Velikonoce

Tradice považuji za důležité. Dávají pocit jistoty, pocit návratu, jsou známkou kruhu na přímce našeho života. Jestliže se totiž staré kultury pohybovaly v kruhu a tak chápaly i čas, teprve bible, která kruh narovnala do přímky, dala životu směr a tím i pocit strachu, co nás v neznámé budoucnosti čeká. Kruh, to je jistota, proto je dobré aspoň několikrát za rok tento pocit zažít. Velikonoce jsou jedním z takových momentů.

Jestliže jsem ovšem po odchodu do Rakouska vánoční tradice mohl podržet beze změny a jen se divit Rakušákům, že se už na Štědrý den nacpávají šunkovými chlebíčky, když naše štědrovečerní večeře je – i když postní – mnohem nápaditější a chutnější – s velikonocemi je to podstatně složitější.

V sobotu je to ještě dost podobné jako u nás. Po velkém pátku – hlavním svátku protestantů, kteří mají v tento den i pracovní volno, pokračuje půst. S tím jsme měli své zážitky. Už čtvrtek je v podstatě bezmasý den. Podává se špenát s vejcem – prostě zelený čtvrtek musí být zelený. Kdo si k obědu v nemocniční jídelně objedná něco jiného je podezřelý, že je bezbožník. V pátek pak je nepřísnější půst – vyvrcholení postního období. A v sobotu se čeká na vzkříšení. Až potom se může začít jíst maso. Samozřejmě je velký rozdíl, zda velkonoce připadnou na konec března nebo na konec dubna – v dubnu zapadá slunce přece jen hodně hodně později.

Všechno pěkné, jenže my jsme jezdívali na velikonoce – pokud to plán nočních služeb dovolil – na lyže. Bydlívali jsme v mém služebním bytě na Stolzalpe, protože všechna centra v okolí Murau jakožto i v Lungau, udržují svůj provoz až do velikonočních svátků – velikonoce jsou tradičně posledním víkendem, kdy se lyžuje. Pokud padnou na konec dubna, může to být pro provozovatele středisek hodně náročné, ale nějak to vždycky zvládnou.

Tehdy konec dubna byl. Jeli jsme do Murau v sobotu a já jsem u paní Köck objednal velký dřevěný podnos plný pochoutek. Od vajíček přes šunku, pečené maso a sádlo z oné vypečené vepřovinky, feferonky, okurky papriky atd. atd. Dětem, vyhladověným už třídenním půstem mohly vypadnout oči z důlků, a když jsme jim ten podnos položili na kolena (seděli na zadním sedadle a jinam se nevešel) přiznám se, že to nemělo k týrání potomstva daleko. Syn se zmiňoval o nějaké „Kinderquelerei“. Byla samozřejmě sobota odpoledne a do západu slunce bylo ještě daleko. Dítkám jsem vysvětlil, že si můžou z těch pochoutek dát hned, až zapadne slunce. Jenže velikonoce ten rok připadly – jak už jsem psal – na konec dubna a slunce zapadalo proklatě pozdě. Sotva jsme dorazili do bytu, syn reklamoval, že se setmělo. Můj argument, že to je jen mrak, neprošel. Ten rok se na západ slunce nečekalo a jedlo se hned a rychle, dokud mráček zase nepřešel.

Na vzkříšení jsme chodili ať už v Murau, nebo v Tamswegu nebo i v Grazu, pokud nám noční služby výlet nedovolily. Je na tom přece jen něco vzrušujícího stát napřed v kostele v naprosté tmě, poté ozařované svíčkami, aby se pak rozsvítila světla jako symbol vstání z mrtvých.

Chápání velikonoc v protestantském a katolickém pojetí je zajímavě rozlišné. Jak už jsem psal, protestanti slaví Velký pátek. Má to svou logiku. Jestliže Kristus přišel na svět osvobodit lidstvo od dědičného hříchu, pak svou misi dokonal smrtí na kříži a to bylo v pátek. Katolická církev slaví naproti tomu zmrtvýchvstání, tedy tisíciletý obřad vítězství jara nad zimou, života nad smrtí. V našem pojetí je tedy mnohem více pohanské – ale i židovské – tradice. Kristus mohl přijít do Jeruzaléma dokončit svou misi pouze v jednom z poutních židovských svátků a velikonoce byly a zůstaly svátky příchodu jara. Síla vznikajícího křesťanství svatého Pavla a jeho učedníků byla právě v tom, jak se nové náboženství dokázalo vyrovnat s existujícími rituály, převzít je a přetvořit podle vlastních představ a potřeb. Jen tak mohla nová víra ovládnout svět.

Pondělí se ovšem v Rakousku slaví zcela jinak než u nás. Když v rakouském rádiu asi před dvěma roky Thomas Kamenár – jeden ze showmanů stanice Ö3 slovenského původu – vysvětloval, že na Slovensku jsou ženy na velikonoční pondělí polévány vodou, či dokonce mrskány, část posluchačů mu nevěřila a část chtěla hned zapojit organizace na ochranu týraných žen. V Rakousku se totiž hledají vejce. Když jsem zažil své první velikonoce v Rakousku v roce 1996 a kolegové se v úterý po velikonocích chválili, kolik kdo z nich našel vajec, myslel jsem si, že ještě funguje má řečová bariéra a že jsem prostě jen špatně rozuměl. Nebylo tomu tak. Rakouské ženy opravdu skrývají vajíčka po domě i po zahradě a muži a děti pak celý den běhají a hledají vejce a soupeří v tom, kdo jich najde víc. Logiku to má. Vejce je symbolem nového života, stejně jako jaro je vítězstvím nového života nad zimou. Vedle velikonočního zajíce, který je zde opravdovým kultem má tedy vejce při oslavě velikonoc své pevné a nepostradatelné místo. Nejnapínavější na onom hledání vajec je ale zřejmě to, že někdy se pár vajec nenajde, maminka zapomněla, kam je skryla a ony se po několika týdnech velmi intenzivně pachově přihlásí.

Odkdy máme vnučku, necháváme ji hledat po naší zahradě vajíčka čokoládová – nejraději ta s hračkou – čili Kindereier, ale přesto mi tento zvyk v porovnání s našimi připadá dost nudný.

Jestliže se tedy na Slovensku, zejména na východním používá skoro výhradně voda (většinou studená a ve velkém množství), čím víc na západ, tím víc vody ubývá a přibývá pomlázek. V Čechách se chodí s pomlázkou. Na Moravě se používá obojí.  Žít v průsečíku různých kultur má někdy své výhody, člověk může užívat výhod obou. Na Valašsku se chodí  „po šmigrústu“. Mrskat se může pomlázkou (zvaném na valašsku a lašsku, tedy v regionu, kde jsem se narodil, „tatar“), ale také jalovcem a voda se používá také, i když z toho děvčata většinou moc odvázaná nejsou. V mých mladých letech jsme ještě jako malí kluci přihlíželi opravdovým vodním bitvám našich starších vzorů – nezapomenu, jak jsme s otevřenými ústy jako sedmiletí prckové sledovali, jak se o deset let starší „šmigrústníci“ snažili na statku u Janýšků vypudit tři Janýškovy dcery z prvního poschodí seníku hasičskými hadicemi s vodou.

Chodívali jsme s pomlázkou jako malí kluci od domu k domu, protože nebylo radno někoho nenavštívit a tím urazit. Samozřejmě jsme staré tety nestříkali do vany či pod sprchu, na to musela stačit voňavka. Protože každý z nás měl jinou a většinou levné výroby, musely žena a dívky večer neuvěřitelně sedět. Přesto nenavštívit a nepostříkat a nepřetáhnout symbolicky pomlázkou znamenalo urazit. Tuto zkušenost jsme udělali, když jsme ve trojici, v níž jsme tehdy obec obcházeli, dva Karlové Horník a Glogar a já, vynechali návštěvu u naší paní učitelky. Moc nám k srdci nepřirostla a tak jsme se rozhodli její dům vynechat. Za to nás pak v úterý veřejně vymrskala ve třídě před všemi žáky a to na zadní část těla. Podobné urážky se nevyplácely.

Později v čase pokročilé puberty a nastupující adolescence jsme chodili sice zase ve třech, ale Karla Glogara vystřídal Láďa Šnajdr, který tragicky zemřel v roce, kdy jsem odcházel do Rakouska. To už jsme babičky vynechávali, a navštěvovali pouze domy, kde se nacházela děvčata, která nás zajímala. Také náš akční rádius se výrazně zvětšil, pokrýval i okolní vesnice, kam jsme chodívali na tancovačky – a tím pádem tam právě bydlela ona děvčata, která nás zajímala. Ovšem chodit jsme museli pěšky, jestliže jsme holky máčeli ve vodě, ony se nám mstily alkoholem – opustit dobytou pozici aniž by člověk musel vypít aspoň jednu štamprli, bylo téměř nemyslitelné. V úterý se většinou děvčatům dařilo mnohem lépe než nám. Část děvčat se sice dala polít a vymrskat už na velikonoční zábavě, která bývala v neděli a od půlnoci se pak děly věci, za jinými jsme se ale museli v pondělí vydat na pochod. S „tatary“, voňavkami pro matky našich objektů, stříkačkami na vodu a velkým jalovcem. Ten byl spíše na střádání trofejí. Každá politá holka nám musela dát mašli, abychom neztratili přehled. Pokud ji neměla, nebo dát nechtěla, obsloužili jsme se sami. Nebyl to problém. Po nájezdech mladíků oplývající vášní strkat dívky do vany nebo pod vodovod či sprchu se většinou před domem sušilo mokré oblečení včetně spodního prádla. Podprsenka či kalhotky se na jalovec přivázat daly. Nezapomenu na auta, která s úžasem zastavovala vedle nás, když jsme po jednom takovém úspěšném dni pochodovali z vesnice Vysoká zpět do Lhoty. Náš jalovec vypadal velkolepě, částečně ovšem jako reklama na spodní prádlo.

Stalo se ovšem, že jsme přecenili naše síly. To bylo tím, že jsem byl právě poprvé zamilován – bylo mi nějakých patnáct či skoro šestnáct a od svého idolu jsem vymámil první polibek a tak nezbylo, než jít onu pěknou malou blondýnku navštívit, polít a vymrskat, aby se náhodou neurazila. Problém byl v tom, že ona vesnice Lešná se nacházela dobrých šest kilometrů daleko a my se k ní vydali v odpoledních hodinách, když už jsme měli řadu návštěv za sebou. Náš jalovec už byl dost těžký trofejemi a nohy nás nenesly tak spolehlivě, jak jsme si představovali.

V polovině vzdálenosti mezi vesnicemi Palačovem a Lešnou nám došly síly. Bylo zřejmé, že Lešné nedosáhneme, ale ani na návrat do Palačova už energie nezbývala. Zachránil nás jeden soused, který – ve střízlivém stavu – jel kolem autem. Slitoval se nad námi, odvezl nás do Lešné a my jsme tam strávili krásné romantické odpoledne. Jenže s večerem přišla rozhodující otázka – jak se dostaneme domů? Autobus nejel, tedy jel, ale ne do Lhoty nýbrž do Janovic. Pořád to něco bylo, tato vesnice byla od našeho rodiště vzdálena pouhé dva kilometry. Na které jsme si po patřičném odpočinku troufali. Problém byl ovšem, že jsme nepřitlumili konzumaci alkoholu, zejména pak u našeho společníka, kterým byl tentokrát Dája (Daniel) Bubík. Dopravit ho z Janovic do Lhoty nebyla snadná záležitost, zejména protože měl podivnou afinitu k plotům, které jsme míjeli. Věšel se na ně a bylo dost obtížné jej od plotu vždy znova odtrhnout- někdy jsme to museli udělat i plotními tyčkami, ploty byly tehdy většinou ze dřeva, drátěných bylo jen pomálu.

Přivítání doma nebylo zrovna příjemné, rodiče byli už od pozdního odpoledne v šoku v představě, že jsem někde při plnění svých velikonočních povinností statečně zahynul. Dali mi svou frustraci patřičně najevo.

O toto všechno jsou nudní Rakušáci ochuzeni. Skoro by mi jich bylo líto – ale není. Můj elán, se kterým jsem svého času strkal své švagrové do vany, už poněkud ochabl. I vodu, která byla před dvaceti lety ještě studená, jsem stále víc nahříval, abych pak přešel ke sprchování a nakonec opět ke stříkačkám s vodou jako v úplně mladých letech. To víte, ne že by švagrové nějak přibraly na hmotnosti, ale moje kříže a klouby už nevydrží tu zátěž, kterou před oněmi dvaceti, či dokonce třiceti lety ještě bez problémů zvládaly.

A vůbec, jak to vlastně vypadá s velikonočními tradicemi dnes? Je v Čechách, na Slovensku a hlavně na Moravě pořád ještě tak veselo? Nebo se už i tam hledají vejce?