V podstatě se svými názory nacházím na levé straně politického spektra. Je to logické, jako lékař jsem, svým platem závislý na daňových příjmech státu a je pro mě velmi praktické, když jsou všichni mí pacienti někde pojištěni, takže se nemusím starat, zda jejich léčbu někdo zaplatí.
Že jsem působil na Slovensku ve VPN a poté v „Občanskej demokratickej Únii“, tedy stranách občanských na pravé straně politického středu bylo dáno hlavně tím, že tam nikdo nechtěl. Zase jednou zvítězil pocit povinnosti, a tak jsem bojoval za privatizaci a odstranění regulací.
Jak levice dopadla na Slovensku, je zbytečné komentovat. I když si Ficův Směr říká, že je sociální demokracie, vyloučili ho z evropské frakce progresivních socialistů a s ním i jeho spojence Pellegriniho. Svými postoji se totiž etabloval na extrémní pravici, myslím, že si může zažádat o vstup do frakce evropských nacionalistů s Orbánem, Kicklem či Marií Le Pen. Přijmou ho tam, stejně jako jeho kamaráda Viktora, s otevřenou náručí.
V Česku se Sociální demokracie pochovala spoluprací s Babišem (I když osoby jako Hamáček, Maláčová a Stropnický by to možná zvládli i bez Babiše. A Paroubek či Hašek nejsou zrovna lákavou alternativou, někdejší šéf Miloš Zeman stranu od intelektuálních veličin prostě důkladně vyčistil. Česká sociální demokracie měla být one-man – show a po Zemanově odchodu se stala prostě zero man show. Ke koukání to nebylo. Komunisté snad konečně odjedou s Konečnou na konečnou a zmizí v propadlišti dějin, takže celou váhu levicové politiky mají na svých útlých ramenou nést Piráti. Ne, že bych jim záviděl.
Jenže levice má, stejně jako pravice, jeden velký problém. Vzdaluje se stále více od politického středu, radikalizuje se a je stále více emocionální. Na emocích se politika dělat nedá a pokud ano, pak jen krátkodobě.
Winston Churchill pronesl kdysi známou větu, že kdo není ve dvaceti socialistou, nemá srdce, kdo je socialistou i ve čtyřiceti, nemá rozum. Ten rozum je to, co současné evropské levici chybí nejvíc. Jestliže získali vrch lidé řízení emocemi, znamená to současně, že jsou to lidé z velké části nevzdělaní. Stejně jako fašisté na pravém okraji spektra i oni především své věci VĚŘÍ, protože víra dělá rozum nežádoucím a nepotřebným. Věřící nemusí přemýšlet, a to považují za dobré, protože z přemýšlení bolí hlava. A hlavně chybí odhodlanost k akci.
Jestliže někdo poškozuje obrazy v galeriích nebo se lepí na vozovky cest, aby lidi nemohli jet auty do práce, je určitě naplněn samými pozitivními emocemi a endorfiny mu kapou z nosu, především, když ho policisté z té cesty odnášejí do příkopu, že právě ale naštvat několik stovek lidí, kteří začnou volat po radikálních řešeních, které demokracie nemůže nabídnout, a proto přihráli další voliče extrémní pravici, to už je nenapadlo. Zdá se, že jim ani tak nejde o skutečné řešení problémů, jsou fokusováni sami na sebe a jde jim hlavně o vlastní zviditelnění.
Přímo zoufalá je nevzdělanost těchto mladých aktivistů. Stačí, aby jim někdo řekl, že je obětí a hned mu uvěří. Mají podvědomou potřebu stavět se na stranu slabšího a chránit ho předpisy a zákazy. To se stalo úplnou modlou jejich programu. Ochrana menšin za každou cenu. Propagace LGBTIQ* (Lesbian, Gay, Bisexuel, Trans Intersex Queer+ všechny ostatní orientace vyjádřené onou hvězdičkou za zkratkou) přesáhla hranice, kterou jsou prostí lidé ochotni tolerovat. A co hlavně leze na nervy, je ostrakizování všech, kteří se s touto filozofií nemohou nebo nechtějí ztotožnit. Jestliže není na oslavu deseti let od začátku filmováni Harryho Pottera pozvána jeho autorka Joanne Kathleen Rowling, jen proto, že se od určitých dogmat této ideologie distancovala, je tu něco hodně v nepořádku. Nesnášenlivost projevovaná zakazováním všeho možného vede k protitlaku. Je to volání po svobodě za každou cenu, tedy po odstranění VŠECH pravidel a prosazení práva silnějšího. Tento tlak je stále silnější projevuje se ve všech evropských volbách. Všechna hnutí, jako například „Mee too“, jakkoliv dobře míněná, končí vždycky radikalizací a ničením lidských existencí stejně jako to kdysi dělali komunisté. Bez soudu se soudí i popravuje snadněji.
A právě tato ideologie ochrany menšin za každou cenu je největší tragédií těchto mladých a pro něco zapálených mladých lidí. Stačí, když se jim zdá, že Palestinci jsou v konfliktu s Izraelem slabší a jdou demonstrovat spolu s radikálními džhádisty na demonstrace, a provolávají s nimi „Smrt Izraeli.“ Kde se v těchto lidech bere antisemitismus? Samozřejmě, izraelský premiér Netanjahu hodně přispěl k negativnímu obrazu své země. Přivedl do vlády fašistoidní radikály, kteří měli zájem na eskalaci konfliktu s Palestinci a hájili především zájmy radiálních osadníků na Západním břehu Jordánu. Udělal to jen proto, aby se nedostal do vězení. Do „tepláků“ se nikomu nechce, po celém světě ale rostou jako houby po dešti politici, kteří, aby zabránili svému zatčení či odsouzení, jsou ochotni obětovat i svou vlastní zemi. V tom se Netanjahu neliší příliš od Donalda Trumpa, Roberta Fica nebo Andreje Babiše. Sen o tom, že parlamentní většina může zrušit každý soudní rozsudek a zabezpečit tak vládci doživotní imunitu, je lákavá. V Izraeli to vedlo k masovým protestům, k demonstracím, které vázaly na sebe policejní síly (stejně jako excesy izraelských osadníků na západním břehu Jordánu vázaly na tomto území izraelské ozbrojené síly jakož i rozvědku) a umožnily tak Hamásu nepozorovaně připravit svou invazi.
Jenže řádění teroristů z Hamásu vyřadilo jeho členy navždy z lidské společnosti. Ani nacisté nedělali taková zvěrstva, jako tito nadrogovaní „bojovníci za svobodu Palestiny“, jak je nazývá turecký sultán Erdogan. Že jejich skutky evropská levice odmítá vidět – buď je prostě nevnímá nebo tomu nechce věřit – je naprosto fatální. Jestliže se na stranu teroristického režimu postaví Greta Thunberg, ztratilo enviromentální hnutí svůj symbol a utrpělo tak hroznou porážku. Kdykoliv přijdou teď ekologičtí aktivisté s nějakými návrhy a argumenty, bude za nimi stát jako hrozivý stín Greta se svým plakátem „Stay by Gaza“. Ostatně celé hnutí “Friday for future” se projevilo jako antisemitské a podpořilo palestinské zločiny. A tváří v tvář tekoucí lidské krvi, která jim ani v nejmenším nevadí, nás chtějí přesvědčit, abychom se stali vegány.
Tito levičáci, kteří mávají palestinskými vlajkami, strhávají izraelské vlajky z veřejných budov a křičí s džihádisty „Smrt Izraeli“,, nepochopili jednu naprosto stěžejní věc.
V globálním světě se rozpoutal boj mezi zeměmi demokratickými a zeměmi totalitními. Ta dělící linie je stále zřetelnější. Totalitní Rusko se například připoutalo k Severní Korei a postavilo se na stranu Hamásu proti Izraeli. Protože Izrael je – navzdory současné vládě – demokracií a Hamás je diktatura, tolik podobná té ruské. A tak se tvoří takzvaná „Osa zla“, kde se spojují Rusko, Severní Korea, Irán, a to pod taktovkou největší světové diktatury -a jediné, která funguje aspoň z ekonomického hlediska – Číny. Čína chce s pomocí těchto svých satelitů nastolit nový světový pořádek, ve kterém chce hrát rozhodující roli. Že v takovém světě nebude místo pro demokracii, je snad jasné. Ne ovšem oněm levicovým aktivistům.
Totalitní režimy nacházejí v demokratických zemích dostatek spojenců, kteří se snaží demokratický systém podkopat a přivést k zhroucení. Ať už jsou přímo z Moskvy placení jako SPD Tomia Okamury, AFD v Německu, Front National ve Francii nebo FPÖ v Rakousku, nebo se jedná jen o „užitečné idioty“, kam vedle Fica nebo SNS patří zřejmě i německá levicová politička Sahra Wagenknecht nebo česká Kateřina Konečná. Určitě jsou mezi nimi i takoví, kteří sní o tom, že budou neomezeně vládnout ve své zemi, i když jen jako místodržící diktátorů – případ Kadyrov dělá školu.
V podstatě jsou na světě tři typy státního zřízení – demokratické, které má většina západoevropských a středoevropských zemí, země severní Ameriky, ale patří sem i země politicky nestabilní jako Brazílie, Argentina, Jižní Afrika anebo Indie. Pak jsou to diktatury jako Rusko, Severní Korea, Čína, Irán nebo Sýrie či Saúdská Arábie a konečně státy autoritativní jako Turecko nebo Maďarsko. Tyto sice mají tendenci spolupracovat s diktaturami, ke kterým se jejich vládci cítí být přitahováni a jejichž vládce obdivují, ale z ekonomických oportunistických důvodů se nedistancují od demokratických zemí a snaží se lavírovat mezi oběma tábory.
Evropská levice je v tomto systému dost ztracená a nedokáže se orientovat. Proto nechápe, že Izrael, jakkoliv momentálně politicky problematický, patří jako jediná země na předním východě do rodiny demokratických států a je v životním zájmu demokratických zemí nenechat ho padnout.
V politice je v současnosti příliš mnoho nesnášenlivosti a nenávisti. Radikálové zprava i zleva jsou svou nenávistí přímo naplněni. A Hamás to je ztělesnění nenávisti, radikálové z obou stran se proto cítí k tomuto teroristickému hnutí přitahováni a jsou jejich činy fascinováni. I Robert Fico je přímo ztělesněním nenávisti, a přece (nebo právě proto) ho dokázala velká část Slováků volit. Lidé frustrovaní a neúspěšní závidí úspěšným. Pro ty našli v jejich očích hanlivý výraz „Elity“. A chtějí je zničit. Jsou ochotni podpořit a volit každého, kdo jim to zničení elit slíbí. A jedno, zda je to miliardář jako Trump nebo Babiš. Hlavně že je nevzdělaný a naplněný nenávistí, pak se s ním dokážou ztotožnit. Protože závist je matkou nenávisti. Palestinci pro tyto lidi představují bratry v neúspěchu – a ještě ubožejší, než jsou oni sami – a proto s nimi chtějí soucítit. Je jim jedno, že si za to můžou Palestinci z velké části sami. Nejen že odmítli řešení dvou států nabídnuté OSN v roce 1948 a místo toho šli pod vedením nacistických důstojníků Židy vyvraždit. To že to nedokázali, že selhali, je naplnilo frustrací a bezmocnou nenávistí k vítězům. Třikrát se už pokusili tu tehdejší porážku odčinit a třikrát si odnesli znovu další. To jejich nenávist jen posiluje. To je zdroj jejich neztišitelného antisemitismu – frustrace z porážky a pocit bezmocnosti. Proto jde lůza v Machačkale lynčovat posádku letadla, která přivezla do Dagestánu dagestánské děti z ozdravného pobytu v Izraeli. A Arabové se snaží získat podporu neúspěšných po celém světě ukazováním zabitých dětí, kterým nedovolili odejít do bezpečí, když padaly izraelské bomby. Lidský život v Gaze nemá žádnou hodnotu, mrtvola má hodnotu mnohem větší, totiž progandistickou. Ta dětská mrtvola je pak přímo k nezaplacení.
Blahobytu se podařilo úspěšně zabránit, protože kdyby se měli obyvatelé Gazy dobře, nebyli by ochotni umírat a jejich nenávist k Izraeli by se oslabila. Proto se nikdy neuskutečnil mezinárodní projekt velkého přístavního terminálu v Gaze, který by z tohoto města mohl udělat blízkovýchodní Singapur a přinést sem dobrou životní úroveň. To nebylo v zájmu teroristů. Jejich programem je nenávist a je jim dobré vše, co tuto nenávist dokáže živit a nechat růst. A evropská levice chce věřit, že za bídou obyvatelů Gazy stojí Izrael. Stejně jako chce věřit, že za bídu Afriky můžou někdejší koloniální mocnosti a ne nenasytnost a násilnictví současných vládců.
Izraelský Beduín Mohammed Kabija řekl redaktorovi BBC (k jeho velké nevůli) „Jediný, kdo okupuje Gazu, je Hamás.“
A Golda Meyerová kdysi řekla, že mír na blízkém východě bude tehdy, když budou Arabové milovat své děti víc než nenávidět Izraelce.“
Momentálně je svět od takového obratu na míle vzdálen a dál se od něho vzdaluje. A ona takzvaná levice včetně Grety tomu vývoji tleská. Láska a tolerance je výsadou úspěšných. Neúspěšní se utěšují svou nenávistí.