Petr Veliký

               Někdy mezi koncem května a polovinou června roku 1672 se narodil muž, který se měl stát jednou z nejimpozantnějších osob ruských ale i evropských dějin. V podstatě by toto jubileum 350 let od jeho narození mohlo proběhnout bez zvláštního vzruchu, kdyby se v tomto velkém muži (měřil skutečně přes dva metry) nezhlédl jeden malý mužík vzrůstu okolo metru sedmdesát, který se chce slavnému ruskému carovi za každou cenu vyrovnat. Tou cenou je myšleno tisíce mrtvých a miliardové škody po celém světě. Že na to nemá ani vzrůstem ani schopnostmi, mu jeho poradci jaksi zamlčeli a tragédie tím vzala svůj nezadržitelný vývoj.

               V čem se Petrovi podobá, je brutalita, s kterou prosazuje své plány bez ohledu na ztráty s tím způsobené. V čem se liší, je to, že nemá žádnou vizi, chce jen svou osobní slávu, chce vstoupit do dějin jako velký dobyvatel. Petrovi šlo o strategické postavení Ruska, jeho výboje měly – na rozdíl od Putinových – určitou logiku. A navíc, odehrávaly se na začátku osmnáctého století, tedy před třemi sty lety. Pokud někdo nepochopil, že se svět od té doby změnil, je to tragédie pro celý svět. Jenže současný kremelský skřet si pouze léči svůj napoleonský komplex, kterým Petr při svých dvou metrech výšky rozhodně netrpěl.

               Petr se narodil jako syn cara Alexeje a vnuk zakladatele dynastie Romanovců Michala I. Nebyl ovšem nejstarší z carových synů, byl čtrnáctým dítětem a pátým synem. Byl jediným synem z druhého carova manželství s Marií Kyrilovnou Nariškinovou, z prvního manželství měl car 13 dětí. Ovšem dva nejstarší carovi synové zemřeli ještě za jeho života, po smrti Alexeje se stal v roce 1676 carem jeho syn Fjodor I. Fjodor odstranil své bratry od dvora. Petr žil ve vesnici Preobražnoje blízko Moskvy. Mělo to pro něho i pro Rusko do budoucnosti mnoho výhod. Zaprvé se mu dostalo kvalitního vzdělání od vychovatele Nikity Zotova, dále rád navštěvoval nedalekou kolonii „Německá sloboda“, kde žili Němci, Švýcaři a Holanďané v obchodní kolonii. (Z této skupiny přistěhovalců pochází i současný rakouský prezident Van den Bellen). Petr si cizince oblíbil, zejména pak v době dospívání děvčata, která byla mnohem méně prudérní než pravoslavné ruské mladé šlechtičny. Zřejmě tehdy v něm uzrálo odhodlání změnit Rusko ze středověké zaostalé a bigotní říše na něco, co by se více podobalo tomuto jeho životu v cizácké kolonii.

               V roce 1682 Fjodor zemřel a oficiálně byli cary provoláni jeho mladší bratři – duševně zaostalý Ivan a Petr. Ovšem skutečnou moc na sebe strhla Petrova nevlastní sestra Žofie Alexejevna, která se opírala o gardu elitních vojáků, takzvaných „Střelců“.

               V roce 1689 se ale Petrovi podařil mocenský puč, sestru svrhl a ujal se sám vlády. Do roku 1694 mu ještě do věcí vlády mluvila matka a do roku 1696 vládl oficiálně spolu se svým bratrem Ivanem. Po smrti obou se konečně stal samovládcem. Bylo mu 24 let, měřil přes dva metry, měl mnoho předsevzetí a trpěl tikem. Mezi holandskými kupci pochopil, že Rusko se nezbaví své zaostalosti, dokud nezačne obchodovat se západní Evropou. A protože cesty po zemi byly pomalé a nejisté a množství zboží takto přepravovaného hodně omezené, Petr od začátku své vlády usiloval o to, aby Rusko získalo přístup k moři a mohlo tak začít importovat a exportovat zboží lodní cestou. Jenže v roce 1696 bylo na jihu odříznuto od Černého moře Tatarským chanátem a na severu ovládalo pobřeží Baltiku Švédsko, považované v té době za velmoc. Švédové byli od třicetileté války vojensky prakticky neporazitelní. Vděčili za to reformám krále Gustava II.Adolfa a hlavně neuvěřitelné morálce vojáků ochotných pochodovat i proti dělostřelecké palbě.

               Petr to tedy nejdříve zkusil v roce 1696 na jihu. Skutečně se podařilo dobýt tatarskou pevnost Azov a u moře založit přístav Taganrog, jenže Černé moře bylo uzavřeným rybníkem a výjezd z něho hlídali na Bosporu a Dardanelách odvěcí nepřátelé Rusů – Turci.

               Petr se rozhodl k činu, jakého se nedopustil žádný vládce před ním ani po něm. V roce 1697 odjel inkognito do Západní Evropy, aby ji lépe poznal. Nejvíc se zajímal o stavbu lodí, pracoval na zapřenou jako tesař v holandském přístavu Zaadam. A vstřebával „know how“. Byl by možná zůstal v zahraničí déle, kdyby proti němu nevzniklo v Rusku povstání. Stála za tím jeho sestra Žofie a manželka Jevdokije. Petr se vrátil domů, povstání bylo brutálně potlačeno – podle legendy dal Petr střílet z děl do střelců, kteří se podle svého zvyku před útokem na Kreml modlili, což byla neslýchaná blasfemie. Následovaly popravy – přes tisíc střelců bylo pověšeno na moskevských hradbách, další byli sťati. Když prý Petrův syn Alexej pochyboval o tom, zda by otec byl schopen useknout hlavu odsouzenci osobně, převzal Petr práci popravčího a osobně usekl pět hlav. Sestru Žofii poslal do kláštera a před okna její cely pověsil těla vůdců povstání, tedy jejích spojenců. S Jevdokií se nechal rozvést.

               V roce 1700 se Petr cítil být připraven začít uskutečňovat svůj sen. Nešel ovšem do války se Švédskem bezhlavě a sám jako současný diktátor v Kremlu. Napřed si zajistil spojenectví zemí, které měly se Švédskem tradičně napjaté vztahy – Dánska a Polska. Tyto země měly ještě v paměti dobytí Polska Švédy v roce 1655 (o tom vypráví román Henryka Sienkiewizce Potopa) a Dánska v roce 1657. Švédským králem se stal v roce 1697 patnáctiletý král Karel XII.

A nikdo -ani Petr – nemohl tušit, že chlapec je jedním ze nejlepších vojenských velitelů své doby. Petr Rusům nevěřil, za velitele své armády získal zahraniční generály, vrchním velitelem své armády jmenoval francouzského maršála Charlese Evžena de Croy.

               Ruské války začínají tak nějak vždycky stejně. Ať už válka proti Napoleonovi 1812, Finská válka 1939, Velká Vlastenecká válka 1941 nebo současná válka na Ukrajině. Rusové na začátku katastrofálně prohrají, mají hrozné ztráty, pak se ale vzpamatují a díky svým nevyčerpatelným lidským i materiálním rezervám nakonec vyhrají. Nejinak tomu bylo v roce 1700. První velké střetnutí u Narvy skončilo katastrofou. Rusové prohráli, ztratili okolo 8000 vojáků, zatímco Švédové jen 600. K ruskému štěstí se musel švédský král zabývat i ruskými spojenci Polskem a Dánskem, které porazil a přinutil podepsat kapitulaci do roku 1706. Petr tím ale získal rozhodující čas.

               Především se v roce 1703 rozhodl na ústí Něvy postavit město, které se mělo stát novým hlavním městem Ruska. Zda poznal možnosti močálovitého neobyvatelného území v říční deltě nebo prostě neměl jinou volbu, protože celé pobřeží jinak ovládali Švédové, se už nedozvíme. Každopádně se pustil do uskutečňování tohoto plánu s veškerou energií. V St. Petersburgu je dochována dřevěná chalupa, ve které v té době žil, aby na stavbu dohlédal osobně. Zřejmě už tehdy byli Rusové nespolehliví a korupční a bez osobního dohledu by to dopadlo bůhvíjak. Město se celé muselo díky bažinaté půdě stavět na dřevěných pilířích zapuštěných do podloží (stejně jako Benátky či Amsterodam – Petr zřejmě tento způsob stavby na močálech poznal právě za svého pobytu v Holandsku.) Stálo to tisíce mrtvých – říká se, že Petersburg stojí na lidských kostech. V Rusku nikdy neměl lidský život cenu a za Petra možná ještě méně. Lidé hynuli jako mouchy, ale město rostlo. Mělo se stát ruským „Oknem do Evropy“. Proto možná i ten německý název města. Aby se cizincům lépe vyslovovalo? Že se nakonec stalo kulisou, přes kterou Evropa neměla vidět, co se děje v Rusku, je už jiná historie. Že se právě tady narodil současný diktátor a vyrostl zde jako člen pouličních gangů, než se dal ke KGB a k zahojení komplexů ze své malé postavy se přihlásil do juda, je zvláštní shoda náhod. Možná ale pro Putina motivující, aby se považoval za Petrova dědice. Sankt Petersburg byl prostými Rusy vždy nenáviděný jako něco cizího v těle matičky Rusi, něco, co jim Petr vnutil. Bolševici pak přesunuli hlavní město zpět do historického sídla – do Moskvy. Petr vedl Rusy do Evropy. Dělal to brutálním způsobem a proti jejich vůli. Nedokázal je ale o správnosti té cesty nikdy přesvědčit. I proto vede současný diktátor Rusy za jejich nadšeného potlesku z Evropy pryč zpět do mongolských stepí. A drze se přitom s Petrem srovnává. Myslím, že by car Petr neváhal sáhnout znovu – jako v roce 1697 -po sekyře.

               Pro sebe si Petr postavil po vzoru evropských panovníků v blízkosti města své letní sídlo, které dostalo kouzelný název Petersgof. Rusové se prostě „h“ nikdy nenaučí. Versaillské vzory se nedají přehlédnout, Petrova ložnice však byla jednoduchá jako v selském stavení.

               V roce 1707 si Karel XII. všiml, že se Rusko vzpamatovalo z počátečních porážek. Protože měl uvolněné ruce, rozhodl se Petra přinutit ke kapitulaci, jako to udělal už s jeho spojenci. V lednu 1708 překročil řeku Vislu s armádou 24 000 jezdců a 20 000 pěšáků. Nikdo v Evropě nepochyboval, že bude do několika měsíců diktovat v Kremlu podmínky ruské kapitulace. Jenže místo aby se rozhodl vyčistit od Rusů břehy Baltu, což by se mu zřejmě bez velkých problémů podařilo, rozhodl se Karel Petra zcela zničit. Karel uzavřel smlouvu s hejtmanem ukrajinských kozáků Mazepou, který mu slíbil dodat 30 000 kozáků. Ukrajina byla od roku 1654 součástí Ruska, protože v tom roku uzavřel ukrajinský hejtman Bogdan Chmelnický smlouvu s carem Alexejem (Petrovým otcem) o spojenectví v boji proti Polákům, kterým Ukrajina do té doby patřila (válka je popisována v jiné knize Henryka Sienkiewicze Ohněm a mečem). Mezitím už Ukrajinci svůj čin olitovali (a litují ho dodnes a Bogdan Chmelnický není v ukrajinských dějinách zapsán právě pozitivně). Karel slíbil Ukrajině nezávislost, jenže Mazepa mu přivedl jen 1500 kozáků. Petr si netroufal postavit se Švédům v otevřené bitvě, ustupoval před nimi do hloubky své země a čekal až mu přijde na pomoc generál zima. Rusům se podařilo zničit zásobovací pomocné vojsko generála Lewenhaupta a zima 1708/1709 byla neobyčejně krutá. Z nebe prý padali zmrzlí ptáci, Baltské moře zamrzlo. Švédové jsou sice otužilý národ, přesto zimou zahynulo 3000 mužů Karlova vojska a dalších několik tisíc utrpělo omrzliny. Přesto dokázal Karel u Charkova v únoru 1709 porazil sedm tisíc Rusů s 400 muži, krátce nato zahnal 5000 Rusů jen s 300 muži. Jenže při obléháni Poltavy byl král postřelen do nohy, dostal horečku a nemohl armádě velet osobně. Přišla Petrova chvíle.

               V bitvě u Poltavy, která rozhodla o osudu Ruska na další staletí, stálo proti sobě 17 000 Švédů, z nichž bylo mnoho mrzáků, zcela bez děl, do kterých jim došel střelný prach, proti 44 000 Rusů se 70 děly. Petr se přesto rozhodl pro defenzivní taktiku, založenou na obraně opevněného tábora. Bitva byla navzdory nepoměru sil dlouho na vážkách, než rozhodla početní převaha vojáků a palba ruského dělostřelectva. Petr velel svým vojákům osobně, přežil tři zásahy, Jedna kulka trefila sedlo jeho koně, druhá mu smetla klobouk a třetí se zaryla do stříbrné ikony, kterou měl na řetízku kolem krku. Na rozdíl od něho posílá současný kremelský skřet vojáky na smrt z bezpečí svého bunkru, ačkoliv by při jeho tělesné velikosti byla pravděpodobnost, že bude zasažen, podstatně menší než u dvojmetrového Petra. Švédové utrpěli úplnou porážku. Severní válka sice pokračovala až do roku 1721, ale po bitvě u Poltavy už byla vlastně rozhodnuta. V roce 1710 dobyli Rusové po osmiměsíčním obléhání Rigu – podle záznamů v městské kronice ztratilo město během obléhání 94 procent!!! svého obyvatelstva). Rusové obsadili vylidněné město – nepřipomíná to nikomu Mariupol? Určité věci se prostě nemění.

               Petr se ve vítězné euforii zapletl v roce 1711 do války s Tureckem, byl ale poražen a musel vyklidit Azov. To už ale pro něj nebylo rozhodující – šlo o Livonsko, tedy území dnešního Estonska a Lotyšska, a to se mu podařilo skutečně v roce 1721 mírovou smlouvou k Rusku připojit. Ve stejném roce byl prohlášen za Imperátora vší Rusi.

               Z reforem, které v Rusku zavedl se mnohé dochovaly dodnes. Založil tajnou policii, která hraje v dnešním Rusku dominantní úlohu. Zreformoval finance a zavedl jako měnu stříbrný rubl. Zavedl juliánský kalendář (ne ale moderní gregoriánský, to by byla pravoslavná církev nepřežila). Zbavil moskevského patriarchu jeho pravomocí a kontrolu nad pravoslavnou církví svěřil Svaté synodě pod státní kontrolou. Mimo jiné přikázal ruské šlechtě se holit a nosit evropské šaty. Pokoušel se reformovat i zaostalé ruské školství a k tomu účelu si platil německého filozofa Leibnitze, s kterým se potkal v Karlových Varech a platil mu za jeho pomoc tisíc tolarů ročně.

               Závěr jeho vlády poznamenal chaos v jeho osobním životě a předznamenal krvavé boje o jeho následnictví. S první manželkou Jevdokií se nechal rozvést po povstání střelců v roce 1697 – údajně se na něm podílela. Syn Alexej, který matčino zapuzení nikdy zcela nestrávil, se v roce 1718 postavil proti otci – stál v čele tradicionalistů, kteří chtěli Rusko vrátit do doby před Petrem. Spiknutí bylo odhaleno, Alexej utekl do ciziny. Petr ho ale vylákal zpět do Ruska, dal ho zatknout, mučit a nakonec zavraždit. Tradice Ivana Hrozného tedy pokračovala. V roce 1706 poznal Petr milenku knížete Menšikova Kateřinu, původem prostou selku jménem Maria Helena Skowronská z Litvy, která pracovala v Moskvě jako pradlena.

„Přesvědčil“ Menšikova, aby se milenky vzdal, učinil ji v listopadu 1707 svou milenkou a v roce 1712 se s ní oženil. Bohužel až potom, co mu porodila dvě dcery Annu a Alžbětu, které tak byly v očích lidu a církve nemanželské. Z dalších devíti dětí, které mu Alžběta porodila, nepřežilo ani jedno.

               V roce 1724, když vážně onemocněl, nechal Kateřinu korunovat carevnou a spoluvládkyní a o rok později zemřel. Kateřina ho následovala o dva roky později – nemírné požívání alkoholu spolu s tuberkulózou jí neumožnilo dlouhý život. Kateřina určila za svého nástupce Petra II. syna zavražděného prince Alexeje, ten ale zemřel už v roce 1730. Moci se zmocnila dcera Petrova mentálně postiženého bratra Ivana Anna. Protože byla bezdětná, povolala do Ruska svou neteř Annu Leopoldovnu a za svého dědice prohlásila jejího syna Ivana. Anna zemřela v roce 1740, kdy byly Ivanovi pouhé dva měsíce. Po čtrnácti měsících provedla puč dcera Petra Velikého Alžběta, převzala moc a Ivan strávil zbytek svého života ve vězení. Zemřel za nevyjasněných okolností v roce 1764 ve věku 24 let po dvaceti tříletém věznění. Rusko bylo vždycky krutou zemí a na tom se nic nemění ani dnes.  Carevna Alžběta mimochodem poslala své vojáky na pomoc kamarádce – rakouské císařovně Marii Terezii. Přišli, dobyli Berlín, ve střední Evropě se jim zalíbilo a od té doby se jich neumíme zbavit.

               Z českého hlediska je Petr Velký zajímavý tím, že založil tradici ruských návštěv v Karlových Varech. Poprvé se zde objevil 24.září 1711, o jeho spokojenost se měl starat hrabě Nostic. Bylo to krátce potom, co prohrál válku s Tureckem – zřejmě se potřeboval zotavit. O rok později zde hledal odpočinek znova a opět na podzim čili po sezóně – 19.října – to se právě oženil s Kateřinou, podle informací, které mám, přijel bez novomanželky. Že na tom nebyl zdravotně až tak špatně dokazuje jeho jízda na neosedlaném koni na výšinu Jelení skok, kde se teď nachází jeho busta

. Zajímavé bylo, že se nejraději setkával s prostými řemeslníky jako s truhlářem Franzem Dietlem nebo nožířem Wenzelem Erbem. Ten cara dokonce pozval na svou svatební hostinu 1.listopadu 1712 a car neměl problém ji navštívit. Petr se vůbec vyhýbal obřadnosti. Chodil prostě oblečen s třírohým kloboukem na hlavě v létě a s beranicí v zimě. Miloval prostá jídla jako nakládanou zeleninu, solené ryby zelňačku – šči nebo anýzovou vodku. V Karlových Varech bydlel v domě na břehu říčky Teplé, dnes je v něm Restaurace Capri. Dali jsme si se ženou dvě kávy a zaplatili 360 korun – v roce 2015, tedy dávno před inflací. Ale holt – bydlel tu sám car, takže ceny byly imperiální.

               Kult Petrovy osobnosti je v Rusku velký, proto přitáhl do Karlových Varů tolik ruských návštěvníků. Když jsem byl ve městě v onom roce 2015, mluvilo se tam skoro jen rusky. Jestliže tedy současný diktátor chce připojit k Rusku vše, co bylo ruské ať už ve skutečnosti nebo jen v představách jeho choré mysli a odvolává se na cara Petra, je vyhlášení Karlovarské lidové republiky zřejmě na spadnutí.

               Za to ale Petr nemůže.