že porce jsou obrovské a polévky jsou tak husté, že připomínají spíše kaši a člověk se jimi pořádně zasytí. Ale 11 euro za kroupovou polévku mi připadalo přece jen příliš. Je to zajímavé. Němců, kteří se všude po světě netají svou solventností a na ceny nekoukají, je tu pomálu. Většina hostů jsou Italové a ti mívají přece jen hlouběji do kapsy. Můj syn byl se svýma modrýma očima za exota, jinou modrookou osobu jsem tam za celou dobu nezaznamenal. Zřejmě ale ti Italové, kteří jezdí na lyže, finanční problém nemají. Ceny hotelů na přímo sjezdovkách jsou tedy poněkud astronomické. Ovšem mezi obcemi jezdí Skibus, čili lyžařský autobus, který vás spolehlivě ke sjezdovce dopraví, pokud nemáte chuť zajet si tam autem. Pendluje dokonce i mezi Altou Badií a dalším lyžařským centrem Kronplatzem, který se tyčí nad Bruneckem a pyšní se až dvaceti nástupy na své sjezdovky.
Kronplatz je se svými dlouhými sjezdovkami sportovnější, Alta Badia se svou horskou panoramou krásnější. Obě střediska stojí za návštěvu. Kronplatz má údajně až dvacet nástupišť, nejdelší je ze San Vigilio di Marebbe v Egennberském údolí (tam, co ladinští sedláci zasypávali kamením tyrolské vojáky, chtějící vybírat daně.) Nedejte se zlákat reklamou, že sem vede „Migliore pista nera“ čili „nejlepší černá sjezdovka“. Pokud se po ní vracíte odpoledne, je kličkování mezi vysokými muldami dost o nohy.
Nicméně, Jižní Tyrolsko je země, kterou by člověk měl zažít. Ať už v zimě nebo v létě. Nebo obojí.