Pivo

               Pivo je společným kultovním nápojem jak v Čechách a na Moravě tak i v Rakousku. Považuji tuto skutečnost za kulturní českou stopu v rakouských zemích. Samozřejmě se zde vařilo pivo jako ve všech evropských zemích už od středověku a právo vařit pivo, tedy mít doma varnou pánev, bylo jedním z největších privilegií občanů měst – sedláci na venkově toto právo neměli a byli povinni odkupovat pivo od svého feudálního pána za cenu, kterou určoval on.

               Ovšem vařit DOBRÉ pivo naučili Rakušáky až Češi. Každá pořádný rakouský pivovar měl českého sládka, a když se Jaroslav Hašek vydal v rámci činnosti své „Strany mírného pokroku v mezích zákona“ na svou cestu mocnářstvím, pohyboval se víceméně od jednoho pivovaru k druhému. Všude našel krajana, nocleh a něco k jídlu ale hlavně k pití. Češi tedy učili Rakušáky pivní kultuře, ne vždy se to podařilo. Například tvrdohlaví mniši v Leobenu vařili dál svého Gössera podle staré receptury a i když se dnešní majitel (klášter je stále ještě akcionářem tohoto podniku) snaží v reklamě přesvědčit potenciální zákazníky, že je Gösser nejlepší pivo v Rakousku, rozhodně tuto myšlenku nesdílím a po jednom pivu této produkce mi stojí jeho hladina až vysoko v hrdle. Ostatně mi po druhém záchvatu dny můj internista pivo zakázal. Sám ovšem pilně doporučuji pacientům s pálením žáhy a dvanáctníkovými vředy Pilsner Urquel, jediné pivo s alkalickou chemickou reakcí, které z tohoto důvodu tlumí žaludeční kyselinu. V čase, kdy ještě nebyly blokátory protonové pumpy ani histaminové blokátory, doporučovali jsme pacientům s dvanáctníkovými vředy plzeňské dvakrát denně – na Slovensku pak Topvar s podobným efektem. Když jsem měl v Rakousku starého pacienta s krvácejícími vředy v dvanáctníku a s žaludeční kyselinou naprosto poleptaným jícnem, pokusil jsem se vysvětlit jeho dceři, že je to oněmi šesti pivy denně, bez kterých prý nemůže žít a že by měla otce nějak přesvědčit, aby s tím přestal. Stala se trudnomyslnou a prohlásila, že po ni požaduji nemožné. Ostatně těch šest piv denně udal v anamnéze právě tatínek, ona se dopočítala jiných čísel. Nastínil jsem možnost, že otec z těch vředů vykrvácí a umře. Pravila, že proti tomu zřejmě nebude moci nic dělat. Pak mě napadla spásná myšlenka a navrhl jsem řešení Pilsnerem. Ožila a ptala se, kde ho může koupit. Pilsner Urquel se v Rakousku prodává ve Sparu. O dva dny později za mnou dorazila nadšená a zářící štěstím. Prý už má doma dvě přepravky, můžeme tedy otce propustit domů. Udělali jsme to, už se znovu neobjevil, očividně nedošlo k žádné recidivě jeho problémů. Nechápu, jak to, že plzeňský pivovar ještě nezaregistroval, že mu ve Štýrsku stoupl výrazně obrat a nepátral do příčině. Určitě bych si aspoň jednou ročně zasloužil bedýnku za reklamu. I když mám pivo zakázané a mého internistu je těžké oklamat. Ví o mně všechno.

               Když jsem dojížděl za prací z Grazu na Stolzalpe do Horního Štýrska, byl jsem si vědom, že pokaždé překračuji jednu z nejdůležitějších kulturních hranic Evropy. Zatímco Jižní Štýrsko vyznává vinnou kulturu italského typu a tím pádem bojují místní lékaři s alkoholickou demencí, cirhózou a krvácejícími jícnovými varixy, v Horním Štýrsku se pije pivo a pacienti trpí na srdeční selhání při poměrně zdravých játrech.

               Rakušáci vypili v roce 2011 9,1 milionů hektolitrů piva (nakolik jim v tom pomohli čeští dovolenkáři, si nedovolím odhadnout) čili vykazovali spotřebu přes 100 litrů piva na hlavu (včetně nemluvňat) a byli ve spotřebě piva na druhém místě na světě. Můžete jednou hádat, za kým. Samozřejmě, že první příčka patří České republice.

               Když jsem dorazil do Murau, v kterémžto okrese jsem měl následujících 16 let pracovat, překvapila mě skvělá kvalita místního piva. Už jsem vyzkoušel grazského Puntinghamera, korutanského Villachera, salcburského Salzstiegla nebo vídeňského Otakringera, a vyzkoušel jsem i Schwechatera, Eggera a Zwettlera z Dolního Rakouska. Později mi daroval kolega ortoped Scheitza několik lahví hornorakouského Zipfera s upozorněním, že se toto pivo dá pít pouze dobře vychlazené. Dal jsem ho do mražáku a zapomněl jsem ho tam, takže jsem poté referoval Scheitzovi, že Zipfer se nedá pít ani dobře vychlazený, dá se ale zato jíst. Ale pak jsem si dal čepovaného Murauera a nevěřil jsem svému jazyku.  Jako by mě ovanula vůně domova, to pivo mělo naprosto českou kvalitu a chuť. Rychle jsem se informoval a zjistil, že existují dokonce dva druhy Murauera – Pils a Märzen, přičemž Pils s modrou nálepkou na lahvi je ještě češtější než poněkud nasládlý Märzen. Rakušáci ovšem preferují onen Märzen, který tvoří devadesát procent produkce. Jak jsem už psal, určité deficity v pivní kultuře ještě mají. O několik let později dorazil do ambulance Němec, žijící v Murau, který mi líčil, že hledal v Rakousku svůj nový domov přesně tímto způsobem. Jezdil od města k městu a všude si dal pivo. Až dorazil do Murau. Dal si pivo a zůstal.

               Záhadu kvality murauského piva jsem dlouho neuměl odhalit. A to ani, když mě murauským pivovarem provedla kolegyně Balzer, vnučka posledního majitele pivovaru – než se tento stal akciovou společností. Vypil jsem tehdy s ředitelem a sládkem – jakož i s místním policejním ěéfem, který tam byl stálým zákazníkem – několik piv, pochválil … a stále nevěděl.

               Až jsem měl jednou na oddělení paní Winzig. Byla to stará dáma, které se u nás zotavovala z následků chemoterapie. Měla těžké postižení nervů, stavěli jsme ji tedy na nohy delší dobu – dostatečně dlouhou, aby ke mně získala důvěru. Jednoho dne na vizitě mi ukázala svůj medailónek, který nosila na krku a zeptala se: „Umíte to přečíst, pane doktore?“ Na stříbrném medailónku bylo česky napsáno „Panno Marie, oroduj za nás.“

               „Odkud to máte?“ zeptal jsem se překvapeně.

               „Od mé kmotry,“ řekla. „Dostala jsem to k prvnímu svatému přijímání.“

               „Ale to je česky,“ řekl jsem překvapeně.

               „Ona byla Češka,“ potvrdila paní Winzig a vyprávěla mi svůj životní příběh. Pocházela z Českého Krumlova – který před válkou vůbec nebyl český. Tam se i provdala za mladého sládka krumlovského pivovaru Winziga. V roce 1946 přišel odsun a oni odešli, jako mnozí lidé z této oblasti, se „svým“ knížetem Schwarzenbergem do Murau. Pan Winzig dostal logicky místo v pivovaru a po nějaké době se mu podařilo přesvědčit vedení pivovaru, aby začali vařit podle nové – krumlovské – receptury.

               Takže až pojedete lyžovat na Kreischberg nebo do Lachtalu, nedivte se, že pivo chutná jako doma. Má tam své kořeny.

Můj švagr Štefan Murauera miluje – a doktoři mu do toho ještě nekecají. Když se mu chci zavděčit, dovezu mu do Bratislavy pár lahví.

Mimochodem v Rakousku existuje vtip, jak si sládci pivovarů Gösser, Stiegl a Murauer vyšli na pivo. Přišel číšník a sládek z Gössera se ptá: „Máte Gössera?“ „Máme,“ odpověděl číšník. „Tak já si jednoho dám.“ „A Stieglera máte taky?“ ptá se sládek Stieglera. „Máme.“ „Tak mi jednoho načepujte.“ Sládek z Murau povídá: „Já si dám limonádu.“ „Co ses zbláznil?“ diví se oba kolegové. „Limonádu?“ „No, když vy nepijete pivo, tak to já taky nebudu.“

Samozřejmě, že si tento vtip vyprávějí lidé z oblasti horního toku řeky Mur.

Ale přesto, zřejmě oni i Rakušáci tuší…