Tahle malá část Rakouska je v Česku dobře známá. Čeští lyžaři sem jezdí už řadu let a mezi zahraničními turisty zde dokonce tvoří většinu. Důvodů je hned několik. Jednak je tento region z Česka, zejména z Moravy poměrně snadno dosažitelný autem, dále jsou zde na rakouské poměry přijatelné ceny ubytování a za třetí jsou zde skutečně skvělá lyžařská střediska – celkem čtyři, vedle menšího Fanningsbergu jsou to podstatně větší Katschberg/Aineck, Großeck/Speiereck a samozřejmě největší z nich – Obertauern. Všechna stačí uspokojit i náročného lyžaře a v posledních letech bylo do nich – zejména pak do Katschbergu při budování infrastruktury hodně investováno. Sjezdovky v Sankt Margarethen, zejména 6 kilometrů dlouhá modrá A1, či strmá Diretissima ve směru na průsmyk Katschberg, nekonečný sjezd z vrcholu Speierecku do Sankt Michaelu a samozřejmě Obertauernrunde shodně černou sjezdovkou Gamsleiten II jsou víc než lákavými lyžařskými cíli.
Lungau je jeden z pěti správních okresů spolkové země Salcbursko. Tyto okresy si totiž ve svých názvech ponechaly starogermánský název pro správní okres „gau.“ Vedle Lungau jsou to ještě Pongau na západě a směrem na sever Pinzgau, Tennengau a Flachgau. Lungau je jihovýchodním cípem Salcburska zabíhajícím hluboko mezi další spolkové země Štýrsko a Korutany. Jedná se v podstatě o jednu náhorní plošinu obklopenou horskými masivy, na západě Jsou to Vysoké Taury, na severu a východě Nízké Taury a na jihu pohoří Nockberge.
Celý okres má 1000 čtverečních kilometrů a žije tady něco málo přes dvacet tisíc obyvatel, hustota 20 obyvatel na čtvereční kilometr není tedy vysoká. Důvod člověk pochopí, když stojí na sjezdovce na kopci Ainecku – odtud totiž vidí v podstatě celou náhorní plošinu, zbytek území jsou jen hory, hory a zase hory.
Lungau z Ainecku
Lungau je drsný kraj a nejstudenější rakouský okres. V okresním městě Tamswegu (mimochodem s 1022 metrů nad mořem nejvýše položeném okresním městě Rakouska) žije 5700 obyvatel, tedy víc než čtvrtina celkové populace – a pořád se jedná o sice roztomilé, ale malé městečko – i když má svou vlastní nemocnici, kterou dlouho provozovalo na vlastní náklady, nyní je už součástí salcburského holdingu. Nejhezčí pohled na Tamsweg je od poutního kostela svatého Leonarda, který se tyčí nad městečkem hned u hlavní cesty, která město objíždí.
Jeden pohled na Lungau z už vzpomínané sjezdovky na hoře Ainecku stačí, aby člověk pochopil, že se tady ze zemědělství vyžít nedalo. Přesto salcburští biskupové, kteří zde byli v letech 1328–1803 jako nezávislá říšská knížata zemskými pány, drželi tuto zemičku zuby nehty. Mělo to hned několik důvodů.
Jedním z nich byla těžba drahých kovů. Těžilo se zde zlato, stříbro, nikl, kobalt, talek a arzén, poslední stříbrný důl v obci Ramingsteinu zastavil svůj provoz až v roce 1780 – dnes slouží jako muzeum tzv „Schaubergwerk“.
Druhým důvodem byla strategická poloha Lungau. Hlavní cesta ze Salcburku a z jeho německého okolí na jih do Itálie vedla tudy. Kdo si nechtěl zacházet až do Tyrolska a tam platit v Innsbrucku a v Brennerském průsmyku vysoká cla, šel přes horské průsmyky Obertauern a Katschberg. A mezi nimi čekal na cestující hrad s celní stanicí se za vše hovořícím jménem Mauterndorf (Maut znamená německy clo). Téhle vesnici s pevným hradem se prostě nedalo vyhnout. Navíc se zde už od římských časů napojovala obchodní cesta z východu od štýrského Murau. Clo se vybíralo velmi rafinovaně. Cestující musel zaplatit nocleh a stravu – za od městečka nadiktovanou pevnou cenu. Konzumovat ani spát zde nemusel, platit ale ano. To byl naprosto jistý zdroj příjmů. Ten hrad v Mauterndorfu stojí dodnes a je možné ho navštívit, konají se tam i různé atrakce. Při nich se člověk může o provozu této celní stanice leccos dozvědět.
Oba průsmyky, které musel cestující překonat mají poněkud pohnutou historii. Ze severu sem vede horská cesta z Radstadtu přes Obertauern – přes dnešní skutečně výstavní velké lyžařské středisko. Dlouho byla tato cesta schůdná jen pro muly a mezky naložené pytli zboží. Teprve salcburský biskup Leonhard von Keutschach (narozený v roce 1442, arcibiskupem byl v letech 1495–1519) nechal cestu rozbudovat tak, že byla sjízdná i pro naložené vozy. Obrat z vybírání cel se znásobil, jednalo se totiž o hlavní transportní cestu v Salcbursku těžené soli do severní Itálie – arcibiskup Leonhard dal za stržené peníze postavit hrad Hohensalzburg, kde i sídlil a jeho erb – bílou řepu v černém poli – člověk najde nejenom v onom sídelním hradě salcburských arcibiskupů, ale samozřejmě i v Mauterndorfu či v korutanském Friesachu, který mu patřil taky a kde dal vystavět pevný hrad Petersberg , kde se v létě hrají divadelní představení – Burghofspiele.
Druhý průsmyk směrem od Mauternsdorfu na jih – Katschberg, byl ještě tvrdším oříškem. Římané zde kdysi postavili cestu, kterou ale sami v pátém století zničili, aby ji Germáni nemohli používat při svém tažení do Itálie. O genialitě římských stavitelů cest svědčí skutečnost, že až do devatenáctého století nebyl nikdo schopen přes tento průsmyk vybudovat cestu sjízdnou pro naložené vozy. Dnes je na Katschberghöhe, tedy v průsmyku, druhé největší lungauské lyžařské středisko.
Lidé v Lungau byli poddaní arcibiskupa, přesto zde rychle zapustily kořeny myšlenky Martina Luthera. Od roku 1534 se zde protestantství stále více prosazovalo, až sem dorazil v roce 1578 arcibiskup Johann Jakub Kuen von Belasy osobně v čele vojska, nechal pozatýkat a popravit vůdce lungauských protestantů. Pán Bůh neodpustil takový bezbožný čin ani panu arcibiskupovi, už rok nato ho postihla mozková příhoda, která mu znemožnila vykonávání úřadu a musel praktickou vládu předat svému administrátorovi a pozdějšímu nástupci Georgovi z Kuenbergu. V jeho svatém běsnění ho ale ani choroba nezastavila. Věznění a popravy v letech 1581 a 1582 pokračovaly.
V roce 1633 povolal arcibiskup Paris hrabě z Lodronu k rekatolizaci vzpurných poddaných řád kapucínů a ten se opravdu snažil. Dnes čítá protestantská obec v Lungau společně se sousedním štýrským okresem Murau 400 duší (pro srovnání – muslimů zde žije 800).
V roce 1781 zrušil působení řádu osvícený arcibiskup Colloredo. Byl to vzdělaný a velmi tolerantní pán – mimo jiné mluvil plynně česky – a rozhodl se zkostnatělé správní struktury arcibiskupství zmodernizovat. V roce 1781 „půjčil“ svého nejgeniálnějšího a od něho osobně podporovaného poddaného, hudebního skladatele Wolfganga Amadea Mozarta, tehdy pětadvacetiletého, císaři Josefovi II. do Vídně. Rakušáci mají nemalé problémy se skutečností, že Mozart nebyl Rakušák. Umřel totiž jako občan salcburského knížectví v roce 1791 a Salcburk se stal součástí rakouského státu až v roce 1803. Tlaku mocného souseda – Rakouska, nemohlo Salcbursko trvale vzdorovat, a to ani s moudrým a osvíceným vládcem v čele. V roce 1803 ztratilo svou samostatnost, arcibiskup mohl sice dále vykonávat své duchovní pastýřské úkoly (Colloredo to dělal do roku 1812), ztratil ale titul suverénního říšského knížete. Salcbursko bylo začleněno do Rakouska, s výjimkou opatství Berchtesgaden, které připadlo Bavorsku a kde našel později své horské sídlo Adolf Hitler.
V Lungau jsou k vidění celkem tři hrady – už vzpomenutý Mauterndorf, Moosham u Sankt Margarethen a Finstergrün nad obcí Ramingstein.
Poslední z nich byl už naprostou zříceninou, než byl soukromou nadací znovu vybudován. Slouží jako centrum pro setkání mládeže a prázdninové tábory, turistům je nepřístupný.
V malebné obci Mariapfarr blízko Tamswegu se nachází jedno z několika rakouských muzeí „Tiché noci“. Tato vánoční píseň, zpívaná po celém světě, je v Rakousku kultem a všude, kde působil její autor, kněz Joseph Moor, se nachází muzeum tomuto tématu věnované. A ten býval pro svou rebelantskou povahu často překládán. Proto jsou dnes v Rakousku nejméně čtyři muzea Tiché noci, která si všechna dělají nároky, že text této kultovní písně vznikl právě tam. Vedle Oberndorfu, kde se poprvé v roce 1818 na vánoce hrála, jsou to Wagrain, Hallein a právě Mariapfarr. Tady Moor působil mezi říjnem 1815 a srpnem 1817. Protože byl odtud přeložen přímo do Oberndorfu, je skutečně možné – a v Mariapfarru jsou o tom skálopevně přesvědčeni – že text písně vznikl právě tady. Muzeum je možné navštívit po předchozím telefonickém nahlášení, pravidelné otvírací hodiny – na rozdíl od Oberndorfu nebo Wagrainu – nemá.
Lungau je samozřejmě především zimní dovolenková oblasti. Ale i v létě se zde dá vandrovat po horách. Osu okresu tvoří řeka Mur, která zde pod horou Mureck (2475 m.n.m) pramení. Cesta k pramenu řeky – Murursprung, vede od Sticklerhütte ve výšce 1750 m.n.m. U chaty začíná i Murradweg pro milovníky jízdy na kole. Celá cyklistická stezka má 359 kilometrů v Rakousku, kde končí v lázeňském městečku Bad Radkesburg (založeném českým králem Přemyslem Otakarem II.) a dalších 94 kilometrů ve Slovinsku a Chorvatsku, než Mur vteče do Drávy. Pro výstup na nejvyšší horu Nízkých Taurů Hochgolling s výškou 2862 metrů je výchozím bodem obec Hintergöriach. Je to sice dlouhý a namáhavý výstup (zejména strmý závěr túry), z vrcholu člověku ale leží celý svět u nohou. Lungaučané lezou ale raději na Preber – to je pro ně kultovní vrch jako pro Slovince Triglav. Je se svými 2740 metry nad mořem o něco nižší, patří ale k nejoblíbenějším cílům lyžařských túr, a i v létě tu stoupá nemálo turistů. Člověk ale musí mít pevné nervy. Po poměrně krátkém a strmém výstupu ke Grazer Hütte následuje cesta po hřebeni, která je doslova nekonečná – trvá dvě hodiny. Na chatě jste totiž teprve ve výšce 1897 metrů a před sebou máte ještě skoro kilometr převýšení. Když už toho má člověk právě dost, vztyčí se před ním strmé stoupání. Zažil jsem skupinu turistů, kteří to právě tady vzdali. Fatální chyba. Stačí totiž vystoupat nějakých dvacet výškových metrů a objeví se vrcholový kříž. Paní Riesenecker, Češka z Českých Budějovic, kterou jsem v Murau poznal, mě úpěnlivě před Preberem varovala „Nechoďte tam, pane doktore, to je takový blbý kopec.“
Šel jsem. Jak jinak. Prostě se tam musí, pokud se člověk chce považovat za domácího. Obyvatelé Lungau jsou typičtí horalé. Přímí a sebevědomí. Každému cizímu člověku automaticky ihned tykají. Zda to opravňuje i osloveného tykat zpět, záleží pak na aktuální náladě Lungaučana. Většinou jsou naladění dobře. Tvrdý život v jejich horách je naučil být tolerantními.
Tak je zajeďte navštívit.
