Já jsem věděl, že jednou se mi ta makačka vyplatí. A ne že by to byla makačka malá! Pokud chcete být opravdu „Mister Universae“, musíte na tom pracovat usilovně a vytrvale. Ženským se svaly samozřejmě líbí. Když si je vypracujete, budete mít sexu, kolik se vám zachce a možná dokonce i víc. Ale pokud chcete ulovit holku s knížecí rodiny, je to už o něčem jiném. Tyhle na systém MG, (mocny a glupy, jak tomu říkají bratrské kmeny na východ od nás), nezabírají. Nesmíte mít tedy v hlavě vylízáno a musíte si vypracovat prsní svaly, tedy pectoralis, potom taky trapezius, biceps a triceps a potom budete mít tu správnou trojúhelníkovou postavu, po jaké ženské jedou. Jednou v budoucnosti po mně to zopakuje nějaký Rakušák Arnold, tuším Schwarzenegger, který tím způsobem uloví Marii Schriverovou a přižení se tak do knížecí rodiny Kennedyovců. Ale patent na tu metodu mám definitivně já. Já, Bivoj, syn Sudivoje, český vladyka. Ať se ten Mister Universae postaví třeba na hlavu, tohle mi nevezme! Je jen ubohý plagiátor!
Samozřejmě vybudovat si dobré fitko nebylo v mých časech úplně jednoduché. Hlavně to bylo inovativní, nikdo mi s tím nemohl poradit, ale dal jsem do toho všechno. A fungovalo to. Ostatně ostatní vesničané byli ochotni svému vladykovi vždycky pomoci, někteří rádi, jiní po dobrém. Protože být se mnou po zlém nikdo netoužil.
Potom začal řádit okolo Kavčí hory kanec. Kavčí hora je moc pěkné místo, tedy aspoň mně se vždycky líbilo. Koukáte odtud přímo na Vyšehrad, je to coby kamenem dohodil a přece už máte na tom vršku klid od všech politických intrik, které se odehrávají na tom vedlejším kopci. Až bude jednou televize, postavil bych na Kavčí hoře generální ředitelství té instituce. Ať mají páni manažeři přehled. Teď tu byl ale prales, okolo něho stezka a v tom pralese zlý divočák. Následkem toho si nikdo na tu stezku pod Kavčí horou, co se jednou bude jmenovat „Na Dolinách“, netroufal. Zejména když si tam jednou vyjel Božejův syn Svatoslav na koni. Ten kanec rozpáral jeho koni břicho a Svatoslav se zachránil jen zázrakem. Zatímco se to vraždící prase vyhrabávalo z koňských střev, vyšplhal na nejbližší dub. A držel se na něm jako klíště, nemohli jsme ho ani dostat dolů, tak měl prsty z hrůzy zaseknuté do kůry.
Jenže právě po té stezce okolo Kavčí hory jsme nosili naše produkty na trh na Velehrad a ten trh byl hlavní zdroj příjmů pro moji vesnici. A tak za mnou přišli chlapi, že prý vladyko, co s tím uděláš.
„No co by,“ povídám. „Půjdeme na lov.“
Tvářili se, že nechápou, a když pochopili, rozplynuli se jako pára nad hrncem. Jednoho píchlo v kříži, jiný najednou špatně viděl, třetímu měla právě rodit žena a tak dále a tak dále. Když jste jednou náčelník, máte zodpovědnost, ale nepomůže vám nikdo.
Tak jsem šel na ten lov sám. Vzal jsem si pořádný oštěp s kovovou špicí a řekl jsem si, že když tu potvoru překvapím, mohlo by se mi podařit vrazit do ní tu zbraň, ještě než stačí zaútočit ona sama. Jenom musíte vědět, jak na to. Takový kanec se rád válí v bahně. Komáři ho žerou stejně jako nás, když má srst plnou bahna, mají to těžší. A když přece jen ten krunýř propíchnou, potom si takový kanec dře záda o kůru dubů. A to zanechává stopy. Proto jsem vystopoval, kde se v poledním vedru válí, a řekl jsem si, že si tam na něho počkám. Až se zase přežere na našich polích a půjde se válet do bláta, potom přijde moje chvíle a jeho poslední hodinka.
Jako by ta bestie tušila, že jí jde o kejhák. Překvapila mě dokonale. Zřejmě se ta svině divoká ten den nešla pást, protože bylo ještě časné dopoledne. Vyřítila se proti mně tak rychle, že jsem nestačil oštěp ani namířit. V noci pršelo, stezka byla kluzká, to ji trošku zbrzdilo a stačil jsem uskočit do strany, když se na mě vyřítila. Minula mě a slyšel jsem, jak vztekle brzdí na mokré zemi. Rychle jsem se rozhlédl. Ne, že bych si Svatoslava nějak moc vážil, ale ten jeho nápad se stromem nebyl tak úplně špatný. Jenže jako na potvoru široko daleko žádný strom nebyl, tedy aspoň ne ve vzdálenosti, kterou bych mohl urazit, ještě než mi ta bestie rozpáře břicho. Ona to ta svině myslela opravdu vážně. Otočila se a zaútočila znova. Uskočil jsem znovu do boku, bylo to jen o fous, o který minula svými tesáky moje lýtko, a vtom jsem uklouzl.
Zatracený déšť, pomyslel jsem si ještě a už jsem letěl. Když letíte, snažíte se něčeho zachytit. Topící se i stébla chytá, praví naše pěkné české přísloví. A já bych se raději topil, než zápasil s tou bestií. Hmátl jsem do prázdna a tak úplně prázdno tam nebylo. Něco jsem chytil a sevřel, ještě jsem nevěděl, co to je, ale když se ozvalo hrozné kvičení, pochopil jsem, že toho kance držím za uši. Sevřel jsem je ještě pevněji a on kvičel až bych z toho ohluchnul – ale zastavil se. Nevláčel mě po lese, zůstal stát a přemýšlel, co se s ním děje. Moc rozumu tedy nepobral, to bych ostatně od šestiletého kance ani nečekal. Kdyby totiž pobral, bylo by se mnou amen. Rozjely se mu nohy a padl na břicho. Asi si taky pomyslel něco o zatraceném dešti, já se tomu dešti už mezitím omluvil, zřejmě mi zachránil život. Ležel jsem na něm a tahal za uši ze všech sil, on chrochtal, trhal sebou a snažil se mě setřást. Jenže ležel na tom břichu, nohy rozcapené a nemohl se postavit. Vztekle klepal zuby, jenže já mu ležel na hřbetě a tak na mě nedosáhl. Byla to taková patová situace. On nemohl vstát, protože jsem ho držel a já nemohl vstát, protože jsem ho držel. Mohli jsme takhle ležet celý den, na pomoc by mi (ale ani jemu) stejně nikdo nepřišel.
Musel jsem najít řešení. Na co jsem na těch svých svalech tolik let pracoval? Samozřejmě jsem to dělal, aby na mě letěly ženské, ale teď mohly být konečně užitečné i jinak. Napřed jsem se musel otočit, abychom byli záda na záda. Kanec nevěděl co se děje a měl z těch svých uší takové nervy, že se ani nepohnul. A teď to bylo to nejtěžší, postavit se tak, aby mi ta potvora zůstala viset na zádech. Byla to fuška, prostě na samé hranici mých sil. Myslel jsem, že mi prasknou záda, ale vydržela. Byl jsem mladý, silný, kompaktní a ta svině byla v šoku.
Teď jsem měl toho kance na zádech, ale to bylo jen první vítězství. Teď ho bylo třeba ještě donést někam, kde budou chlapi, co ho zapíchnou. Byly jen dvě možnosti. Jedna byla donést ho do naší vesnice. Jenže kdo by to ocenil? Vyšehrad byl skoro stejně daleko. Sice víc do kopce, ale mladý chlap se výzev osudu nebojí. A tak jsem šlapal i s tím těžkým batohem na zádech k hradu. Před branou už jsem toho měl dost, skoro jsem šel do kolen. Jenže to mě někdo zahlédl, a najednou bylo okolo mě plno lidí, jásali, povzbuzovali, někdo dokonce troubil na roh. To mi dodalo síly. Nic vás tak neposilní jako jásot diváků, doslova mi to nalilo novou krev do žil a tak jsem dorazil až pod schody do knížecí síně.
Když jsem tam zvedl hlavu, uviděl jsem na schodech dvě ženy. Bylo mi hned jasné, kdo to je. Ta jedna, blondýna, musela být kněžna Libuše, ta druhá, bruneta, její sestra Kazi. Kdysi jsem ji už viděl v lese u Jezerky, házela tam po mně žádostivými pohledy, jenž tehdy jsem si ještě netroufl ji oslovit. Bylo jasné, že pokud se chci přiženit do knížecí rodiny, musí to být ona. Jednak se mi vždycky líbily brunetky, jednak manželství s kněžnou by znamenalo spoustu úkolů, o které jsem v žádném případě nestál. A nejdůležitější byl ten pohled, kterým mě Kazi sledovala. Věděl jsem, že mám šanci. Teď to jen nepokazit.
„Nesu to škodlivé zvíře, divokého kance z Kavčí Hory. Jestli je to tvá vůle, kněžno, pak zahyne.“
Libuše nemohla nesouhlasit. Chlapi okolo vytáhli meče a oštěpy, ale já jsem je okřikl. To víte, aby mi někdo pokazil moji show!
„Já jsem ho chytil, já ho zabiju,“ okřikl jsem je. „Postavte se dokola, aby neutekl. A položte mi někdo k nohám oštěp. Pořádný, s kovovou špicí, aby se nezlomil.“
Když mi takovou zbraň k nohám položili, rozhodl jsem se jednat. Ohnul jsem se, sevřel ty prasečí uši, až kanec, který se už po té dlouhé době na mých zádech stal apatickým, znovu zakvičel, až to rvalo uši a pak jsem ho obloukem hodil před sebe na zem. Dopadl na břicho, to byla pecka. A zůstal ležet s roztaženýma nohama na zemi. Byl z toho všeho úplně zpitomělý. Místo v lese, kde se cítil doma, se teď nacházel na nádvoří knížecího hradu, kde se rozhodně doma necítil. Ležel na zemi se zavřenýma očima a hrál mrtvolu. Mohl jsem ho lehce probodnout zezadu, ale to by neudělalo na tu krasavici stojící na schodech nad námi potřebný dojem. Píchl jsem kance jen lehce do zadnice. To ho probralo. Naštvaný musel být už předtím, teď se v něm všechny ty negativní emoce probudily. Vyskočil, zaklepal zuby, otočil se a uviděl mě. Tolik nenávisti a vzteku v jednom pohledu jsem ještě neviděl a doufám, že už ani neuvidím. Jenže emoce jsou špatný rádce. Rozběhl se proti mně jako blázen, vzpomněl si na ty bolavé uši, na tu potupu, když jsem ho nesl do kopce na Vyšehrad na všechny ty posměšky a jásot přihlížejícího davu. Za to všechno jsem mohl samozřejmě já. Jestli ten kanec nějakou taktiku znal, tak ji nepoužil. Šel na to přímým útokem – naběhl si přímo na můj oštěp. Nebylo snadné se při té srážce udržet na nohou, ale oštěp byl ostrý a pronikl mu tlamou hluboko do vnitřností, což náraz ztlumilo a nepadl jsem tedy na zadek, což by opět mé šance u krásné brunetky na schodech knížecího paláce snížilo. Ustál jsem to! Řekněte, kdo by to jiný dokázal. Ten Schwarzenegger? Ten se natahoval v New Yorku s medvědem a ještě ani ten nebyl pravý. Kdeže, utekl by na strom jako Svatoslav.
Vytrhl jsem oštěp z mrtvého kance a dupl jsem mu na hlavu. Aplaus byl obrovský a ne že bych si ho nezasloužil.
„Pojď k nám a při poháru medoviny a talíři jídla povyprávěj nám, jak jsi tu bestii ulovil,“ řekla kněžna. Pokynula mi, abych ji a její sestru následoval.
Posadili mě v síni dopředu k jednomu stolu a dámy se hned vytratily. Trošku se mě to dotklo, než jsem si uvědomil, že zřejmě smrdím jako kanec. Sám jsem to necítil, ale i otrlí chlapi ode mě udržovali odstup, jako bych měl koronavira. Když jsem si s nimi chtěl přiťuknout korbelem, měli jsme skoro krátké ruce. Pochopil jsem, že se stala chyba, ale umýt se nebylo kde. Ohlížel jsem se po dveřích, kterými kněžna a její sestra odešly, ale trvalo dlouho, než se zase objevily. Buď čekaly, až vysmrdím – to ovšem čekaly marně, po takovém kanci smrad hned tak nevyprchá – nebo až se zápach rozšíří po celé místnosti a lidi si na něho zvyknou. Každopádně se objevily až pozdě večer, když už zapadlo slunce a chlapi v sále byli pořádně opilí. Na krku měly obě pytlíky s levandulí – jestli to pomohlo, to si neodvažuju odhadnout. Ale všechna čest, došly až ke mně a kněžna mi podala dárek, který pro mě připravily. Byl to široký pás prošitý červenými řemínky, pobitý stříbrnými hřeby, s bronzovou přezkou a stříbrným řetízkem, který chřestil o kování, když se pasem pohnulo.
„To je pas našeho otce Kroka,“ řekla Libuše. „Vybrala ho z otcova pokladu má sestra Kazi.“
Kazi se začervenala a dodala: „V tom pasu je zašitá větvička mocné byliny a hadí zub. Když budeš ten pas nosit, nikdy nezabloudíš, protože odoláš bludnému kořeni a všem nočním příšerám.“
Sice bych se obešel i bez takové pomoci, ještě nikdy jsem v lese nezabloudil a nočních příšer se opravdu nebojím. Ale darovanému koni i ze zadku voní. Uklonil jsem se, ale než jsem stačil poděkovat, byly zase pryč.
Nu což, pilo a jedlo se až do noci, až potom mě správce hradu dovedl k pokoji, kde jsem měl spát.
„Poslouchej,“ povídám mu. „Nemohl bych se někde umýt?“
„Proč?“ zeptal se nechápavě. „Je léto.“
„Protože smrdím po tom kanci,“ vysvětlil jsem mu.
Přičichl ke mně a nakrčil nos: „Ani ne,“ řekl. „Dá se to vydržet.“
„Nedá,“ zařval jsem na něho. „Buď máš rýmu, nebo sis na ten smrad tak zvykl, že ho necítíš. Neprodělal jsi náhodou koronavirovou infekci? Nechej mi donést vědro vody nebo mi ukaž, kde se můžu umýt. K řece teď nepoběžím, na to mám po medovině už hodně těžké nohy.“
Cosi remcal, ale nakonec mi to vědro nechal donést. Smýval jsem ze sebe pot i smrad z kance, jak se jen dalo. Tušil jsem, že se to může vyplatit. Až potom jsem padl do postele a spal jako zabitý.
„Vstávej?“ budil mě ráno správce. „Máš na nádvoří dárek, běž si ho převzít.“
Oblékl jsem se, opásal tím novým pásem a vyběhl ze síně. Co vám budu povídat, byl jsem prostě fešák. Při pohledu na takového krasavce – při vší skromnosti – padají ženy do mdlob.
Kazi do mdlob nepadla. Seděla už v sedle a vedle ní byl ještě jeden kůň bez jezdce. Prý je to dárek od kněžny – krásný hnědák jako z katalogu, něco takového, co koupil pan Kellner své dceři.
Na bráně hradu byla přibita hlava mé kořisti, toho zatraceného sekáče, díky kterému jsem měl ke štěstí přijít. Nejsem blbec, abych nepochopil, že tu nešlo o náhodu. Přidal jsem se ke Kazi a dali jsme se do řeči. Když chci, dokážu být i vtipný a když se chci dobře oženit, dokážu vydržet i ženské řeči a to dokonce, když vyprávějí o léčivých bylinkách a zdravé výživě. Nač nám dali bohové uši ve stejné výšce, že? Když jsme přijeli na rozcestí, zahrál jsem takový zájem o její plky, že jsem zapomněl odbočit a když jsem si toho omylu „všiml“, bylo už pozdě se vracet. A tak jsem dojel až pod Kazin hrad vysoko nad Mží a pak i do hradu, do koupelny, a nakonec i do Kaziny ložnice a do její postele. Byl jsem u cíle.
Kazi byla krásná a vášnivá milenka, ale já se přece nelekl ani kance sekáče, tak neuteču ani před ženskou, která vám vráží v rozkoši nejvyšší nehty do zad. Mělo to něco do sebe.
Ráno už byla prostřena snídaně. Tak z toho jsem byl trošku na hlavu.
„Na mém hradě,“ pravila Kazi, „dbáme na zdravou výživu. V podstatě se držím vegánské stravy, ale tobě jsem přece jen přikázala přichystat sýr a vejce. Potřebuješ bílkoviny, aby sis udržel svou svalovou hmotu a sílu. Hlavně ale se napij toho bylinkového čaje, který jsem pro tebe speciálně připravila, působí léčivě proti všem chorobám, občerstvuje a je mnohem, mnohem zdravější než medovina nebo víno. Určitě si ho oblíbíš a po alkoholických nápojích už ani nezatoužíš.
Díval jsem se vytřeštěnýma očima do talíře. Ano, milovala mě sestra samotné kněžny, byl jsem na nejlepší cestě přiženit se do knížecí rodiny. Tak jak jsem si to přál! Jenom mě teď napadlo, zda cena za to není příliš vysoká. Ale věděl, jsem, že už není cesty zpátky. Knížecí sestru nesmíte urazit. Zejména pokud chcete i nadále žít. A zejména pokud se tato vyzná v míchání nápojů zdravých ale i jedovatých. Chvíli jsem zhluboka dýchal, pak jsem se konečně zmohl na šťastný úsměv a s tím jsem se otočil k mé nové urozené milence.
„Samozřejmě, miláčku,“ řekl jsem. „Z lásky k tobě i čaj. Třeba i zdravé jídlo. Ale tu vepřovou, tu vepřovou si dát prostě musím.“
Zamračila se a po chvilce řekla: „O tom si ještě promluvíme. Ale teď jez zlatíčko. Ať jsi při síle. Doufám, že domů nespěcháš, postel je ještě teplá.“
Cítil jsem, jak mi po zádech teče pot. Jako když se proti mně řítil ten zatracený kanec. Přiženit se do knížecí rodiny, moji milí, to není procházka růžovým sadem.