Tak jsem si zase jednou naběhl. Ostříhal jsem moji bobkovišni, která během dovolené narostla do nedovolených rozměrů a byly z toho dva velké pytle zeleného odpadu. Nastala ona nerudovská otázka „Kam s ním“. Koš na biologický odpad byl naprosto nedostačující, v Gössendorfu je možnost vývozu odpadu jednou za dva týdny a termín byl právě v pátek před mými sobotními zahradními pracemi. To by znamenalo nechat odpad z bobkovišně dva týdny hnít v pytlích, což bylo nepřijatelné.
A pak mě posedla pýcha. Moje auto je registrováno v Grazu a má tedy grazskou poznávací značku. To mi umožňuje vyložit odpad na grazském sběrném dvoře. Sice jsem tam už roky nebyl, ale teď jsem se rozhodl situaci vyřešit tímto způsobem. A naběhl jsem si.
Když jsem k sběrnému dvoru dorazil, překvapilo mě, že tam, kde byly kdysi kartóny, je problematický tedy chemický odpad. Dobrá, změna je život. Ovšem vjezd do dvora byl zavřen a vypadalo to, že natrvalo. To už mě překvapilo. Ale pak jsem zjistil, že byl dvůr prostě jen přesunut o pár set metrů dál. Najít ho nebylo těžké. Přijel jsem k vjezdu a chtěl vjet dovnitř. Tak jak to bývalo po celá desetiletí. Člověk zastavil, systém přečetl jeho poznávací značku, odvážil ho a vydal mu kartu. Pak člověk vjel do dvora, vyložil odpad, kartou potvrdil, jaký druh odpadu tam vyložil, vyjel ven, vložil kartu, byl odvážen, rozdíl ve váze byl přeměněn na peníze, které bylo třeba zaplatit u pokladny. To bylo v době, když byl život ještě jednoduchý. (Možná to všem takto nepřipadá, ale byl!)
Automat u vjezdu do sběrného dvora po mě žádal tentokrát QR kód. To mě zarazilo. Zeptal se, mě, zda vlastním příslušnou aplikaci čili App. Když jsem vyděšeně přiznal, že žádnou aplikaci nemám, vyzval mě, abych okamžitě opustil vjezd do dvora – výjezd je prý ostrým odbočením doleva. Byl a to odbočení nebylo zas až tak ostré.
Otázka byla, co teď. Kufr plný zelených odřezků plus nějaké kartóny, které se vždy odstraňovaly zadarmo. Ovšem tam, kde se dnes odevzdává problematický odpad.
Pak jsem si všiml, že dvůr má ještě jedno oddělení a tam jsem zahlédl dokonce i člověka. Vyrazil jsem tam. Mladý muž byl k stařečkovi blahosklonně přátelský a vysvětlil mu, že potřebuje nutně aplikaci na mobilním telefonu, která mu umožní vyložit odpad v kufru auta. Požádal jsem ho, zda by nemohl tuto aplikaci nainstalovat na mém telefonu, protože mám v tomto oboru se soběstačností poměrně špatné zkušenosti. Usmál se a řekl že jo. Aplikaci skutečně našel a stáhl. Poté jsem musel zadat jméno, adresu, datum narození (nevím proč, možná jsou lidé nad osmdesát od povinnosti vlastnit QR kód osvobozeni), telefonní číslo a mailovou adresu. Poté aplikace žádala „Heslo“. Vyděsil jsem se a řekl onomu mladému muži, že žádné heslo nemám. Uklidnil mě tím, že heslo přijde na mou mailovou adresu. Chválabohu mám mailovou schránku na mobilu, takže jsme čekali. Heslo nešlo a nešlo. Mladý muž mínil, že to možná přišlo do spamové schránky. Otevřít spam na mobilu bylo pro mě něco nového, normálně čistím tuto schránku jen na počítači doma. Ale podařilo se, byl jsem na sebe patřičně hrdý. Zjistil jsem tím ale jen to, že do spamové schránky taky nic nepřišlo.
Mladý muž soudil, že je to divné. V tom jsem s ní naprosto souhlasil. Mínil, že to tedy musím zkusit znova. Takže ještě jednou jméno, adresu, datum narození, telefonní číslo a mailovou adresu. A ejhle, přišel mail s heslem. Zadal jsem heslo a aplikace mi sdělila, že je heslo špatně. Tentokrát jsme znervózněli oba. Nebýt onoho milého mladého muže, byl bych zřejmě ztratil nervy. On ale usoudil, že to heslo bylo zřejmě k tomu prvnímu přihlášení, a proto je pro to druhé už špatně. Že se tedy musím přihlásit potřetí. Projevil jsem obavu, že když se přihlásím potřetí, přijde heslo k tomu druhému přihlášení. Pochválil mě za prozíravé myšlení a řekl mi, že musím počkat, až přijde to druhé heslo a přihlásit se mám až potom. A tak jsme čekali. Heslo opravdu po několika minutách přišlo, ignoroval jsem ho a přihlásil jsem se potřetí. Věřte nebo nevěřte, tentokrát přišlo heslo mailem okamžitě. Čili je zřejmé, že mi to předtím systém dělal naschvál. Zadal jsem ho a na obrazovce se objevil QR kód. Mladý muž mi ještě stačil sdělit, že jakožto stařík neovládající dostatečně mobilní telefon, si můžu ten kód vytisknout a potom při vjezdech do separátního dvora používat. Nezdržoval jsem se poznámkou, že tiskárnu v autě nemám a pokud si dokážu ten kód otevřít teď a tady, zvládnu to nejen potom doma v přítomnosti tiskárny, ale i při příští návštěvě s novým odpadem v kufru.
Vyrazil jsem rychlou jízdou k vjezdu do separátního dvora a tentokrát jsem opravdu díky QR kódu projel. Našel jsem biologický odpad, vyložil ho, ovšem při výjezdu mě ale napadlo, že přece potřebuji potvrdit, že se jednalo o biologický odpad. Ten má jiné tarify než například stavební materiál nebo elektro. Naštěstí tam bylo hned několik mladých lidí, očividně nepříliš zaměstnaných. Vysvětlili mi, že za rohem (dobře skryta) je čtečka QR kódů a tam mám mobil přiložit. Potom ho musím ještě přiložit k čtečce při výjezdu, kde bude moje auto zváženo a poté pojedu ke kase, kde opět přiložím QR kód ke čtečce a dostanu účet. Všechno naprosto jednoduché.
Přiložil jsem QR kód ke čtečce u biologického odpadu a ono nic. Jsem už natolik zběhlý, že vím, že by to mělo zapípat a když to nezapípá, tak se zřejmě nic nestalo. Nedělo se nic. Požádal jsem onu mladou dámu, aby mi pomohla. Vysvětlila mi, že QR kód musí být přiložen ke čtečce centrálně, aby byl čten přesně ve středu, což není možné, když přiložím telefon normálně, tedy svisle. Že ho tam musím položil vodorovně a dobře sledovat, zda červené světlo je přímo ve středu kódu. Udělal jsem to, mobil zapípal a já jsem měl pocit vítězství. Ale jen, než jsem dojel k výjezdu. Než jsem tam dojel, QR kód z displeje mého mobilu zmizel – zřejmě už mu to bylo příliš dlouho. Aplikace tam sice stále byla ale s celkem dvanácti ikonami, žádná z nich nebyla označena jako QR kód. Nechal jsem stát auto ve výjezdu, k velké nevůli těch, kteří stáli u výjezdu za mnou a opět vyrazil za onou mladou dámou. Tentokrát už měla hodně otrávený výraz v tváři. Na moji otázku, jak můžu zaktivovat můj QR kód, aby se opět objevil na displeji mobilu, pravila, že je to přece naprosto jednoduché, musím kliknout na ikonku „Ressourcen“. Na moji poněkud překvapenou otázku, proč právě na „Ressourcen“, pravila, že to je přece samozřejmé. Že se QR kód vždycky ukrývá pod ikonkou „Ressourcen“. Nehodlal jsem s ní diskutovat, protože auta, která stála za tím mým, blokujícím výjezd, začínala výhružně troubit. Doběhl jsem k autu, přiložil (vodorovně) mobil ke čtečce a ta zdvihla závoru. Posléze jsem ještě přiložil mobil (vodorovně) ke čtečce u pokladny a zjistil jsem, že se poplatek za odpad zvýšil o 50 procent. To je logické, po tolika investicích do digitalizace se to muselo někde do ceny promítnout.
Jeden mladý muž z personálu, kterému jsem poněkud sarkasticky řekl, že by zřejmě bylo jednodušší odvézt ten odpad někam do lesa a tam ho vysypat, mínil, že to není dobrý nápad. Zdržel jsem se otázky, co si myslí, že asi dělají všichni staříci neovládající aplikace na mobilních telefonech nejpozději po první návštěvě sběrného dvora. Mimochodem, ten box pro biologický odpad byl úplně prázdný, byl jsem v ten den zřejmě první zákazník – no dobře, byly teprve dvě hodiny odpoledne a otevřeno bylo do pěti. Ale pokud tam opravdu od deseti od rány, kdy dvůr otvírají, nikdo nezavítal, mělo by to možná město vést k zamyšlení. Koneckonců jsou v městské vládě komunisté se socialisty a zelenými. Máme dokonce komunistickou starostku. Ať mi někdo povídá, že jsou komunisté nemoderní a skeptičtí vůči pokroku. Ostatně jedna z prvních věcí, které tato nová městská vláda s podílem zelených udělala, bylo zdražení lístků na tramvaj takovým způsobem, že se už zase vyplatí jezdit do města autem. Možná chtějí – ekologie neekologie – vybrat víc na parkovném, které – zatím – nezdražili.
No dobrá, už nebudu na naši městskou správu nadávat, koneckonců jsem to bez infarktu. Napříště vím, kde mám aplikaci „Graz Abfall“ a že QR kód je pod ikonkou „Ressourcen“, čili bych to měl zvládnout. Obávám se, ale, že budu mít poslední noc před návštěvou separátního dvora dost špatné spaní.
Mimochodem dal jsem si u domu nainstalovat nabíječku na mého hybrida. Aktivovat se dá prý přes QR kód. Na mail s heslem čekám už druhý den.
Bez QR kódu se očividně už žít nedá. Dělá mi starosti, co se stane, až dají na QR kód toalety. Počítám s tím, že to městská rada brzy na veřejných toaletách posléze i neodvratně v městských restauracích zavede. Nakolik budou mít postižení v kritické situaci čas stáhnout si příslušnou aplikaci, ponechám úvaze. Nicméně to může skončit tragicky a zřejmě to bude mít za následek hromadné výpovědi uklízeček. Ale to už není moje starost.