Jak jsme – konečně – zvolili prezidenta

Nikdy jsem se netajil, že to byl i můj kandidát, v tom samozřejmě nejsem zajedno s pány Zemanem a Klausem, ale s těmi ostatně nejsem zajedno skoro nikdy, takže mě to nemrzí.

O obou kandidátech jsem už psal v článku „Jak jsme volili prezidenta“ z 26. května 2016, takže kdo má zájem se o nich něco podrobnějšího dozvědět, má možnost podívat se i do tohoto článku.

Hlavní rozdíl byl v tom, že Van der Bellen, zvaný „Profesor“ nejenom protože byl profesorem na ekonomické universitě v Innsbrucku, kde i on sám studoval, ale i díky svému vystupování, které vysokoškolského učitele nezapře, je zastáncem evropské integrace a přesvědčený demokrat.

Hofer prodělal během volební kampaně, která trvala 10 měsíců proměnu. Na začátku vystupoval velmi radikálně a vyhrožoval okamžitým odvoláním vlády, pokud se stane prezidentem (musel by vypsat nové volby, v nichž by podle předpokladů vyhrál jeho stranický kolega a šéf Strache) a změnou stávajících zákonů („budete se ještě divit, co všechno je možné“ – je jeho citát z jedné televizní debaty. Později se choval mnohem mírněji, i když musel doslova zapřít sám sebe. FPÖ má v programu vystoupení z Eura a z Evropské Unie, Hofer, který tento program vlastnoručně psal, popřel, že by někdy pro vystoupení z Unie byl, bylo by pro něj aktuální jen v případě přistoupení Turecka k EU (což je samozřejmě naprosto nereálné).

Van der Bellen je svými protivníky obviňován, že je pro nekontrolovaný příliv uprchlíků z předního východu. To samozřejmě není pravda, tento nekontrolovaný příliv vyvolala neprozřetelně Angela Merkelová, a jestliže pak chtěla zodpovědnost přenést na všechny země Evropské Unie a volala po solidaritě, samozřejmě byla úplně vedle. Van der Bellen zastává názor, že skuteční uprchlíci z oblastí válečných konfliktů mají právo na ochranu, ekonomičtí uprchlíci toto právo nemají. Pro ně nemá Evropa prostě kapacitu. Můžeme diskutovat o tom, že je problém ty první od druhých odlišit, do jisté míry ale rakouská vláda dala najevo, že kapacity země jsou vyčerpány, momentálně platí takzvaný azyl na čas – přesněji na tři roky, po nichž musí uprchlík žádat o azyl znova a je přezkoumáno, zda podmínky přidělení politického azylu ještě stále trvají. Je zajímavé, že právě Syřané se ve valné většině chtějí vrátit po válce domů, Afgánci, Iráčané a „uprchlíci“ ze severní Afriky, takzvaného Magrebu – tento mysl nemají – asi nejspolehlivější znak, který odlišuje opravdového válečného uprchlíka od ekonomického. Ostatně právě v pátek rakouská vláda sepsala návrh zákona, který mnohem přísněji postihuje uprchlíky, kteří se v Rakousku dopustí trestné činnosti ( mezi jiným se to týká i udání falešných údajů o svém původu a důvodu příchodu do země).

Hofer je pro absolutní stop v příjímání žadatelů o azyl, ale v podstatě i proti všem cizincům – i když se v rámci volební kampaně FPÖ vyjádřilo, že „integrovaní“ cizinci, tedy zřejmě lidé jako my – jsou vítanými partnery. Ne tedy plnoprávnými občany, ale aspoň partnery. Vděčnost jsem přesto tak úplně po tomto výroku nepocítil. FPÖ je pro přechod od parlamentní demokracie k přímé demokracii, tedy vlády prostřednictvím referend – o tom jsem už několikrát psal, v tomto způsobu vlády vidím velké nebezpečí ohrožení lidských práv a svobod. Tímto způsobem vládl Hitler i Kaddáffí a v současnosti přechází k takovému způsobu vlády Erdogan v Tutecku. Při správně položené otázce a patřičné masáži veřejného mínění prostřednictvím státem ovládaných sdělovacích prostředků se dá vyhrát KAŽDÉ referendum.

Přiznám se, že mě jasný výsledek ve prospěch Van der Bellena překvapil. Ale rozhodnutí ústavního soudu zřejmě naštvalo mnohem více lidi, kteří by bývali volili Van der Bellena ale v květnu to ještě neudělali. Při opakované volbě si Van der Bellen polepšil ve všech volebních obvodech (i když v našem milovaném Štýrsku samozřejmě vysoko prohrál), navíc si vyžádali volební karty zahraniční Rakušáci, kteří volby v květnu víceméně ignorovali. A samozřejmě hrálo roli i počasí – v květnu bylo právě hodně intelektuálů na cestách, začátkem prosince, v čase adventu, jsou skoro všichni doma a mohou jít k volbám osobně (to byl i náš případ) – ukázalo se to právě při sčítání hlasů ve volebních urnách – jestliže v květnu tam získal Van der Bellen 48,9 procent hlasů, teď to bylo 51,8 procent.

Hoferovi ublížilo spíše než odhalení, že je členem buršenšaftu, který neuznává rakouskou státnost a sní o vytvoření Velkého Německa všech Germánů, zjištění, že přestoupil z katolické do evangelické církve. To je v katolickém Rakousku ještě pořád velký handicap. (Van  der Bellen vyrostl jako evangelík, vyjádřil se ale, že není praktikujícím věřícím, že ale ctí hodnoty Nového Zákona jako nejvyšší morální normu). I když se za Hofera postavil  předseda parlamentního klubu ÖVP (tedy rakouských lidovců navázaných těsně na katolickou církev) s krásným rakouským jménem Reinhold Lopatka, moc to prezidentskému kandidátovi nepomohlo. Důsledkem je jen roztržka ve straně lidovců – Lopatka očividně nepochyboval o Hoferově a Stracheho výhře a připravoval si už vlastní pozici pro případnou koalici s modrými a převzetí vedení ve vlastní straně. Inu, politické boje jsou všude nepříliš kulantní. Lopatka, kterému momentálně visí na krku několik finančních skandálů, riskoval při politickém pokru příliš a prohrál.

Hofer si zřejmě v posledním kole předvolební kampaně uvědomil, že mu ujíždí vlak. V poslední televizní debatě mu byl jakýkoliv prostředek dobrý. Obvinil Van der Bellena, že byl v komunistické straně. Pravda to není. Van der Bellen byl členem sociální demokracie až do demonstrací okolo atomové elektrárny v Zwentendorfu v roce 1978. Až pak ze strany vystoupil, protože ho zklamal přístup tehdejší socialistické vlády Bruna Kreiskeho proti protestujícím studentům. Poté vstoupil do strany zelených a dokázal ji za svého vedení posílit ze strany pohybující se na hranici vstupu do parlamentu na stranu s konstantními preferencemi přes 10 procent.

Hofer se nezastavil ani před tím, obvinit Van der Bellena, že jeho otec byl nacista. Jak už jsem psal, Van der Bellenovci byli na útěku před komunisty z Ruska do Estonska, pak do Vídně a nakonec do Tyrolska. Otec Van der Bellena byl podnikatel, i v Rakousku se mu podařilo založit firmu, kterou měl syn převzít, otec ale zemřel dřív, než byl syn hotov se studiem hospodářství. Tím pádem k převzetí firmy nedošlo a mladý Van der Bellen se rozhodl pro pedagogickou kariéru. Že toto obvinění vznesl právě Hofer, který s ideologií národního socialismu nemá žádný skutečný problém, je sice skoro úsměvné, ale právě při představě takového prezidenta úsměv mrzne v tváři.

Jak vidno, volební kampaň se nevedla ani u nás v rukavičkách, Van der Bellen obvinil Hofera, že je chronický lhář – sice na tom něco pravdy bylo, ale přece jen se to tak nějak nesluší. Neváhal začít se oblékat do kroje a navštěvoval lidové slavnosti, kde předtím vídán nebyl, poučil se z toho, že na venkově volby v květnu beznadějně prohrál. Pomohlo mu to sice, ale jen málo. Zatímco vyhrál ve všech hlavních městech devíti spolkových zemí – ve Vídni získal dokonce 63,5 (bez volebních karet – ty tento podíl zvýšily o dalších 2,5 procenta na 65,8) procenta hlasů a v Grazu dokonce 64,41 procent (v obou těchto městech vyhrál ve všech volebních obvodech) na venkově vládl opět Hofer – v okrese Murau, kde jsem kdysi pracoval jakož i v okrese Leibnitz, kde pracuji teď, nevyhrál Van der Bellen ani v jediné obci. Svědčí to o obrovském a stále rostoucím rozdílu mezi městem a venkovem – není to tedy jen rozpor mezi pražskou kavárnou a českou vesnickou hospodou, ale celosvětový fenomén. O Brexitu rozhodli vesničané – Londýn hlasoval pro setrvání v Evropské Unii, Trumpa přivedl k jeho volebnímu vítězství americký venkov – New Your či Los Angeles se mohly po jeho volbě zbláznit. Pamatujeme si ještě, že Schwarzenberg vyhrál ve většině velkých českých měst (kromě Ostravy a Olomouce)? Je to prostě fenomén, který by politici neměli přehlížet, pokud si nechtějí koledovat o opravdový malér. Koncentrovat se na města, banky a burzy a ponechat venkov svému osudu se prostě nevyplácí. Od doby Margaret Tchatcherové sice není přerozdělování a investování do venkovských oblastí „in“, ale právě proto má venkov stále silnější pocit, že je vyloučen z účasti na hostině a že se o něj nikdo se současného establishmentu nezajímá. A není při této domněnce daleko od pravdy. Jak už jsem psal, štýrská politika nechala okres Murau – nejvzdálenější výspu zaklíněnou mezi Salcbursko a Korutany  – prostě padnout. Odbourala infrastrukturu a ponechala tamější lidi svému osudu. Výsledkem je ROČNÍ  úbytek obyvatelstva 0,9 procenta a samozřejmě 62,11 procenta hlasů pro Norberta Hofera. Je to určitý výkřik zoufalství, který by měl být vyslyšen a možná by se měli politici pokusit mu i porozumět.

Ale zpět k tématu prezidentské volby.

Oba kandidáti byli prostě ochotni zapřít sami sebe, Hofer měl ale na zapírání víc a tak nějak mu to neprošlo, což svědčí o zdravém rozumu Rakušáků (a to mě nemálo překvapilo). Byl ochoten tvrdit, že nikdy nebyl pro vystoupení z Evropské Unie, i když příslušný návrh předložený na projednání do rakouského parlamentu, má jeho podpis.

Musíme počkat, co volba prezidenta přinese. Jsem přesvědčen, že se za něj nebudeme muset stydět. Na to je příliš intelektuální a slušně vychovaný – pochází přece jen z ruské šlechtické rodiny. Nakolik bude ovšem schopen přivést rozhádanou rakouskou vládu k rozumu, to je jiná otázka. Momentálně je každý rozumný návrh jedné vládnoucí strany okamžitě hekticky odmítnut stranou druhou – ne proto, že by byl špatný, ale právě proto, aby případný úspěch nebyl připsán konkurenci. A tak se toho moc nedaří.

Zda by byl lepší model modrý prezident a modrý premiér (Hofer kandidoval se sloganem „Macht braucht kontrolle“, je málo pravděpodobné.

Vyrážíme tedy spíše k zeleným než k modrým zítřkům. Zda to bude dobře či ne, je těžko říct, ale aspoň na následujících šest let zůstáváme v Evropě.

Snad by mohl nový prezident přestat kouřit. Přiznám se, že to je jediné, co mě na něm opravdu znepokojuje. Srdeční infarkt či rakovinu plic u něho opravdu nepotřebujeme.