Bipolární nebo monopolární svět?

Je to otázka, jak vlastně současný svět funguje. A jak fungoval v minulosti? V devatenáctém století existovala multipolární rovnováha sil. To bylo v době, kdy ještě střed světa ležel v Evropě a kdy směr politických světových událostí určovaly evropské mocnosti. Tedy takzvané velmoci – ten název budí blažený pocit všemocnosti, i když samozřejmě všemocná žádná z velmocí nikdy není a nebyla. Mimochodem slovo velvyslanec pochází také od „velmoci“ vyslanci byli povyšováni na velvyslance, pokud některá země dosáhla statutu velmoci. Dnes jsou už v každém státečku – aby se tento neurazil.

Od roku 1815 vládla světu Velká Británie, nicméně konkurovaly jí Francie, Rusko, Rakousko-Uhersko a Prusko. Ty byly ochotny spojovat se do koalic, aby vládnoucí moc oslabily, stejně jak to bylo do roku 1815 proti tehdy vševládnoucí Francii. Už tehdy ale francouzský politolog a historik Alexis de Tocqueville předpovídal, že svět se v budoucnosti stane bipolárním a předvídal, že novými mocnostmi, které budou světu diktovat svou vůli, se stanou Spojené státy americké a Rusko. V té době to znělo jako špatný vtip. V roce 1830 (tedy přibližně v době, kdy Tocqueville psal své úvahy) se například Spojené státy podílely na světové výrobě pouhými 2,4 procenty a Rusko 5,6 procenty zatímco Spojené království převyšovalo Rusko dvakrát a Spojené státy dokonce čtyřikrát. Navíc byly tyto dvě země už tehdy kulturně extrémně rozdílné. Jestliže obyvatelstvo Ruska mělo už v roce 1816 51 200 000 obyvatel, Spojené státy měly pouhých 8 500 000. Rusko zase zaostávalo beznadějně ekonomicky, nevolnictví (zrušené až roku 1861 v důsledku katastrofy v Krymské válce) bránilo přílivu lidí do měst a tím rozvoji průmyslu. A pokud Rusko mohlo v roce 1816 postavit do pole 800 000 vojáků a v roce 1880 dokonce 909 000, Spojené státy měly směšné ozbrojené síly o počtu 16 000 vojáků v roce 1816 a 36 000 v roce 1880 (mezitím prodělaly krvavou a zničující občanskou válku v letech 1861-1865).

Přesto de Tocqueville správně pochopil geopolitické výhody těchto dvou zemí. Jestliže každá z evropských mocností při sebemenším pokusu změnit své hranice narazila okamžitě na zuřivý odpor všech ostatních konkurentů ( nebo partnerů podle momentální koaliční situace, která se neustále měnila) a Evropa kromě uhlí neměla žádné surovinové bohatství, Spojené Státy a Rusko měly téměř neomezené možnosti rozpínání ať už v indiánských oblastech či na asijském středním východě. Obě vlastnily ještě nedotčená ložiska přírodního bohatství a jejich odlehlá poloha je dělala mnohem méně zranitelnými než například Německo, umístěné přímo ve středu starého kontinentu. Vize tohoho politologa se měly stát realitou v dvacátém století, dokonce o něco dříve, než on předpokládal – v první polovině devatenáctého století (žil 1805 – 1859) nemohl vědět, že se Evropané sami zničí ve dvou zničujících válkách.

Rusko začalo sílit pod komunistickou nadvládou, obrovská industrializace a budování infrastruktury i za cenu obrovských lidských obětí (lidského potenciálu mělo Rusko vždycky dost a na počet mrtvých se nikdy nehledělo – Petrohrad stojí na kostech 3 000 000 lidí, kteří při jeho stavbě v močálech něvské delty na rozkaz cara Petra I. zahynuli) Amerika si vyzkoušela světovládné ambice za prezidenta Theodora Rooswelta v roce 1898 porážkou Španělska, obsazením Filipín a získáním dominance v Karibiku a zjistila, že ji tato nová velmocenská role docela chutná.

Co se tedy formovalo už po první světové válce, se po druhé stalo realitou, vznikl bipolární svět, jak jej de Tocqueville předpověděl. Proti sobě stály dva ekonomické ale i vojenské bloky (NATO a Varšavská smlouva, Evropská Unie s vazbou na USA a RVHP). Mračily se na sebe, harašily zbraněmi, ale přesto se v důsledku rovnováhy sil a neschopnosti odhadnout, co by měl případný konflikt za následky, nedovažovaly k úderu. Hlavním důvodem byly samozřejmě atomové zbraně. Ty zastavily sovětské plány na ovládnutí celého evropského kontinentu jako své zájmové zóny. (Na vojně jsme se učili obranu vodního toku na východním břehu Rýna a když jsme se zeptali, proč právě tam, bylo nám odpovězeno, že podle vojenské doktríny Varšavské smlouvy připadá tato řeka jako nejpravděpodobnější možnost.)

Obě supervelmoci (tak se nazývaly, aby se odlišily od těch někdejších velmocí z devatenáctého století, které byly rokem 1945 poslány do velmocenského důchodu, odmítly se nicméně vzdát prázdného titulu) si ve svých zónách zájmu dělaly v podstatě, co chtěly. Sovětské invaze do Maďarska v roce 1956 a do Československa v roce 1968 byly nejkřiklavějšími příklady, ale Sověti zasahovali přímo či nepřímo i ve východním Německu či v Polsku. Jedině Titova Jugoslávie se vymkla jejich vlivu. Občas trucoval i Caucescu v Rumunsku (když neposlal tanky do Československa nebo naopak poslal své sportovce na olympijské hry v Los Angeles v roce 1984) a v Polsku se sovětská moc držela od roku 1981 jen pomocí vojenské diktatury. Na druhé straně americký zásah na Grenadě 1983 nebo v Panamě 1989 měly velmi podobný rukopis. Jedinou výjimkou byla Kuba, která si v roce 1962 s ruskou pomocí vytrucovala zvláštní postavení na dostřel od amerických břehů. Američané podobnou výjimku nepotřebovali, Rusko bylo zasažitelné z kterékoliv země Západní Evropy. Tato tichá dohoda o vzájemném neútočení dávala světu určitou stabilitu. Byly samozřejmě oblasti, o které obě supervelmoci zápasily jako Afrika či Přední východ, tento víceméně nekrvavý zápas narušilo sovětské Rusko v roce 1979 invazí do Afghánistánu. Bezprostředně nato se začal východní blok hroutit, aby se o deset let později definitivně rozpadl. V roce 1991 pak i Sovětský Svaz. Rozpad Sovětského svazu byl v podstatě rozpad poslední koloniální mocnosti, Rusové nikdy nenahlíželi na ostatní sovětské republiky jako na rovnocenné partnery ale vždy jako na podmaněné kolonie. Tak je třeba chápat i dnešní konflikt na východní Ukrajině a doporučuji skutečně každému, kdo chce Putinovo jednání a reakce ruského obyvatelstva na toto jednání pochopit, knihu Alexandra Solženicyna „Rusko v troskách“.

Rusko se nacházelo v šoku a léčba alkoholem, kterou mu naordinoval první prezident Boris Jelcin a které šel sám příkladem, znamenala jen další oslabení a rozpad moci. Rusko přestalo být supervelmocí, dokonce ztratilo i nárok na to, aby se nazývalo velmocí. Svět se stal unipolárním. USA zaujaly pozici světového hegemona. A ukázalo se, že s ní neumí zacházet.

Tento stav popsal a idealizoval Francis Fukuyama ve své knize „Konec dějin a poslední člověk“ v roce 1992. Trošku si pospíšil a proto se i mýlil, ale věřím tomu, že v první polovině devadesátých let, ba možná až do roku 2001, tak smýšlela většina americké a podstatná část světové populace. I když existoval protest Samuela P. Huntingtona v podobě knihy „Střet civilizací“ z roku 1996. Předpokládalo se víceméně, že si Amerika svou dominantní pozici ve světě udrží, ne ovšem díky své hospodářské a vojenské síle, ale díky MORÁLNÍ SÍLE, kterou šíří. Fukuyma předpokládal, že právě ideje lidských práv, svobody jednotlivce, jakožto i svobodného obchodu a podnikání jsou to, co nadvládu USA nad světem legitimizuje. USA hrály opravdu roli světového policajta – občas se ovšem pokoušely ony výše jmenované hodnoty natlouct neposlušným dětem do hlavy násilím. Jak ale víme, policisty nemá nikdo moc rád. Sice je každý volá, když je v nouzi a potřebuje pomoc, vděku se ale policista nedočká. Je prostě rušivým elementem v soukromí každého člověka, každé domácnosti a každého státu, dlouho ho nikdo nehodlá trpět. Každý má totiž své vlastní malé či větší hříchy, které by si rád nechal jen pro sebe a nelíbí se mu, pokud by byly zveřejněny, pokárány či dokonce potrestány. A tak ať USA zasahovaly kdekoliv, vždy to bylo propagandou zneužito proti nim (Jako třeba mise v Somálsku 1992 – 1993). Přesto se mohly USA těšit vysokému kreditu a důvěře. Než si jejich občané zvolili v roce 2000 Georgea Bushe juniora.

Odpověď na útok na Newyorská dvojčata 11. září 2001 v Afganistanu ještě svět akceptoval, útok na Irák v roce 2003 už nikoliv. Tato válka v zálivu zbavila Američany morálního kreditu, který by je opravňoval k vládě nad světem. Bylo zřejmé, že svou dominanci VOJENSKOU zneužili pro sobecké ekonomické zájmy a naznačili, že tento čin mohou kdykoliv zopakovat. A svět se lekl a začal hledat alternativy – neměl jinou možnost. Většina z těchto pokusů jako Čína, Turecko, Irán či Islámský stát zůstávají omezeny na určitý region. Jediný stát, který měl možnost a kapacitu vyrůst do pozice konkurence morálně otřesených USA, bylo Rusko. A jeho nový vládce Putin se chopil příležitosti. Zpočátku šikovně. Diplomaticky se projevoval nepoměrně přijatelněji než neohrabaný Bush. Připomeňme si například jen návštěvu obou státníků u britské královny v krátkém časovém rozmezí v květnu a červnu 2003. Zatímco Bush se předvedl jako barbar z texaských stepí, ničící trávník Buckinghamského paláce, Putin se nedopustil ani jediné chyby proti protokolu a dočkal se pochvaly, že se ani car Alexandr III. při poslední státní návštěvě ruské hlavy státu ve Spojeném království nechoval lépe. Putinovi se díky jeho šarmu a diplomatické šikovnosti odpouštělo, jak pomalu utlačuje opozici, ničí svobodu slova a utahuje diktátorské šrouby. Druhou válku v Čečensku v roce 1999 svět akceptoval – koneckonců ji vyvolali sami Čečenci útokem na ruský Dagestán. V roce 2008, kdy ruská vojska zasahovala v Severní Osetii a v Abcházii už to bylo trošku jiné, ale byli to koneckonců Gruzínci, kteří v době konání olympijských her poslali vojska do svých odpadlých provincií a předpokládali, že během olympiády nebude Putin reagovat. Přepočítali se, Putin už mezitím přestal hledět na zbytek světa a na jeho mínění – supervelmoc to totiž dělat nemusí (Američané to nedělají taky).

Pravou tvář ukázalo Rusko až minulého roku na Ukrajině. Bezohlednou anexí Krymu a posléze vyvoláním války na Východní Ukrajině se už ruský despotický režim (mající všechny znaky fašistického režimu, i když sám se propagandisticky vyhlašuje za hráz proti fašismu) zahnal do izolace. Z té se může dostat jen získáváním spojenců a štěpením protilehlého tábora, který se v čase ruské mocenské dezintegrace v letech 1991 – 1999 rozrostl až k ruským hranicím. Není při hledání spojenců vybíravý. Opírá se o politiky, kteří mají buď problémy se svým chováním případně s nemírnou konzumací alkoholu (Miloš Zeman), nebo o ty, kteří mají problém s liberální pluralitní demokracií a dodržováním zákonů jako takových (Viktor Orbán, Marie le Pen – s těmi Putina sbližuje i společná nacionalistická ideologie), o takové, kteří mají finanční problémy, které nejsou schopni řešit (Alexis Tsipras) anebo o bezohledné válečníky (Bašar-al Assad). V podstatě je jim skutečně dobrý každý spojenec, vědí, že jen navazováním takových kontaktů se můžou stát skutečnou velmocí, či dokonce supervelmocí, která bude moci hovořit do světového dění. Zbraně samy na to nestačí a ekonomická síla Ruska je stále příliš slabá na to, aby mohla ovlivnit světové dění (zakládá se v podstatě jen a jen na závislosti Evropy ale i Asie na ruských surovinách). Rusko tedy potřebuje diplomacii, dezinformaci a propagandu – v tom jsou ovšem jak Vladimír Putin tak Sergej Lavrov jako odchovanci nejlepších bolševických škol mistři.  Výsledky jim dávají za pravdu a jsou znepokojující. Musím se vždycky usmát, když mi někdo tvrdí, že dnešní Rusko je přece úplně jiné než někdejší Sovětský svaz a jeho vůdci nemají se sovětskými předchůdci a jejich imperialistickými ambicemi vůbec nic společného. Přestože vyrostli ve stejném ideologickém prostředí a chodili do stejných škol???

Zatímco Česko ruskému vlivu ještě odolává, Slovensko se očividně už láme. Komunistická akce proti americkým vojákům vracejících se z Pobaltí dopadla v Česku žalostně. Samozřejmě že o motivaci organizátorů protestů není pochybnosti. Američané v ruské Narvě (ovšem na estonském území a tedy na území člena NATO) byli ruskou vládou v Moskvě chápáni jako otevřená provokace a každá akce namířená proti nim byla v Moskvě víc než dobře přijata. Ovšem v Česku se nechala k akci svést jen malá skupina melancholiků, vzpomínajících na zlaté časy pod sovětskou nadvládou a odpověď české většinové společnosti byla drtivá. Protestující se utopili jako kapka v moři a dokonce i prezident Zeman se nechal pohnout k vyjádření, že Američané nejsou žádná okupační armáda ale spojenec. Američtí vojáci žasli, proč se jim vůbec takového nadšeného přivítání dostává, nebyli na něco takového připraveni. Organizátoři, ať už čeští komunisté nebo obdivovatelé Putina, jaksi pozapomněli, že je Česká republika od roku 1999 členem NATO a že většina obyvatel se pod ochranným deštníkem Transatlantické aliance cítí dobře a v bezpečí. Věřím tomu, že by to rusofilové rádi změnili (a Putin by byl opravdu šťastný, kdyby se něco takového podařilo) nemají na to ale sílu.

Na Slovensku to ale při návštěvě ruského ministra zahraničních věcí Lavrova vypadalo jinak. Jestliže si ho prezident Kiska dovolil upozornit na zodpovědnost Ruska za vývoj na východní Ukrajině (což mělo na následek, že Lavrov odvolal společnou tiskovou konferenci a Kiska si za to vysloužil vypískání demonstranty) demonstrace na Slavíně se nesly v jasně proruském duchu. Transparenty „Nechceme NATO“, či „Slovanskí bratia, prijdite nám na pomoc“ nevyvolaly u slovenské občanské společnosti žádnou viditelnou protiakci. Bez ohledu na to, jak se Rusové chovají k mnohem bližšímu bratrskému národu Ukrajinců! Znovu jsem si vzpomněl na mou diskuzi v Košicích v říjnu minulého roku, kdy jsem byl ve společnosti jediný, kdo byl protiputinovský a musel jsem svou pozici svízelně a dlouho vysvětlovat. Slovensko je tradičně historicky proruské. Má to tradici už z devatenáctého století, kdy Svetozár Hurban Vajanský očekával pasivně vysvobození z maďarského jha, které mělo přijít právě od Rusů. (Přišlo nakonec z české strany). Na konci druhé světové války psal Gustáv Husák dopis Stalinovi, že největší touhou Slováků je stát se sovětskou svazovou republikou. Okupaci z roku 1968 neprožívali Slováci očividně tak traumaticky jako Češi, koneckonců v důsledku této okupace obdrželi dlouho vytouženou federaci a velké investice do slovenského průmyslu v důsledku přerozdělování ekonomiky, řízené tehdejší československou komunistickou stranou, jejíž vedení bylo tehdy ve slovenských rukou. Jestliže se tedy v Čechách může prezident Zeman ve svém proruském postoji cítit poměrně osamělý, na Slovensku se tak může cítit prezident Kiska právě pro svůj protiruský (EU konformní) postoj.

Bojuje se tedy ideologicky o každého politika, ale i každého člověka, přeneseno do vojenské terminologie o každý dům a o každou ulici. Je to boj za posílení druhého pólu světového politického spektra a obnovení modelu dvou supervelmocí (Čína, která by svou velikostí i ekonomickou silou mohla do tohoto zápasu vstoupit jako třetí, je přece jen příliš na okraji dění a má jiné – především ekonomické a vnitrostátní – zájmy). „Říše středu“ byla vždycky historicky zahleděná spíše do sebe než by hledala uplatnění jako supervelmoc.

I prezident Zeman je jedním takovým domem, očividně už dobytým ruskými propagandistickými silami. Jeho návštěva v Moskvě 9. května má SAMOZŘEJMĚ symbolický význam a on si to velmi dobře uvědomuje. Zda to dělá jen proto, aby se mohl koupat v chvále ruského tisku, či je za tím nějaký politický strategický záměr, se dá těžko odhadnout. Miloši Zemanovi bych spíše věřil, že se jedná o onu první motivaci. Jestliže se ale obořil velmi nekorektním a naprosto zbytečným způsobem do amerického velvyslance, znamená to, že se rozhodl jít cestou konfrontace a tedy nejde už jen o symbol, ale opravdu o boj v ruských službách. Je-li tomu tak, pak ovšem samozřejmě není takový útok zbytečný a musel bych toto slovo v předcházející větě vyškrtnout.

Musíme si vyčkat, jak se zachová Alexis Tsipras a zda se taky přidá na Putinovu stranu. Je v podstatně těžší situaci než Zeman, protože je předsedou vlády, který nese zodpovědnost nejen za image státu, ale i za jeho fungování a financování. Nakolik mu taky může Rusko bojující s klesajícími cenami ropy a plynu a padajícím rublem pomoci, je velká otázka. I když Putin samozřejmě napře všechny prostředky, které k dispozici má, aby Řecko na svou stranu získal. Pro Zemana znamená jeho postoj jen to, že se zřejmě nikdy nedočká pozvání do USA, ale to zřejmě oplakal už předtím, než se rozhodl zaútočit na americkou diplomacii. Víc se mu nestane a jeho skalní příznivci (jiné už stejně nemá) mu tak jako tak zatleskají.

Žijeme v době obnovy bipolárního světa. Zda to bude pro ten svět dobře nebo špatně, na to si musíme počkat. Minimálně jedna věc byla ale v době existence bipolárního světa dobrá. Vzhledem na hrozbu z Východu se západní společnost musela starat o konsenzus, nemohla si dovolit vykořisťovat a odírat své obyvatele bankami a spekulanty tak, jak to dělá od roku 1991. Pokud by se podařilo jen tolik, že by se politici na demokratickém Západě chytili za nos a zakročili zde, byl by to přínos nového vznikajícího uspořádání světa. Prekérní by se situace stala až když by hranice mezi mocenskými bloky vedla v Beskydech a na řece Moravě. Už proto je třeba Slováky přesvědčit, že mají k Čechům a Moravákům přes všechny historické animozity podstatně blíže než k velkému imperialistickému bratrovi na východě.

Zejména, pokud by Putin a jeho lidé ztratili poslední špetku zdravého rozumu a rozhodli se přenést konflikt z Ukrajiny do Pobaltí a jinam. Válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Prostředky, které jsou ale nepřiměřeně drahé a zničující a mající trvale negativní následky. Doufejme, že se vedoucí představitelé dnešního světa ještě tak docela nezbláznili, aby tento poslední prostředek diplomacie použili.