Smrtí Řehoře VII. boj o investituru neskončil, jen vstoupil do nové fáze. Císařský papež Kliment III. sice ovládl Řím, ale v obklíčení papežských spojenců, toskánské Matyldy na severu a neapolského Roberta Guiscarda na jihu, se nemohl cítit ve svém úřadě jistý. Kardinálové zvolili papežem nejprve slabého Viktora III. a po jeho smrti Urbana II., který se přihlásil k pokračování boje, začatém Řehořem VII.
Oba papežové, Kliment a Urban, teď sídlili v Římě, hranicí jejich vlivu byl Tiber, žádný z nich nedokázal toho druhého vyhnat z města. V roce 1190 se Jindřich IV. rozhodl táhnout do Říma a podpořit svého papeže. Ale hlavně chtěl zatočit s hraběnkou Matyldou, která mu lezla nesmírně na nervy. Císař sice dobyl Mantovu, ale poté prohrál (zase jednou) s Matyldou dvě bitvy u Montebella a poté u Canossy, na kterou měl tak jako tak ne příliš dobré vzpomínky.
Matylda se sama postavila do čela své armády, ke které přeběhli jak Jindřichův syn Konrád, tak i jeho druhá žena, kyjevská princezna Praxeda. Císař zůstal izolován v oblasti Mantovy a Verony a nemohl ani zpět do Německa. Neměl dost sil, aby si vynutil přechod přes alpské průsmyky. Musel odtud nečinně sledovat politický vývoj až do roku 1097. A mezitím se děly věci. Urban II. nechal korunovat Konráda italským králem a konečně obsadil Řím – Kliment III., který se ovšem projevil jako „nezničitelný“, se na další dva roky uzavřel v Andělském hradě. Zůstal stálou „osinou v zadku“, která Urbanovi II. nedala vydechnout, proto se papež zdržoval raději mimo Řím, pokud se nacházel v Římě, byl nucen žít v opevněném paláci rodiny Pierleoni.
Na koncilu v Piacenze v březnu 1095 za účasti dvou set biskupů a pěti tisíc duchovních vyhlásil Urban II. první křížovou výpravu, která měla osvobodit svatou zemi a pomoci Turky tísněnému Východořímskému císařství. Papež si od tohoto činu sliboval zvýšení své prestiže. Důsledky byly dalekosáhlé. Přes Německo táhly hordy křižáků, vraždily Židy (které byl císař ze své pozice povinen chránit) a plundrovaly, zatímco izolovaný císař nemohl do dění nijak zasáhnout. Teprve sblížením s mocným rodem Welfů, vévodů saských, kterým předal do správy i Bavorsko, se jeho situace zlepšila natolik, že se mohl vrátit do Německa. Mladý sedmnáctiletý Welf se totiž oženil s Matyldou, která byla o dvacet šest let starší, samozřejmě v naději na dědictví po ní, aby se pak dozvěděl, že Matylda už své majetky odkázala papeži. Rozzuřený mladý muž zrušil své manželství (samozřejmě bez papežského souhlasu) a přešel na císařovu stranu.
Urban zemřel v roce 1099 (ještě se stačil dozvědět o dobytí Jeruzaléma křižáky), na jeho místo byl zvolen Kardinál Rainer, který přijal jméno Paschalis II. Jednalo se opět o následovníka politiky Řehoře VII., císař musel zejména po smrti Klimenta III. v roce 1100 poznat, že šance na smír s papežstvím je mizivá. V době půstu roku 1102 obnovil papež exkomunikaci císaře, jenže v červenci stejného roku zemřel císařův syn a italský král Konrád, což papežskou pozici výrazně oslabilo.
Někdy okolo roku 1103 usoudil bojem unavený německý klérus, že není naděje na smír mezi Římem a císařem, dokud je u moci Jindřich IV. V roce 1104 povstal proti otci jeho mladší syn Jindřich, kterého otec nechal před několika lety korunovat německým králem. Mladý Jindřich pokrytecky tvrdil, že důvodem jeho povstání je hledání smíru s církví. Na druhé straně ale rozděloval církevní úřady, aby si získal loajalitu nových biskupů. Mladému králi se podařilo otce zajmout, přinutit k abdikaci a uvěznit v Ingelheimu. Jindřichovi IV. se ale podařilo z vězení uniknout do Lutychu, před jehož hradbami slavil své první (a poslední) válečné vítězství – a to nad jednotkami svého syna – krátce nato v roce 1106 zemřel.
V roce 1107 šla příkladem možného řešení sporu Anglie. Zde zuřil také mocenský boj mezi králem Jindřichem I. a arcibiskupem z Canterbury. Nyní se dohodli na konkordátu, podle kterého nesměl žádný duchovní přijmout od krále investituru předáním berly a prstenu, na druhé straně nesměl být žádný duchovní vysvěcen ve svém úřadě, dokud nesložil přísahu věrnosti králi.
Římská říše byla od takového řešení ještě daleko. Mladý Jindřich se ukázal být ještě lstivější a energičtější než jeho otec. Uděloval investituru, jak se mu zamanulo a tvrdil, že se chce s papežem dohodnout. 1100 vyrazil s velkým vojskem do Říma.
9.února 1111 došlo k dohodě v Sutri, kde se císař formálně vzdal investitury a papež měl biskupům nařídit, aby vrátili majetek a desátky, které od císaře obdrželi. To byla past, kterou císař na papeže nastražil. Své biskupy dobře znal a věděl, že postavil papeže před nesplnitelný úkol. Biskupové se vzepřeli a císař, který mezitím v tichosti ovládl Řím, zajal papeže i kardinály a uvěznil je. Pod záminkou jejich ochrany před běsnícím římským lidem, který se bil s Němci, je držel v „ochranné vazbě“ pod zámkem. Papež marně čekal na normanskou pomoc. Když nepřišla, 12.dubna kapituloval a uzavřel potupnou dohodu v Ponte Mammolo. Papež přiznal králi právo na investituru prostřednictvím berly a prstenu ještě před vysvěcením s podmínkou, že budou biskupové vysvěceni bez simonie. Podmínka, která se nedala kontrolovat, a tedy ani uvést v platnost. Byla to úplná papežova kapitulace, navíc 13.dubna korunoval Jindřicha císařem a slavnostně přísahal, že ho nikdy v budoucnosti nebude exkomunikovat – mazaný mladý císař se poučil z chyb svého otce.
Císař tedy dosáhl naprostého vítězství nad kurií a stál na vrcholu své moci. Symbolicky to dal najevo pohřbem svého otce ve Špýru do hrobky německých králů, kam jako exkomunikovaný pohřben být nesměl. Jindřich V. se v pozici patricia a vládce světa 7.ledna 1114 oženil s nesmírnou pompou s anglickou princeznou Matyldou.
Jenže už v roce 1112 odvolal papež Paschalis dohodu z Ponte Mammola jako vynucenou a opět přísně zakázal laickou investituru. V Německu se proti císaři vzbouřil sever země – Frísko a Sasko – a císař tam – věrný otcovské tradici, utrpěl několik těžkých vojenských porážek, které jeho mocenskou základnu značně zredukovaly. Přesto se rozhodl v roce 1116 pro další římské tažení a začátkem roku 1117 vtáhl i s manželkou do Říma. Papež, paralyzovaný strachem, utekl do Monte Cassina, císaři a jeho ženě vložil korunu na hlavu arcibiskup Mauritius z Bragy. Kardinálové se korunovace odmítli zúčastnit a ustrašený Paschalis našel v sobě aspoň špetku cti a arcibiskupa Mauritia exkomunikoval. Začátkem roku 1118 se papež vrátil do Říma a hned nato zemřel. Na jeho místo byl zvolen Jan Caetani jako Gelasius II. I když byl tento nový papež připraven k jednání s císařem o možném kompromisu, císaři očividně jeho moc stoupla do hlavy. Odmítl volbu uznat a jmenoval (v rodinné sálské tradici investitury papežů) Mauritia z Bragy protipapežem. Ten si dal jméno Řehoř VIII. Gelasius císaře na květnou neděli exkomunikoval (slib, který dal Paschalis za svou osobu, se na nového papeže nevztahoval). V Německu se povstalci na severu země vyhlásili za obránce zájmů církve a hrozili sesazením císaře, který se musel spěšně vrátit do Německa a nechal svého papeže na holičkách.
Po brzké Gelasiově smrti se stal papežem v roce 1119 Kalixt II.
Kalixt byl výrazná osobnost už svým původem. Guye de Vienne byl burgundským hrabětem, měl tedy vedle své církevní moci a nesporného diplomatického nadání i patřičný „network“ známostí a spojení s císařským dvorem. Potřeboval jen odstranění protipapeže Řehoře VIII. aby byla jeho pozice neotřesitelná a všichni si uvědomili že nastal čas učinit nekonečným bojům a sporům konec. Kalixt nespěchal do Říma ovládaném ještě jeho protivníkem Řehořem, svou první synodu zorganizoval v Remeši.
Prvním úspěchem Kalixta bylo, že ho říšský sněm, svolaný v roce 1119 do Mohuče, uznal za právoplatného papeže a Řehoře VIII., sedícího v Římě mlčky sesadil. Nicméně, dokud neovládal Řím, nebyla papežova pozice dost silná, aby v jednáních s císařem prosadil svůj koncept. 3.června 1120 vstoupil za jásotu obyvatelstva do města, Řehoř VIII. utekl do Sutri. V roce 1121 se po osmidenním obléhání města podařilo obyvatelstvo Sutri přimět k tomu, aby Řehoře vydali, ten byl v řetězech doveden do Říma a poté internován v klášteře v Cava dei Tirreni, kde zemřel. Protipapežství bylo definitivně u konce, obě strany konfliktu už vykazovaly velké známky únavy z nekonečných bojů. Neustálé volby protipapežů a protikrálů, politické zápasy i ozbrojené boje dávaly oběma stranám zabrat. Císařství za vlády Jindřicha IV. značně oslabilo, ztratilo jakýkoliv vliv v Polsku a Uhersku, oslabilo i v severní Itálii a v Burgundsku. Papež ztratil kontrolu nad Anglií a oslabil svůj vliv ve Francii. Obě strany byly dost moudré na to, aby pochopily, že spor je třeba ukončit a že to bude možné jedině kompromisem, kdy si obě strany zachovají tvář.
Kalixt II. zintenzivnil jednání s dvanácti německými knížaty, o nichž věděl, že jsou nakloněna papeži, formálně ale zastupovala obě strany. Ve Würzburgu vypracovali tito magnáti návrh dohody, který předložili papežské delegaci, vedené ostijským kardinálem Lambertem. Konečná jednání proběhla ve Wormsu a skončila podpisem dohody 23.září 1122.
Podle této dohody přešlo právo duchovní investitury biskupů předáním prstenu a berly na papeže. Císaři byla zachována investitura světská čili obdarování církevního hodnostáře ekonomickými prostředky. Světská investitura v Německu předcházela biskupskému svěcení, v Itálii to bylo naopak. Dokument souhlasil s osobní přítomností císaře při volbě biskupa. To, oč usiloval Řehoř VII., totiž zrušení práva na církevní majetek, spojený s vykonávaným úřadem, bylo dosaženo.
Po podepsání dokumentu byla zrušena exkomunikace císaře a tento byl slavnostně zase přijat za syna církve a v březnu 1123 následoval devátý ekumenický koncil v Lateránu, který všechny dokumenty potvrdil.
Oba protagonisté se z tohoto úspěchu dlouho netěšili. Kalixt zemřel 13.prosince 1124 a Jindřich V. 23.května 1125. S ním vymřela i sálská dynastie, která vedla s papežstvím tento osudový boj.
Wormský konkordát měl pro vývoj západní civilizace rozhodující význam. Církev poprvé vstoupila na politické kolbiště jako politický mocenský prvek. Konkordát byl možná kompromisem, ale papež dosáhl z nuly polovinu toho, oč usiloval, a císař polovinu ztratil. V dalším vývoji to vedlo k dalšímu posilování papežské moci na úkor moci světské. Císaři vedli s papežstvím úporný zápas, v němž měla navrch vždy jedna nebo druhá strana.
Nejdřív to bylo papežství, které triumfovalo. Na čtvrtém lateránském koncilu v roce 1215 se papež Inocenc III. nazýval „Imperator verus“ a věřil, že skutečně může po libosti dosazovat a sesazovat krále a císaře. Následníci sálských císařů Štaufové vedli boj s papežstvím s odhodláním a vytrvalostí. Papežové proti nim využívali rostoucí sebevědomí italských komun, toužících po samosprávě, císaři bojovali na mnoha frontách, aby vliv papeže omezili – ať už v zákonodárství, kdy vznikl první civilní zákoník z Melfi nebo na poli světského vzdělání či vzdělání – v roce 1222 byla založena neapolská univerzita a světlo světa spatřila renesanční kultura. Přesto Štaufové první kolo tohoto boje prohráli a papežům se podařilo tento rod v roce 1268 vyhubit.
Následný pocit všemocnosti se papežům vymstil. Vyrostl proti nim protivník v postavě francouzského krále, neváhajícího použít hrubé násilí. Veřejné zpolíčkování papeže Bonifáce VIII. v Anagni 1303 a následný únos jeho následníků do Avignonu byl první velkou porážkou, kdy se papežové stali služebníky francouzského krále.
Po návratu do Říma je dlouho oslabovalo schisma dvojpapežství, které mohla světská moc využívat. Koncilní hnutí se snažilo postavit moc církve na jiný, demokratičtější základ, ztroskotalo ale a na konci patnáctého století mohla přijít série renesančních papežů, kteří se mohli skutečně považovat za vládce světa – Sixtus IV., Inocenc VIII., Alexandr VI. a Julius II. Vládli, válčili a vraždili zcela podle vzoru světských vládců, navíc posíleni pozicí náměstků Kristových na zemi. Absolutní moc korumpovala, a to tak, že vyvolala neodvratně Lutherovu reformu a s ní i pád absolutní církevní moci.
Proti mocenskému monopolu papežů museli být světští panovníci vynalézaví, a to společnost jednoznačně obohacovalo a posouvalo vpřed. Ať už to byl boj vzděláním a kulturou, který vedl Friedrich II., nebo hrubá síla Filipa IV. sličného, diplomacie Ludvíka Bavora či Zikmunda Lucemburského, to vše byly i pro církevní hodnostáře výzvy, které je nutily myslet a pracovat. Na poli politickém i ideologickém. Boj mezi světskou a církevní mocí se do jisté míry stal hnací silou západní společnosti – silou, kterou orient pravoslaví či islámu postrádal.
A pak už díky všem předpokladům, které vznikaly ve světské společnosti a přinesly vynálezy jako například knihtisk, přišlo osvícenství a bylo jen otázkou krátkého času, než se s tímto novým učením sblížili světští panovníci a přivodili sekularizací mocenskému postavení církve konec. Obyvatelstvo bylo za staletí těchto zápasů na podobný vývoj připraveno a akceptovalo ho.
To všechno nemohl Hildebrand ze Soany, který se stal svatým papežem Řehořem VII., tušit. Ve svatém zápalu za očištění mravů v církvi se dal do boje, který přinesl netušené následky. Cítíme to ještě dnes. Vlastní účel svého snažení, tedy vymýcení simonie, nedosáhl. Kupčení s církevními úřady se jen přesunulo z rukou císaře k papežům do Vatikánu. Ale společnost dostala díky Řehoři a kouzlu nechtěného netušenou dynamiku. Stačí se podívat, kam se dostala západní společnost a kde zůstala trčet společnost východní. Možná bychom měli být mocichtivému mnichovi Hildebrandovi vděčni.
Na závěr jen citace historika De Stefana, který o Řehořovi VII. napsal: „Díky Řehořovi VII., který byl povolán k tomu, aby se stal soudcem mravů kléru, si lid vypěstoval nezávislejší a obezřetnější náboženské povědomí. A právě na této půdě měla velmi brzy vzklíčit lidová hereze, inspirovaná Biblí. A právě zde, v této silné náboženské a společenské zkušenosti, je třeba hledat kořeny budoucího vývoje občanského uvědomění lidu, které ohlašovalo zrod nové společenské vrstvy.“